650. schůzka: Je to rozmazlené děcko!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Josef I v dětských letech, okolo roku 1840.

Setkáváme se již po šestisté padesáté a v tomto historickém rendez-vous jsme stanuli na prahu roku 1792. Tedy abychom přesní – onen práh jsme již překročili, dva měsíce onoho roku máme za sebou a český královský trůn opět prázdný. Také císařský a arcivévodský a kdoví kolik ještě titulů k panovníkovi ve Vídni patřilo.

Ve svých čtyřiačtyřiceti letech zemřel neočekávaně a rychle Leopold, toho jména II. Jeho nástupce byl znám už za vlády Leopoldova bratra Josefa. Po svém otci se měl monarchie a všech dědičných zemí ujmout prvorozený syn Leopolda II. a jeho v pořadí druhé dítě, jež dostalo jména František Josef Karel, ale pak užíval jenom jedno, to první. A abychom věc ještě více zamotali, my ho známe jako Františka II., ale také jako Františka Prvního. Titulek této schůzky jako by však nenapovídal, že bude řeč o pomazané hlavě budoucího vládce evropské mocnosti. „Je to rozmazlené děcko!“ prohlásil o něm strýček Josef II.
Když 12. února roku 1768 přišel ve Florencii na svět, nosila jeho babička Marie Terezie již tři roky smutek. Navzdory tomu byla císařovna radostí bez sebe, když jí kurýr o čtyři dny později tuto radostnou zprávu doručil. Spěchala do starého dvorního divadla, které patřilo do komplexu Hofburku, a z dvorní lóže vpadla do probíhajícího představení výkřikem: „Poldík má kluka!“

Kmotrem byl Františkovi jeho strejda Josef II. a pak ještě pozdější španělský král Karel IV. Když ho za rok nato první z jeho kmotrů ve Florencii navštívil, dědičný princ už „chodil celkem dobře bez vodítka a umí říkat papá.“ Oznamoval Josef do Vídně své matce. Josefovi bylo tehdy pouhých osmadvacet let, ale ve vídeňské kapucínské hrobce odpočívaly už dvě jeho manželky a za dva roky nato zde měla ulehnout i osmiletá dcerka. Na nový sňatek Josef nemyslel, i když se jeho matka snažila, seč mohla, aby ho znovu oženila. Bylo skoro jisté, že za nějakou tu desítku let bude pro nejvyšší úkoly v monarchii připadat v úvahu toskánský dědičný princ. Tedy František. Musel proto dostat zvlášť pečlivou výchovu a vzdělání. S jeho otcem a svým bratrem Leopoldem se Josef bez problémů dohodl. O malého Františka jako o všechny habsburské prince pečovaly výhradně ženy. V dětském pokoji, ve kterém bylo postaráno o princovo tělesné blaho, řídila práci komorných a dětských pečovatelek vychovatelka, zvaná aja. Všichni se museli podřídit výchovnému programu, který stanovil velkovévoda.

Karel IV. Španělský byl kmotrem Františka I. (Francisco de Goya)

„Na panovnickém dvoře ve Florencii se velice trvalo na péči o tělo, hygienu a správnou výživu,“ konstatuje autor knihy o rakouských císařích, rakouský historik a spisovatel Friedrich Weissensteiner. „Zdá se, že malé děti neměly přílišnou volnost pohybu. Několikrát denně je myli a česali. S dětmi se muselo mluvit zcela normálně, bez obvyklých zdrobnělin a dětských zkomolenin. Kdykoli to počasí dovolovalo, chodilo se na procházky a děti si hrály na čerstvém vzduchu. To všechno bylo velice moderní a odpovídalo to vlastně zásadám dnešní dětské výchovy.“ Také co se výživy týká, měli ve Florencii jasno. Strava byla přísně vegetariánská. Sestávala z polévek, ovoce a chleba. Maso ani sladkosti se na jídelníčku nevyskytovaly. Nejvyšší cílem výchovných zásad bylo děti nerozmazlovat a nedopustit, aby byly změkčilé. Co nejdřív se musely začít učit, cvičit v sebekázni, krotit svá přání, omezovat své touhy, kontrolovat emoce. Tehdy se soudilo, že přiměřená míra tvrdosti je zcela na místě. Velkovévoda kupříkladu nařídil, že když dítě upadne, nemá mu personál pomáhat na nohy a litovat ho, a to ani v případě, že se dítě poranilo. Pro neposlušnost a trucování neměl nikdo na vévodském dvoře pochopení. Lež se přísně trestala.

Ve vzdělávání velkovévodských dětí (a Leopold jich měl, jak už dobře víme, přesně tolik, kolik se narodilo jeho matce Marii Terezii: šestnáct) se už od raného věku počítalo s výukou cizích jazyků, náboženství, dějepisu, přírodních věd, hudby a tance. Také se předpokládalo, že se každé dítě vyučí nějakému řemeslu. „Je třeba v nich vyvolat jedinou vášeň, kterou musejí mít,“ pravilo se v instrukcích, které vychovateli sepsal tatínek. „Totiž humánnost, soucit na touhu udělat lid šťastným.“ A dále se v nich ještě říkalo: „Prince je třeba vést především k přesvědčení o rovnosti všech lidí a o tom, že všichni mají stejná práva.“ Pozoruhodně pokrokové myšlenky. „Musíme v nich probudit přízeň k chudým. Nikdy nesmíme dávat přednost třídě bohatých před třídou chudých, a musíme jim připomínat, že největším neštěstím knížete je, když nevidí vše na vlastní oči a nezná stav své země. Musejí mít vždy před očima, že jsou lidmi a že jsou tím, čím jsou, jen se schválením jiných lidí, a že proto musejí plnit všechny svoje povinnosti.“ Pod taková slova se lze podepsat i dnes.

Otec neuděloval pouze principální rady, ale vypracoval pro své syny přesný denní rozvrh: „Chlapci vstávají v sedm hodin, nejstarší už v šest. Oblékají se sami. Všechno musí skončit během půlhodiny. Zatímco se češou, čtou si duchovní rok, pak jdou na mši a po ní následuje vyučování, které trvá až do poledne. Poté mají hodinu na rekreaci a mohou si hrát spolu nebo s pány. Pak obědvají téměř vždy s námi, po obědě mají u nás hodinu volna, od čtyř do sedmi je další výuka a po ní opět hodina volna na zotavenou. Večeře trvá půl hodiny, následuje trochu konverzace a pak jdou spát.“ Nevím, jestli by někdo z posluchačů měl zájem si to s velkovévodskými potomky prohodit, ocitl-li by se v jejich době... Ani jejich vychovatel, Colloredo-Waldsee, to neměl hlavně se dvěma nejstaršími kluky, Františkem a Ferdinandem lehké. Už za dva měsíce, co nastoupil do své pedagogické funkce, si poznamenal do deníku, že dva prince lze jen těžko přimět k něčemu rozumnému. Dědičný princ je neposlušný, namyšlený a záludný.

Císařská rodina na obraze Leopolda Fertbauera

Colloredo nebyl mužem velkého ducha. Metternich ho prostě a stručně nazval... že je... zvířetem. Tím ušatým. Co dělá i-á. Josef II. to postřehl také a tak vojenským vychovatelem svých synovců jmenoval majora Manfrediniho. Ten k nim sice přistupoval s jistou tvrdostí, ale dokázal být i laskavý, byl literárně vzdělaný a skutečný milovník umění. Nejvíc zaujal Františka třetí učitel, hrabě Hohenwart. Ten vystudoval u jezuitů a vyučoval ho historii. Na svého žáka měl silný konzervativní vliv. František se mu po letech odměnil. Jmenoval ho vídeňským arcibiskupem. Když se přijel do Florencie na svého nyní už šestnáctiletého synovce podívat Josef II., byla to jedna z mnoha jeho prověrek a nebyl jí věru právě nadšen. Dospěl k názoru, že „je svým založením pomalý, pokrytecký a lhostejný a prakticky toho sice ví mnoho, ale nerozvíjí žádné vlastní myšlenky, bojí se všeho, co by mu způsobilo námahu, je líný v jednání i v myšlení a bojí se pravdy. Je to rozmazlené děcko, které za nesmírně veliké a nebezpečné považuje vše, co samo činí anebo co se k jeho osobě vztahuje, docela za nic pak vše, co jiní pro něj činí neb trpí.“ Což ještě zdaleka nebylo všecko.

„Svůj dětský čas maří neprospěšně a nerozvážlivě hračkami. (Na rozdíl od Josefa, ten s žádnými hračkami čas neutrácel.) On se štítí všeho uvažování o sobě, on nesdílí s nikým své myšlenky, poněvadž se obává zvěděti pravdu, a dobrá vůle jeho, kdekoli se jeví, je jen vytáčka, aby bez mrzutosti zacpal ústa kazatelům. A Josef ještě pokračoval: Jediný prostředek u něho platí, a sice nejnepříjemnější, poněvadž jeví nejsprostší a nejmateriálnější lidskou povahu, totiž vyhýbání se mrzutostem. Šlechetné mravní pohnutky nemají u něho nejmenšího účinku, ani ctižádost, ani vlastenectví, ani poctivost a správnost u vykonávání svých povinností, ba ani zásady náboženské.“

Ve vzduchu zůstává viset otázka, proč Josef trval na tom, že právě František bude jeho nástupcem. Přesto (nebo možná právě proto) si ho vzal k sobě do Vídně. Což otec Leopold s žádným nadšením nepřivítal, ale podrobil se. Toskánský princ tedy přijel do Vídně. Když vystupoval před Hofburkem z kočáru, řekl prý svému osobnímu kočímu: „Johann, teď je konec legrace. Od zejtřka jsem císařskej učedník.“ Tak nějak by se dala jeho věta přeložit (pokud samozřejmě padla). „Chlapec byl dle Josefova mínění zanedbaný,“ píše autor knihy Muži a milenci českých královen, historik PhDr. Milan Hlavačka, CSc. „Působením četných vychovatelů na vídeňském dvoře byly časem některé Františkovy horší charakterové vlastnosti potlačeny, ale tím byla naopak zvýšena jeho náchylnost ke koktavosti a stupňovány pocity méněcennosti. Dospívající hoch se musel po boku císaře zúčastnit neslavného tureckého tažení, při kterém si nejraději četl a toužil po klidu a osamocení, ve kterém psal dlouhé dopisy. Po celý život ho provázely četné záliby z mládí, k nimž patřila botanická studia, práce se dřevem a hra na housle.“

Alžběta Vilhelmína Wirtemberská

Což nebyly všechny jeho koníčky. Byl také přímo vášnivým sběratelem. Už v sedmnácti letech položil základy knihovny, která se během času obrovsky rozrostla a dnes tvoří cennou součást rakouské Národní knihovny. Sbíral cestopisy a životopisy, vědecká a zejména historická pojednání, ale také portréty významných lidí, dřevořezby, rytiny. Všechno vlastnoručně pečlivě katalogizoval. Byl i velkým milovníkem a znalcem květin. V Schönbrunnu i u svých dalších se věnoval zahradničení, sázel rostliny, křoviny i stromy a pozoroval jejich růst. Když přijel do Vídně, netušil, že je rozhodnuto o jeho budoucím manželském životě. Alžběta Vilhelmína Wirtemberská byla zatím nehotové mladé stvoření, když na ni padl Josefův zrak. V dopise bratrovi Leopoldovi ji popsal slovy: „Má krásné oči, nos poněkud krátký a zdvižený, ústa hodně velká a příliš krátkou bradu. Kromě toho má zanedbané zuby a žádný rys osvíceného ducha.“

Celkově ale dospěl k názoru, že to manželství se může hodit, protože slibovalo navázat těsnější spojení s ruským carským dvorem. Nejstarší Alžbětina sestra už tam žila – tato velkokněžna byla manželkou Pavla, syna a následníka trůnu Kateřiny Druhé. Carevna taky nebyla proti a rovněž velkovévoda Leopold s plánem souhlasil, jenom ti, kterých se to nejvíc týkalo, neměli o ničem ani tušení. Proč taky? Až bude ta správná doba, však oni se o svém štěstí včas dovědí. Alžběta Vilhelmína přijela do Vídně a tam se jí dostalo patřičné výchovy. Stala se z ní opravdová dáma. A protože se Josef postaral i o její chrup, nestálo prvnímu setkání sobě zaslíbených mladých lidí nic v cestě. A jelikož v sobě našli zalíbení, mohla se na Tři krále roku 1788 konat svatba. Líbánky prožili novomanželé v Toskánsku, ale Františka čekal návrat do Vídně, kde zaměnil svůj civilní oděv za vojenskou uniformu. Josef II. totiž táhl do války s Turky a dědic trůnu ho musel doprovázet. Kupodivu – k velkému strýcovu překvapení - se na vojenském tažení osvědčil. Josef bratru Leopoldovi napsal: „Před nepřítelem se choval stejně jako doma v pokoji. Hvízdání kulek ho nechávalo zcela chladným. František se osvědčil jako flegmatik, kterého máloco vyvede z koncept, což mu v životě pomohlo překonat hodně krizí. Zkrátka osvědčil velkou psychickou odolnost vůči nezdarům a stresovým situacím.“ O víc než dvacet let později pozoroval František - už jako císař – katastrofální porážku své armády u Wagramu. Napoleon tehdy hrozil, že zničí rakouské císařství jako konečně už tolik jiných monarchií, a jediné, co svému doprovodu řekl, bylo chladné: „Na ja, pánové, myslím, že už můžeme jít...“

Na ja, a my také můžeme popojít... v čase nazpátky. Ocitáme se opět v roce Josefovy smrti, tedy na začátku roku 1790. Jeho neteř (tedy Františkova manželka) tehdy byla ve vysokém stupni těhotenství. Nedala se odradit a dělala císaři společnost. Na následky těžkého porodu zemřela, a den poté ji následoval i Josef II. Dvaadvacetiletý arcivévoda z toskánské linie habsburského rodu ztratil během dvou dnů dva pro sebe významné lidi. Jejich smrt se ho velice dotkla. Františkův otec přijel z Florencie do Vídně, aby nastoupil na trůn. Jeho syn – císařský učedník – mu prokázal užitečnou pomoc. Sestavil úsporný rozpočet, navrhl snížení výdajů na zbrojení, horlivě podporoval budování tajné policie, uvažoval o zásadách cenzury, odhaloval nedostatky ve státní správě, a s neúnavnou pílí se nořil do hromad úředních spisů. Byl to nový styl vlády, ve kterém spisy a psací stoly se měly stát nezbytnou součástí vládního inventáře. Z císařského učedníka se stal císařský tovaryš. V politické oblasti ho otec nechal pracoval samostatně, ale rodinná rozhodnutí si vyhradil pro sebe. A mezi ta rozhodnutí patřily i další sňatky. Bohužel se přitom neřídil zákony biologie ani genetiky a uspořádal dvojí svatbu svých dvou nejstarších synů (tedy Františka a Ferdinanda) a nejstarších dcer své sestry Marie Karoliny, Marií Terezií a Marií Louisou. Což znamená, že si bratranci brali za ženy sestřenice. K té slavné události došlo ve Vídni v září roku 1790. „Na otcova spolupracovníka povýšený císařský učedník byl tedy znovu ženatý,“ říká se v knize Friedricha Weissensteinera Rakouští císařové. „Jeho o čtyři roky mladší manželka a blízká příbuzná byla veselé jižní povahy a úplně odlišného temperamentu než její poněkud těžkopádný bratranec. Ale protiklady na sebe nemusejí vždycky narážet, občas se vhodně doplňují. Františkovo druhé manželství bylo šťastné a trvalo sedmnáct let.“

A. Dumont: Portrét Františka I.

Mladá, po zábavě dychtivá manželka neviděla právě ráda, že se její muž věnuje víc státním záležitostem než jí, a tak si zařídila život podle svého. Pořádala slavnosti, v Hofburku organizovala čínské stínové divadlo, které bylo právě v módě, a také domácí koncerty, při nichž sama hrála na kontrabas a František na housle. V zimě tančila a vesele se bavila o masopustu. K nemalému údivu dvora se její manžel v prvních letech společného života zábav zúčastňoval také, přestože na to mnohdy neměl ani trochu náladu.

V prosinci roku 1791 se mladému páru narodilo první dítě. Holčička. Dostala jméno Marie Ludovika, ale v rodinném kruhu jí říkali krátce Louisa. (Jednou sehraje důležitou roli – jako objekt sňatkové politiky.) Radostnou náladu vystřídala za necelý čtvrtrok nato událost, která život Františkovi život změnila od základu. V první březnový den roku 1792 zemřel (zcela neočekávaně) císař Leopold Druhý. Kromě císaře zemřel Františkovi otec. (Bylo mu pouhých čtyřiačtyřicet let.) Soudilo se, že by za jeho smrtí mohli stát svobodní zednáři, jezuité nebo ještě jiní spiklenci, ale pravda je prostší: Leopold zemřel na levostranný zápal plic. Zpráva o císařově smrti vyvolala na evropských panovnických dvorek hluboký smutek. Vážili si ho pro jeho státnickou rozvahu, lásku k míru, rozsáhlé vzdělání a zaměření na budoucnost. Od jeho nástupce, který během několika málo let postoupil z postavení císařského učedníka na císařský trůn, se tyto vlastnosti očekávat nedaly.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související