652. schůzka: Do školy mne vedl otec, jížto vzhled byl jak psí kotec

Radostný chystot k Vánocům. Sepsal Jakub Jan Šimon Ryba:

Hejsasa, hopsasa – veselý čas,
zlatičké dětičky, nastává zas!
Hejsasa, Vánoce za dveřmi jsou,
v labutím oděvu ji již k nám jdou.
Nastanou nám radovánky,
sem to a tam pobíhánky.
Hejsasa, hopsasa Vánoce zas
veselou koledou obdaří nás!
Pojďte sem, upřímní bratříčkové!
Pomozte lepiti, holečkové!
Hezoučký betlém si vystavíme,
přitom se koledám naučíme.
Každičký z nás se k práci měj!
Utíká čas, nezahálej!

Sledovatelné kořeny Rybova rodu sahají asi do poloviny 17. století. Klatovský měšťan, kloboučník Václav Ryba, se někdy koncem tohoto století nebo začátkem následujícího věku přestěhoval do Nepomuku. Jeho syn Jan se vyučil otcovu řemeslu, založil rodinu a dosáhl váženého postavení, stal se městským radním. Pátý z jeho četných synů, Jakub Jan, se narodil v Nepomuku roku 1732. Nepokračoval v rodové existenční tradici – zvolil povolání venkovského učitele. Byl školním pomocníkem v Rožmitále, působil ve Volyni a v Přešticích. Tam poznal svou budoucí manželku Rosalii, dceru učitele. Jejich prvorozený syn zemřel dříve, než se jim narodil druhý syn Jakub Šimon (později při biřmování dostal ještě jméno Jan). Ten přišel na svět 26. října roku 1765.

Jan Jakub Ryba (1765-1815), hudební skladatel , autor České mše vánoční .|foto:ČTK

Malý Kubík vyrůstal v prostředí, ve kterém se denně zpívalo a hrálo. Odmalička se prý cítil nejlíp mezi hudebními nástroji. Napodoboval, co doma slyšel a viděl. Už jako čtyřletý se pokoušel psát noty. Vyšly z toho podivné čmáranice. Kazil papír, kterého nebylo nazbyt, plýtval inkoustem a podařilo se mu rozskřípat pero, takže mu skládání rodiče brzy zatrhli. Tak se aspoň zmocnil starých houslí. Vrzal na ně tak dlouho, až mu musel být nástroj exekutivně odňat. Zaměřil se tedy na klavír. Sedával u něj celé hodiny. Byl u vytržení z tónů, které se ozývaly, když tiskl klávesy. (Otec měl pak spoustu práce s opravami a laděním.) Další zkušenost učinil Kuba s varhanami. Jeden z otcových žáků ho vzal s sebou do kostela na kůr, kde chlapec projevil přání zahrát si. Rejstříky musely být zřejmě vytaženy, a tak když Kubík sáhl na manuál, rozlehly se kostelem zvuky, které rozjímající věřící vyděsily k smrti. Tak se zase vrátil k houslím. Tiskl jsem je k srdci, líbal, objímal, hovořil s nimi, usínal a probouzel se s nimi, ba někdy jsem je i několikrát v týdnu umyl.

Další léta prožil v Nepomuku pod Zelenou horu – tam se rodina odstěhovala, protože Rybův otec tam byl ustanoven varhaníkem. Hudbu měl jeho syn pořád rád (zpíval alt), a otec ho začal pomalu učit na všechny nástroje, které ovládal – na housle, violoncello, varhany, klavír, také hudební teorie se mu dostalo a výuky generálbasu. Škola mu však jakékoli učení znechucovala, což měl na svědomí pan učitel, jehož výchovnými prostředky byla metla, koště a nadávky. Mnohem později Jakub Ryba tuto školu popsal ve veršovaném dopise, adresovaném milčickému rychtáři Vavákovi:

Do školy vedl otec,
Jížto vzhled byl jak psí kotec;
Zdi co komín vyhlížely –
Sem tam v úhlech houby zely;
Okna dvě v půl zahadřena,
K tomu pevně zamřížena;
Půda z cihel vybortěna,
Husím trusem vydlážděna –
Čenichám až potud puchy,
Ježto draly živní duchy!
Slovem: smrad, kouř, horko, zima,
Čehož nezkusil ni Klíma,
Třely na mysle nám mocně.
Při tom před očima hrozně
Školní mučení se jeví –
Běda tomu, koho trefí.
Dvě ferule v zásobě
Na zdi pěly v strastné době;
Tam zas stála oslovice,
Lenochů všech ozdobnice.
Metla vždy se v škopku močí -
Jiná po hřbetu se točí;
Školní kovy po zdích chřestí -
Na polínku dítě vřeští.
To mně věru nešlo k duhu,
Zvlášť když nebyl den bez pruhu,
Neb pan kantor, příjmím Strejček,
Na mne byl co dravý sejček;
Ctil mne stále hloupým Kubou,
Troubou, mezkem, býčí hubou...
Dejž mu Pán Bůh nebe! žádám.
Též i nebi díky vzkládám,
Že jsem vyšel bez mrzáctví
Z toho kantorského panství.

Nejenom hudba mu zůstala po celý další život. Ani kantořinu mu škola nedokázala zprotivit. Problémem však byly peníze. Otec se snažil pro syna získat některou z nadací, které umožňovaly nadaným chudým žákům studium na středních a vysokých školách. Žádost však poslal pozdě – místo při jezuitské koleji v Březnici už bylo obsazeno. Sám Jakuba nemohl na studiích vydržovat, měl se co ohánět, aby uživil ostatní čtyři děti. Pomoc se objevila v podobě Rybova strýce Vaněčka. Ten vystudoval teologii, byl dobrým pěvcem, tenoristou. Při návštěvě v Nepomuku poznal, že v synovci dříme talent, a tak navrhl rodičům, aby ho poslali za ním do Prahy, že se o něj postará. Krátce po svých patnáctých narozeninách se Jakub Jan Ryba, provázen požehnáním rodičů, vydal se strýcem do Prahy. Pokud nešli pěšky, tedy jestli Vaněček mohl za oba zaplatit jízdné, nasedli v Zelené Hoře na dostavník a přes Blovice, Plzeň, Rokycany, Mýto a Zdice dospěli do Prahy. Strýček Vaněček byl poněkud jiného druhu než Strejček kantor. Sehnal synovci ubytování v podnájmu, opatřil mu stravu v semináři a zavedl ho do piaristické koleje, což byla ta nejlepší možná volba.

Už z Nepomuku kluk ovládal základy latiny a řečtiny a tak se domníval, že vstoupí hned do třetí třídy gymnasia. U přijímacích zkoušek však úplně pohořel. Docela malá tragédie – nepřijali ho ani do první třídy. Důvod: byl prostý: psal se rok 1780, právě začalo platit germanizační nařízení Josefa II. a Jakub neuměl německy. Musel být notně zklamán. Dotklo se ho, že pro Čecha není v Čechách místo. Ale nevzdal to. Přihlásil se do čtvrté třídy piaristické normální školy a za rok už bez problémů složil zkoušky do první třídy gymnasia. Učil se latinské mluvnici a větné skladbě, nechyběla ani výuka francouzštiny a italštiny. Hlavně se však úplně změnil jeho kulturní obzor. Zde v Praze jsem octl v jiném světě. „Vznešená hudba v pražských chrámech, u Křížovníků, u svatého Mikuláše na Malé Straně, u svatého Michala a jiných, řízená Koželuhem, Praupnerem, Strobachem, Vogelem mne úplně okouzlovala. V prvním pololetí jsem byl hluchý a slepý, myslil jsem pouze na hudbu. Ve volných dnech navštěvoval jsem vždy metropolitní chrám a tam jsem pilně naslouchal gregoriánskému chorálu. Tento zpěv, doprovázený varhanami, mně byl zvláště příjemný, ani si to nedovedu vysvětlit. V semináři slyšel jsem různé koncerty, kvarteta, symfonie a pod. Opravdu nebylo slavnosti v kostele, jíž bych s napjatou pozorností nebyl přítomen.“

Začal si opisovat skladby, klavírní sonáty, kvarteta. Třídní učitel si ze svých studentů vybral tři nejlepší muzikanty s úmyslem založit smyčcové kvarteto. Protože všichni hráli jen na housle, naučil se Ryba v krátké době na violoncello a jeden z jeho spolužáků na violu. Pak už hráli (s třídním profesorem u prvních houslí) Haydna, Vaňhala, Myslivečka. Ryba působil i jako houslista na pražských kůrech, chodil poslouchat různé varhaníky. Zvlášť vzpomínal na Josefa Norberta Segera. Jeho příklad mi dal dosti látky k přemýšlení, bádání a cvičení. Vábilo ho i divadlo. To je ta nejrozkošnější škola. A sám také psal. Byl přímo posedlý hudbou. Tercety, kvartety, serenády, menuety, tance, zpěvohra, mše, několik koncertů pro lesní roh. Sem tam zaplatil za nocleh nějakým pěkným nokturnem, takže byl na nejlepší cestě, jak se stát skladatelem... nebo muzikantem. On ale nechtěl být ani jedním, ani druhým. Myslel si na kněžství. Po gymnasiu chtěl vstoupit na filosofii a tak by ho už čekala teologie. Jenomže osud si s ním zahrál jinak.

A zase v tom byl Strejček. Nikoli Vaněček, ale kantor Strejček z Nepomuku. Městský úřad mu dal výpověď, a otec Ryba sedl a svému synovi napsal dopis, aby nelenil a na to učitelské místo se hlásil. Kvalifikaci na ně měl: Jakob Ryba, svobodný, ovládá varhany, křídlo, housle, komponuje; vstoupil do učitelského kursu a absolvoval jej s dobrým prospěchem. Získal atestaci pro výuku na farních školách. A mohl doma nastoupit, jenomže nenastoupil. Místo už bylo obsazeno. Panský úředník Peták patřičné vzdělání neměl, zato měl konexe. Jakub zatím pobýval doma, psal a skládal. Když se otec rozstonal, bylo třeba, aby ho Jakub zastupoval ve škole i na kůru. Dal v Nepomuku provést dvě svoje mše, ale sklidil jenom posměch. Všichni si mysleli, že je opsal od nějakého italského autora. „Nikdo není ve své vlasti prorokem,“ zapsal si do deníku. „Když se otec šťastně uzdravil, zabýval jsem se opět svým zamilovaným plánem, totiž odcestovati, nejlépe do Bavor, do Mnichova. Vyhledal jsem svá nejlepší díla, pěkně jsem je opsal a doufal, že jimi v cizích zemích dobudu štěstí.“ Jenže než stačil vyrazit, uvolnilo se místo pomocníka učitele v Mníšku pod Brdy u jeho strýce Jakoubka ( další osudový strejček v Jakubově životě), a on je na důtklivé otcovo nabádání přijal. V Mníšku strávil sedmnáct měsíců. Jako učitel se osvědčil. Zřejmě v tomto povolání i sám našel zalíbení. V roce 1788 (to mu bylo třiadvacet let) byl povolán za školního zástupce do Rožmitálu pod Třemšínem. Při té příležitosti si po půlroční zkušební lhůtě slíbil: „Budu vychovávat státu dobré lidi, zbožné a poctivé občany. Byl jsem ustanoven skutečným učitelem. Zde je tedy stanoviště mého poslání. Přemýšlel jsem o povinnostech učitelových a shledal jsem, že jsou velmi vznešené. Abych se úplně uklidnil, zabýval jsem se touto myšlenkou: také v malém městě můžeš něco dobrého dokázati. A uklidněn, zahloubal jsem se ve své nové povolání. Po dvou letech jsem se oženil se svou Aničkou, měli jsme dítky, a tím byly trosky mých vzdušných zámků úplně zničeny.“

Rožmitál... nevelké útulné městečko, obkroužené lesy, se Jakubu Janu Šimonu Rybovi představilo jako milý nový domov. V 80. letech 18. století v něm žilo přes 1100 obyvatel, 64 domy stálo ve vnitřním městě, 138 chalup a chatrčí na předměstí. Dalších 48 popisných čísel náleželo Starému Rožmitálu, který je vzdálen asi kilometr cesty a kde se dodnes nachází i rožmitálský farní kostel. Když zde nový kantor přišel, bylo ve škole 300 žáků. Na vyučování však chodila sotva pětina. Ostatně jakýkoli seznam dětí chyběl, vyučovací řád nebo něco podobného neexistovalo a školní mládež nebyla rozdělena do tříd podle věku. Chování dětí Rybou otřáslo. „Mnohé školní děti jsou hrubé, povahy zpupné, nemravné, hlučí, křičí, smějí se, strkají se, tlučou se, ba rvou se.“ Ryba musel začít od toho nejjednoduššího. Třeba že žák přichází do školy čistý, že má umytý obličej a ruce, nehty ostříhané, učesané vlasy, čisté šaty, punčochy a boty. „13. října 1789,“ zapsal si pan učitel do pečlivě vedeného školního deníku: „Žáku Františku Fialovi, který chtěl jít do školy, rodiče v tom zabránili. Marně je učitel prosil o dovolení, zamítli to. Tak jednají velmi mnozí rodiče se svými dětmi. Trestají, co je chvályhodné, a chválí, co by měli přísně trestat.“

„Učitel pocítil na sobě lidskou hrubost. Když se ráno připravoval na vyučování, uslyšel velký hluk. Vyhlédl a uviděl sedláka, kterému pomáhal sousedovi nakládat hnůj. Tento hrubián křičel a zlořečil škole. Učitel se ptal, proč se zlobí a kleje. Velmi hrubě a zlostně odpověděl: Budu nadávat a školu proklínat, protože je zbytečná, není pro mne k ničemu a musil jsem na ni dát 12 grošů. Učitel se ptal, zda má děti. Řekl, že ano, že má. Jestliže se vaše děti učí ve škole, doufám, že nebudete odvedených peněz litovat, řekl mu učitel. Tu se rozzuřil a řekl, že nepošle děti do toho proklatého domu, že on žádnou školu nepotřeboval a jeho děti do ní taky posílat nebude.“

Už tenkrát byli školní inspektoři, a už tenkrát se před nimi pedagogové tu více, tu méně třásli. Učitel Jakub Jan Ryba třasu nepocítil, ale volno mu nebylo. O to volněji si vydychl, když se dočetl v inspekční zprávě, že po pěti hodinách bylo zjištěno, jak neobyčejnou spokojenost pocítil krajský školní inspektor s předměty, vyučovanými panem kantorem Rybou, neboť „děti prokázaly odpověďmi i chováním, že jest velmi zdatným učitelem a ozdobou své školy.“ Ozdoba školy si vzápětí usedla k papíru a začal jej pokrývat svým úhledným rukopisem: „Podepsaný prosí poslušně o úpravu školní budovy, jest nutna úprava horní třídy a učitelova bytu... Slovutná městská rado, učitel opakuje svou prosbu o desátky sypaného uhlí, které dodnes od městského obyvatelstva nedostal... Račte vyslyšet, nejmilostivější kníže, nejpokornější prosbu podepsaného, k jejímuž nejponíženějšímu podání jej nutí nouze... Vysoce důstojnému školnímu úřadu: podepsaný se uctivě táže, zda za svou těžkou námahu při stále trvající drahotě životních potřeb smí žádat zvýšené školné o jeden krejcar... Podepsaný prosí nejposlušněji...“ Dopisů byly desítky, možná stovky. Odpověď, přišla-li jaká, byla vyhýbavá. Nebyly peníze. (Stará písnička. Ale pořád se zpívá.) Do školy pršelo, namísto podlahy byla udupaná hlína, sklep suplovala vykopaná díra v zemi s prkny položenými přes. Ale co hlavního: Rožmitálští neměli svého učitele rádi. Poté, co tu učil vysloužilý voják nebo starý písař, sem přišel první skutečně vzdělaný pedagog. V Rožmitále (ale i jinde, abychom Rožmitálským nekřivdili) nebyla tradice. Tradice slušného zacházení s člověkem, který toho uměl mnohem víc než většina okolo.

„12. července 1791. Když ráno učitel přišel do školy, nalezl na psacím stole psaníčko. Valenta mluvil včera o Vás a o škole velmi neslušně. Řekl, že než by chodil do školy, bude raději kovářem. Ve škole se učí jen lenošit. Byli tu prý jiní učitelé, a nikdo z nich neříkal, že musíme mít vysvědčení. Tyto a podobné řeči mluvil před námi ten zlý hoch. Buďte zdráv! Zůstávám Váš nejposlušnější žák František Kopecký. Poznámka: Toto psaníčko je učiteli milé, neboť se přesvědčil, že jej má tento žák rád, a též děti poznaly, že jim říkal o Valentovi pravdu. Jeho špatné náklonnosti, pýchu, nevděk a pokrytectví rodiče ještě posilují. Kdo je vinen?“ Jako první učitel široko daleko v kraji nechal své děti očkovat proti pravým neštovicím. Pořádal dětské hry ve volné přírodě – honičky, schovávačky, odpočítávačky. Byl první, kdo začal doporučoval koupání dětí ve volné přírodě. Až po několika letech nahlédla školská rada, že tato činnost nezpůsobí mládeži mravní úhonu. Ovšem sám Ryba důrazně připomínal ve svém školním deníku, že „žádný žák se nesmí koupat bez vědomí učitelova, jinak bude přísně trestán. (Tedy ten žák.) Pilné a hodné děti dostanou každý týden od učitele dovolení, aby se umyly v Sadoňském rybníce, kde je čistá a čerstvá voda. Koupání připadá každý týden na čtvrtek, přičemž děti se půjdou koupat teprve po 4. hodině odpolední, v pořádku se svléknou a umyjí si tělo bez jakéhokoli pohoršení. Nad koupáním budou bdít dva žáci dohlížitelé a zaznamenají všechny nemravné děti, které pak již nedostanou povolení k témuž. Děti nepůjdou dále do vody nežli k tyči, kterou zarazí dozorčí. Každé z větších dětí se smí pětkrát potopit, malí ne víc než třikrát. Po koupání si budou žáci hrát, jak jim ukáže učitel. Vše, co je nemravné a nebezpečné, je dětem přísně zakázáno. Mládež musí mít z tohoto koupání užitek a vystříhá se dřívějšího pokoutního koupání.“

Učitel Ryba nejenže učil a vychovával a bedlivě sledoval mravnost dětí při koupání v Sadoňském rybníce, nýbrž za svoje nakoupil knihy a zdarma je dětem půjčoval, vyučoval děti hře na hudební nástroje (dlouhou dobu rovněž zdarma), povinností učitele bylo hrát na kostelním kůru a cvičit s dětmi sbory. S puntičkářstvím sobě vlastním vypočítal, že za pouhých 16 let svého působení v Rožmitále napsal 156 menuetů, 408 německých tanců, 28 koncertů, 80 písní, árií 20 kusů, 10 pastorel, nešpor úplně českých 1 kus, českých skladeb pro klavír 14 kusů, atd., atd., mší celkem 16 kusů, mezi nimi jednu českou. Mezi nimi jednu českou. Tu neslavnější.