647. schůzka: Pohled na národní obrození ve střízlivém stavu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Socha Josefa Jungmanna

Začněmež možná (pro někoho, ba snad pro mnohé) trochu nečekaně: České dějiny nejsou nijak krásné. Čím méně sentimentu do jejich líčení vkládáme, čím více se pokoušíme přiblížit pravdě o nich, tím jsou smutnější a drsnější. Platí však také, že nejsou ničím výjimečné, ačkoli se to o nich leckdy tvrdilo. Hodně se naopak podobají osudům jiných malých středoevropských národů.

Jsou příběhem společenství, které si (ne zcela prozíravě) nalezlo domov na riskantní spáře. Čím nemáme na mysli spáru geologickou, ale geopolitickou. A proč riskantní? Protože se nachází právě na rozhraní mezi evropským východem a západem. To je samo o sobě problém, že. Ne-li přímo malér. Dlužno dodat jednu takovou nepříjemnou věc, že jsme do dějinného času vstoupili s významným civilizačním zpožděním, tak říkajíc neoplodněni antikou (což je podle mého moc hezky řečeno, skoro až poeticky). Tedy hezky dejme tomu ano, ale snadno se to neříká. My jsme vlastně v prvopočátku historie patřili do rodiny barbarů. Budiž nám útěchou, že barbarských bratříčků, sestřiček, strýčků, tetiček a kdovíjakého příbuzenstva jsme měli dost a dost. To je ovšem dost slabá útěcha. To, s čím jsme začínali, můžeme nazvat kulturní deficit. Ten deficit neboli schodek po více než tisícileté dějiny přetrvává. Alespoň zčásti. (Nejenom v rozpočtu.) Pořád někoho doháníme nebo napodobujeme. Nejčastěji vyspělejší, západní část Evropy (s čímž se lze shledat i dnes). A přitom po věky trčíme na témže místě pod Řípem (nebo pod jeho nějakou moravskou, popřípadě slezskou obdobou), nikam jsme se odtud nehnuli, a přesto jako bychom se odkudsi zdaleka vraceli.

Tak se raději hned teď vraťme rovnou do doby, s níž jsme se rozloučili před týdnem, abychom třeba ještě nezabloudili. Což se nám taky v dějinách stalo. (Myslím nám jako národu, nikoli těmto Toulkám.) V období, do něhož se vydáváme, jsme začali krok za krokem likvidovat ztráty a manka vůči civilizovanější části Evropy. Byli jsme v rozpacích nad vlastní slabostí, poněkud dezorientováni, a dělali jsme chyby. Přes to všecko jsme tehdy (v jakémsi sebezáchovném pudu) vycítili, kam patříme. Naštěstí jsme to nezapomněli, i když se jinak u nás historická skleróza vyskytuje jako velmi častá diagnóza. Tíhnutí k západoevropské křesťanské civilizaci zvítězilo. A tak právě v epoše, kdy se Evropa uprostřed dramatu válek s Francouzskou revolucí a pak s Napoleonem začala zbavovat prastarých stavovských a kastovnických přehrad, kdy začala vytvářet svobodnou, demokratickou, občanskou společnost, formoval se pod vlivem týchž idejí novodobý český národ. Budiž, vývojové opoždění bylo patrné. Nicméně svět, v němž dodnes žijeme, začal vznikat právě tehdy.

Národní obrození ve stavu střízlivosti viděné

Musí to být naprostá abstinence, se kterou na ně budeme nahlížet. Je zapotřebí podtrhnout, že jsme se jako novodobý národ nedávali dohromady jednoduše, bez rozporů a z jedné vody načisto. Říká se tomu národní obrození, což je (jenom tak mezi námi) poněkud nešťastné pojmenování. On ten výraz jaksi přímo sugeruje představu zázračného znovuzrození národa takřka už mrtvého, zmizelého, do kořenů germanizovaného. Starší historické výklady nám opravdu vnucovaly představu, jako by čeští buditelé uhnětli náš národ znovu... jako by češství bylo vzkříšeno na způsob ptáka Fénixe, povstávajícího z popela... jako by předtím v pobělohorské porobě téměř zmizelo. Tři sta let jsme úpěli! povzdechlo si nejednou nejedno české srdce. My tady nebudeme tvrdit opak. Tedy nebudeme tvrdit naprostý opak. Nikdo nemůže popřít fakt, že města i vyšší společenské vrstvy byly poněmčeny. Ono to taky dobře nejde. Ani nebudeme přepisovat stránky s naší historií a tvrdit, že hmotná i politická situace prostého obyvatelstva nebyla tíživá. To bychom přece v hrdlo lhali. A už vůbec nehodláme zpochybňovat, že čeština (jako jazyk kultury a komunikace) měla vážné problémy. Běžně přežívající představy volají po leckterých korekturách. Tu drobných... onde zásadních. Po korekturách se tu volá... Hezky česky: po opravách. Tak prosím vás, jak jste tu všichni: opatrně. Ne že bychom mohli narazit, toto nebezpečí snad aktuální není, ale – ne se všemi korekturami má lid této země dobré zkušenosti. Nechť sám lid posoudí, do jaké míry je třeba naši představu o národním obrození opravovat. Správně, necháme to na lidu. Správkařské náčiní připraveno, stačí natáhnout ruku. Nuže, načněme s korekturou první.

Dobové vyobrazení bitvy na Bílé hoře (foto uživatel Daniel Baránek)

„Na rozdíl od staršího pojetí, kdy pojem český národ byl (zejména díky Josefu Jungmannovi) chápán jako název pro kolektiv lidí česky mluvících (tedy především jako jazykové společenství), je pro dějepisectví moderní příznačný respekt i k nepochybnému historickému faktu, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nežili odedávna pouze Češi, Moravané a Slezané. Od dob takzvané kolonizace a vzniku prvních měst za posledních Přemyslovců obývali území našeho státu také Němci a pospolitost většinou německy hovořících Židů.“ Tato první korektura znamená, že české země pro ně byly po sedm set let domovinou. Ať už to kdokoli vnímá jako klad nebo jako zápor. „Ve staletém soužití jsme počeštili Němců více, než oni poněmčili nás,“ to řekl kdysi historik Josef Pekař. Berme tento fakt na vědomí, i když nám trochu komplikuje život. Jako jsme po staletí žili pod Habsburky, stejně tak jsme byli vlastí nikoli jednoho, ale dvou, případně tří národů.

Jakž takž jsme tedy překlopýtali přes korekturu první, ať už s jejím východiskem souhlasíme nebo ne. Nalistujme stránku s korekturou druhou: „Dřívější historické výklady jakoby štěpily naše dějiny na kusy. Do Bílé hory byla naše minulost velkolepá. Pak přišla pohroma s neskonalým temnem katolictví a germanizace. Teprve červánky obrození oznámily příchod nového věku. Fénix šťastné budoucnosti vylétl z popela.“

Trvání času a historické děje nemůžeme dřevorubecky rozsekávat na samostatné špalky, a stejnou chybou by bylo chápat pobělohorskou barokní éru jako černou díru českých dějin, jako čas pouze hlubokého ponížení, ba takřka naprostého zničení chrámu českého státu. Nebudeme převracet hodnotící kritéria naruby a raději nebudeme vyměňovat znamínka plus a minus. Zbývá nám vzít do rukou trochu jemnější měřidla a hledat pro období po Bílé hoře přece jenom o něco laskavější soudy. „Národ husitů“ přece tenkrát po Bílé hoře nezmizel. Žil dál, přijal katolictví poměrně snadno, rychle, dokonce vřele. Tak vřele, že se ho později, po roce 1781, kdy Josef II. vydal toleranční patent o náboženství, že se ho nevzdal, i když už konečně mohl. U katolictví setrvalo asi 90 procent našinců – drtivá většina. A ještě tu je baroko. To přece nebyl žádný cizorodý agresivní projev jezuitství, jak se kdysi opovržlivě říkalo. Architektonické, malířské, sochařské i hudební skvosty, kterými se dodnes pyšníme, nelze obdivovat a odmítat současně. České baroko (a to včetně literatury, jejíž kvality začínáme s překvapením znovuobjevovat) nebylo rozhodně nějakým traumatem naší historie, ale jednou z jejích logických etap a součástí. Kdo není bohatý, neopovrhuje perlami.

Přesto nám tu ale zůstává coby temný stín jedna jinak vcelku milá budova, obklopená oborou, druhdy daleko za hradbami města, nyní Prahou obklíčená ze všech stran: Bílá hora. Mýty opředené místo. Některé historické mýty jsou nevykořenitelné skoro jako bolševník. Téměř až udivuje, nakolik přetrvává v českém povědomí poněkud masochistická představa o třistaleté pobělohorské porobě. Tento černobílý trpitelský obraz se začal ustalovat právě v časech obrození. Tehdy český národ úpěl teprve dvě stě let. Bílou horou (což byla fakticky nevelká, dvouhodinová, z české strany dokonale zpackaná bitka), nastala – prý – doba totální poroby národa. Vzdělaný František Palacký to nešťastné místo u letohrádku Hvězda tak nenáviděl, že tam odmítal vstoupit. „Zde počíná se smutná doba jazyka a literatury české, zde jazyk v potupu vešel,“ to napsal truchlivě Josef Jungmann. Pohromu pak bok po boku s Němci dokonali jezuité: „Každý věrný Čech, syn naší vlasti, ví, že jezuité byli nejúhlavnější zhoubcové naší národnosti.“ Jenže – jak aby pravdě bylo učiněno zadost – my už jsme si vícekrát ukázali, že to byli právě jezuité, kteří češtinu pilně pěstovali. Pro koho byl paušální a jednostranný odsudek 17. a 18. století účelovým zkreslováním minulosti (k těm patřil například historik Václav Vladivoj Tomek), ten se se zlou potázal. A Josef Pekař – zloduch buržoazního dějepisectví (ano, takováto nálepka na nim ulpěla a držela se jeho kabátu houževnatě dlouho), pan profesor Pekař si zatracení v plamenech pekelných zasloužil mimo jiné tím, že odmítal zjednodušený pohled na naše národní dějiny a hledal v něm vyváženost.

Peter Snayers: Historický plán bojiště na Bílé hoře

„Temno 18. století,“ napsal Josef Pekař, „jehož stíny znám snad více než jiný, mělo také dosti světla a tepla. Byla to doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroku, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury, pronikající, tvořící; budující nový národ, z něhož vyšlo naše národní obrození, z něhož vyšly naše generace.“

Ten černobílý obraz (což znamená pro někoho černý, pro jiného čistě bílý) se začal proměňovat až na sklonku 19. století. Staré mýty odmítli hlavně lidé kolem Tomáše Garrigua Masaryka. A jak se dalo čekat, Masaryk narazil. Nikoli poprvé, nikoli naposled. Publicista Jan Herben přičetl spoluvinu za důsledky bělohorské porážky Čechům: „Dvorské stvůry před rokem 1620 ve Vídni i v Praze byli – Čechové. Nejkrutější tresty, nelidské popravy a konfiskace národního majetku za rok 1620 navrhl vítězi český šlechtic Slavata. A Michna, ohava v lidské podobě, byl Čech zrovna jako Valdštejn, Lichtenštejn, Lobkovic, Martinic. Na krvavých tribunálech císařských seděli Čechové a vynášeli ortely, nad nimiž lidstvo dnes je v úžasu. I ten komisař při vlastní popravě dvaceti sedmi českých pánů byl Čech a přímo se pokládal za nejlepšího vlastence.“

Pokud se dobře pamatuji ze své školní výuky, pocházeli (prý) všichni obrodiči, obroditelé či obrozenci a buditelé převážně z venkova. To se říkávalo, ale tento názor je třeba poopravit. Platí sice, že vyrostli z chudého podloží – většina z nich však měla svoje kořeny v měšťanském, případně v maloměstském prostředí. Nejlépe by snad bylo toto tvrzení dovodit statistikou: Bereme-li v potaz, že z pětadvaceti nejvýznamnějších představitelů čtyř obrozeneckých generací, totiž pokolení Dobrovského, Jungmanna, Palackého, a (dejme tomu) Máchy či Tyla, se jich 20 narodilo ve městech či městečkách, a jenom 5 na vsi. 80 procent ku 20. Přitom jeden jediný, a to Václav Hanka, přišel na svět jako syn rolníka. Což znamená, že městský živel hrál v obrození roli významnou, ne-li přímo podstatnou... Otec Josefa Dobrovského byl strážmistrem, tatínek Jana Erazima Vocela zase kontrolorem důchodů., pantáta bratří Václava a Karla Thámů vařil jako kuchmistr u Valdštejnů. Otcové ostatních velkých buditelů byli živnostníci nebo řemeslníci: krejčí (jako například tatínci Václava Matěje Krameria a Josefa Kajetána Tyla), švec (ševcovinou se živil otec Josefa Jungmanna), krupař (táta Karla Hynka Máchy), dále řezníci, tesaři, sládci, kupci, mlynáři, ba dokonce jeden špendlíkář. (Zhotovováním špendlíků se živil otec bratří Preslů.) Jako by šlo o síly z jednoho zdroje. Žádný z předků velkých českých vlastenců (a to je prosím příznačné) neměl vyšší stavovský nebo měšťanský původ. A málokterý (a to je taky příznačné) – málokterý z nich uměl česky.

Poprava 27 českých pánů na Staroměstskémk náměstí (dobová rytina)

Na co jiného měla ta hrstka národních nadšenců navazovat, než na naše dějiny. Obrozenci byli jimi opojeni. Tedy: jejich slávou. Ovšem oni je spíš volně fabulovali, než že by je pracně a se vší kritičností rekonstruovali. Jednoduché to bylo samozřejmě s mýtickými postavami. Ano, s nimi byli hotovi raz dva. Kněžna Libuše se stala přímo národním symbolem, Čech, Krok, Přemysl Oráč a další bájní vojvodové byli jednoduše přijati do českého panteonu jako osobnosti doložené nejenom historicky, ale dokonce i archeologicky. Vždyť se přece podařilo najít Čechův hrob a odznak jeho vojvodské hodnosti, a taky Přemyslovu otku. (Byť se později ukázalo, že jde o omyly, ne-li přímo podvrhy.) Žádný velký problém nebyl ani s Drahomírou, matkou knížete Václava. Ta byla sice předtím po věky zatracována za to, že inspirovala vraždu svaté Ludmily, jenomže za národního obrození se proměnila (přesněji řečeno byla proměněna) ve mstitelku polabských Slovanů, ba přímo v průkopnici slovanské vzájemnosti. (Zejména Josef Kajetán Tyl se na její osobě vyřádil ve svých Krvavých křtinách.) Zato Drahomířin syn, svatý Václav, hlavní zemský patron, ten byl pro buditele oříškem, téměř neuchopitelnou a nepoužitelnou osobností. Co s ním? Vždyť tento zbožný asketa, člověk nebojovný, nehrdinný a ústupný (to vše se o něm tradovalo) přece uznal poplatnost Českého knížectví německé říši. Dědic české země svými dobrovolně odevzdávanými voly a hřivnami vlastně zradil. Nebylo by lépe ho z dějin tak nějak vypustit?

„Byl-li za svou pobožnost a soukromou dobročinnost vyhlášen za svatého, patří do chrámu, nikoli do českého Slavína,“ hlásal historik František Velc. „Vladaření jeho bylo Čechům patrně škodlivé, ať nedím záhubné.“ Zatímco kupříkladu takový kníže Oldřich, to byl onačejší velikán. „Byl to demokrat, nositel praslovanských demokratických tradic!“ (To by do něj člověk neřekl...) Copak nedal před německou kněžnou přednost manželství s českou selkou Boženou? (Mimochodem – toho času šťastně provdanou.) A jak se naši obrozenci vypořádali s husity? Ještě v očích Františka Martina Pelcla, který psal v dobách Francouzské revoluce, to byla „chasa zlodějův, zákeřníkův, buřičův a zlosynův, jejichž přední úmysl byl svévoli činiti, tvrze, kláštery a kostely rozbíjeti, drancovati a páliti.“ Husitské krutosti představovaly ve svém aktuálním kontextu výstražný doklad stejného chaosu a utrpení, „jaký za našich časův jest patrný příklad na Francouzích máme.“ (Ano, od revoluční stránky husitství bylo třeba dát ruce pryč, protože česká společnost Francouzskou revoluci odmítla.) Na druhé straně ale nebylo možné pominout slávu a četné triumfy českých zbraní, úspěšně užitých k obraně vůči známému věkovitému nepříteli a k budoucímu prospěchu lidstva. Kladné přehodnocení husitské éry bylo proto jenom otázkou času. „V historii křesťanské doby se nenalézá národa, který by – na tak skrovné prostoře jako náš český obývaje – tak statně vystoupil v dějinách, a duševní i hmotné síly své tak mohutně k vykonání slavných činů napínal,“ napsal nějakou tu desítku let po Pelclovi archeolog a historik umění Jan Erazim Vocel.

Podle modelu českých dějin, který používali obrozenci, se všechny události i postavy (pokud vůbec mohly svědčit ve prospěch národa), jevily se jako naprosto výjimečné, mimořádné, světoborné. Čech v zrcadle dějin, to byl buď hrdina, nad jakého není (tedy v případě slavných stránek historie), nebo to byl mučedník, snímající všechny hříchy světa (to pro časy úpadku a ponížení). „Jaká v našich dějinách jest hojnost velikánských předmětů! (Václav Kliment Klicpera měl předměty na mysli, kolik že máme skvělých témat, a velice toužil po tom, aby se rovnocenně beletristicky zpracovaly). Od Kroka pak začíti, a každý vejvoda, každý král dá se kouzedlně poeticky obrazovati.“ Mnozí jeho vrstevníci se rozhlíželi po nějakém českém Williamu Shakesperovi nebo alespoň Walteru Scottovi. Dočkali se ho až v Aloisu Jiráskovi. Pocit, že Češi jsou svou rolí v Evropě něčím víc než příslušníci ostatních národů, že jejich minulost je nesrovnatelně dramatičtější čili i slavnější, ten ovládal myšlení generací po celé 19. století, a leckoho to možná nepouští dodneška. Což nemá nic společného se skutečným vlastenectvím, ale s poněkud nařvaným nacionalismem.

Ještě v 80. letech 19. století tvrdil vlastenecký spisovatel Jakub Malý husitsky horlivě: „Národ český jest beze všeho nadsazování jak dle povahy své, tak i dle osudů svých jediným úkazem toho způsobu v Evropě.“ A publicista Josef Barák mu přizvukoval jenom o tercii výš: „Otevřeme-li knihu dějin národa českého, objevuje se zrakům našim obraz hrůzokrásný. Tu vznešený a velkolepý, a opět přežalostný, tu uchvacující a opět zdrcující. Jeden list, popsán písmem zlatým, hlásá všemu světu vlasti slávu, druhý opět bolem toliko a žalem svírá srdce naše.“ Bylo to všechno krásně naivní, patetické a tklivé... vlastenecké duše se mohly tetelit v podivném historickém narcismu... pravda však byla jiná a byla mnohem střízlivější. Neradno hledět na vlastní dějiny v opilém stavu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.