816. schůzka: Nic se netrap, duše má, že je život krátký

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zatčení Karla Havlíčka Borovského. Dobové vyobrazení.

Nic se netrap, duše má, že je život krátký, nepátrej, со Bůh ti dá za hrobskými vrátky.

Bezkonečný světa kruh
točí se vždy vřele;
nesmrtelný jest tvůj duch
v nesmrtelném těle.

Со lid smrtí jmenuje,
není ještě konec,
umíráček jenom je
divadelní zvonec.

On tu jenom znamená,
kde jsou aktů meze,
kdy vystoupí opona,
kdy se dolů sveze.

Po aktu se vždy na spěch
herci jen přestrojí,
ale aktu věčný běh
nikdy neustojí.

Takovéto verše psal Karel Havlíček „u výhosti v Brixenu“ (tedy během internace v jižních Tyrolích). Téma těch veršů svědčí věru o nemalém stupni depresivní nálady, kterou tam český novinář číslo 1 zažíval. Jenže než se však v Brixenu (kterému se dnes říká po italsku také Bressanone), tedy než se tam ocitl, musel se sem nějak dostat, dopravit. Celá ta historie začala 15. prosince roku 1851 v pozdních nočních hodinách.

My jsme minule tvrdili, že Havlíček byl i se svou rodinou dost nevybíravě zburcován pětičlenným komandem, sestávajícím kromě strážmistra a četníků z policejního komisaře Franze Dedery a okresního hejtmana v Německém Brodě, barona Ferdinanda Voitha. Ti všichni vskutku v onu nekřesťanskou noční hodinu skutečně do Havlíčkova brodského domu vtrhli. Leč asi jeho obyvatele tak docela nevzbudili, byť již bylo po druhé hodině noční. Oni už u Havlíčků cosi věděli… tedy: že se něco chystá. Někdo je varoval. (U nás se nikdy nic neutajilo. A platí to dodneška.) Dotyčný vyřídil vzkaz, který vzbudil takový rozruch, že nikdo v domě (kromě Havlíčkovy dcerky Zdenky) už neusnul. Vzápětí ta záhadná postava zmizela ve vratech císařských kasáren za rohem náměstí. Havlíček byl varován. Vlastně dostal čas, aby mohl utéct… Ale kam by utíkal? Proto všichni zůstávají na místě, i on, až noční klid naruší hlučné údery na dveře domu na náměstí. Nikoli však domu Havlíčkova, nýbrž sousedního, v němž se nacházela lékárna. Omyl? Anebo snad to nejposlednější varování? V tom zatýkacím procesí byli místní, kteří dobře věděli, kde Havlíček bydlí, a přesto „se zmýlili.“ Nikdo není dokonalý. Šlo už na třetí hodinu ranní, když vrchní policejní komisař Dedera předává Havlíčkovi zatykač s rozkazem okamžitě se vypravit na cestu.

Pokoj s rohovým arkýřem, ve kterém byl Karel Havlíček zatčen. Nábytek je původní a je součástí expozice Muzea Vysočiny v Havlíčkově Brodě.

Občan zvyklý na pořádek –
bylo to v prosinci –
především jsem si obul punčochy
v slavné asistenci.

Pak jsem teprv četl psaní –
však ho tuhle mám –
rozumíš–li ouřední němčině,
přečti si ho sám.

Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prej potřebuju
změnu povětří.

Že je v Čechách tuze dušno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví!

Že on tedy schválně pro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.

A žandarmům že nařídil,
ať mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho nabídnutí.

Jak se dodatečně ukázalo, příkaz k deportaci Havlíčka do Brixenu podepsal sám císař František Josef I. Tehdy ještě nikoli mocnář stařičký, nýbrž mladičký, neb mu bylo zrovínka předtím v létě velice nezralých jedenadvacet let. Bez jakéhokoli soudu byl Karel Havlíček internován s nárokem na svobodný pohyb (ovšem pouze v Brixenu a blízkém okolí), a ten nárok ještě zahrnoval 400 zlatých ročně na obživu. Což vše se dozvěděl teprve až dostavník přejel zemské hranice, leč nikdo mu neřekl, jak dlouho ta internace bude trvat. Vše připraveno, Havlíček se rozloučil s rodinou, což donutilo i otrlého okresního hejtmana vyjít na chodbu, Havlíčka před četnickou stanici posadili do zvláštního poštovního dostavníku číslo 536, který se vzápětí rozjel k hranicím.

Brixen. Dobové vyobrazení.

Když jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberk v mysli,
za Lincem zas myšlenky na Kufstein
z hlavy mi nevyšly.

Teprva když jsme nechali
Kufstein vpravo stát,
začla se mi alpejská krajina
příjemnější zdát.

Hloupá jízda, milý brachu,
když se neví kam:
veselé ty trubky postiljonů
jsou jen bídný klam.

Všude kolomaz a všude
přepřahovali:
kdybyste radš ve Vídni přepřáhli
a namazali!

Telegraf je přece jenom
hezký vynález!
Ten před námi všude, než jsme přišli,
ohlášení nes,

by nám mohla policie,
starostlivá máti,
všude, dříve než tam přijedeme,
kamna rozehřáti.

Nesmím ale zapomenout
Budějovice
tam Dedera koupil mělnického
čtyry lahvice.

Čili se v něm vlastenecké
hnuly myšlenky?
Čili doufal, že to pro mne bude
Léthé na Čechy?

Mělnické jsem dávno dopil,
piju vlaské zas;
ale zdá se, že je v obou stejný
nepokojný kvas.

Nakonec z toho opravdu byly Vlachy, tedy: tenkrát ještě jižní Tyrolsko. Tam se však dorazilo až po sedmi stech kilometrech svízelného putování. Svízelnějšího o to, že dostavník připomínal svým technickým stavem spíš nějaké patafyzické zařízení. Deportace proběhla ne zcela nepodobna Švejkově putimské anabázi. Jenom co vyjeli, kočár se na zavátých a nerovných silnicích porouchal a všichni museli šlapat za vozem. Tato kalvárie se tak ještě několikrát opakovala. V Alpách se dokonce splašili koně a sám deportovaný je musel zkrotit, když ostatní ze strachu povyskákali či popadali z vozu. Tuhle groteskní pouť Havlíček později – už v Brixenu – učinil nesmrtelnou svými Tyrolskými elegiemi. Jen málokdo dokázal kdy vystihnout pár verši blbou aroganci moci tak jako on.

Transport Karla Havlíčka Borovského do Brixenu. Dobové vyobrazení.

Hory, skály ohromnější ještě,
než jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná jak
držka armády.

Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem s kopce jako mžik;
darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ –
prázdný je kozlík.

Kočár praští a koně ve větru,
již je ďábel horempádem nese,
a postiljon někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.

Dolů jako s věže cesta plytká,
vůz jak šipka klouže hý a hat,
snad má chuť nás někde do propasti
internýrovat?

Och! to byla pro mne chutná chvilka!
neboť neznám žádnou větší slast
nežli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást!

Napadnul mi — jsemť já čtenář bible –
o Jonáši smutný příběh ten,
jak jej z loďky k utišení bouře
vyhodili ven.

Metejme los! pravím, mezi námi
musí někdo velký hříšný být,
a ten k usmíření nebes musí
z vozu vyskočit.

Jen to vyřknu, ejhle! policajti
ani svědomí nezpytovali,
a kajícně vyrazivše dvířka
z vozu vyskákali.

Ach! ty světe, obrácený světe!
Vzhůru nohama ve škarpě leží stráž,
ale s panem delikventem samým
kluše ekipáž!

Ach! ty vládo, převrácená vládo!
národy na šňůrce vodit chceš,
ale čtyřmi koňmi na opratích
vládnout nemůžeš!

Bez kočího, bez opratí, potmě,
u silnice propast místo škarpy:
tak jsem cválal sám a sám v kočáře
jako vítr z Alpy.

Svěřiti svůj osud také jednou
koňům splašeným se já mám bát,
občan rakouský? Což se mi může
horšího již stát?

Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,
v hubě ale vřelou cigáru,
čerstvěj než cár ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.

Tam jsem zatím – mustr delikventů! –
bez ochrany povečeřel hezky,
než za mnou stráž s odřenými nosy
přikulhala pěšky.

Já spal dobře, ale policajti
měli tu noc ve Weidringu zlou,
mazali si špiritusem záda,
nosy arnikou.

Po šesti dnech byli konečně na místě. Jakmile komisař Dedera Havlíčka předal zdejšímu okresnímu hejtmanovi, byl deportant ubytován. První Vánoce strávil v hotelu Zum Elefanten - neboli U Slonů. Nucený pobyt v Brixenu, v tom příjemném biskupském městečku pod Alpami, se nakonec Havlíčkovi protáhl. Na tři a půl roku. Alpská příroda i podnebí jsou zde krásné, ba překrásné, jenomže Havlíček svůj fešácký kriminál nenáviděl.

Pokoj Karla Havlíčka Borovského v Brixenu. Dobové vyobrazení.

Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? —
Neškareď se tak!

Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spat:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškutýrovat.

Ve skutečnosti se Havlíček pustil do diškutýrování s jakýmsi náhodným kolemjdoucím, který na něj koukal zvenčí zasněženým oknem. Nakonec se mu podařilo v městečku najít pár přátel, ale jeho poněkud zatuchlé duchovní klima nepřijal. Jediným spojením se světem jeho srdce pro něj zůstala korespondence. „Co dále, to nevím,“ psal z Brixenu do Prahy Františku Palackému, který ho vlastně jako jediný z vlivných přátel nikdy neopustil. „Úmysl můj jest mlčeti, nastavit záda a trpět. Prosit nebo domlouvat se nehodlám, ani protestovat a odvolávat se; bylo by to dílem nadarmo, dílem proti mému srdci.“ Za několik dnů se z první deprese začínal vzpamatovávat. Psal dopisy domů a začal i pracovat. Pomýšlel na napsání několika naučných spisů, mezi nimi i dějin Ruska, a taky tu památnou cestu z Německého Brodu do Brixenu pečlivě zaznamenal. Těžko si mohl představit, jak dlouho bude muset žít ve vyhnanství. Mohlo to být několik měsíců i několik let, ale hned na počátku pochopil, že celou tu těžkou dobu nejlépe přečká, když bude pilně pracovat. Což bylo předsevzetí blahodárné, před smutkem a touhou po domově ho však uchránit nemohlo. Jak plynuly dny a týdny, dostávala okolní čarokrásná krajina podobu bezútěšné Sibérie a vyhnanství se stávalo stále těžším a těžším. Jak si ale skutečně žil Havlíček v Brixenu? Zřídkakdy se setkávají dva tak rozporné výklady jedné události. Proti sobě stojí mučednická legenda, hovořící o tom, že pobyt v syrovém alpském vzduchu Havlíčkovi ukrojil kus života; z opačného pólu slyšíme mýtus o třech letech záviděníhodných prázdnin na jednom z nejkrásnějších míst v podhůří Alp, a to s velkorysým zabezpečím od rakouského eráru.

Dopis Karla Havlíčka z Brixenu adresovaný jeho bratru Františkovi.

Takže – jak to bylo doopravdy? Alpské podnebí Havlíčkovi život bezpochyby nezkrátilo. Zdravé klima tyrolského údolí obráceného k jihu naopak jistě prodloužilo krátký život jeho manželce Julii, která po několika měsících do Brixenu už přicestovala s plicní tuberkulózou. Problém byl v tom, že Havlíček si v Brixenu nikdy nezvykl. Nudil se tu, nebyl schopen soustředit se na pořádnou práci. Rozhodl se sice pustit do psaní dějin ruské říše, jenomže narazil přitom na absenci literatury a pramenů. Nenapsal tedy v Brixenu žádné rozsáhlé dílo, ale světlo světa zde spatřily jeho nejlepší satirické básnické skladby. Vynikající Tyrolské elegie, a přímo geniální Křest svatého Vladimíra, který však zůstal bohužel jen torzem.

Ukázka rukopisu Křtu svatého Vladimíra

Vladimír cár na svůj svátek,
když seděl na trůnu,
poslal drába s vyřízením
k bohovi Perunu.

„Hřmi, Perune! na můj svátek
místo kanonády,
škoda prachu, dost ho padne
v bitvách u armády.

Hřmi, Perune! na můj svátek
místo kanonády,
pak si přijdi se mnou vypít
šálek čokolády.“

Pan dráb přišel k Perunovic,
zatloukl na vrata,
děvečky se hnedle zeptal:
„Doma–li pantáta?“

„Doma, doma, pane drábe,
ve veliké chatě,
sedí s jehlou na pekýlku,
zašívá si katě.“

„Vzkazuje vás, pantatínku,
cár náš pozdravovat,
máte prej mu k tomu svátku
drobet zabubnovat.“

Jak to přeslech tatík Perun,
hnedle čelo svraštil,
skočil z kamen na lavici,
kaťmi o zem praštil:

„Raděj pásat husy ve vsi,
po bahnách se ploužit,
než u toho Vladimíra
zde za boha sloužit.

Málo platu, služba těžká,
nikdy konec práce,
ještě bych mu měl vyvádět
ve svátek regrace?

Tuhle při poslední bouřce,
při té blýskavici,
bez toho jsem si propálil
celou nohavici!

Málo platu, málo športlí,
málo deputátu!
Nemohu si špendýrovat
oleje k salátu!

Pečínku jenom ve svátek,
vodu musím píti,
sotva jsem se na tu službu
mohl oženiti.

Bez toho mne větším dílem
živí jen kondice,
študentům hodiny dávat
musím ve fyzice.

Kdyby od selek nekáplo
trochu akcidence,
ani v neděli bych nemoh
přičuchnout k pálence!

Pro nic za nic robotovat –
nevěděl bych věru,
na tu jeho čokoládu,
že mu na ni seru!

Ukázka rukopisu epigramů

Cár necár, svátek nesvátek,
že mi všechno rovno,
ne a ne a nebudu hřmít,
co z toho mám? Hovno!“

Abychom však dnešní schůzku s českou historií nekončili až natolik expresivně, nahlédněme do sbírky epigramů, kterou Havlíček právě v Brixenu dal dohromady, jednak ze své vlastní produkce, jednak z překladů, jež si pořídil z německých autorů. Kupříkladu tento, jenž se svého času velice povedl Friedrichu Logauovi a Karel Havlíček si s ním hezky česky poradil. A už vůbec nehledě na to, že myšlenka v něm obsažená platí beze zbytku po dnešní dny.

Kdo vždy myslí, že se učí,
bude vlasti chlouba;
kdo si myslí, že dost umí,
začíná být trouba.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související