819. schůzka: Velký italský malér Franze Josefa
Osm set a osmnáct Toulek českou minulostí jsme až do dneška odvysílali v premiéře, takže právě teď se potkáváme po 819.
Dnešní schůzku strávíme opět většinou za hranicemi, tedy ne že by nám domácí jeviště historických událostí nestačilo, ale ony se v cizině děly věci, které se nás bytostně dotýkaly, nehledě na to, že ta cizina vlastně pro nás tenkrát nebyla tak úplně cizina, neboť na její půdě stále setrváváme na půdě monarchie.
V tuto chvíli se už ale spolu vydáváme do Lombardie a Benátska, tedy do severní Itálie, v níž Habsburci od roku 1849 (když utopili v krvi národně osvobozenecké povstání) udržovali svoje tamní panství jen na bodácích. Vídeň byla Italy obecně nenáviděna. A když se císař ke konci roku 1856 objevil bok po boku s císařovnou Alžbětou v Benátkách, přivítal ho chlad – setkal se s kamennými fasádami a stejně chladnými, mlčícími zástupy. Uvnitř císařského paláce ho čekala úprava v barvách italské trikolóry – v bílé a červené jídelně byl položen zelený koberec. Benátská společnost státní audienci bojkotovala – ze 130 pozvaných se jich dostavilo jen 30, a ti ještě museli cestou od přístaviště gondol k bráně paláce snášet nevybíravé spílání davu. Vánoce prožil v Benátkách panovnický pár se stísněnými pocity. O nic lepší to nebylo ani ve Veroně, v hlavním stanu rakouské armády v Itálii, kde se právě konala lidová slavnost gnocchi, při níž se měl i císařský pár živit bramborovými noky (což ovšem monarchovi nepřipadalo dosti důstojné). V Brescii byly dosud v živé paměti hroby Italů, popravených po porážce povstání. A to nikdo netušil, co na císařský pár čeká v Miláně, v hlavním městě odporu proti rakouské nadvládě. Ani zpráva, že Francesco Giuseppe hodlá snížit daně, nikoho do vítajících špalírů nepřilákala. Nakonec bylo nutno kompars domorodců zaplatit.
Muselo to být hotové fiasko. A ještě horší mělo přijít. Tedy ne že by se císař nesnažil, aby italský led roztál… Udělil několik milostí, pár politických trestů zmírnil, splnil slib o úlevách na daních, přispěl na divadlo, a věnoval jistou částku na restaurování Poslední večeře od Leonarda da Vinciho v kostele Santa Maria delle Grazie. Jenom díky Rakušanům bylo možné dokončit stavbu milánského dómu. Bylo podporováno hospodářství, stoupl blahobyt. Ti nevděčníci italští však Habsburka na milost nevzali. Zdejší vlastenci chtěli mnohem víc. Usilovali o odchod z mnohonárodní říše. Chtěli spojení v italském národním státě. Chtěli risorgimento. Italské národní obrození. Vzkříšení. Boj za svobodu. (Risorgimento, tak se mimochodem jmenoval stejnojmenný časopis z roku 1847.) Itálie byla tehdy rozdrobena na deset států. Její sever ovládali od vídeňského kongresu Habsburci – Lombardsko, Benátsko, vedlejší větev rodu vládla v Toskánsku. Jih patřil španělským Bourbonům.
Za jedinou domácí dynastii byla považována savojská, z níž vzešel Viktor Emanuel II., vládnoucí z Turína v severozápadním Piemontu–Sardinii. Roku 1857 převzal správu rakouské Itálie (za poněkud již sklerotického maršálka Radeckého) císařův mladší bratr Maxmilián. A obratem přišel s dalekosáhlými návrhy na posílení autonomie, na uplatnění "lidštějšího" kursu, jenže Vídeň, ta o žádných změnách nechtěla ani slyšet. A Italové v Lombardii a Benátsku, ti si nepřáli Rakousko "hodnější". Oni totiž nechtěli Rakousko vůbec. Svoje naděje přitom upínali k západnímu sousedovi, k Piemontu–Sardinii. Vládce sardinského království Viktor Emanuel II. byl jediný, kdo měl po porážce evropské revoluce v rozdrobené Itálii odvahu zachovat v zemi liberální ústavu. Měl po boku schopného společníka, původně statkáře Camilla di Cavoura. Ten vstoupil do vlády jako ministr zemědělství, avšak během krátkého času prokázal takovou politickou zralost, že ovládl pole v roli ministerského předsedy, ministra financí a obchodu zároveň. Genialita státníka Cavoura spočívala v tom, že uměl rozpoznat cíl a zvolit vhodné cesty k jeho dosažení.
Ten cíl byl jasný: sjednotit Itálii. Jak ale na to? Kupříkladu bojem v krymské válce. Co měl Krym společného s Itálií? Nic. Zdejší válka se týkala sporu mezi Ruskem a Tureckem. Ovšem piemontsko–sardinští vojáci v ní bojovali – za cizí věc. Když válka skončila, Cavour se najednou objevil mezi vítězi, na straně britsko–francouzsko–turecké koalice. Na základě „přátelství, zpečetěného krví“ uzavřel Cavour s francouzským císařem Napoleonem III. tajnou dohodu, ve které se Francie zavazovala diplomaticky i vojensky pomoci Sardinskému království, pokud by bylo někým přepadeno. V případě vítězství by Sardinie odevzdala Francii Savojsko a Nizzu – jako kompenzaci. Text smlouvy nikdy zveřejněn nebyl (byl přece tajný), ale jinak celá Evropa věděla, proti komu je namířena. Takže Sardinie i Rakousko zbrojily, vzájemně se napadaly a harašily zbraněmi. Od ledna roku 1859 odjížděl z habsburské monarchie do severní Itálie jeden pluk za druhým. Jenže ouha. Lombardská část železnice byla před časem pronajata francouzské společnosti, a tak při přesunu vojska i materiálu vznikaly nepřekonatelné, skoro až sabotážní potíže. Komplikací v rafinovaném plánu premiéra Cavoura byla doložka spojenecké smlouvy, že Francie pošle 200 000 vojáků jen pokud nepřítel zaútočí jako první. Stačilo prostě Vídeň vyprovokovat. Brnkání na nervy bylo o to pikantnější, že Rakousko mělo obdobné dohody s Pruskem a státy Německého spolku: jejich případný vojenský zásah ve prospěch Habsburků byl také vázán na případ obrany země, nikoli útoku. A tak Cavourova Sardinie (myslí se samozřejmě Sardinie a Piemont) teatrálně předváděla "hrozby silou" tak dlouho, až přišlo z Vídně nešťastné telegrafické ultimátum: buď Sardinie neprodleně zastaví horečné zbrojení a vojenské demonstrace, a nebo…
„Vtrhnout do země a zničit!“ Vpád do Piemontu a dobytí hlavního města Turína stanovil jako cíl bleskové války nový vrchní velitel rakouských armád v Itálii podmaršálek Ferenc Guylai. „Pět rakouských armádních sborů o síle takřka dvou set tisíc mužů překročilo počátkem května 1859 piemontské hranice!“ To jásavě oznamovaly rakouské noviny, a hýřily přitom těmi nejoptimističtějšími komentáři. Jenomže to, co mělo být rychlou trestnou výpravou, odehrávalo se fakticky zpomaleně a rozpačitě. Železnice ovládaná Francouzi zkolabovala. Vojáci mířili na frontu vesměs pěšky, nenajedení a neodpočatí. Vrchní velení, místo aby sevřelo voje v údernou pěst a rozdrtilo Piemonťany dřív, než dorazí francouzská pomoc, rozředilo armádu do linie 150 kilometrů dlouhé. Což byl tah školácky hloupý, jak musí naznat i nevoják. Vzápětí začali padesátitisícové sardinské vojsko posilovat Francouzi. Dva jejich sbory dorazily přes Turín od západu, tři další připluly po moři a začaly se vyloďovat v Janově. Rakouská armáda se nezmohla na ráznou a čitelnou akci. Rakouská armáda se nezmohla prakticky na nic. Místo hledání rozhodující řeže jenom složitě manévrovala. Údery protivníka od západu jenom sílily, a když francouzsko–piemontské jednotky začaly Rakušany shora obchvacovat (tím „shora“ se myslí ze severu), nevymyslel podmaršálek Guylai nic lepšího než ústup. Bál se. Bál se kleští. Bál se útoku zezadu. Bál se ztráty Milána.
Vesnice Magenta, hlavní město Lombardie Milán a vesnice Solferino leží přibližně na jedné společné západovýchodní ose. U Magenty, totiž u železničního a silničního mostu přes řeku Ticino, se ustupující Rakušané zastavili a spěšně opevnili. Nemínili tento strategicky důležitý komunikační bod vydat. 4. června 1859 vydrželi vzdorovat asi pět hodin. Pak je výteční francouzští dělostřelci rozstříleli.
Takhle stručně lze tedy shrnout bitvu u Magenty. Byla to první ze dvou rozhodujících řeží italské války. Stála asi 15 000 životů. Z toho dvě třetiny na rakouské straně. Rakouský velitel (takřka zcepenělý podmaršálek Guylai), místo aby couvl nanejvýš k Milánu a zabetonoval se tam, začal neuváženě vyklízet celou Lombardii v představě, že zdecimované voje postaví znovu na nohy na východě, v takzvaném pevnostním trojúhelníku Verona–Peschiera–Mantova–Legnano. Milána se proto (kvůli neschopnosti rakouského velení) zmocnili Piemonťané a Francouzi bez boje, nadšeně vítáni jako osvoboditelé.
Skvělé. Ani nečestný ústup do Benátska se rakouské armádě nezdařil. (To se dalo skoro předpokládat.) Blízko lombardsko–benátských hranic, u jezera Garda, ji protivník dostihl. Co následovalo, toho se lze obávat, a věru tak. 24. června 1859 se na dohled od vsi Solferina odehrálo dvanáctihodinové apokalyptické střetnutí, v němž na obou stranách urputně bojovalo skoro 300 000 vojáků. Tu bitvu řídili dva císaři. Vzhledem k tomu, že v Piemontu žádného císaře neměli, lze předpokládat, že jedním z nich byl francouzský Napoleon III. Oba ti císaři byli špatní vojáci a tu bitvu proměnili v jatka. (Ten druhý, který stál na druhé straně v čele, to byl Franz Josef.) Měl sice jako velitele podmaršálka Gyulaie (byť takřka zcepenělého, jak již bylo řečeno). On se však František Josef už na jeho přehmaty nevydržel dívat a vrchního velení se na poslední chvíli ujal sám. Neměl ovšem jakékoli praktické zkušenosti s vedením boje. Rozhádání štábní poradci, ti mu taky moc nepomohli, a tak se habsburské jednotky bránily zcela nekoordinovaně, podle strategické doktríny v nouzi. Ta zněla: Každý na svou pěst. Zálohy stály z dosahu dvacetikilometrové bitevní linie. Třetina pluků nestačila zasáhnout, zmatek v rakouských řadách posléze dovršila francouzská artilerie… no… a pak byl konec. Na rakouské straně činily ztráty sedmnáct procent. 21 000 mužů. Na protivníkově 17 000. Solferino. Vznikaly pak o něm písničky a pochody.
Generál Windischgrätz
a vojenští páni
od slunce východu
vojnu započali
hop hej šup!
Vojnu započali
takto jsouc volali
pomoz nám Kristus pán
s panenkou Marií
hop hej šup!
S panenkou Marií
na ty čtyry mosty
postav si Pimonte
silnější forposty
hop hej šup!
Byla bitva byla,
tam u Solferina
teklo tam krve moc
krve po kolena
hop hej šup!
Krve po kolena
a na fůry masa
vždyť se tam sekala
vosumnáctá chasa
hop hej šup!
Vosumnáctá chaso
neboj se tý nouze
vždyť zase povezou
peníze na voze
hop hej šup!
Peníze na voze
a holky v kočáře
Kterejpak regiment
tohleto dokáže
hop hej šup!
V textu té písničky se o mocnářově jménu taktně pomlčelo. Jen co se František Josef vrátil domů, vydal zvláštní manifest. Bylo v něm poděkování. „Udatné armádě, které nepřálo štěstí.“ Sebereflexe žádná, císař se choval suverénně. Fakt je, že v duchu zuřil. V privátní korespondenci sardinskému králi Viktoru Emanuelovi nadával (do zlodějů). Napoleona III., toho zase označoval za „gaunera a arcidarebáka z Paříže.“ Typicky císařské výrazivo. Ale domů manželce Alžbětě referoval s citem. S velkým smutkem a zklamáním. Popisoval zmatek a spoustu raněných, uprchlíků, kočárů a koní. „Je to smutný příběh toho hrozného dne, v němž došlo k velkým věcem. Štěstí se na mne neusmálo. Jsem bohatší o mnoho zkušeností a zjistil jsem, jaké to je být poražený velitel.“ Aspoň, že o zkušenosti byl bohatší. Ony desítky tisíc mužů byly zase chudší. O své životy. „Jediným paprskem útěchy pro mne je skutečnost, že se vracím domů ke svému andělu. Vyprávím Ti to ne proto, abych v Tobě probudil zoufalství, ale abych posílil víru v Boha. Krutě nás trestá a jsme teprve na začátku daleko horších zkoušek, ale člověk je musí unést se smířením a neustále plnit své povinnosti.“
Daleko horší zkoušky čekalo po císařově návratu domů jeho okolí. To se brzo ukáže, ale zatím zůstáváme u Solferina. Tam byli František Josef, i jeho protivník, francouzský císař Napoleon III., tou podívanou hluboce otřeseni. Když boj skončil, objali se se špatně skrývanou úlevou. V červenci pak bylo ve Villafrance uzavřeno příměří. Před stanem, kde se měli setkat, stál Napoleon III. trpělivě s kloboukem v ruce a umožnil Františku Josefovi vstoupit před ním (i když byl o dvaadvacet let starší…). „Nikdy by mě ani nenapadlo pomyslet na to, že bych mohl jít před Habsburkem.“ Bojovat s Habsburkem, to ano, ale do stanu, ne, ne, až po vás, Veličenstvo…
Související
-
818. schůzka: V zemi, kde se zastavil čas
Dnes vstoupíme do 50. let předminulého století, do času porevolučních za tzv. Bachova absolutismu, abychom se pokusili postřehnout jistou zvláštní protikladnost té doby.
-
820. schůzka: Konec absolutismu
K rozhodující bitvě u Solferina a San Martina v severní Itálii došlo 24. června 1859. Na pláni nedaleko jezera Garda se naposledy střetli tváří v tvář svých arm...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka