818. schůzka: V zemi, kde se zastavil čas

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Moderní válcovna (Adolf Friedrich Erdmann von Menzel, olejomalba z roku 1872)

Dnes opět vstoupíme do 50. let předminulého století, do času porevolučních za tzv. Bachova absolutismu, abychom se pokusili postřehnout jistou zvláštní protikladnost té doby. V tradiční české interpretaci je pojímána jako éra vyloženě zpátečnická, smutná a černá, jenomže ona platí i jiná skutečnost, a ta tohle zúžené vidění nezahrnuje. 

Přesně stejné období dalo habsburské říši do vínku také početnou kolekci hospodářských a správních reforem a inovací, které všechny nastartovaly rychlý a dlouhodobý ekonomický růst a znamenaly vlastně počátek období moderního kapitalismu, který dostal přívlastek „gründerský.“

Za cenu vynuceného politického a sociálního klidu dokázal nový absolutismus pohřbít poslední feudální přežitky a otevřít okna do Evropy, zejména pak vytvořit prostor pro svobodné podnikání. To nebyl počin ledajaký. Nakonec přinesl ekonomickou sílu i českému živlu. Proto nemůžeme toto období jednostranně démonizovat. Když to vyjádříme extrémně: takzvaný Bachův absolutismus byl nepochybně režimem nesvobody politické, ale stejně nepochybně chtěl být a vskutku se i stal režimem svobody podnikatelské.

Přes všechen absolutismus jsme u nás vlastně měli svobodu. Tedy ekonomickou. V 50. letech 19. století se v celé společnosti všude kolem číhalo nějaké nebezpečí – kdeco bylo zakázáno, zpoza rohu vykukoval četník, a ten chlápek, který zrovna prošel kolem, byl zcela jistě fízl. Ustrašenost, opatrnická apolitičnost, podezíravost vůči sousedům, přežívání v soukromí, takové bylo základní klima v naší vlasti za Bachova absolutismu. (Já bych si dovolil podotknout, že nikoli pouze tenkrát. Asi nám bylo souzeno, abychom si to klima, a ještě v horší podobě, zopakovali.) Když to tak vezmeme, vrátily se nám (tehdy) víceméně poměry předmetternichovské, předrevoluční. Byl tady ovšem jeden veliký rozdíl. Za tu cenu, že se nebudou plést do politiky, umožnil režim občanům rozvíjet živnosti, řemesla, obchod. Výměnou za částečnou absenci lidských a politických práv dal stát zelenou kapitalistickému podnikání. 50. léta 19. století vrátila zase do českých zemí nudu jednotvárného života, a jaksi tíživé ticho. Pamětníci ho dokonce charakterizovali jako hrobové ticho. Po velkém revolučním třesku na konci 40. let působil náhle vzniklý klid o to nápadněji. Hlavní radikály nový normalizační režim pozavíral, většina ostatních vlastenců se utekla do soukromí a vylekaně zmlkla. Každý se přizpůsobil, jak uměl a mohl. Což nám možná něco připomíná… Ovšemže posluchači, který už přece něco pamatuje.

„Česká národní společnost byla malá,“ to napsal o té době spisovatel Antal Stašek, a tuto myšlenku ještě rozvedl: „Česká národní společnost byla nejenom malá, ale malicherná, nacpaná a ucpaná maloměšťáckými a šosáckými názory.“ Tvrdý odsudek, ale pravdivý. Jestliže jsme chování našeho měšťanstva v předcházejícím revolučním dramatu vytýkali (a právem) určitou okázalost, vnějškovost, fangličkářství, pak to, co se masově dostavilo po porážce revoluce, bylo jen logickým dovršením stejné povrchnosti a vlažnosti. Jakmile byla revoluce poražena, všechno to hurávlastenecké harampádí zmizelo společně s píkami a starými šavlemi zase kdesi v truhlách a v šifonérech a na půdách. Nikdo najednou nechtěl mít se svou nedávnou minulostí nic společného. (I tohle jako bychom už odněkud znali, ale… safra odkud? To přece nemohlo být tak dávno!…) Heslem dne se stalo: jenom nepřijít do maléru! (Taky dost povědomé.)

Slovan, nový Havlíčkův novinářský počin

Nejdéle, do srpna roku 1851, dokázal tlaku normalizátorů odolávat Karel Havlíček. Opravdu statečný chlap. Zbyl na své barikádě, v kutnohorské redakci časopisu Slovan, jako poslední mohykán, leč nikoli dlouho, protože před Vánocemi téhož roku ho už čekal převoz do Brixenu, jak dobře víme, no a pak se po léta žádný opravdový muž–bojovník v zemích českých neobjevil. Takový František Ladislav Rieger, velký řečník a liberál z časů zápasu o ústavnost (a kromě toho i zeť Františka Palackého), tak ten doporučoval 10 let po revoluci (v souvislosti války Rakouska s Itálií): „Na žádný způsob se nyní nekompromitovat, abychom mohli působit v příhodné době!“ Když se pak vzápětí začal přece jen radit s tatínkem Palackým (tedy se svým tchánem) o založení politických novin, tak mu napsal: „V celém národě je jakási nespokojenost němá, která neví, kam se obrátiti, jak a co žádati. Zdá se nám proto zapotřebí, aby všichni čelnější národovci, dvanáct až dvacet osob, zadali žádost o politický deník.“

Dvanáct až dvacet národovců… Málo, že. Zoufale málo. Na celý národ. Vskutku o moc víc než dvacet národovců v padesátých letech 19. století u nás nebylo. Vojta Náprstek zaznamenal, že (podle mínění ciziny) je v zemi více než dostatek devótních služebníků. „Češi jsou nejposlušnějšími rakouskými úředníky a také nejšikovnějšími policajty.“ Žádnou velkou iluzi o sobě věru chovat nemůžeme. (Tedy alespoň v době, o níž je tu řeč.) Je to konstatování smutné, avšak pravdě o českém národním obrození bližší. Bližší proto, že je nezkreslené tendenčním vychvalováním a nadsázkami. Za Bachova absolutismu se znovu objevila falešnost, podlézavost a zbabělost českého měšťanstva. Hořké. Ale pravdivé poznání.

František Ladislav Rieger na portrétu neznámého autora

Až do roku 1852 rozdával režim na všechny strany lákavé sliby. Opíral je o zdání ústavnosti. Takzvaná březnová oktrojírka vskutku obsahovala pestrý vějíř záruk a nabídek a svobod pro národy i jednotlivce. Zdánlivě šlo jen o to uvést kodex v život, dát řeči paragrafů reálný obsah v praxi. Pro uskutečnění tohoto manévru žádala nyní vládní moc čas a klid. To chce každá vláda. Aby si mohla prosadit svou. Umírněná část obyvatelstva, která i u nás představovala valnou většinu, všem těmto slibům důvěřovala. Zmatků, výbuchů extrémismu i nevraživých národnostních třenic byli lidé přesyceni právě tak jako pocitů rizik, ba strachu o život. Obnovu pořádku proto přirozeně vítali, zvláště když dělný Schwarzenberkův kabinet přijímal v rychlém sledu jedno opatření za druhým.

K velkému uspokojení venkova vyšlo v létě roku 1849 prováděcí nařízení o sto šedesáti jednom paragrafu, stanovující postupy při vyvazování z roboty a z ostatních poddanských povinností. Chybička se ovšem vloudila. Již jsme na ni narazili: zákon byl vytištěn latinkou, kterou ani gramotní rolníci, přecvičení na švabach či kurent, neuměli přečíst. V témže roce započala významná celní reforma, směřující k rychlému odbourání starobylých, dávno přežilých vnitřních cel v říši; celní hranice mezi Uhrami a zbytkem monarchie padla v říjnu 1850, za dvě léta nato došlo k podstatnému snížení vnějších tarifů vůči Německému spolku a k blízké celní unii v rámci velkoněmeckého prostoru. Rozvoj kapitalistického podnikání měla podpořit síť zcela nových institucí, obchodních a živnostenských komor. Určitými vlaštovkami v pozvolné ekonomické integraci s německými státy se stal projekt sjednocujících konvencí v oblasti poštovnictví, měr a vah, dopravy a také mincovnictví. Rozeběhla se i reforma soudnictví. Současně probíhala reforma státní správy, krok za krokem se rodilo moderní trojstupňové v řízení v pyramidě: okresy–kraje–země. Počínaje prvním lednem roku 1850 nahradily dosavadní patrimoniální (neboli vrchnostenskou) soustavu okresy a vyšší územní celky – kraje. Reorganizace samozřejmě nebyla jednorázovým aktem, dokončena byla až v roce 1854. Správní systém pak přetrval až do konce existence monarchie. V Čechách začalo působit 207 okresních a 2 městské úřady, vyšší celky představovalo 13 krajů. Na Moravě vzniklo 6 krajů, dále členěných do 76 okresů a dvou samostatně spravovaných měst. Slezsko bylo pokládáno za jeden kraj a mělo 22 okresy plus 1 samostatné město.

Ať si o vládě knížete Schwarzenberka, tedy Felixe, ať si o ní myslíme cokoli, nikdo jí nemůže upřít ani vůli, ani výkonnost, ani tempo. Tento politik se rozhodně spánku neoddával. Konsolidace ohromné habsburské říše – ještě včera rozkotané – postupovala velmi rychle a úspěšně. Docela jiná věc ovšem byla, že se vše dělo pod falešnou vlajkou zachování ústavnosti. Státní loď jako by plula s cílem dosáhnout určité formy i míry demokracie, aby se nakonec ukázalo, že šlo jenom o rafinovanou kličku, o politické mlžení. Na Silvestra roku 1851 se pasažéři státního korábu probudili jinde, než předpokládali: velký kormidelník jim oznámil, že loď právě přistála u břehů absolutismu.

Ústavnost byla odhozena jako přítěž – zapomeňte! Historici se přou o to, zda Schwarzenberk dovedně improvizoval, anebo jestli snad od počátku sledovat předem stanovený azimut. Čí verze je pravdě bližší? Zdá se, že ta druhá. Je totiž známo, že už na začátku roku 1849 (kdy tehdejší ministr vnitra hrabě Stadion text provizorní ústavy narychlo sepisoval) si o ní myslel předseda vlády svoje. Na tvrdou kritiku Windischgrätzovu, který tuto třetí, umírněnou a kompromisní rakouskou ústavu označil za utopickou slátaninu, Schwarzenberk písemně odpověděl: „Nepodkládám za důležité, zda v říšském sněmu bude sedět 250 nebo 450 lidí. Kdoví, co se vlastně do doby, až ústava vstoupí v platnost, všechno stane!“ On pan Schwarzenberk už tehdy budoucnost aspoň rámcově znal: oktrojírka měla zůstat hrstí papírů. Kdoví přece, co se s ní za rok, za dva stane…

Konstruktivní dílčí reformy byly jednou z cest postupující normalizace. Současně však vláda striktně vykročila i po cestě druhé: aby zabránila recidivám neklidu, začala posilňovat a přebudovávat represivní aparát. Byl znovu vytvořen nezávislý Nejvyšší policejní úřad, jehož šéf generál Kempen podléhal pouze císaři. Vyčleněním z armády a speciálním výcvikem vznikly první, do té doby v Rakousku neznámé oddíly četnictva jako orgány ostrahy pořádku uvnitř státu. Urychleně byly revidovány a ve smyslu rázného přitvrzení novelizovány zákony jako kupříkladu tiskový (který znamenal přísnou cenzuru a možnost zastavení periodika po pouhém jediném varování), dále zákon spolčovací (povolující pouze apolitické organizace), byl vydán rovněž nový trestní zákoník (s obnovou tělesných trestů, arci pouze pro chudé), v platnost byly uvedeny nové předpisy o ohlašovací povinnosti (což znamenalo generální kontrolu nad pohybem lidí), a tak dále, a tak dál.

Johann Kempen (Karl Sterio, datováno 1849)

Ještě několik let po revoluci panoval na většině území říše (hlavně pak v sídelních centrech a ve vojenských pevnostech) výjimečný stav. Život obyvatelstva byl ztěžován rozmanitými omezujícími podmínkami (třeba přítomností armády a četnictva v ulicích, rychlými soudy, zákazy vycházení), což dohromady vytvářelo dusné, umrtvující klima. Po atentátu na císaře Františka Josefa I. (k tomu došlo, jak víme, v únoru roku 1853) bylo odvolání výjimečného stavu ještě navíc odloženo, takže znechucující atmosféra ticha a plíživého strachu trvala v Praze, ve Vídni, ale také v Josefově, Terezíně, v Jaroměři až do září 1853. V Itálii, v Haliči a v Uhrách bylo pak celoplošné stanné právo zrušeno dokonce až v květnu 1854. Represe se ale neomezila jenom na administrativní opatření. Kdekoli měl totiž nový normalizační režim co do činění s projevy radikalismu, zasahoval bezprostředním terorem. Ano, už jsme si vyprávěli o tom, jak vinou jednoho pomstychtivého generála jménem Haynau (rakouského vojenského zmocněnce) byly pověšeny nebo zastřeleny stovky Maďarů. Smutnou zkušenost s drápy státní moci (i když nikoli tak drastickou) učinili i Pražané a s nimi celá země. I o ní jsme se už zmínili na jedné ze schůzek s osobností Karla Havlíčka – bylo to takzvaná májové spiknutí. T

uto aféru (která ve skutečnosti žádnou aférou ve skutečnosti nebyla) úřady neskutečně zveličily, nafoukly, účelově politicky zmanipulovaly, a to od přísně utajovaného počátku vyšetřování přes bombastické zveřejnění exemplárních trestů až po jejich rádoby velkomyslné císařské omilostnění. A ještě tu je druhé skutečnost: scénář tohoto "spiknutí" byl prokomponován tak, aby případ zastrašil a umlčel nikoli jenom politické radikály, nýbrž všechny české obyvatele, všechny vlastence a národovce. Což se podařilo dokonale. V Praze, v Čechách, všude u nás… zavládlo ticho, apatie a strach. Zdá se, že i postupné propouštění žalářovaných sehrálo svoji předem prokalkulovanou psychologickou roli: jak se mladí Češi (ale i Němci) postupně vraceli z kriminálů, předčasně zestárlí, s nalomeným zdravím i duší, dávkovalo to, ba přikrmovalo všeobecnou tíseň a malátnost všech. Múza české poezie označila léta padesátá 19. století za období zaživa pohřbených, za čas hrobového ticha. Lidé se bojácně zamkli do svého soukromí, vlastenecký ruch takřka umlkl, zbylo jaké nevinné folkloristické hemžení.

Generál Julius Jacob von Haynau

Jenom žádnou politiku!

Proboha, hlavně se do ničeho nezaplést, nezadat si před úřady, nedostat se do konfliktu s četnickou piklhaubnou! Hniloba a rozklad postihly všechny oblasti života. Lidé přestali mluvit o politice, protože se báli. Místnosti pražské Měšťanské besedy opět zely prázdnotou. Zmizely národní kroje i české nápisy. Na ulicích i v hospodách se začalo opět mluvit skoro výhradně německy. „Zdali jest rozdílu mezi dobou předbřeznovou a nynější?“ tázal se Karel Havlíček, a hned si odpovídal: „Kdo loni vyvěsil českou tabuli, letos ji schoval, shledávaje větší prospěch při německém nápise. V krámech dostaneš jako jindy na českou otázku německou odpověď.“ Atmosféra tísně, pasivity, a také zbabělé kolaborace s režimem byla pro bachovský absolutismus charakteristická. Občané byli zcela vyřazeni z politického života tím, že stát všechny politické organizace i snahy rázně zlikvidoval. Jedním dechem je ovšem nutno otevřeně přiznat (a je to důležité říct nahlas), že my Češi jsme dali svou kůži rychle a lacino.

Ještě tu ale byl František Palacký… Vůdce české politiky. Ten se ocitl mezi prvními v nemilosti. Úřady mu (po manželce) vzkázaly, aby se nadále nijak politicky neangažoval. Palacký poslechl. V představě, že se nějaký čas spokojí s organizátorským působením v Muzeu a v Matici české. Se svým projektem vydat český naučný slovník ale neuspěl, dokonce propadl i ve volbách do muzejního výboru. A když bylo přikázáno všechny akce Muzea ohlašovat předem, aby se jich mohl jako „pozorovatel“ zúčastňovat policejní komisař, stáhl se znechucený Palacký zcela do soukromí. Řadu let v tomto období strávil prací na zámečku Lobkovice (dnes je to součást města Neratovic), který patřil jeho tchánu Měchurovi.

František Palacký, litografie od Jana Vilímka

Začátkem 50. let vydal druhý a třetí díl svých Dějin národu českého v Čechách i v Moravě, tedy jejich stěžejní část o době husitské. Na rozdíl od prvních tří dílů Geschichte von Böhmen psal jeho pokračování už česky. Nakladatele ovšem sháněl velice těžko, a přišel i čas, kdy mu ani v Muzeu nechtěli půjčovat vědeckou literaturu z knihovny. A přátelé? Jistěže ho opustili. Pro tehdejší ustrašené klima bylo příznačné, že se blízcí spolupracovníci teď Palackému vyhýbali, řídké návštěvy za ním přicházely jenom pod rouškou noční tmy. Je ovšem pravda, že třeba Erbenovi (který se tehdy ucházel o místo archiváře) Palacký sám poradil, aby se na ulici „jako“ neviděli. Nechtěl Erbena kompromitovat. Palackého zeť Rieger odjel na dva roky do Paříže „vyčkati v cizině opětný příchod lepších dnův.“ Jediný, kdo ve vzdoru vytrval – až do konce – do svého konce – byl Karel Havlíček. Jinak ostatní včerejší horoucí vlastenci vystřízlivěli. Na uplynulá revoluční léta začali pohlížet jako na nepříjemnou zkušenost. Spíš než vracet se k ní chtěli zapomenout. Vyznávali teď apolitičnost, upřímnou loajalitu k trůnu i k novým poměrům. Všichni konzervativní národovci se od revolučních událostí nedávné doby tak či onak – výslovně nebo skutky – distancovali. Někteří jenom oportunisticky, jiní vyloženě zbaběle.

Logo

Již jsme se zmínili o „literárním ošoustovi“ Jirečkovi. Vedlejší profesí byl tento novinář cenzorem, a jak mohl, tak ničil Čelakovského (který přitom sám přisluhoval režimu), a zároveň společně s Hankou, Šafaříkem a Nebeským nemohli přijít na jméno Palackému. „Ten tou svou hloupou politikou nám všem zavařil!“ Po roce 1860 to samozřejmě bude všechno úplně jinak… Úplně titíž lidé udělají z Palackého „otce národa“ a z Havlíčka „mučedníka.“ U příležitosti svatby Františka Josefa I. přispěchali svými oslavnými, devótními verši Koubek, Sušil, Vocel, ba dokonce i Tyl a Erben. Vrcholem bezectnosti se však stalo chování otce panslavismu a autora slavné Slávy dcery Jana Kollára. Už na konci roku 1848 zatratil svůj vlastní slovenský národ, a prohlásil, že „s tou nezákonnou a ohavnou rebelií proti Maďarům nemám nic společného!“ A taky ještě dodal, že Slováci jsou pro něj "cizí holota!" Nastupující konzervativní režim uměl takové postoje ocenit. Kollár si vysloužil za svůj „zásadový postoj“ profesuru, a vůbec první, co udělal, bylo, že místo česky začal přednášet německy. I Šafařík, Čelakovský a Hanka se stali universitními profesory. Mají snad být tato fakta cudně a taktně zamlčena? Ne, tohle nezpůsobil Bach… Nýbrž Češi Čechům.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová