Odseděla si 14 let, ale komunistům nikdy neustoupila. Osudové ženy: Dagmar Šimková

Narodila se v Písku roku 1929 do rodiny bohatého bankéře Jaroslava Šimka. První desetiletí svého života prožila idylicky ve velké vile, která nesla jméno její matky a starší sestry – Marta. Ale ani strasti válečných let na dospívající Dagmar, která si uměla užívat radosti mládí, nedolehly nijak zvlášť těžce.

Pád na dno

Kruté časy přišly až s koncem války. Její otec spáchal v roce 1945 sebevraždu. Nástup komunismu znemožnil Dagmar coby dívce z buržoazní rodiny studium na filozofické fakultě. Začala se tedy věnovat studiu jazyků.

Rodina bankéře Šimka byla v Písku známá a mnoha obyvatelům města byl výstavní život rodiny v nádherné vile trnem v oku. Brzy po únoru 1948 proto komunisté vilu zabavili a nastěhovali do ní nájemníky, kteří na Šimkovy donášeli.

Pohled z cely bývalé věznice, v níž byli v 50. letech koncentrováni političtí vězni|foto:Petr Slinták

Šikaně ze strany režimu unikla sestra Marta, které se podařilo emigrovat do Austrálie. Matka s dcerou Dášou byly ale nuceny žít v jedné místnosti a obě byly nakonec v roce 1952 zatčeny a odsouzeny za protistátní činnost. Dagmar totiž na zahradě vily ukrývala dva studenty, vojenské zběhy, kterým chtěla pomoci za hranice. Ve vazbě ji komunistická policie nijak nešetřila, naopak byla vystavena krutému mučení.

StB vůči ženám projevovala neuvěřitelnou brutalitu a chtěla je zlomit násilím, což se ve většině případů podařilo. Dáša Šimková byla ale vzpurná žena a myslím si, že musela StB neuvěřitelně dráždit, protože byli zvyklí na to, že lidé ustupovali při daleko menším tlaku.
Monika Le Fay, režisérka, spisovatelka a publicistka

Vězeňská univerzita

Po dvou letech od svého zatčení, v říjnu 1954, byla pětadvacetiletá Dagmar Šimková odsouzena nejprve na osm a po odvolání prokurátora na dlouhých 15 let. Prošla mašinérií komunistických ženských věznic – byla na Pankráci, v Pardubicích, v Opavě i na východním Slovensku. Tam se jí podařilo z vězení utéct. Po dvou dnech byla chycena. Zažila ale alespoň na chvíli opojný pocit svobody.

Dávala jasně najevo, co si o nich myslí. Říkala jim do očí, jak ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc.
historička Pavlína Formánková

Přežít roky ve vězení jí pomohla přátelství s dalšími politickými vězeňkyněmi – Irenou Vlachovou-Šimonovou, Růženou Vackovou nebo Arankou Rosenbergovou. Povzbuzovaly se a navzájem vzdělávaly. Dáša Šimková represím hrdě vzdorovala mimo jiné tak, že z náboženských důvodů odmítala v neděli pracovat. Vysloužila si za to korekci, kde byla v zimě a o hladu. Ale i tak jí to stálo za to.

Naděje vězeňkyň se upínaly k amnestiím, bohužel ani ta největší v roce 1960 se na Dagmar Šimkovou nevztahovala. Její situace ve vězení se po amnestii naopak ještě zhoršila, protože už nebyla obklopena kulturními elitami jako v 50. letech, ale skutečnými kriminálnicemi a vražedkyněmi. Propuštěna byla až v roce 1966.

Když se jí u výslechu opakovaně ptali, co bude dělat, až bude jako převychovaná propuštěna na svobodu, odpovídala, že bude pokračovat ve své trestné činnosti.
Monika Le Fay

Naděje na změnu

Po návratu z vězení si našla práci v písecké sodovkárně a splácela ministerstvu vnitra všechny neodpracované nedělní směny z doby strávené ve vězení. V roce 1968 se účastnila aktivit různých občanských hnutí, například K 231, a bojovala za obnovu občanské společnosti ve svém rodném městě. Když bylo jasné, že společenský obrat se prosadit nepodaří, rozhodla se spolu s matkou odcestovat za sestrou Martou do Austrálie. Do vězení už se vrátit nechtěla.

Nový domov

V Písku byla v roce 2018 otevřena nová pěší lávka od architekta Josefa Pleskota, která nese jméno Dagmar Šimkové|foto:Jitka Cibulová Vokatá, Český rozhlas, Český rozhlas

Život na druhé straně zeměkoule nebyl vůbec jednoduchý, přesto se čtyřicetileté Dagmar podařilo vystudovat dvě vysoké školy – dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako terapeutka ve vězení, spolupracovala s Amnesty International a snažila se zlepšit životní podmínky vězňů. Věděla velmi dobře z vlastní zkušenosti, co prožívají.

Pracovala také jako kaskadérka a manekýnka, vystavovala svoje výtvarné práce. Podle publicistky Moniky Le Fay měla Dagmar Šimková také velký literární talent, který u nás zůstal nepovšimnut. Svoji vězeňskou zkušenost popsala v knize Byly jsme tam taky, kterou ministerstvo školství zařadilo na seznam doporučené literatury k dějinám 20. století. „Na jejím příběhu mohou dnešní mladí lidé pochopit, jaké zlo byl komunismus,“ tvrdí propagátorka její knihy Monika Le Fay.

Děti mít Dagmar Šimková nemohla, vlastní rodinu se jí založit nepodařilo. Zemřela v roce 1995 ve věku nedožitých 66 let na rakovinu.