649. schůzka: Krejcarová komedie

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Loutky se dokupovaly jednotlivě
0:00
/
0:00

Ve stejné době, kdy se již začalo rozvíjet české profesionální divadlo v podobě klasicistní, trvala ještě tradice divadla barokního. Zjišťujeme dokonce, že právě v této době, tedy během druhé poloviny 18. století, vznikalo i české profesionální divadlo barokního typu jako opožděný, nicméně však platný projev české divadelní tvořivosti.

Nešlo tu však o nějakou činoherní divadelní společnost běžného typu, nýbrž o divadlo loutkové, které někteří principálové provozovali již v české řeči, navštěvujíce se svým skrovným vybavením zejména menší města a venkov s převahou českého obyvatelstva.

Protože všechny loutkářské žádosti i úřední záznamy byly výlučně německé, lze soudit na národnost českých loutkářů podle jména, příslušnosti k později česky hrajícímu loutkářskému rodu, dále podle rodiště a bydliště žadatele o koncesi, podle dřívějšího zaměstnání. Tak například jistý Kryštof Ludvík uvedl ve své žádosti z listopadu roku 1777, že od roku 1775 procestoval se svými marionetami sousední státy, ale jako rozený Čech - Böhme – pocházející z Hořic v Podkrkonoší, „chce se živit v nejdražší své otčině pomocí marionet jiných malých figur.“ Je pravděpodobné, že tento loutkář ( jemuž – jen tak mimochodem – byla jeho žádost zamítnuta) loutkové divadlo česky již hrál (nebo alespoň byl schopen hrát).

Vůbec první český loutkář to však nebyl. A kromě toho Böhme mohl být klidně Němec, narozený v Čechách. Kdo tedy mohl být u základů české loutkářské tradice? Tou osobou mohl být Jan Brat, který se možná ve skutečnosti jmenoval Jan Brada. Narodil se jako syn tesaře ve Studnici kolem roku 1780 se zakoupil v Náchodě, tedy v místech ryze českých. Hrál skutečně česky. Kdyby nehrál, stěží by upoutal pozornost vlasteneckého kněze Josefa Myslimíra Ludvíka. Ten o něm napsal ve svých Pamětech duchovní obce studnické: „Nařezal si trochu podobek či figurek, nastrojil si panáčků či pimprlat a začal prokazovat hry v krčmách s nimi.“ První úřední záznamy o jeho činnosti od roku 1775 jsou v pomocných knihách pražského gubernia. Povolení obdržel v Táboře i v Litoměřicích „tam se ovšem dostal do konfliktu s krajským úřadem, neboť "provozoval nanejvýš neslušné frašky a oplzlosti, porušující mravy a náboženství, a tím dával lidu pohoršení. Pokud by ještě někde hrál takové pohoršlivé frašky, bude mu nejen jeho celé marionetové divadlo zakázáno, ale bude také citelně potrestán.“ V Brně se žádostí uspěl, ovšem pod podmínkou, že bude se svými mechanickými figurami (které jsou v zásadě totožné s marionetami) provozovat jen pantomimy a zdrží se všeho hovoru. Brada si zřejmě pouštěl pusu na špacír. Měl možná nějaké narážky. Politické narážky. Nepolitické dvojsmysly by úřady nechaly bez povšimnutí. Když se však zarylo do politiky a do politiků, tak bylo zle. (Ono je někdy zle i v současné době.)

Další průkopníkem českého loutkářství byl Kryštof Dušek, komediant. Tak se podepsal na žádost, aby mu byla povoleno provozování komedií v pražských městech. Po dvaadvacetileté vojenské službě u pěšího regimentu chodil 15 let po českých zemích se svým stínovým a loutkovým divadlem. „Protože však v mých starých letech pro porušené zdraví a válečná zranění připadá mi chůze bolestnou jako smrt, prosím, aby mi bylo dovoleno provádět všude v pražských městech tyto komedie a vydělávat si tak na denní chléb.“

Loutky

Na podzim roku 1779 se vynořuje z přítmí dějin příjmení, které mělo vzápětí vejít do dějin českého loutkářství: Kopecký. Nikoli ještě slavný Matěj, ale jeho otec, který se jmenoval Jan Kopecký. Nadbytek informací o něm nemáme. Víme o něm něco málo jen díky křestnímu zápisu o jeho synu Matějovi, který se dochoval v matrice farního úřadu v Libčanech na Královéhradecku. Píše se v něm, že otec novorozence je kočující herec. Z toho se obecně usuzuje, že byl „venkovským kejklířem“. Čili zatím žádné slovo o loutkách. Mohl s nimi hrát, ale nemusel. Ale roku 1791 už Jan Kopecký v Táboře žádá výslovně o loutkářské povolení. Je zajímavé, že se v novinách o něm později objevila zmínka, ve které se vysvětluje, proč se dal na loutkářství: „Byl příliš slabý, aby mohl ještě provozovat řemeslo, a tak si vyrobil loutkové divadlo a dával představení se svým synem.“ V některých zprávách o repertoáru Matěje Kopeckého se mluví o zděděných hrách, to znamená, že je už asi provozoval jeho otec Jan.

Ale vraťme se do roku 1779, kdy se poprvé mezi českými loutkáři vyskytuje jméno Kopecký. Jan Kopecký, bydlící na Novém městě Pražském. Ve své žádosti zemskému guberniu podává žádost o povolení loutkových her a chůze po provaze v Čechách. Uvádí v ní podle zápisu: „Narodil se v Pražském Novém městě a je zachovalý. Jeho chudý otec byl 36 let vojákem, také jeho bratří jsou vojáci. Sám by se byl rovněž věnoval vojenskému povolání, ale tomu zabránily jeho tělesné vady. Svůj chléb vydělával si od mládí mezi herci, po svatbě se začal zabývat loutkovým divadlem a chůzí po provaze.“ Taková žádost by musela obměkčit i kámen... Nikoli však gubernium. Zamítlo ji. Důvod? „Žádosti nemůže být vyhověno za současných časových poměrů.“ V dalších letech o něm nemáme žádné zprávy, pouze z Vršovic (kde se svým podáním neuspěl). Štěstí se na něj usmálo až v Táboře, jenomže to už se psal rok 1789. Podle dochovaného záznamu „prosí Jan Kopecký, poddaný panství Strážovice, o povolení, aby směl v tomto kraji provozovat svoje marionetové divadlo.“ To mu bylo uděleno, na jeden rok, s podmínkou aby se vždy slušně a klidně choval.

Uspěl i v následujících letech, a zase v Táboře. Zřejmě měl na toto město štěstí. „Protože se prokázal jinými potvrzeními, byla mu také v tomto kraji povolena na šest neděl hra za obvyklých omezení.“ Podle toho to vypadá, že o nějaké to povolení musel Jan Kopecký žádat v jednom kuse. A málokdy uspěl. Svědčí o tom i lejstro z roku 1800, kdy Jan Kopecký, zrovna bydlištěm v Enisových Lažanech, zažádal, aby mu bylo dovoleno hrát loutkové hry. Výsledek? Byl odmrštěn, s poukazem, „aby se chopil jiného zaměstnání, neboť s takovými hrami lze předvádět jen frašky, kazící mravy.“ Další léta proběhla se střídavými úspěchy, ale spíš prohrami, až nadešel rok 1806, kdy bylo vydáno guberniální nařízení, že krajské úřady nesmějí napříště vydávat povolení k hrám bez předchozího souhlasu gubernia. Takže Jan Kopecký sepsal prostřednictvím krajského úřadu v Písku supliku pražskému guberniu, ve kterém uvádí, že nemá jiného jmění kromě domku numero 20 v Lažanech, který mu však poskytuje nanejvýše obydlí – tím je nucen opatřovat si obživu jinak. Proto je již 63 léta stár a stínové divadlo provozoval po léta a ničemu jinému se nevyučil, nemůže se již jako stařec učit žádnému řemeslu, ani jako nemocný člověk vykonávat nádenickou práci. Nemůže tedy živobytí obhájit jinak, než bude-li mu uděleno povolení k provozování stínového divadla v kraji plzeňském, prácheňském a táborském. Od své 73leté ženy nemá žádnou podporu, naopak ji musí živit. Je ochoten odvádět do krajské pokladny k rukám chudým každoročně 8 zlatých.

Krajský úřad v Písku sice doprovodil jeho žádost poznámkou, že by byl žadatel (kdyby nebylo vyhověno jeho prosbě) jako ke každé jiné dovolené obživě neschopný muž se svou ženou vystaven nejvyššímu nedostatku a nouzi, zejména také proto, poněvadž poměry a majetkové okolnosti jeho vrchnosti a obce nejsou tak uzpůsobeny, aby mohl počítati s jejich postačitelnou podporou. Nicméně zemské presidium rozhodlo stroze: Žádosti nemůže býti vyhověno. Co tak hrozného pořád vadilo c. k. moci na pimprlové komedii? Jan Kopecký se ocitl ve svízelné situaci. Bezpochyby. Neměl, jak se uživit. Ještě že měl v Lažanech chalupu. Už ji neměl. Od roku 1808 mu nepatřila. Musel ji prodat jistému Mouchovi, za 175 zlatých. Ztráta chalupy byla pro Jana Kopeckého určitě těžkou ranou. Vedle tří obytných místností, světnic, kuchyně a komory měla i malou zahrádku, kolnu pro vůz a stáj pro jednoho koně. Kopecký tedy zřejmě užíval na svých cestách koňský povoz. V kupní smlouvě se zachovalo ustanovení, podle kterého je majitel chalupy povinen prodávat lažanskému chlupaři popel, kterého se užívalo k hnojení, než se přišlo na výhodnější zužitkování dřevného popele v technické praxi. Kopecký daroval kupci i své bytové zařízení. To znamená, že se pak odstěhoval někam do podnájmu. Další stopy po něm mizí - až se na scéně objevuje jeho syn Matěj. Ale to už je jiná kapitola.

Loutky

„Koncem 18. století jsou zprávy o loutkových a stínových divadlech stále početnější, četnější a úplnější, zejména je tu více zpráv o loutkářích v menších městech,“ praví autor Loutkářské kroniky Jaroslav Bartoš. V té době došlo u nás značné obliby stínové divadlo. Nebyl to však obvyklý typ divadla, jaké hrávali občas i marionetáři – mezi nimi i Jan Kopecký – při kterých byly předváděny souvislé dramatické děje, přičemž na plochu vrhaly neplastické, jenom málo pohyblivé loutky své groteskní stíny a slovní náplní byl stručný loutkářský dialog. Tohleto nové stínové divadlo bylo jiné skoro ve všem. Ukazovaly se v něm exotické krajiny a města, přičemž jejich obrat tvořil rámec, v jehož popředí se pohybovaly celé skupiny figurální stafáže. Mělo mnohem blíž k transparentním obrazům, k laterně magice, k pouťovým kukátkům... a tak trochu i k prvním pokusům v kinematografii, než k divadlu loutkovému.

Tak například Jiří Zaller pořádal představení optických obrazů, ve kterém byly ukazovány pohyblivé předměty: „Lodě, které plují po moři s napjatými plachtami, větrné mlýny s točícími se lopatkami, mosty, po kterých se vše pohybuje vozmo, koňmo i pěšky, nejkrásnější krajiny, letohrádky, zahrady, kostely, iluminace, ohňostroje a tak dále. Něco podobného nebylo dosud vídáno a nejlepší inženýři, malíři a jiní kreslíři, ba sama příroda nemůže vytvořiti nic dokonalejšího. Jsou předváděny scény za denního i nočního světla, a ti, kteří viděli Vlachy, Frankrajch, Německo a jiné země, budou míti zvláštní požitek, protože uvidí ony krajiny v jejich dokonalosti a velikosti. Zkrátka bez nemístné samochvály budiž ponecháno dílu samému, aby chválilo svého mistra podle zásluhy. Vstupné pro vzácné příznivce podle libosti, jinak 6 krejcarů. Představení se konají od 9. hodiny ranní a od 9. hodiny večerní.“

Snad nejvíce je paměti hoden stínoherec Josef Marquis. Předváděl v v Praze i v Brně „umělecký kabinet, který je nejpříjemnějším a jediným svého druhu v Evropě a byl vynalezen v čínském Pekingu. Pan Marquis předvede tu největší vzácnost, jaká zde nebyla ještě viděna a její uvedení do dnešní dokonalosti si vyžádalo čtyřicetileté námahy a práce. Každý den se předvádějí nové dekorace, představení a změny, aby si nikdo nemyslel, že se stále předvádí totéž. Lze tu vidět mnoho zvířat i lidí a přitom nebylo použito ani lepidla, drátu něco něčeho podobného. Můžeme spatřit moře v pohybu, ztroskotání lidí a námořníky, kteří se hledí zachránit plaváním, i jak velryba polyká ryby všeho druhu. Největší zvláštností je pak čínský kouzelník, který na sebe přitahuje pozornost diváků obdivuhodnými proměnami a obměnami. Tyto umělecké kousky jsou doprovázeny dobrou hudbou, krásně osvětleny a vyzdobeny.“

Loutkové divadlo však bylo stále přezíráno. Říkalo se mu krejcarová komedie (vzhledem ke vstupnému 1, 3 a 7 krejcarů). Teprve ke konci 18. století přišlo ke cti - mělo totiž pomoci zkrachovalým principálům hereckého divadla. Drobné návštěvnictvo na pražských a brněnských předměstích mělo svým krejcarovým vstupným zachránit hroutící se existence divadelních podnikatelů, když jejich šlechtické a měšťanské návštěvnictvo si nedovedlo divadlo udržet. „A tak dosáhl Kajetán Schaumberger, podnikatel hereckého divadla v Brně, roku 1770 povolení, aby směl provozovat krejcarové divadlo na svůj účet. Právě on začal pronajímat provozování krejcarových her od jara do podzimu v letní boudě na Zelném trhu proti Ditrichštejnskému paláci. Hrálo se tu od odpoledních hodin až do noci.“ Když ovšem skončila doba trhů, ubylo i publika, a Schaumberger se z Brna odporoučel. Jeho nástupce, Johann Böhm, „impressarius brněnského divadla,“ chtěl provozovat v létě na Zelném trhu krejcarové trhy, v zimě pak maskované i nemaskované bály. Krejcarové divadlo čili Kašpárkova komedie, které vydrželo ve spojení s velkým divadlem hereckým přes 30 let, bere v Brně za své teprve roku 1803. „Bylo zjištěno, že se toto divadlo zvrhlo z loutkového v jiné a je závadné zejména mravům mládeže a služebných.“ Současně byla na Zelném trhu stržena i letní bouda, ve které se divadlo provozovalo.

Po každé válce jsme se v českých zemích mohli setkat s jevem skoro až pravidelným: značný počet válečných vysloužilců a invalidů vyhledával lehčí živobytí, než jim dovoloval fyzický stav – hráli na kolovrátek nebo provozovali loutkové divadlo. Vysloužilci a váleční invalidé byli problémem, který se snažily v 18. a 18. století řešit dekrety. Říkalo se jim žebrácké. Komedianti, a tedy i loutkáři, jsou počítáni mezi žebráky, povaleče, vagabundy, zemské škůdce a jiné „toliko nepříležitosti působící chodce,“ a podle toho se proti nim zakročovalo. A výnos královské komory přímo pravil, jak se má postupovat (konkrétně v Praze): „Žebráci, mezi kterými mohou též býti cizí lidé, mají dostat známku s městským znakem, ostatní mají být odstraněni z města; kdo z nich se ještě podrží nebo vrátí a neupustí od žebroty, mát býti zavřen do šatlavy a po třídenním vězení znovu vypovězen. Ti, kteří tu budou ještě potřetí dopadeni, mají býti katem metlami vymrskáni.“

První výslovná zmínka o loutkářích je v guberniálním nařízení z února 1802. Jsou házeni do jednoho pytle s Cikány a loupežníky: „Před časem zde v zemi odhalené početnější cikánské a loupežnické bandy a protizákonně jednající individua podávají důkaz o nedbání platných předpisů o nakládání s navázanou chátrou. Je prokázáno, že taková potulná chátra, která je ve státě trpěna a není-li vedena hned po svém zjištění podle své schopnosti k jistému způsobu obživy, oddává se lenosti a nezaměstnanosti a při nastalé bídě nutně se obrací ke zločinnosti. Aby se předešlo tomuto všeobecnému zlu, nařizuje se, aby takoví nezaměstnaní potulní lidé nebyli nikde trpěni. Protože bylo zjištěno, že mnohé okresní úřady postupují velmi neopatrně a lhostejně k udělování pasů a povolení k produkcím pro potulné komedianty, majitele kukátek, kolovrátkáře, předvaděče takzvaných hříček přírody, jako obrů, trpaslíků, zrůd a podobných lidí, zakazují se od nynějška všechny kejkle a krkolomnosti s některými výjimkami mechanických uměleckých děl, která zůstávají dále povoleny ku prospěchu a potěše publika.“ A nezůstalo jenom u slov, nařízení se v praxi přísně dodržovala. V archivu policejního ředitelství v Brně lze nalézt žádost jakéhosi Johanna Wielanda o povolení marionetového divadla a třiceti matematických kusů. Zamítnuto. A odůvodnění? „Marionetové hry jsou co nejpřísněji zakázány, ježto nemají jiný účel než vylákání peněz, kazí morálku posluchačů, sestávajících většinou z dětí, a ostatní podobné kejkle nejsou nic jiného než zastřená žebrota.“

Trvalo ještě dlouho, než se loutkáři dočkali uznání. A přece to byli mnohdy právě oni - jinak řazení do jednoho ranku s medvědáři, provazochodci a akrobaty do opovržené třídy vagabundů a žebráků, kterým byly odpírány církevní úkony, někdy i křesťanský pohřeb – byli to oni, kdo budil smysl pro krásu českého jazyka a mluveného projevu, kdo šířil českou řeč, národní uvědomění, zájem o historii. Bez nich by se národ neprobudil ještě hodně dlouho.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související