815. schůzka: Sviť, měsíčku, polehoučku skrze hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí, neškareď se tak
Setkáváme se opět všichni, kdož mají zájem o českou historii a kteří si nemyslí, že nejlépe je bezhlavě pádit vpřed, aniž bychom věnovali alespoň sem tam pohled obrazu ve zpětném zrcátku. Tím spíše, že tam vzadu, daleko za námi, tedy co se časové přímky týká, leč daleko vepředu co do formátu stojí osobnost, jež dodnes zůstává takovým… jak to říct… inu, etalonem jakosti.
Na svět přišla se jménem Karel Havlíček, teprve později se začala podepisovat také vlasteneckým jménem podle svého rodiště – Borovský.
Když začala rakouská vláda Karla Havlíčka a jeho Národní noviny pronásledovat, rozjel se pan šéfredaktor do Vídně, probojoval se k samotnému ministrovu Alexandru Bachovi a vymámil na něm pro Národní noviny dalších pár měsíců života. Jenomže 28. srpna 1849 – jak už víme od minula – Havlíček opravdu seděl, tedy ve vězení, na Hradčanech, dostal čtrnáct dní natvrdo. Tedy – zase až tak tvrdé to nebylo, protože z vězení mohl dát řídit redakci. Věděl, že to nemůže už dlouho trvat, žaloby se množily, doručovali mu je skoro každý týden. To už musel počítat s tím, co určitě přijde a co je neodvratné – totiž že každý další zákrok proti jeho novinám bude znamenat jejich konec. A pokud by nebyl v Praze odvolán (stále platící) stav obležení, nebyla by pak žádná naděje na jejich obnovení. Přesto Havlíček vydával své Národní noviny dál a snažil se prorazit hradbu cenzurních předpisů, kde se jen dalo. Ostatní stateční čeští politikové a vlastencové zas moc tak stateční nebyli.
Většina z nich složila v průběhu roku 1849 zbraně. Někteří utekli před pronásledováním do ciziny, jiní odešli do ústraní, a konečně dosti známých osobností se ochotně přizpůsobilo požadavkům vlády a věrně jí sloužilo. (Nikoli poprvé a už vůbec ne naposled v našich dějinách.) Koncem března 1849 se v Praze objevil ruský anarchista Bakunin. Tajně, i když spousta lidí o jeho pobytu věděla. Po restauracích a veřejně přístupných studentských schůzích se řečnilo o přípravě jeho »totální revoluce.« U korbelů piva údajně vznikaly revoluční komitéty, dokonce snad měla být pro příští vítězství jmenována »prozatímní vláda,« ve které figurovali lidé jako Karel Sabina, Karel Sladkovský, Josef Václav, Havlíčkův švagr pokrývač Jaroš a další. Spiklenci měli konspirativní přezdívky jako Vršovec, Garibaldi, Ucho, Žižka, ba i Babinský. Jak tvrdily pozdější protokoly, shromažďovali, dokonce nakupovali zbraně. Prý se chystali užuž udeřit. Mladý Frič měl se studenty zaútočit z Petřína. Dva tisíce Podskaláků s granáty ho mělo podpořit z druhého vltavského břehu. Šeptanda měla žně. Nic není jasné. Nic nelze zpětně prověřit, ale sama bezelstnost a naivní poloveřejnost je skoro důkazem, že buď nešlo vůbec o nic, anebo o pseudoradikální hospodské žvanění. Diletantsky připravované povstání (pokud to všem vůbec mělo být povstání) mělo vypuknout 12. května 1849.
Dva dny předtím byl však nad Prahou vyhlášen výjimečný stav, a o další dva dny později byl tento stav rozšířen i na města Terezín a Josefov. V noci z 9. na 10. května 1849 byli při rozsáhlé bezpečnostní akci zatčeni hlavní představitelé takzvaného spiknutí Sabina, Sladkovský, Frič a další. Do začátku srpna pak policie pozatýkala přes šedesát lidí, načež vojenské vyšetřovací komisi na Hradčanech a pak soudu trvalo půldruhého roku, než byly vyneseny první rozsudky. Hradčanský tribunál odsoudil celkem 958 lidí. Většina z nich dostala tělesné tresty – 20 až 30 ran holí (vesměs za delikty „neohlášení nájemníka,“ „urážka četnictva,“ „nedovolené shromažďování.“
79 lidí však šlo na léta do žalářů a 28 z nich bylo exemplárně odsouzeno k trestu smrti. Mezi nimi Karel Sabina, Karel Sladkovský, Emanuel Arnold, Vincenc Vávra–Haštalský, Jan Knedlhans Liblinský. Převažovali studenti, kteří ještě ani nedosáhli dvacet let věku. (Většina z nich nebyli Češi, ale Němci.) Všechny odstrašující hrdelní rozsudky, udělené zpravidla za „pokus o rozvracení monarchie,“ byly vzápětí cestou milosti zmírněny na 18 až 20 let žaláře. Ani tento drsný ortel však nebyl konečný. Odsouzení si fakticky odseděli tři čtyři roky v pevnostních vězeních jako byly Komárno, Olomouc, Mukačevo, Lublaň, Josefov.
Poslední z nich (mimo jiné Sabina, Sladkovský, Arnold) se vrátili domů až po generální amnestii v roce 1857. Se zničeným zdravím anebo zlomeni na duchu, Karel Sabina například vyšel ze žaláře jako policejní konfident.
V takové situaci se vydávání Národních novin s politickým obsahem muselo stát pro Havlíčka osobně nebezpečným. Byl stále středem pozornosti policejních míst. Už v srpnu devětačtyřicátého roku navrhoval pražský policejní ředitel Sacher–Masoch vládě, aby Národní noviny zastavila a Havlíčka z českých zemí vystěhovala. To ale zatím byla jenom hrozba, a přestože zůstala utajena, byl si Havlíček vědom, že riskuje osobní svobodu a že souboj s cenzurou jednoho dne stejně prohraje. To ho však nemohl od práce odradit a byl rozhodnut vydávat Národní noviny tak dlouho, dokud to jenom bude možné. Čekalo se vlastně jenom na záminku, a jako taková posloužil nakonec článek Františka Palackého O centralizaci a národnostní rovnoprávnosti v monarchii, který byl otištěn v polovině ledna roku 1850.
„Svoboda jen tam možná jest, kde všickni účastníci společnosti jakékoli požívají stejného práva, kde nikdo není rodilým pánem, nikdo rodilým otrokem druhého; čemuž však se nepříčí, aby pro dosažení účelu společnosti jedni stáli v čele, vedli a poroučeli, druzí následovali a vésti se dali, to jest poslouchali. Ve svobodném konstitučním státu platí zákony všem občanům stejně; co jednomu právo jest, musí právo býti také druhému, aniž kdo ze zákonu a z práva obecného vyloučen býti smí. Slovem: konstitucí jest jen provedení ve státu známé oné a věčné zásady všeho práva i vší spravedlivosti: čeho sobě nechceš, jinému nečiň. Každé jakékoli nadpráví, každá jakákoli výsada a každá jakákoli podrobenost, která neplyne přirozeně a nutně z potřeby dosažení účelu státního, nejsou nic jiného, než skutečné vyjmutí z práva, negace práva, to jest nepravost, křivda, bezpráví. Každá takováto výsada může jen pouhým násilím, nikoli právem uvedena i udržena býti ve státu; násilí pak vede všude za sebou stav války, v nížto všecko přirozené právo se zapírá, mizí a hyne.
Obrátíme–li tyto věty na skutečné poměry národů v Rakousku, nemůžeme neseznati, že při tolikeré rozličnosti národů těch úplná jejich rovnoprávnost nejen za neodbytnou výminku celé konstituce, ale i za mravní základ samé říše vůbec považovati se musí – tudíž že o jakési nadvládě germanismu a maďarismu nad Slovany a Rumuny nikdy více ani řeči býti nesmí, jináče zajisté vypadli bychom z oboru práva opět do křivdy, stát právní proměnil by se nám opět ve stát násilný, a pokoj ve válku, třebas na oko i dušenou.“
18. ledna 1850 vyšly Národní noviny naposled, zastaveny z moci úřední. Odešly z politického jeviště s nejvyšší ctí. Pokud se snad Havlíček dopustil nějakých chyb (ale hledali bychom je věru klopotně), napravil je statečným postojem vůči vládě a cenzuře. Od původního programu, který si vytkl na začátku novinářské dráhy, neustoupil ani o krok. (Který český novinář by mohl tvrdit totéž…) Až do posledního čísla Národní noviny poskytovaly svým čtenářům závažné a poučné informace. Teď ovšem bylo v osobním zájmu Havlíčkově, aby se novinářské činnosti vzdal, jestliže nechtěl své rozpory s vládními místy hnát až ke konfliktu… Nikdo by mu to neměl za zlé ani ve vlasteneckých kruzích, protože pro českou národní politiku vykonal mnohem větší kus práce než většina jiných. A taky možností osobního uplatnění by se pro něj našlo i teď dost, najmě kdyby se vrátil ke svým starým plánům mna spisování naučných děl pro široké vrstvy obyvatelstva. Pro nejbližší dobu byl zabezpečen i hmotně – dosavadní novinářská činnost mu vynesla slušné jmění. Ke všeobecnému překvapení se Havlíček novin vzdát nechtěl. S tvrdošíjností, která vzbuzovala údiv mezi jeho přáteli i protivníky, chtěl pokračovat v boji proti vládnímu útlaku a usiloval o vydávání nového časopisu. Odpovědnost novináře postavil nad osobní zájmy bez jakéhokoli ohledu na oběti. V tomto rozhodnutí vyvrcholila Havlíčkova osobní statečnost. Nevzdá to! Zkusí to znovu! Rozhodl se vydávat časopis. Chce, aby se jmenoval Slovan. Protože v Praze to za výjimečného stavu jistě nepůjde, mohl by se pokusit v některém středočeském městě.
Povedlo se, ale byly potíže. Tiskaři s ním už nechtěli mít nic společného. V Kutné Hoře to s ním nakonec zkusili. Tedy ne že by tam o něm nějak příliš stáli. Nejprve se rozjel do Brna, aby zjistil, jaké jsou tam podmínky k vydávání novin. Špatné. A nejenom v Havlíčkově době. Tak se vydal do Litomyšle a do Chrudimě, ale místní radní ho i odtud vypoklonkovali. Povolení k pobytu v Kutné Hoře rovněž nedostal dřív, dokud nesložil skoro dvoutisícovou kauci. První číslo Slovana vyšlo 8. května 1850. Havlíček by se rád vrátil k vydávání deníku, ale věděl, že je to v jeho situaci nereálné. Slovan proto vycházel pouze dvakrát týdně, stejně jako Pražské noviny, ve kterých začínal (vlastně to bylo docela nedávno). Dokud na list nebyly uvaleny různé zákazy rozšiřování, tiskl je v nákladu dokonce až okolo tří tisíc výtisků. Havlíček na jeho stránkách hovořil už výhradně sám za sebe, chápal, že jakýkoli organizovaný odboj je nemožný. Žádný jiný hlas se však kromě jeho neozýval. Kritizoval absolutismus, pustil se do církevní hierarchie (za to, že se přidala na císařskou stranu), útočil na všechny ostatní, kteří se také vydali touhle pohodlnou cestou.
„Přičiňovati se dle sil svých k tomu, abychom konečně došli ke veřejné právní jistoty, bylo vždy hlavním mým účelem a jest jim také při vydávání tohoto časopisu. Chci se za těchto časů, kdežto velmi mnohých již obávání se zmocnilo, že hodlá vláda naše poznenáhla jednu naši svobodu po druhé ztenčiti a přiblížiti se zase k starému absolutnímu řízení a bezpráví, chci, pravím, za těchto smutných časů podati důkaz, máme–li ještě opravdu svobodu tisku. Až posud nebyl náš zákon o tisku skoro nikde ve skutečné platnosti: tam, kde se vydávaly nějaké vládě nepříjemné noviny, zavedlo se všude obležení s vyzdvižením svobody tisku. Vímť ovšem napřed, že hlasy Slovanů, skoupě a otčímsky odbytých Slovanů, které se v mém časopise opět ozývati budou, sotva budou příjemné vládě, vímť ovšem také, že nemám moc protiviti se, kdyby i nyní vláda, vyhnouc se zákonu o tisku, jiným násilným a libovolným způsobem chtěla zameziti vycházení mého časopisu: spokojil bych se ale v tomto pádu alespoň tím vědomím, že jsem přispěl k tomu, aby národ s jistotou věděl, co má od vlády očekávati a jak vysoce sliby ceniti. A říká se, že jest hrstka jistoty lepší, než pytel naděje, a i taková jistota má svou cenu. Zvláště za našich časů.“
Kolikrát jsme se ve svých dějinách utěšovali hrstkou jakékoli jistoty, neboť pytel naděje ani na dohled nebyl. Od Národních novin se Slovan lišil podobou i obsahem. Vycházel dvakrát týdně, Havlíček psal jeho stránky téměř sám, protože měl pouze jednoho výpomocného redaktora. Jeho vyzrálá osobnost se projevovala ještě výrazněji než v Národních novinách. V přestrašené atmosféře udivoval čtenáře svou odvahou a nesmlouvavým odporem k císařskému režimu. Tomu odpovídal i zájem o Slovana, – ale velice záhy si vykoledoval protikampaň. Rozpoutala ji Vídeň a hlavní slovo v ní měl vládní Vídeňský deník, redigovaný historikem Václavem Vladivojem Tomkem a právníkem a literárním historikem Josefem Jirečkem. Oba dva kdysi s Havlíčkem spolupracovali v redakci Národních novin – teď se však přidali na vládní stranu a to jim Havlíček neodpustil. „Leibhistorik hraběte Thuna“ (neboli „osobní historik“) – touto nálepkou obdařil Tomka, jemuž opatřil profesorské místo ministr kultury a vyučování Thun–Hohenstein, a ještě mu dotoval ze státních peněz studijní pobyt ve Vídni, čehož Tomek využívá k přispívání do Vídeňského deníku.
„Jak známo, ustanoven jest pan Tomek od hraběte Thuna za profesora na universitě pražské, ale poněvadž centralismus nedopouští, aby byl v Praze profesor českého dějepisu, kterému pan Tomek rozumí, musel se státi profesorem rakouského dějepisu a jíti na nějaký čas do Vídně přiučiti se tomu, co bude přednášet. Plat profesorský běží již panu Tomkovi nyní, ačkoli nepřednáší, a kromě toho má po ten čas, co bude studovat ve Vídni měsíčně 100 zlatých přídavku. Že při svých studiích a dietách má tolik času ještě, aby mohl psáti články do Vídeňského deníku, jest lehce pochopitelno.“ O dalším redaktorovi Vídeňského deníku už Havlíček svoje mínění tolik rozváděl. Prostě a jednoduše o něm napsal, že je to „literární ošoust.“ Abychom měli jistotu, o koho jde. Ošoust je trhan, otrhanec.
„Jest tisícero cest, na kterých můžeme působiti a přispívati ke konečnému vítězství našich zásad, k vítězství strany národní, každá dobrá česká kniha, každý dobře sepsaný článek, jednající o čemkoliv užitečném, každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede, získáni každého jednotlivého člověka pro naše pravdivé zásady, každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese, každý dobrý skutek, který v okolí svém kdo učiníme atd. atd.: všeckno to sesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeň jeden ke konečnému vítězství národní strany. Kdo jen poněkud zná historii a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádná politická strana, žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, skrze tu váhu, kterou si dříve sám dobyl, pročež každý pracuje nejlépe k lepší svobodě národu, který pomáhá rozmnožovati jeho vnitřní sílu. Vnitřní síla národu ale záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti, a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národu stará, přispívá nejlépe k budoucí svobodě. To tedy čiňme každý ve své domácností, ve svém okolí, a žádná moc nemůže nám toho zameziti."
Ta nějak – jako v tomto článku – psal Havlíček do svého Slovana. Režim na tato a podobná slova pochopitelně reagoval. Každý týden bylo jedno číslo – nebo alespoň část nákladu – zabaveny. K potírání Havlíčka byly ve Vídni založeny zvláštní noviny. Ano, Vídeňský deník, jeho kvality a redaktory jsme už ocenili. Vláda se pokoušela Havlíčka koupit. Nabídla mu čtyři tisíce zlatých a slušný měsíční plat, když začne psát podle jejích představ. Nebylo to nic platné.
„Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu.“
Musel nastoupit silnější kalibr. Podle nového tiskového patentu bylo nyní možno zastavit jakýkoli list nikoli na základě soudního rozhodnutí, ale pouhým úředním výnosem. A tak český místodržící Karel Mecséry de Tsóor poslal Havlíčkovi rychle po sobě dvě výstrahy. Havlíček nechtěl, aby zvítězil úřední šiml, a tak zastavil Slovana sám. Poslední číslo vyšlo 14. srpna 1851. „Vydávání Slovana bylo finančně výnosné. Když Havlíček svou kutnohorskou kapitolu uzavřel, byl sice zklamaný a unavený, ale zároveň zámožný člověk. Nashromáždil jmění ve výši nejméně deseti tisíc zlatých, a podle některých svědectví (která však nevyšla z jeho pera) dokonce trojnásobek této částky. Směle lze tedy tvrdit, že Karel Havlíček byl nejenom první moderní politický novinář, ale zároveň i náš první úspěšný podnikatel v mediální oblasti.“
Co teď?… Chtěl Havlíček pověsit novinářské řemeslo jako kabát, vyřazený ze šatníku na hřebík? Opravdu si to tak představoval.
Pochopil, že zeď je pevnější než jeho tvrdá hlava. Ostatně po letech, kdy neustále přepínal svoje síly, si teď chtěl konečně vydechnout, studovat, věnovat se literatuře. Rodina nadále neměl důvod setrvávat v Kutné Hoře – přestěhovala se proto k Havlíčkově matce do Německého Brodu. A on sám si jako vydavatel nahospodařil slušné peníze, jak jsme si už řekli… Nejprve přemýšlel o koupi menšího statku, jenomže bohatí majitelé pozemků nemínili vzít mezi sebe buřiče, který měl navíc na krku soudní žalobu. „Kutnohorská epizoda se uzavřela snad pro něho, nikoli však pro vládu – na odbojného novináře byla podána žaloba za dva články ve Slovanu, které byly kvalifikovány jako zločin rušení veřejného pokoje, neboť autor v nich vyzýval k neposlušnosti vůči úřadům. Zažalován byl i Havlíčkův tiskař František Procházka, jemuž byl prý obsah článků znám. Havlíček opět stanul před porotou. Obhájil se tak obratně i směle, že výrok porotců zněl pro oba jednomyslně: nevinni! Když vyšli před budovu c. k. krajského soudu v Kutné Hoře, obklopil je jásající dav a na ramenou je odnesl do hostince U černého koně. Havlíček prožil jeden ze svých nejšťastnějších dní. Tušil však, že vítězstvím nad přesilou státní moci si dovolil příliš. Takový triumf mu nepřátelé nedarují.“
No a odveta se dostavila vskutku brzy. 16. prosince 1851. Zvěstovaly mu ji neblahé sudičky, které uprostřed noci zabušily na vrata rodinného domu v Německém Brodě. Ty sudičky byly kupodivu pohlaví mužského, jejich počet činil nikoli tři, nýbrž pět, a jmenovaly se: Pražský vrchní policejní komisař Franz Dedera, brodský okresní hejtman baron Ferdinand Voith, a taky dva doprovázející četníci s nabitými puškami a strážmistr. Havlíčka, který do noci pracoval a sotva usnul, drsně probudili, a oznámili mu, že bude z vyšší moci úřední okamžitě deportován, přičemž místo internace mu smí být sděleno až za hranicemi. A dvě hodina má na to, aby se sbalil. Protestoval marně.
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty vídeňské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těžkých pracech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půlnoci –
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrýtro.
„Vstávají, pane redaktor!
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom komise.
Od všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou–li prej zdráv, a tuhleto psaní
po nás posílá.“
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
„Odpusť, slavná císařská komise,
že jsem v košili!“
Ale Džok, můj černý buldok,
ten je grobián,
na habeas corpus tuze zvyklý,
on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! haf! haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákoník,
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
již ani nekvík.
Související
-
814. schůzka: Nebezpečné individuum
S pravou ženou svého života, Julií Sýkorovou, se Karel Havlíček seznámil v Praze asi půl roku po rozchodu s Fany Weidenhofferovou, kterou si měl předešlého podzimu brát.
-
816. schůzka: Nic se netrap, duše má, že je život krátký
Nic se netrap, duše má, že je život krátký, nepátrej, со Bůh ti dá za hrobskými vrátky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
