648. schůzka: O jazyce mateřském věru těžce zbědovaném

„Ó kdyby nyní ožili milí předkové naši, kdyby procitl mistr Jan Hus z Husince, Bohuslav Lobkovic z Hasištejna, Karel Žerotín, Jan Hodějovský, Daniel z Veleslavína, Jan Amos Komenský, Bohuslav Balbín a jiní, ó, jak by se mutili, jak by žalostili, vidouce, že jazyk jich milostný, od nich vždy velebený, za dnů nynějších od samých vlastenců hanebně zanedbán a potupen jest, přeušlechtilé pak jich spisy a práce onde porůznu rozmetané práchnivějí, nastojte, a červivějí!“

Karel Ignác Thám si věru hořce poplakal na imaginárním rovu matky češtiny, že to až dnes dojímá, a kdyby nebylo té archaické češtiny, jeden by si myslel, že jde o docela aktuální nářek. Germanizační mašina u nás pracovala efektivně, nikoli však už od bitvy na Bílé hoře, jak se tvrdilo – ve své masivní podobě přišla až s reformátorem Josefem II. Jeho snaha o jediný úřední jazyk nebyla přitom motivována nějakým zavilým šovinismem nebo ještě zavilejší ideologií, nýbrž potřebou unifikovat. Německy arci. Zjednodušit, proorganizovat, centralizovat správu mnohonárodnostní habsburské říše. Pochopitelně německy. Že to všechno vedlo k poněmčování, to je nepopiratelná pravda. (Jedna z mála nepopiratelných pravd v našich dějinách, jak se zdá.) Zvláště ve městech se přecházelo na němčinu, a to trvalo po celou dobu obrození, až do časů kancléře Metternicha. Ten tlak byl spíš přirozený než rafinovaně zamýšlený. Byl to takový vedlejší produkt sjednocovacích snah. Na český úkor. S tím můžeme dnes souhlasit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je zhruba tak všechno, co s tím můžeme dělat.

„Němčinou mluvilo v jazykovém babylonu rakouské říše nejvíce obyvatel. Tím však není řečeno, že Němci v habsburské říši tvořili absolutně početní většinu. Naopak. Na území zhruba třikrát větším než byla plocha Velké Británie žilo kolem roku 1800 na 30 milionů lidí, v roce 1848 už přes 37 milionů. Z toho 8 milionů Němců, 5 a půl milionu Maďarů, 5 milionů Italů, 4 miliony Čechů, 3 miliony Rusínů a tak dále. Na území monarchie žilo celkem třináct národností, počítáme-li i židovskou diasporu.“

Pro všechny platil úřední a jednací jazyk německý. Německé bylo celé školství - s výjimkou základního. Znalost němčiny představovala nezbytný předpoklad i pro velmi skromnou úřednickou kariéru. Němčina měla zkrátka výsadní postavení. (Maně se vnucuje srovnání s agresivitou, se kterou se v současné Evropě – a nejenom v ní – prosazuje angličtina.) Německý jazyk byl vyspělý, měl dokonale rozvinuto pojmosloví právní a úřednické, filosofické, vědecké, umělecké i literární. A čeština? Čeština Thámova, nebo Krameriova... Ani jedna, ani druhá bohužel nesnesla s Goethovou němčinou srovnání (když už pomineme rozdíly v myšlenkové úrovni). Byl tu sice starobylý jazyk Bible kralické, vypilovaný do nejmenších podrobností, jenže včerejší zásluhy už nestačily. Biblická čeština nenabízela žádnou oporu pro tvoření nových termínů v rozvíjejících se vědách. Češi museli svou spisovnou řeč od pravopisných základů přestavět, modernizovat, obohatit zásobu slov, a udělat to navíc rychle, a proto uměle. Jestliže to dokázali (přes pár výstřelků češtinářských puristů), byl to velký čin, který je třeba pochválit. Za pokulhávání a celkový stav naší mateřštiny však kolektivní vinu Němci nenesli. Byli jsme prostě početně, ekonomicky i politicky slabší než oni. (Byli jsme, a jsme.) Stejně jako tenkrát byli slabší Němci - ve srovnání třeba s Francouzi nebo s Angličany.

„Češství mělo v prostoru českých zemí většinu po celé věky, nebylo něčím, co by teprve obrozenci v nadlidském úsilí znovu vydupali ze země nebo vypěstovali jako nějaký nový druh zahradní květiny. Na území Čech a Moravy žila česká přesila, a to i v pobělohorských dobách temna. Ač to nikdo neví úplně přesně, tvrdí se, že Češi tu vždy měli oproti Němcům asi dvoutřetinovou početní převahu. Toto skóre se v průběhu času nikterak principiálně neměnilo ani dramaticky nezhoršovalo. Výraznou převahu měl český živel zejména na vesnici ve vnitrozemí, zatímco pohraniční oblasti byly etnicky smíšené nebo spíše německé. Proto se venkovské vnitrozemí stalo pro obrozence hlavním rezervoárem národních sil. Tam byly zakonzervovány jak jazyk, tak projevy tradiční lidové kultury. A na vsi ještě počátkem 19. století žily takřka čtyři pětiny obyvatelstva.“

Jenomže venkovští lidé, to byla politicky zcela bezprávná masa, na kterou se příslušníci vyšších vrstev dívali hodně svrchu. Pro ně byl venkovan svou chudobou, prostým stylem tradičního života, nevzdělaností i připoutáním k všední každodennosti chlapem, kterému koukala sláma z bot, byl to příslušník luzy, součástí odpudivého světa označovaného jako póvl a šófl. Kredit naší mateřštiny dlouho snižovalo, že živá čeština byla propojena s údajnou společenskou spodinou, tím spíš, že stejně přezíravý vztah existoval i vůči spodině měst. Pro takzvané lepší lidi zůstávala čeština nářečím nuzáků, dobrým leda tak pro styk panstva s primitivy. Zkrátka chyběl tu někdo, kdo měl ve společnosti autoritu. Chyběla tu česky mluvící šlechta, kapitálově silné měšťanstvo, a zprvu tu nebyla ani inteligence na špičkové úrovni. Zvláštností českého národního obrození se stal proto pozoruhodný jev: role národních buditelů se zástupně ujali vesměs lidé z nižších středních vrstev. České obrození bylo plebejské, a proto zprvu nesmělé, ustrašené, plné komplexů a pocitů vlastní nejistoty, která se retušovala velikášstvím.

„Čeština na počátku národního obrození byla šeredná. Doslova na odpis. Její úpadkový stav si už dnes nedokážeme ani představit.“ (A třeba dokážeme. Ono leccos v dnešní češtině taky není zrovna vzorem čistoty.) Lidé jako milčický písmák a rychtář František Jan Vavák, kteří se slovem i perem vyjadřovali kultivovaně, patřili k vzácným výjimkám. Jak mluvily nejprostší vesnické a městské vrstvy, pro které byla čeština jediným dorozumívacím prostředkem, to přesně nevíme. Jejich mluva byla jistě jednoduchá, přiměřená duchovní úrovni. A příslušníci tehdejší početně skromné české inteligence? Josef Jungmann později předvedl jazykový standard bohatšího Pražana v proslulé slovní karikatuře: „Ten, kdo šest v těle a tópry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba.“ Ostatně sám Jungmann (a to je prosím otec novodobé češtiny) mluvenou mateřštinu v praxi nijak dokonale neovládal. Šla mu o to hůř, že hovořil překotně a poněkud koktal.

Jestli se první dvěma generacím obrozenců podařilo náš jazyk vzkřísit a zachránit, ačkoli s ním sami měli potíže, bylo to ohromující dílo. A přitom začínali v situaci, kdy studenti neskládali „opakovanou zkoušku z přírodopisu,“ ale „reparírovaný prifunk z naturkšichte,“ zatímco zvandrovalý řemeslník „v auslontě mnoho erfárunku samloval.“ (Neboli nasbíral v cizině mnoho zkušeností.) Přesto se ta němčinou prosáklá, zpotvořená a po německu vyslovovaná čeština v průběhu asi tak padesáti roků zotavila natolik, že mohl přijít geniální Mácha a napsat svůj Máj, což je první opravdový český skvost, který dodnes udivuje svou jazykovou vytříbeností, košatostí a libozvučností.

„Češtiny znělo v zemi na konci 18. století fakticky dost. Na všech stranách. Žila však v ghettu, mezi lidmi bezprávnými, neuznávanými. Vesměs negramotnými nebo pologramotnými. Vinou izolace regionů se drobila do nářečí. Neměla žádnou spisovnou normu, takže každý psal, jak se mu zlíbilo, obvykle podle pravidla piš, co slyšíš nebo vyslovuješ. Českému jazyku se učilo jenom na triviálkách, kde žáci sice zvládli elementární pomalé psaní, ale pak, v dospělém životě, se zmohli už jen na pár podpisů ve vrchnostenské kanceláři. Na víc obyčejný člověk písmo nepotřeboval. Znalost čtení také ne.“

S těmi triviálkami bychom to měli upřesnit. Totiž že se učilo česky jenom na nich. Což není pravda úplná. Z praktických důvodů (totiž pro zajištění styku s prostými lidovými vrstvami, ovládajícími jen mateřštinu) prodělávali úředníci, kněží a někteří specialisté, například důstojníci příslušná jazyková školení. Mezi ony specialisty patřily i porodní báby. Na universitě se tím pádem udržela čeština například v kursech porodnictví na lékařské fakultě, dále také v přednáškách pastorální teologie, a na některých vojenských školách, například na Vojenské akademii v Novém Městě u Vídně. (Tam hrála svou roli potřeba českého velení.) Pozoruhodné také je, že čeština jako vysokoškolský studijní obor hluboko do 18. století vůbec neexistovala. Posléze se začala přednášet dříve na universitě ve Vídni než v Praze. Na pražském vysokém učení vznikla samostatná stolice jazyka českého až v roce 1793, a jejím prvním profesorem se stal František Martin Pelcl.

Základní gramotnost u nás ale byla relativně vysoká. Byla, jenže devadesát procent obyvatel fakticky nečetlo vůbec. Leda taktak slabikovali; na plynulou četbu, která by nenamáhala, jejich znalost nedostačovala. Nebylo ani co číst – při porovnání počtu obyvatel a počtu vydávaných českých knih, novin a časopisů to platilo ještě i hluboko v Krameriových časech. A dokonce i v dobách Tylových (tedy o půl století později) mívaly i nejúspěšnější české knížky maximální náklady kolem pouhého jednoho tisíce výtisků. Žalostný stav češtiny, jejíž někdejší humanistickou předbělohorskou vytříbenost už nikdo prakticky neovládal a Josef Dobrovský ji musel vlastně znovu objevit, tak ten se projevoval řadou jiných stinných stránek. Vzdělanci (a to i ti, kteří se k češství srdcem i myslí hlásili) češtinu při své intelektuální práci zprvu vůbec neužívali. Mnozí proto, že česky prostě nedovedli. Další proto, že na umělecké, odborné či vědecké úrovni nebylo komu co česky sdělovat. A konečně proto, že to vinou úpadku jazyka pořádně nešlo. Čeština na to prostě neměla. Zatím. To si člověk uvědomí, když si přečte kupříkladu text kramářské písničky, ve které čeští vlastenci vzdávají hold císaři kulhavými a servilními verši:

Když monarcha Josef Druhý,
náš dědičný země pán,
ten otec právě laskavý
na trůnu se zastkvěl nám,
on pronikl svou jasností,
láskou, spravedlností
světa všecky země,
zvláštně své poddané,
všecko činíc v moudrosti.
On se laskavě naklonil
ke svému sprostému lidu,
že každého srdce ranil
láskou prvního vzhledu.

Anebo – začteme-li se do prvních obrozeneckých básní, vzešlých z okruhu Thámova, tak si dozajista povšimneme, jaký klopotný zápas autoři sváděli s každým veršem. Už jsme sice měli tu čest, ale pro ilustraci – ještě jedna ukázka. Máj. Nikoli ten Máchův, ale od Václava Tháma:

V strakatém oděvu znovu se směje
ten přeslavný a veselý máj,
sladký a radostný hlahol již věje
přes všecky hory, palouky, háj.
Přirozenost nám dovoluje v poli
ty nejkrasší kvítky trhati,
protož chci okrášliti věncem jakkoli
vlasy mé, a budu skákati.
Nemám-li tomu, jenž vše to učinil,
za to se proukázati vděčně?
Veselým zpěvem, by mne z to nevinil,
chci ho chválit, velebit věčně.

No, snaha se tady upřít nedá. Jenom snaha ale nestačí. Problém prvních českých buditelských veršotepců nevězel jenom v amatérství či neumění tvůrců, ale zejména a hlavně v chudobě. Nikoli v chudobě hmotné, ale co do slovní a tvaroslovné zásoby, která byla k dispozici. Už jsme narazili na brusiče jazyka českého, na puristy, kteří se pokoušeli obohatit krev mateřštiny infúzí nových slov. To byli gramatikáři jako Jan Václav Pohl nebo Maxmilián Šimek. Ti ovšem jazyku spíš škodili než prospívali. Některé jejich novotvary se sice udržely (hlavně ty od Václava Jana Rosy), takže dodnes používáme jeho mluvnické vynálezy „pád, spojka, dvojhláska, sloveso,“ většina však zanikla a na nás působí směšně. Příklady?

Samotinec – to byl mnich, vyřízlivost – tak se mělo říkat poště, ředlnosta – namísto generála, skokotnosta – neboli taneční mistr, myslivíř – to měl být student, věstna – neboli akademie, zatímco věstnice - universita. Součtura - tak se mělo říkat spolužákovi, a sestromuž – tak si brusiči přeložili švagra. Rokodník – ano, správně, kalendář, cucka – dávala se do úst. Dýmka přece. A pozorovák – to nebyl žádný voyer, nýbrž inspektor.

„Asi nejhůře na tom byla mateřština na poli vědy. Jakmile bylo zapotřebí precizně formulovat, něco odborného vyjádřit, tam čeština selhávala naprosto, neboť jí chybělo vědecké pojmosloví. Pokus vídeňského piaristy Josefa Šimka napsat českou učebnici přírodopisu tak úplně ztroskotal.“ Většina česky národně smýšlejících učenců první generace zůstala proto raději u němčiny. Řekněme to přesněji: přešla ke psaní v němčině. Přešla k němčině, dobrá – ale od čeho tam přešli? Od latiny. Jazykem vzdělanců byl totiž právě tento učební jazyk universit. Takže vzdělaní vlastenci vlastně přešli od jazyka mrtvého k živému. Celé to období, kdy se národně obrozenecký zápas odehrával vlastně na bázi němčin – to byl nutný mezistupeň, jakýsi můstek, přes který byla rodící se česká věda vyvedena ze slepé uličky jazykové i společenské degradace.

„Vážný úpadek české jazykové kultury v 17. a 18. století přivodil situaci, kdy český literární projev zápasil s nesmírnými těžkostmi. Náš jazyk byl rozkolísán a neustálen hláskově, tvarově, svým slovníkem. Promísením s mnoha nářečními prvky, hojnými germanismy a latinskými, italskými i francouzskými slovy vznikl galimatyáš, umocňovaný ještě nepřítomností jasné pravopisné normy. Kdokoli se odvážil psát česky, pravopis si vlastně zpola stanovoval sám.“

Je také zajímavé, jak mnohá původem cizí slova se v naší mateřštině od těch dob zabydlela. Desítkám, možná stovkám výrazů kdysi cizích jsme přivykli natolik, že je dnes vnímáme jako odjakživa domácí. I když nám ten fakt dnes uniká, německého původu jsou například slova cop, drát, hadr, klacek, koule, plech, plotna, pytel, roura, stodola, škoda, šle, šupina, truhla, žert. A italština zní v našich ústech, když říkáme banka, freska, mozaika, altán, tenor, bas, soprán, bandita, biřic, kalhoty, škarpa. Francouzsky mluvíme, když užijeme mimo jiné slov jako koberec, kravata, blůza, kostým, toaleta, bonbon, mariáš, notes, marmeláda. (Evropská unie si tu naši marmeládovou výpůjčku vyžádala zpátky, takže odteď můžeme vařit jenom jam.) Maďarům nic vracet nemusíme. Můžeme si nechat (původně jejich) gatě, husara, guláš i bagančata, a taky výpůjčky z rumunštiny nám už zůstanou: Bača, brynza, kočkodan.

Jistý vlastenecký kněz napsal článek. To se psal už rok 1831. Poslal jej Františku Palackému, aby ho otiskl v Časopisu Českého muzea. Ten ho z obav před cenzurou neuveřejnil. „My, Čechové, musíme býti přece jen nejmizernější a nejhorší lidé. Kdyby té roboty nebylo, snad by ti páni na nás ani koukati nechtěli. Ku práci robotní, k honění zvěře, k odvádění daní, desátků, k dělání silnic, k chování synů na vojnu, to o nás hned vědí, ale jaká kde službička dost malá uprázdněná, k té jsme (podle nich) hnedle leniví, hnedle nevěrní. Najdeme-li jich od nejvyšších až do nejnižších úřadů deset na sto, že by dobře českou řeč jazykem i perem znali, dám sobě ještě dnes tento prst utíti, kterým toto píši...“