653. schůzka: Hej mistře

V dubnu roku 1796 zemřelo manželům Rybovým už druhé dítě. Byl to jejich první syn Ambrož. Už čtvrtým rokem trvala válka mezi habsburskou monarchií a revoluční Francií. Do země proudili uprchlíci z Německa; obyvatelé západních krajů propadali panice, která se rychle šířila do vnitrozemí. Praha zahájila přípravy k evakuaci. „Přístrach v loketském, plzeňském a prácheňském kraji nebyl k vyslovení,“ svěřuje papíru svoje pocity současný kronikář. Když rakouská vojska zvítězila u Würzburku a Schwarzenfeldu, stáhli se Francouzi za Rýn. Konaly se děkovné bohoslužby, hlaholily zvony, vznikaly a zněly oslavné básně, písně, kantáty. Naděje na brzký konec války vzrostly, když se přiblížil advent. Možná právě tehdy se rožmitálský kantor rozhodl vyjádřit slovy a tóny skladby, oslavující zrození Spasitele, odedávnou lidskou touhu po klidu a míru.

„České vánoční mše existovaly už před tím, než Jakub Jan Ryba napsal Českou mši vánoční hej mistře,“ říká skladatel, hudební vědec a svého času náš rozhlasový kolega Jiří Berkovec. „Hudba renesanční doby, kdy vznikly mše o narození Páně Prozpěvujmež všichni zvesela a Dítě překrásné narodilo se nám však byla v 18. století už úplně zapomenutá. Není známo, že by ji Ryba znal. V jeho době docházelo jenom k pokusům o latinské mše s vloženými českými zpěvy. Vždy to byl větší či menší kompromis. Tyto mše sice porušovaly souvislost liturgického textu, zaváděly nové jazykové i obsahové prvky, latiny se však nezříkaly. První skutečně česká mše čekala na Jakuba Jana Rybu.“

Skladatel, učitel, varhaník a ředitel kůru v jedné osobě však svou největší skladbu nenapsal naráz. Ale už předtím vkládal do svých mší české vložky. „Bila dvanáctá hodina, chvalmež všichni Pána Boha, zpívá v jeho pastorální mši sólovým basem ponocný. Sláva buď Bohu věčnému, pokoj buď lidu ctnému“ – zazní soprán přímo na začátku jeho Gloria. „Hej, hej, chaso vstávejte a k Betlému chvátejte!“ Další česká slova v církevní skladbě. Takový ostrůvek v jezeru latiny: „Tobě, Bože, děkujeme za to dobrodiní.“ Jako by to zkoušel stále častěji. Jako by si pořád nebyl naprosto jist, že je to to pravé. Jednou však to pravé přišlo. V archivu Muzea české hudby v Praze je uložen soubor zpěvních a nástrojových hlasů mše Hej mistře - nejstarší známý pramen tohoto díla. Pochází z Rybovy pozůstalosti; krátký čas jej vlastnil Rybův syn Vilém. Pak dostal hlasy mše rožmitálský učitel Štědrý, který je věnoval hudebnímu kůru kostela Povýšení svatého Kříže v Rožmitále. Odtud později získalo mši Národní muzeum v Praze.

Dlouho byl tento materiál považován za Rybův rukopis. Novodobý výzkum však ukázal, že Rybovou rukou je psán pouze text na titulním listu obálky. Všechny vokální a instrumentální hlasy pořídil z nezvěstné předlohy neznámý opisovač. Ryba totiž dával opisovat svá díla školním pomocníkům. Jeden z nich zřejmě zhotovil opis hlasů mše. Není však vyloučeno, že se originál někdy někde nalezne. V poslední době bylo objeveno několik pohřešovaných i úplně neznámých Rybových skladeb. Možná ale nikdy celá partitura neexistovala. Bylo běžné, že autor si celou skladbu nejdříve vymyslel v představě a pak ji rovnou psal do jednotlivých partů pro muzikanty. Stejně tvořil třeba Bach nebo Mozart, ale i Ryba tímhle způsobem skládal smyčcové kvartety – přivydělával si tím za studií: nejdřív celý part cella, pak první housle a pak zbytek – partituru prostě nedělal.

Hej mistře? Proč začíná snad nejznámější česká muzika právě těmito slovy? Na jakého „mistra“ se autor obracel? Na správce ovčína. Mistr a jeho pomocníci (což byl mejstřík, pohonič, jehnětník a špitálník) se starali o jehňata, dospělé ovce nebo zubkyně (jejich stáří určoval počet zubů), a kromě toho i o berany, skopce a staré ovce – brakyně. K rožmitálskému panství ovčín patřil, ale přímo do Rožmitálu Ryba děj nezasadil. Role našeho průvodce v Rožmitále pod Třemšínem se ujal člověk nad jiné povolaný – někdejší technik na příbramském uranovém dole a pozdější nakladatel, publicista a spisovatel Jindřich Hásek. Jeho jméno si lze přečíst na náhrobním kameni, nedaleko hrobu Jakuba Jana Šimona Ryby. Je tam od zimy roku 2007. Je tichá noc, nebe plné hvězd, svítí měsíc. Vtom se objeví na obloze jasná záře, ptáci začnou zpívat, kdesi v dálce se ozve líbezná hudba. Mladý pastýř, bdící na stráži u stáda ovcí, žasne; spěchá probudit správce ovčína. Rozespalý mistr je zprvu rozmrzen, že byl vytržen z odpočinku po celodenní namáhavé práci. Když však zaslechne libou hru, podivuje se jí stejně jako jeho druh. Oba se dohadují, co to má asi znamenat a zamýšlejí zjistit příčinu neobyčejného jevu.

Co jest to, co jest za libé hraní? Nebeský toť jest zpěv a plesání.
já slyším dnes celou noc.
To musí znamenat velmi moc.
Co je to?
Kde je to?
Co to slyším za hlas,
jenž to volá na nás?
A hle! Všecko všudy jasno,
vše se krásně třpytí,
neobyčejným způsobem
obloha se svítí.
To musí něco znamenat,
musím hned stádo domů hnát.
Vzbudím svou chasu,
aby tu krásu pozorovala
a pak se mnou šla
k Betlému jak jsem slyšel,
z oblohy když hlas vyšel.

Mistr se rozhoduje vypravit se do Betléma. Také mladý pastýř opakuje radostnou zvěst o narození Mesiáše. Je třeba rozhlásit novinu po kraji, postarat se o stáda a vykonat přípravu na cestu.

Jeden svolá všechnu chasu a jí vyřídí,
aby vzala housle, basu, to jí nařídí.
Ty pak, Ferdo, běž hned za háj,
vzbudiž celý Záleský kraj,
a ty, Josko, jdi za horu,
Janku, svolej lidi v boru.
Pozvi všecky dobré hudce,
zpěváky a hodné trubce,
a tak půjdem k Betlému s hlučnou muzikou,
k místu právě šťastnému s chutí velikou.
Je třeba také myslet na dary. Mistr nakazuje, že je ponese Tomek.
Tak již raděj půjdeme,
Pána chválit budeme,
budem vroucně zpívati,
Mesiáše k nám vítati.
Tak již pojďme v rychlosti,
dojdem velké milosti:
Mesiáše spatříme,
božské dítě uzříme,
budem líbat Ježíška dobrého,
laskavého, milostného.
Když dorazili do Betléma, poklekají v pokoře u jeslí a odevzdávají dary. Ježíšek je rád vidí a usmívá se na ně.
Nuže, bratři, zahrajeme,
potom zase zazpíváme,
ke cti toho děťátka,
útlého neviňátka.
Naštymujte huby jasné,
ať nám to jde všecko krásně,
jenom řádně do toho,
hrajme, co je slušného!

I hrají s chutí a pějí vesele, v radostném plesání slaví den spasení, lidu osvobození. Dlouho znějí chvalozpěvy a prosebná přání. Když pak nastane loučení, pastýři slibují, že nazítří opět přijdou, zahrají a zazpívají.

S radostí, s plesáním, s veselostí, srdcem spokojeným
od Betléma kráčíme, radost velkou cítíme.
Radujme se, veselme se, že jsme viděli Ježíše,
který se dnes narodil, celý svět vysvobodil.
Tobě, Bože, nebe, moře, lesy, hory,
s všemi tvory ať se klaní vše stvoření,
že nám nastalo spasení skrze Ježíše Krista,
zaplesej duše čistá!
Radujte se všecka stvoření
z Syna Božího narození.
Slavme Boha nejvyššího, Syna jeho jediného
hudbami, citerami, varhanami,
též cimbály, píšťalami, též jak bubny,
tak troubami ctěme Pána mocného,
jenž nám dal syna svého!

Je to radostná hudba. Krásná a voní jak květy na louce kdesi za Rožmitálem. Česká mše vánoční aneb Hej mistře, vstaň bystře měla premiéru v noci ze soboty 24. na neděli 25. prosince roku 1796 ve starorožmitálském kostele Povýšení svatého Kříže. Od té doby se v něm ozývá (a stejně tak po celé zemi a zhusta také ve světě) každým rokem. Cestiček v městečku Rožmitále a kolem něj je hodně. Když ale poutník nechá stranou alej královny Johanky i s rybníkem a pustí se poli a stráněmi k Flusárně, kteréžto nelibozvučné jméno má původ v němčině a znamená draslárnu (vyráběly se tu sirky), a pak zahne doleva a do kopce a poté k vesničce s divným jménem Voltuš, narazí na stezku, která míří do lesa – ten se jmenuje Štěrbina. Pak se jde zase doleva a jde se a jde se, až se v lese po chvilce rozsvětlí mýtinka (původně tam bylo stěží proniknutelné houští), a na ní kamenný pomník. Jméno na něm patří Jakubu Janu Rybovi. To je místo, kde Jakub Jan Šimon Ryba dobrovolně zemřel. Trpěl pravděpodobně rakovinou jater, ale mnohem víc než tělo ho bolela lidská zloba. Bylo jí tolik, že se nedala unést. A tak se pan učitel, jehož muzika stále naplňuje radostí a chutí žít rozhodl ze života odejít.

Psal se 8. duben roku 1815, byla sobota, tak jako před pár lety, kdy se nad utichlou vánoční krajinou nesly tóny jeho mše. Podřezal si tepny na krku a obou zápěstích, načež vykrvácel. Tak se to stalo. Možná. Protože jistotu o jeho konci nemáme a nikdy ji úplnou mít nebudeme. Dne 8. dubna 1815 si učitel domluvil schůzku u hájovny za vsí Voltuší se svým tehdy už zřejmě jediným opravdovým přítelem Antonínem Reissem. Na smluveném místě jej však Reiss údajně nalezl již umírajícího, když si nešťastný Ryba patrně nedlouho před tím břitvou podřezal hrdlo. Tragický konec skladatele je dodnes obestřen mnohými nejasnostmi - podle některých historiků nebyl Rybův dopis na rozloučenou napsán jeho rukou, zatímco jiní se pokoušeli naznačit, že délka smrtelné rány na učitelově krku neodpovídala poranění, které by člověk dokázal způsobit sám sobě), ale tradičně přijímaná verze (tedy sebevražda) zůstává tou nejpravděpodobnější. Na svou dalekou cestu si vzal knížku milovaného Seneky. Byla v ní tato věta: Špatně žije, kdo neumí dobře umírat. „Není hanba tak dlouho strachovat se něčeho, co tak rychle mine?“