817. schůzka: Připadám si jako Robinson Crusoe
I tentokrát jsme pro vás připravili jeden z mnohých příběhů z naší historie. Vrátíme se v něm k osobnosti, jejíž rozměr nelze věru obsáhnout během jedné schůzky. Právě ona pronesla větu, která jako by v sobě shrnovala veškerou tragičnost závěru jeho nedlouhého života: „Připadám si jako Robinson Crusoe.“
Pro své vysvobození z brixenské internace nepodnikl Karel Havlíček po určitý čas vůbec nic. Později se však uvědomil, že by také mohl v Alpách uváznout navždycky. Začal se tedy domáhat propuštění, návratu domů, uvažoval i o exilu. Přemýšlel o tom, že by se usadil v Bělehradě, a vůbec: že by se mohl vystěhovat ze zemí monarchie, kupříkladu do Londýna nebo do Hamburku. Když plány nevycházely a prosby k úřadům zůstávaly oslyšeny, začal dokonce přemýšlet o tajném útěku.
S domovem neměl Karel Havlíček žádný kontakt, natož dobrý. Okruh jeho přátel v Čechách se stále zmenšoval. Staří známí se ze strachu neodvažovali ozvat, naopak se musel doslechnout, jak ho někteří z nich zatracují. V té době zveřejnil doma v Praze Časopis českého muzea (znormalizovaný tak jako všechen tisk – a jako vůbec všechno v monarchii) jakýsi předběžný Havlíčkův nekrolog. Karel Havlíček byl sice „uklizen“ hodně daleko, v jižních Tyrolích, ale stále naživu. Doma ho však už leckdo pohřbil. O ten „nekrolog“ se postaral Jakub Malý. Tomuto učiteli jazyků a neobyčejně pilnému spisovateli čehokoli ležel Havlíček zvlášť v žaludku. Neshodli se takřka v ničem. Najmě pak v otázce slovanství a češství. A tenhleten Jakub Malý uveřejnil v článku, o kterém bychom my, kteří přece jen trochu pamatujeme minulý režim, v němž jsme žili, mohli říct, že to byl takový svým způsobem kádrový posudek, tak tedy dal do něj mimo jiné tato slova:
„Těkavý duch Havlíčkův, který ještě v září 1848 sám zase v redakci se uvázal (poté, co se vzdal mandátu v Říšském sněmu), neuměl pevně ustanoviti se na jistém nezvratném směru, aniž tehdy sobě vědom byl té míry svobody, pro jakou bojovati má. Proto brzo nacházíme jej sem tam se kolotati pod vlivem denních událostí, ano často měnil v jednotlivostech smýšlení své ani snad sám o tom nevěda, jak právě kdy vhod mu bylo, někdy jen kvůli tomu, aby měl čemu odporovati, byť třeba odporoval sám sobě. K tomu měl Havlíček jakožto novinář i tu vadu, že neuměl v rozpravách o tak vážných věcech, jako jsou národní a státní záležitosti, vždy zachovati náležité důstojnosti a často vážné otázky rozhodovati chtěl pouhými vtipy. Kdyby byl Havlíček při svých výtečných schopnostech, vždy na jádro věci uhoditi a ji do jakéhokoli světla postaviti, byl věci rozebíral více rozumem než vtipem, kdyby byl více do jejich hloubi byl vnikal než na povrchu sem tam těkal, byl by mohl nesmírně více prospěti, než skutečně prospěl. Větší část jeho úvodních článků zdá se psána více pro obveselení než pro poučení, jakýž div tedy, že velkému počtu čtenářstva byl oblíbeným žurnalistou? Zato ale u lidí stálejšího přesvědčení a hlubšího náhledu na věc záhy počal Havlíček tratiti důvěru, ba i tak zvané velké obecenstvo obrátilo se od něho k Večernímu listu, protože tento důslednější byl ve své radikálnosti, nežli Havlíček při své mírné svobodomyslnosti. Víc ještě způsob nežli směr jeho politiky způsobil Havlíčkovi mnoho nepříjemností, zvláště po obnovené obleženosti, až konečně, když nemohl více vyhovět okolnostem, kterým, dokud by byl mohl, vyhověti neuměl, Národní noviny docela jsou zakázány. Nepokojný duch Havlíčkův, takovými protivnostmi jen ještě více podrážděn, zavedl jej do Kutné Hory, kdežto zarazil nový časopis Slovan,… Co znatelé povahy jeho předvídali, stalo se. Jako již dříve Havlíček nikdy na to nedbal, že každá pravda žádá i přiměřené sobě roucho: tak nyní dočista zapomněl i na to, že ne každá pravda hodí se pro každého a pro každý čas. Osud Slovana i politování hodného redaktora jeho jest známý. Působení Havlíčkovo v Kutné hoře bylo literatuře naší k veliké škodě tím, že zvláště nižší třída čtenářstva předráždila si příliš kořeněnými jeho spisy žaludek v té míře, že již nechutná jí strava mírnější chuti, třeba byla sebe zdravější a vydatnější. Co tím uškozeno, budou bohužel mít napravovat mnohá léta.“
Držen v izolaci
Dobře se bije protivník, najme nemůže–li se bránit. Havlíček byl držen (i co se písemného kontaktu týká) v izolaci. Psal si pouze s bratrem Františkem, který žil v Brodě, a se švagrem Františkem Jarošem, pokrývačským mistrem v Praze. S Palackým a s několika mladšími přáteli si dopisoval jen občas, nikdo víc o něj zájem neprojevoval. A tak ho v Brixenu sužovaly (snad ze všeho nejvíc) dvě věci: samota a nejistota. Kromě manželů Mayrových (majitelů hotelu U slonů) neměl ve městě žádné známé. Chyběla mu hlavně intelektuální společnost. Místní kněží a úředníci se jakémukoli setkání s tím „nebezpečným individuem“ důsledně vyhýbali. V dopisech označoval Brixen za "zkažené hnízdo plné hlupáků a pokrytců." A neustále přemýšlel o tom, jaká bude jeho budoucnost. A jeho rodiny. Ustavičně měnil svoje plány. Pro švagra – pokrývače Jaroše – přijme obchodní zastoupení v Hamburku, odkud mu bude zajišťovat přísun anglických břidlicových tašek. A koupí statek s břidličným lomem někde ve Slezsku. S bratrem postaví podnik na výrobu řepkového oleje. Anebo si v Německém Brodě zařídí malé hospodářství, kde bude společně s Františkem chovat dobytek, drůbež, zpěvné ptactvo, včely, hlemýždě a dokonce i raky.
Padla tu zmínka, že uvažoval o tajném útěku. Skutečně o něm přemýšlel, ale než to stačil domyslet, kdosi ho udal, že chce prchnout, a tak kolem jeho bydliště se po celé dlouhé týdny začali nenápadně procházet četníci. Což nestačilo. Policie mu provedla několik přepadových domovních prohlídek. Výsledek byl v podstatě negativní. Bylo "objeveno" jenom pár zakázaných knih. Nikoli podloudně propašovaných do přísně střeženého exilu, on si je Havlíček opatřil v místním knihkupectví. Nicméně se musel od té doby hlásit denně na brixenské policejní stanici. A jak to bylo s jeho ubytováním? U Elefantů pořád ložírovat nemohl. Nějaký čas žil v podnájmu, a když za ním přijela manželka s dcerkou, pronajal si domek s altánem, který se nacházel v hotelovém komplexu. Erární podpora mu byla po protestech zvýšena ze čtyř na pět set zlatých ročně. Což nebylo málo, představovalo to plat vyššího státního byrokrata. Havlíček si však opakovaně stěžoval, že i na běžnou režii musí dosazovat z vlastních úspor. Na domácí práce si rodina Havlíčkova držela v Brixenu služku. Ta přicházela dvakrát, třikrát denně. A teplá jídla si z větší části nechávali přinášet z drahého hotelu U slonů.
Pan doktor Josef Čáp, svitavský lékař, činitel zdejšího spolku Laurus a autor čtivé publikace Tyrolské elegie po 150 letech, si na konci své poutavé expedice po Havlíčkových stopách povzdechl: „Karel Havlíček prožil ve vyhnanství těžká léta pod soustavným policejním dozorem. Nestrádal fyzicky, strádal intelektuálně. Psát do šuplíku pro novináře nejde, potřebuje odezvu na své články, a potřebuje mít taky účast na dějích, ke kterým se chce vyjádřit. Myslím, že konfinování Havlíčka bylo zcela jistě justičním omylem c. k. rakouské vlády, hrubé nepochopení Havlíčkova patriotismu. Právě intelektuálové velikosti Havlíčka a Palackého by byli schopni nasměrovat politiku habsburského domu k modernímu, fungujícímu federálnímu státu. Kdyby se jim to podařilo, necestovali bychom za Havlíčkem do Brixenu… Což by ale zase byla na druhé straně jistě velká škoda.“
Havlíčkova manželka Julie dorazila do Brixenu nemocná. Horské prostředí bylo zpočátku pro léčbu její tuberkulózy příznivé, ale po několika měsících – bez zjevných zvláštních příčin – se začal její stav zhoršovat. Havlíček napsal začátkem března 1854 do Vídně žádost o propuštění, aby se mohl o nemocnou ženu lépe postarat. Ve Vídni se však ta jeho žádost zdála málo ponížená, protože neobsahovala žádné sliby, že se Havlíček po návratu zdrží politického života. Rodinné poměry ministra vnitra Alexandra Bacha nezajímaly. (Proč by taky měly. Ministři vnitra mají úplně jiné starosti.) Nezbylo, než aby manželka s dcerkou odjely na konci léta 1854 do Prahy samy. Poté, co si zvykl na přítomnost nejbližších, mu ta samota připadala obzvlášť bolestná, ale jeho dceři Zdeňce už bylo šest a Karel s Julií si přáli, aby do školy začala chodit doma. A stav Julie Havlíčkové byl už tehdy velice kritický, a nakonec i Havlíček sám měl v té době také tuberkulózu. V lednu roku 1855 napsal novou žádost o propuštění.
Uváděl v ní, že se žurnalistice věnovat nadále nehodlá, ale „omezím se výhradně jen na činnost průmyslovou, která by mé rodině zajistila hmotnou výživu.“ O příznivé vyřízení žádosti se staral švagr Jaroš, který zajel do Vídně, a odtud poslal Havlíčkovi první zprávu, že bude propuštěn. Nebyla to ovšem výhradně jeho zásluha, na to při vší úctě nestačil, to jenom příslušní odpovědní činovníci dobře odhadli, že jim ten brixenský vyhnanec už nemůže být nebezpečný. Navíc se z vlastní iniciativy zavázal, že nebude publikovat. Přitom je absurdní, že všechny úřady včetně vídeňských vlastně už jeho propuštění schválily, souhlas vyslovil i nejvyšší policejní ředitel Kempen, ale vyřízení přesto pořád a pořád nepřicházelo. „Zasloužil se“ o to český gubernátor Mecséry. Ten jeho návratu do poslední chvíle zarytě bránil (což se nikdy Havlíček nedozvěděl). Nakonec však souhlas přece jen přišel.
„2. dubna 1855 směl Havlíček Brixen opustit,“ píše historik profesor Josef Janáček ve své knize Velké osudy. „Těšil se nedočkavě na cestu, ale návrat doprovázelo tolik smutných událostí, že ho radost rychle přešla. V Německém Brodě se dozvěděl, že 15. dubna zemřela v Praze u Jarošů jeho manželka Julie.“ Nedožila se ani třiceti let. V té době byla už přes měsíc mrtvá. Příbuzní mu Karlovi z ohleduplnosti zatajili. Nehodilo se jaksi ho v jednom zátahu informovat, že bude propuštěn, a zároveň, že jeho milovaná žena není mezi živými. Havlíčkův kočár a bratrova bryčka se setkají až poblíž Jihlavy, u konárovských sklářských hutí. Teprve tam mu jeho nejbližší řeknou pravdu. Hledí na něho s účastí: má bílé vlasy, pláče, běhá nocí v polích a křičí cosi o konci. Člověk si říká: proboha, k čemu potom byl ponižující slib rakouské vládě? Učinil ho přece jen kvůli rodině… A ta je najednou v troskách.
Každý jeho krok doma byl sledován četníky. K cestě do Prahy potřeboval zvláštní povolení. I k návštěvě dcery, která žila u Jarošů, a také k manželčinu hrobu. Jeho počínání bylo předepsáno: nádražní policie mu odebrala pas – zaznamenala si, u koho bude ubytován – hostitel i cestující se musí příští dopoledne pro ověření dostavit na komisařství. Pak se směl vydat na olšanský hřbitov. Jedinkrát v životě pronesl slovo: „Nenahraditelná.“ Zašel odtud k Palackým. Žádného z pánů doma bohužel nezastihl, jen Palackého dceru, mladou paní Riegerovou. Ta o tom setkání pak psala svému manželovi: „Havlíček nás doma navštívil. Snáší pohromu s mužnou myslí. Když odcházel, byl obzvlášť velmi srdečný. Nevypadá špatně, a má prý mnohou radost ze svého veselého dítěte.“ Domluvil se s Jarošovými, že u nich Zdenka zůstane na vychování. „Nevypadá špatně…“ To ho ale teprve čekala procházka po Praze. „Já tu Prahu nepoznávám. Vždyť to přede mnou všecko utíká, kamarádi uhýbají na několik kroků. Připadám si tu jako Robinson Crusoe.“
V Praze se k němu hlásilo jenom několik opravdových přátel: František Palacký, Božena Němcová, Pravoslav Trojan. Staří známí se Havlíčkovi vyhýbali jako černé ovci, která by jim mohla způsobit nepříjemnosti. Což muselo být pro něj hrozné zklamání. I když v Brixenu věděl, jaký u nás panuje policejní režim a jakými důsledky dopadá na lidi, byl stejně skutečností zdrcen. „Vesel nastoupil cestu do Prahy,“ to zaznamenala Havlíčkova sestra Johanka, „ale přijel v takovém duševním stavu, že jsme ho nepoznávali. To nebyl nemoc nebo sklíčenost, nýbrž duševní zdrcení, v jakém se do Prahy vrátil.“ Tam však zůstat nemohl, jako místo nuceného pobytu mu byl vykázán Německý Brod. Jenže co tady? Nic. Noviny vydávat nesměl, a náhle opět neměl žádnou práci. Jako předtím v Brixenu. Co hůř – on si nedovedl přece jinak než psaním vydělat na živobytí. A z místa se nesmí ani hnout, i když neexistoval žádný rozsudek o internaci nebo domácím vězení. Podal postupně několik žádostí o svolení, aby se mohl přestěhovat do Prahy. Obrátil se až na nejvyšší policejní úřad. Marně. Jeho mocní nepřátelé věděli, že ho mají v hrsti. A byli rozhodnuti ho zničit.
„Vrátil se do Německého Brodu,“ píše dr. Zdeněk Mahler ve své knize o Karlu Havlíčkovi, nazvané Kdo svůj národ miluje, nešetří ho. „Od matky se odstěhoval – obývá domek v bratrově zahradě, komoru s jedním oknem – služebná Anna Vedralová mu tam nosí jídlo: většinou ho najde, jak stojí v koutě, pohled má nepřítomný, často ji vůbec nevnímá. Nebo stává nad odklopeným úlem, který nese jeho jméno. Jediný člověk, s nímž se stýká, je kamarád z dětství, Václav Žák. Není to příliš povzbudivý společník – trpí paranoiou. Nicméně policejní dohled je rozšířen na oba: dvojice sledovaných prý sedí na zahradě a hraje šachy, aniž by dlouhé hodiny pohnula figurkami.“
Poslední ráda osudu ho zasáhla na jaře roku 1856. Začal se dusit kašlem, hlen mu zrudl krví, chorobně zhubl – projevily se u něho nepochybné příznaky choroby, na niž zemřela jeho žena (a později i jeho dcera). Odjíždí z milostivým svolením místodržícího Mescéryho do Šternberka u Smečna nedaleko Slaného na Kladensku, kde se léčí u místních lázeňských pramenů. Je léto, ale chladné a sychravé, neustále prší. Pacient stále hubne – nemůže polykat – mluví jen sípavě a s námahou. Píše matce – omlouvá se jí, ale potřeboval by polštář. A o buchtu prosí, chce si ji namáčet v mléku. Podle policejní zprávy si trpce stěžuje, že se o něj nikdo nestará.
Sužuje ho chronická nespavost, posledních čtrnáct dní hledí celé noci do stropu. Je čím dál zádumčivější. Straní se lidí. Jako by vyhasl. Jeho ošetřující lékař, profesor Hamerník, mu pošle silné prášky na spaní – obsahují i morfium. 24. července Havlíček napíše svůj poslední dopis dr. Podlipskému. Nedochoval se, ale pacient si v něm prý pochvaloval, jak se jeho zdravotní stav zlepšuje; písmo však bylo nezvyklé velké a roztřesené, v jednom slově se pisatel dopustil hrubé gramatické chyby. Lékař, který dopis dostal, usoudil, že tuberkule už dosáhly k mozku. Když pošta odjela, Havlíček spolykal všechny prášky. Ráno ho našel zahradník. Už jenom chroptěl.
„Dopoledne dorazil spěšným kočárem dr. Podlipský,“ čteme opět v knize Zdeňka Mahlera. „Rychle nešťastníka naloží – snaží se zabránit, aby se mozek odevzdával rozpadu – neustále ho burcuje k vědomí, byť zcela obluzenému. Pokud Havlíček ožívá, není při smyslech – chce vyskočit z vozu, pokouší se rozbít okénko, dr. Podlipský ho ze všech sil drží, nakonec ho nechá vyrazit sklo – halucinovaný se tím trochu uklidní, proud vzduchu ho chladí, má pořezanou ruku. Když v Hostivicích napájejí koně, dolehne k nim z hospody zpěv – ta písnička vzbudí v nebohém poslední jasný moment: Havlíček křečovitě tiskne doktorovi paži. Pak už na něho lékař marně naléhá, marně s ním třese, zbytečně mu ukazuje, že vjíždějí do Prahy.“
Přivezli ho k Jarošům, do domu u Masarykova nádraží (dnes se ta ulice jmenuje Havlíčkova). Agonie trvala pět dní. Už se z ní neprobral. Nejprve mu ochrnula levá polovina těla – pravicí Havlíček neustále pohyboval po peřině, jako když píše a obrací listy – až do poslední chvíle. V úterý 29. července 1856 k páté hodině odpoledne umírá. Na stejné posteli jako nedávno jeho Julie. Na pohřeb vzpomínala později dcera Boženy Němcové Theodora (v době Havlíčkova pohřbu čtrnáctiletá):
„Pohřeb se konal 1. srpna. Matka opatřila ze společenské zahrady vavřín a trnité pruty na věnce, a šly jsme opět spolu k Havlíčkovi, jenž ležel již v rakvi. Matka v slzách vložila mu do rukou větévku passiflory (mučenky), na hlavu dala trnovou korunu, kolem čela ovinula věnec vavřínový a na víko rakve položila větší vavřínový věnec propletený trním.“
Související
-
816. schůzka: Nic se netrap, duše má, že je život krátký
Nic se netrap, duše má, že je život krátký, nepátrej, со Bůh ti dá za hrobskými vrátky.
-
818. schůzka: V zemi, kde se zastavil čas
Dnes vstoupíme do 50. let předminulého století, do času porevolučních za tzv. Bachova absolutismu, abychom se pokusili postřehnout jistou zvláštní protikladnost té doby.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
