651. schůzka: Páně Charlese Burneyho hudební cestopis 18. věku

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Charles Burney

Dnes nás v Toulkách českou minulostí čeká setkání s jistou osobností, která roznesla jméno české hudby hodně daleko po tom světě širém. Pojmy jako „konservatoř Evropy“ anebo „Co Čech, to muzikant,“ platily ještě donedávna, a my – když už nemáme, jakým trumfem bychom cizince přebili, tak je stále taháme z rukávu. Aktuální však byly ty karty v době před více než dvěma stovkami let.

„Cesta českou zemí byla jednou z nejúnavnějších, jakou jsem kdy v životě podnikl; pokud jde o vozovku, byla celkem na německé poměry velmi dobrá, neměl jsem však dost času a musel jsem proto cestovat ve dne i v noci; nesmírně horké a studené počasí - podle toho, zda svítilo či nesvítilo slunce; k tomu všemu špatní koně a ďábelské vozy, jichž se užívá jako kočáru, to vše unavilo mi mysl a vyčerpalo mou trpělivost.“

Tato slova napsal v úvodu své kapitoly, vyprávějící „O současném stavu hudby v některých evropských zemích“ ctihodný londýnský varhaník, hudební pedagog a skladatel, doktor hudby oxfordské university a hudební historik Charles Burney. Na svět přišel 7. dubna roku 1726 v Shrewsbury v druhém manželství malíře portrétů Maburneyho. Jeho synek nesl příjmení Burney – krátce po jeho narození si otec dal podobu příjmení změnit. Burney znělo angličtěji. Charles sice sdílel nové otcovo jméno, ale jinak se v jeho stopách nevydal. I on byl ovšem talentovaný. Jeho nadání však nemělo nic společného s paletou, barvami a štětcem, nýbrž s notami. K hudbě ho asi přivedl starší bratr James, který byl varhaníkem. Charles se u něho učil hře na varhany, dobře ovládal i housle a violu. Když dosáhl dvaadvacátého roku věku svého, oženil s vnučkou hugenotského protestanta a usadil se v Londýně.

Rodina žila skromně. Žádné miliony na kontě – příjmy plynuly pouze z Charlesovy hry na varhany a z jeho výuky hudbě. (I vyloženě sociální případy mohou být ve skutečnosti boháči.) Burney si přivydělával tím, že při koncertech občas doprovázel na cemballo. V té době se seznámil nejenom s koncertními sály, ale i s divadelním jevištěm. Pro divadlo, které neslo název podle londýnské uličky Drury Lane, napsal písně a scénickou hudbu k představením Robin Hood a Královna Mab. Tiskem vyšla jeho tria, později ještě koncerty, sonáty, dueta a drobné kantáty. Ze zdravotních důvodů opustil Londýn a odešel do Norfolku. Zase usedl za varhany, ale neudělal dobře. Platili tam ještě míň než v hlavním městě (v každém hlavním městě se vydělává víc), což však nebyl hlavní důvod jeho norfolské nespokojenosti. Hlavně mu scházel londýnský společenský ruch a kulturní podněty. A tak (když mu to zlepšený zdravotní stav dovolil) vrátil se s rodinou zpátky do metropole. Jenomže tam mu hned v příštím roce zemřela žena, se kterou měl šest dětí. Neradostný osud ovdovělého starce („starci“ tehdy bylo pětatřicet let).

Charles Burney na portrétu Sira J. Reynoldse

„Když se jako jedenačtyřicetiletý ženil podruhé,“ dozvídáme se od docenta dr. Tomislava Volka, předního odborníka na historii hudby 18. století, „byly jeho děti již ve stáří od sedmi do osmnácti let. Jeho druhá žena byla vdova se třemi dětmi; byla to energická a dosti zámožná dáma. Tomuto sňatku vděčil Burney za celkové zlepšení své hmotné situace, a tedy i za možnost vydat se jednoho dne na cestu po kontinentu.“ Charles Burney si svou druhou ženu samozřejmě nebral kvůli penězům, bral si ji z lásky. Ale manželce (či manželovi) s majetkem se říká u oltáře „ano“ nějak lehčeji. Ctihodný pan Burney se tedy mohl konečně vydat na toulky kontinentem. Vlastně ještě ne. Měl před sebou nějakou tu vědeckou, ba přímo universitní kariéru. Pojal úmysl sepsat dějiny hudby. Což je úkol pro celé odborné kolektivy. ale Burney byl na to sám.

O hudební historii a také o teorii měl hluboký zájem, který chtěl umocnit i uznáním akademické obce. Ucházel se proto v Oxfordu o hodnost doktora hudby, kterou před ním získalo v Anglii všeho všudy osm hudebníků převážně z řad varhaníků velkých katedrál a kolejí. Charles byl devátým v pořadí. Musel se hodně snažit. Bylo potřeba, aby ukázal svoje schopnosti nejenom jako výkonný umělec, ale i jako skladatel. Burney tak učinil kantátou pro sóla, sbor a orchestr na slova žalmu. Napsal ji zřejmě dobře, protože se vší parádou ji poté provedl v Hamburku jeden z synů velkého Bacha, Carl Philip Emanuel. „Badatelský zájem Burneyho postupně sílil. Po nějakém čase však před ním vyvstaly vědecké otázky, na něž nemohl najít odpověď v londýnských archivech a knihovnách. Se znechucením zjišťoval, že v dostupných knihách o hudbě se opakují stále stejná tvrzení, že jeden autor nekriticky přejímá od druhého, aniž projevuje skutečnou snahu po širším a bezprostředním poznání. Na jaře roku 1770 dozrálo staré předsevzetí a čtyřiačtyřicetiletý Burney vyplul přes Kanál za hudbou. Chtěl zkoumat památky staré hudby a zároveň poznat současný stav hudby v jejích nejproslulejších centrech. Vlastně mu šlo hlavně o Itálii a italskou hudbu, francouzskou se zabýval jen jaksi mimochodem. Nikdy se totiž netajil tím, že si francouzských skladatelů a jejich děl necení o mnoho víc než francouzských zpěváků, a těmi téměř pohrdal.“

Teprve v Itálii se tento britský Skot, potažmo Angličan, cítil dobře. Cestování bylo sice náročné, ale zase neslo plody. Jak jsme už řekli, vyjel na jaře roku 1770, v prosinci byl zpátky doma a již v květnu následujícího roku dostali angličtí čtenáři do rukou cestopis, nazvaný Současný stav hudby v Itálii a Francii, neboli Deník o cestě těmito zeměmi, podniknuté k sebrání materiálů pro všeobecné dějiny hudby. (Hezký název. Lehce zapamatovatelný.) Setkal se s výjimečným ohlasem. Hudební nadšenci vybízeli Burneyho, aby v podobném duchu napsal také o hudbě německé, což autora skutečně přimělo k tomu, že se sebral a za půldruhého roku po svém návratu se vydal znovu na cesty. „Začátkem července 1772 vystupuje Burney znovu na francouzský břeh. Přes Nizozemí přichází do Německa a navštěvuje Mannheim, Mnichov, Vídeň, Drážďany, Berlín, Hamburk. Cesta z Vídně do Drážďan vede přes Prahu,“ a díky tomu obsahuje jeho deník mnoho důležitých poznatků i o našem hudebním životě. „Na sklonku roku je už Burney opět v Londýně a připravuje k vydání zprávu ze své druhé cesty. Je mnohem rozsáhlejší než první díl, který současně vychází v druhém vydání.“

Charles Burney vysoko vyzdvihoval italskou hudbu

Soudě podle úvodního citátu z páně Burneyho deníku, neodnesl si tento hudebník profesí, doktor titulem a cestovatel ze záliby z pobytu v zemích Koruny české kdovíjaké zážitky... tedy aspoň co se pohodlí v cestovních prostředcích. Ani krajina na něho příliš nezapůsobila: „Kraj je to plochý, holý a nepříjemný na pohled téměř po celou cestu Rakouskem, Moravou a přes Čechy (je to vůbec o nás?) až do Prahy, jejíž poloha i okolí jsou velmi krásné. (Tak je to o nás.) Drahota a nedostatek potravin všeho druhu byly po cestě strašné; a polovyhladovělí lidé, kteří se uzdravili ze zhoubné horečky jen o trochu méně nakažlivé než mor – zaviněné špatnou stravou nebo vůbec žádnou stravou – poskytovali nejžalostnější pohled, jaký jsem kdy viděl.“ První dojem z návštěvy naší vlasti nám věru ke cti nesvědčí. Dlužno ovšem dodat, že jsme nikoli vlastní vinou dopláceli na války, které jsme vést nechtěli a v nichž jsme bojovali za zájmy nikoli vlastní. „Nesehnal jsem žádné občerstvení až do Kolína, vesnice proslulé bitvou, která tu byla nedávno svedena při poslední válce.“ Za tu „vesnici“ se městu Kolínu a jeho obyvatelům se v zastoupení pana Burneyho omlouváme.

Na války a armádu měl Charles Burney svůj názor. Choval sice upřímný obdiv k vojenské hudbě, ale nemohl se zbavit myšlenky, oč lepší by bylo pro společnost, kdyby všichni ti statní muži byli místo v uniformách u pluhů a v dílnách. U nás se s valným technickým pokrokem nesetkal, to spíš jej nacházel doma nebo v západní Evropě, ať už šlo o hromosvod, mikroskop nebo přístroj na mechanický záznam notace skladby, přednášené na klávesovém nástroji. Jako čin proti přírodě odsuzoval instituci kastrátů. Za „službu lidstvu“ prohlásil praxi bruselských chrámů, kde už ženy směly zpívat na kůru, zatímco v Římě ještě v operách zpívali kastráti i ženské role. Upřímně nenáviděl rakouské „celní inkvizitory,“ kteří vždycky znovu a znovu věnovali velkou pozornost cestovateli, jehož zavazadla byla tak podezřele plná knih. Burney obdivoval Rousseaua a Voltaira a byl přítelem Diderotovým – proto byl nadšen švýcarskou Ženevou. „Je tam náboženská svoboda, mírná vláda a téměř stejné podmínky pro všechny.“ A u nás? „Holub a půl pinty mizerného kyselého vína mě tam stály tři nebo čtyři šilinky; až do Kolína jsem se živil chlebem a vodou kromě jedné pinty mléka, které jsem dostal jen s velkými potížemi a stálo mě čtrnáct krejcarů – asi sedm anglických pencí.“

Pan Burney zřejmě pospíchal, aby už byl za našimi hranicemi. Příliš dlouho se u nás věru nezdržel, ani ne čtyři zářijové dny, leč i to málo mu stačilo – i to málo mu stačilo, aby napsal to nejkladnější vyjádření, jakého se kdy nějaký cizinec o nás dopustil. Jeho poznámky se arci netýkaly naší ekonomiky ani stavu silniční sítě, nýbrž – hudby. „Často jsem slýchával, že jsou Češi nejhudebnější národ v Německu, ne-li v celé Evropě, a jeden slavný německý skladatel, který je v současné době v Londýně, mě ujistil, že kdyby měli stejné výhody jako mají Italové, jistě by je dávno předstihli.“ My jsme na tato slova narazili. V kapitole, popisující kromobyčejnou českou hudebnost 18. století. „Není příčin bez následků; a příroda, i když při rozdílení talentu a nadání jednotlivcům bývá často stranická, není taková vůči celému národu. Podnebí mnoho přispívá ke vzniku a vytváření zvyků a mravů, a jsem přesvědčen, že národy, které sídlí v teplých krajích, nalézají v hudbě větší zalíbení, než ty, které žijí v chladných krajinách, snad proto, že sluchové nervy jsou tam citlivější než zde. Avšak marně bych pátral po příčině, proč by mělo podnebí působit více na Čechy než na jejich sousedy.“

Francouzské hudbě nepřišel pan Burney nikdy na chuť – na milost vzal pouze tamní muziku clavesinovou, čili tu, která byla psána pro cemballo. Francouzština se podle něj vůbec nehodí ke zpěvu. Nejskvělejší hudba se prý rodí v Itálii. (Že by to bylo fakt tím podnebím?) V Německu čekala Burneyho mnohá zklamání. Zpočátku tam nemohl nalézt očekávanou lásku k hudbě, ale nakonec uznal, že v hudbě instrumentální Němci vynikají. Vadila mu však – hlavně na severu – přílišná délka skladeb, malý smysl pro hudební kontrast a monotónní přednes v plném zvuku, jakož i nedostatek vkusu. Nic z toho se však nevztahovalo na Čechy. „Často jsem slýchával, že jsou Češi nejhudebnější národ“ (v Německu, to už jsme slyšeli... no, my víme, že v Německu neležíme, ale – on je to důkaz, že pan Burney už o nás cosi slyšel). Nejenom slyšel, ale také četl, a leccos i napsal. Byl nadšeným ctitelem Jana Václava Stamice. Jeho význam posoudil s obdivuhodnou jasnozřivostí. Ještě v Londýně se mohl obdivovat mistrovské hře Jana Václava Sticha, zvaného též italsky Punto. Punto znamená česky bod, puntík – možná je to překlad německého der Stich, což je „bodnutí, píchnutí.“

V Londýně se obdivoval mistrovské hře Jana Václava Sticha

Stich-Punto byl virtuosem na lesní roh. Znal díla slavného Josefa Myslivečka a velice si vážil symfonií Jana Křitele Vaňhala, kterého také s vynaložením nemalého úsilí ve Vídni osobně vyhledal. Podrobně byl informován o osobě proslulého loutnisty Karla Kohouta, znal dobře Jana Antonína Štěpána, který pocházel z kantorské rodiny v Kopidlně a vkročil do císařské residence jako učitel klavíru v panovnické rodině. Jiří Čart, rodák z Německého Brodu, se zase zapsal jako jeden z prvních známých českých muzikantů, kteří se rozhodli zkusit štěstí ve světě riskantním útěkem z poddanství. O holešovském rodákovi Františku Xaveru Richterovi, který začínal jako zpěvák a nakonec byl ve slavné mannheimské dvorní kapele jmenován komorním skladatelem, jsme se už zmínili. Burney ho možná znal ze Štrasburku, kde ke konci života Richter působil jako kapelník v tamní katedrále. Teprve v průběhu své cesty poznal některé členy rodiny Bendů, pochopitelně nikoli v českých zemích, ale v jejich německé emigraci. Mezi nimi si nejvíce vážil nejstaršího Františka Bendy – ze všech hudebníků severního Německa prohlásil jen jeho a Carla Philipa Emanuela Bacha za skutečné osobnosti. Do svého cestopisu začlenil Burney rozsáhlé partie z Bendova vlastního životopisu.

„Procestoval jsem celé Království české od jihu až k severu; a poněvadž jsem pečlivě sledoval, jak se prostý člověk učí hudbě, shledal jsem posléze, že nejenom v každém větším městě, ale také ve všech vesničkách, kde je jen triviální škola, učí se chlapci i děvčata hudbě. V Německém Brodě, Jeníkově, Čáslavi, Českém Brodě i jinde jsem takové školy navštívil, a zvláště v Čáslavi, vzdálené jednu poštovní stanici od Kolína, jsem ji poznal zblízka.“ Jak to všecko cestovatel pan Burney stihl, nad tím nám i v dnešní rychlé době zůstává rozum stát, ale je fakt, že jeho poznámky jsou velmi podrobné. V Čáslavi byl svědkem vynikající varhanní hry místního kantora Jana Dusíka a velmi ho potěšila produkce jeho mladičkého syna.(Jak by mohl tušit, že po letech bude mít mnohou příležitost se Janu Ladislavu Dusíkovi obdivovat přímo v Londýně...) „Varhaník a kantor Jan Dusík spolu s prvním houslistou kostela Martinem Kruchem mé očekávání zcela uspokojili. Přišel jsem do školy, která byla plná dětí, chlapců i děvčat od šesti do deseti nebo jedenácti let; děti četly, psaly, hrály na housle, hoboje, fagoty nebo podobné nástroje. Varhaník měl v pokojíku ve svém domě čtyři clavichordy a na každém cvičil malý chlapec – jeho devítiletý syn byl dobrý pianista. Jeho otec mě doprovodil do kostela a zahrál mi na dobře znějících, nepříliš velkých varhanách obdivuhodnou fantazii; varhany neměly jazýčkové hlasy, měly však pedály a opravdu dobrý hlavní stroj. Improvizoval také fugu na pěkné nové téma a mistrovsky ji provedl. Po mém soudu to byl jeden z nejlepších varhaníků, které jsem během celé své cesty slyšel.“

Potkával se nejenom s profesionály, ale také s muzikanty amatéry. Byli všude – ve školách, v kostelích, na ulici, vyhrávali po hospodách. „Skupina potulných hudebníků přišla mi zahrát na počest v pražském hostinci U jednorožce. Hráli na harfu, housle a lesní roh různé menuety a polonézy, které samy o sobě byly velmi pěkné. Snad se bude zdát někomu podivné, že toto hlavní město tak muzikálního království, kde génius každého obyvatele se může volně rozvíjet, neoplývá již velkými hudebníky. Je to však pochopitelné, uvážíme-li, že je hudby uměním míru, pohody a nadbytku; a jestliže podle Rousseaua umění vzkvétalo hlavně v dobách nejzkaženějších, musel tehdy jistě vládnout alespoň klid a blahobyt. Ale Češi neužili nikdy dlouho míru a také v krátkých obdobích klidu je jejich šlechta svázána s vídeňským dvorem a zřídka sídlí v jejich hlavním městě. Proto chudší lidé, kterým se dostalo v mládí hudebního vzdělání a které nic ve zralém věku nepovzbuzovalo, aby se zdokonalovali, zřídka pokročili dál a stávali se obvykle jen potulnými hudebníky nebo sloužícími.“

Charles Burney: General History of Music

Čtvrtého dne Charles Burney, ctihodný londýnský varhaník, hudební pedagog a skladatel, doktor hudby oxfordské university a hudební historik, atd., atd. z Prahy odjel, a už nikdy se k nám navrátil. Možná měl na nás trochu smůlu. Kdyby se trefil do správné doby a ještě kdyby potkal správnější lidi, možná by se zdržel déle a jeho hudební cestopis 18. věku by byl o nějakou tu desítku stran bohatší. Buďte však vděčni i za to málo. I díky němu začala mít česká muzika a čeští muzikanti v Evropě a ve světě to nejlepší jméno. Na rozdíl od hostinských a postilionů a celníků.

„Odjel jsem z Prahy ve čtvrtek ráno 17. září po mnohých odkladech a trampotách, které postihují každého cestovatele v cizí zemi. Kromě jiného poštval můj dobrý hospodský U jednorožce postiliona, aby mě přiměl připřáhnout k dostavníku ještě jednoho koně; stavěl mi zkrátka do cesty všechny překážky, aby mě zdržel déle ve svém vyděračském podniku. Když byly tyto úklady překonány a podstoupil jsem trnitou cestu branami a celnicemi, kde mi celníci dočista přehrabali zavazadla, odjel jsem v sedm hodin. První stanici do Zdib jsem cestoval hornatou krajinou a studenou hustou mlhou; druhou do Veltrus po dobré vozovce, ale zase bylo velmi horko. Kyselé mléko a černý kyselý chléb, to bylo asi tak všechno, co se dostalo k občerstvení. V Budyni nad Ohří (další stanici za Prahou) jsem viděl hudební školu a slyšel dva chudé žáky, jak na cestě slušně hráli na harfu a triangly. Rovněž v Lovosicích, dvě stanice od saských hranic, je hudební škola, kterou navštěvuje více než sto chlapců a děvčat; hudbě se učí, kdo si ji zvolí. Navštívil jsem malý pěkný kostelík s prostými varhanami – zpívaly a hrály tam děti; ve škole pak několik chlapců na housle. Tyto školy potvrzují skutečnost, že pěstování, a nikoli příroda způsobují, že je v Čechách tolik hudebníků; pěstování hudby přispívá k tomu, že mají v této zemi hudbu tak rádi, že se v ní tak dobře vyznají. Češi mohou být nazváni vzdělanými, protože dovedou číst, a stejně jsou vynikajícími hudebníky, protože dovedou hrát na hudební nástroje – oboje je jednou z hlavních složek všeobecného vzdělání. Ale moje cesta tamní krajinou byla jen plná útrap.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...