654. schůzka: Josef Dobrovský, syn vojína Jakuba Daubravského, narozen 17. srpna 1753 v Ďarmotech, po uhersku v Balassagyarmatu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Dobrovský - portrét Jana Vilímka

Josef Dobrovský, syn vojína Jakuba Daubravského, narozen 17. srpna roku 1753 v Ďarmotech, po uhersku v Balassagyarmatu. Ano, takto epicky jsme nazvali dnešní 654. schůzku. S kým se v ní setkáme, o tom svědčí její název, jenž je stejně vyčerpávající, jako byly tituly v době Josefa Dobrovského.

Mezi obrozenci první generace do vysoka přečnívá rozporuplná, avšak jedinečná osobnost Josefa Dobrovského, který bývá označován za vůdčího ducha tohoto buditelského pokolení. Rozumějme dnes takovému hodnocení spíše v jeho symbolickém významu. Dobrovský svou roli naplňoval v tichu pracovny, přispíval zásadními myšlenkami, teoretickým vědeckým dílem, plody své učenosti a neúmorné pracovitosti. Organizátorský duch ho víceméně míjel, odehrával se spíše kolem Krameriovy České expedice. Geniální mozek Dobrovského představoval ovšem pro všechny rozhodující autoritu, a to i přesto, že nepříjemné stránky učencovy výlučnosti a konfliktnosti často vnášely do vzájemných vztahů napětí. K stáru se do chování Dobrovského začaly promítat příznaky duševní choroby, ale nejen to. Byla zde i militantní neústupnost druhé strany – jungmannovská generace se nedokázala smířit s tím, že právě jejich velký učitel to byl, kdo jako první označil Zelenohorský rukopis a některé další rádoby české literární památky za padělky. Fanatik pravdy Dobrovský začal být tenkrát svými dlouholetými přáteli přímo nenáviděn.

U nenávisti však ještě zdaleka nejsme. Musíme se přece vydat na samý začátek Dobrovského života. To je třeba vypravit se až do Uher, do blízkosti pevnosti Ráb, která nese maďarské jméno Györ. Právě tady sloužil otec Dobrovského, rodák ze Solnice v Orlických horách – jako strážmistr dragounského pluku. Víme, že byl pokřtěn jako Jakub, nenesl však příjmení Dobrovský, nýbrž Daubravský. Tedy v modernějším přepisu Doubravský. Měl přes padesát let, když si – během vojenského pochodu – vzal za ženu mladičkou Magdalenu Wannerovou, rodačku z Čáslavska. Ta mu pak porodila syna, a bylo to opět za vojenského tažení, v ležení u Ďarmot čili po uhersku Györmetu, dnes Balassagyarmatu, po německu Jahrmarktu, ležícího na řece Ipeľu, jehož druhý břeh dnes patří podle trianonské dohody Slovensku. Onoho srpnového pátku tam přišel na svět syn Josef. Josefa se zdejšímu maďarskému faráři podařilo napsat dobře – Josephus, ale na Daubravském ztroskotal. A tak z něj udělal Dobrovského - možná i proto, že otec si v cizím prostředí na komolení jména svého jména zvykl a neprotestoval. Díky tomuto sběhu náhod máme dnes prakticky v každém městě Dobrovského ulici nebo náměstí, zatímco příjmení Daubravský v rejstříku osob České republiky neexistuje. Dobrovský prý správnou podobu svého příjmení objevil až v solnické matrice, kde byl kdysi zapsán jeho otec, ale nevrátil se k němu... Natolik byl známý jako Dobrovský, že raději nechal na hlavě.

Asi šest týdnů po narození synka se stěhoval otec s rodinou do Čech, neboť tehdy byl dragounský pluk přeložen do Klatov. Rodina se usadila v německém Horšovském Týně. Jakub Daubravský brzy na to zemřel a matka se podruhé provdala za Němce, takže se v rodině hovořilo výhradně německy. Do školy nastoupil Josef k augustiniánům v Německém Brodě (nynějším Brodě Havlíčkově). Tam se vlastně seznámil s češtinou, a pak také u jezuitů v Klatovech na tamějším vynikajícím gymnasiu. Následovala filosofická studia na pražské universitě. Tam se mimořádnost jeho talentu projevila už naplno: titul magistra získal s vůbec nejlepším prospěchem. Setkal se tu s vědeckým osvícenským myšlením - jeho učiteli byli matematik a astronom Josef Stepling a estetik Karel Jindřich Seibt. Nadaný mladík... ovšem z chudých poměrů. Co mu zbývalo? Pokud se chtěl dál vzdělávat, měl jedinou cestu. Stát se duchovním. Tuto šanci mu zprostředkoval Josef Stepling, a tak byl Dobrovský jako devatenáctiletý přijat v Brně za novice řádu Tovaryšstva Ježíšova. (Což znamená, že právě místy, kde dnes připravujeme rozhlasové Toulky českou minulostí, chodil budoucí jezuita Josef Dobrovský...)

Josef Dobrovský

Do brněnského noviciátu se vydal s tím, že bude zařazen mezi misionáře, mířící do Indie. „Stal jsem jezuitou proto, abych viděl nový svět.“ Tento řád poskytoval svým členům neobyčejné možnosti studia. Dobrovský však v Brně dlouho nepobyl. Pouhý rok. Nevystoupil z řádu. Měl ve škole problémy – v jezuitské koleji budil pohoršení chladně ironickým postojem při vykonávání různých předepsaných požadavků noviciátu, jenže kvůli tomu se s řádem nerozloučil. Došlo totiž ke katastrofě. Jak už víme, bylo Tovaryšstvo roku 1773 nečekaným rozhodnutím papežovým zrušeno. Josef dostudoval teologii v Praze, na kněze se však vysvětit nedává. Stává se ve svých třiadvaceti letech jáhnem. (Jáhen neboli diákon je nižší stupeň kněžského svěcení.) Na kněze se dal vysvětit až o deset let později, když měl být pověřen funkcí vicerektora a poté i rektora generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Je oslovován titulem „abbé“. Což znamená katolického duchovního bez úřadu. Abbé byl často vychovatelem ve šlechtických rodinách.

Odhlédneme-li od práce a vykonaného díla, pověděli jsme o běhu privátního života abbé Dobrovského až na jednu výjimku vše podstatné – natolik byl osud tohoto muže jednotvárný a cele obětovaný vědě. Žádné ženy, žádné děti, žádná vztahová dramata. Výjimkou, kterou zbývá doříct, je jeho půl století trvající vztah k hraběcímu domu Nosticů. Vstoupil do jejich pražského paláce v roce 1776. Prvních jedenáct let vychovával čtyři hraběcí syny. Po čtyřleté přestávce, kdy rektoroval, a poté, co byla jeho pedagogická dráha náhle ukončena zrušením josefinských generálních seminářů, se k Nosticům opět rád vrátil, aby zde vytrval téměř do smrti v roli učeného rádce, učitele a společníka, považovaného vlastně za člena rodiny. Jeho celoživotní svazek s domem Nosticů se započal ještě za života Františka Antonína Nostice, pozdějšího presidenta zemského gubernia (tedy nejvyššího úředníka v zemi).

V nosticovských salonech se setkávala pražská intelektuální a společenská smetánka. Mladý Dobrovský vynikal genialitou i bojovností, na druhé straně však i gentlemanstvím a uhlazeností mravů. V těchto kruzích se nikdo neodvážil ani zmínit o jeho plebejském původu. Dobrovskému se životem u Nosticů otevřela cesta nejen ke kontaktům, k učeným dialogům i stykům na úrovni, ale i ke knihovnám, archivům, k dalšímu bohatému studijnímu materiálu. Když starý hrabě Nostic zemřel (v roce 1794), ujal se starostlivé péče o Dobrovského nejstarší z Nosticů, dědic Bedřich. Ta "starostlivá péče“ obnášela, že učenec měl jako v peřince. Velmi hebce. Rozhodně natolik dobře, že nehledal žádnou jinou (z hlediska společenské či vědecké prestiže lákavější) existenci. Ještě nedávno se sice hlásalo, že takový velikán, jakým byl Dobrovský, musel za feudalismu přijmout potupnou roli lokaje v šlechtické rodině, pokud chtěl uplatnit svůj talent – to se vskutku tvrdilo, ba i v učebnicích to stálo. Byla to ale účelová propaganda a zlovolné plky. Dobrovský nebyl u Nosticů žádný slouhou, vězněm či dokonce otrokem feudálů – ani on u Nosticů, ani Pelcl tamtéž, ani Kramerius u rytířů Neuberků. To spíš oni sami a dobrovolně hledali výhodné útočiště... oni svůj talent uplatňovali rozvíjeli v roli, která jim poskytovala klid ke svobodné práci i slušné materiální podmínky.

Nostický palác (foto uživatel Ludek)

A byly opravdu slušné. Nadobyčej. Lze to konkrétně ilustrovat na Dobrovského situaci. Brzy poté, co byly zrušeny generální semináře a on přišel o státem placené místo rektora, byl penzionován s platem 500 zlatých ročně. Mimochodem – penzistou se stal v 47 letech. Dobrovský se tehdy vrátil do nosticovského domu, kde mu bylo poskytnuto plné zaopatření plus roční plat ve výši asi šesti set zlatých. A to mu ještě hraběcí rodina Thunovských poskytovala na přilepšenou další stovku zlatých ročně. Aniž měl jakékoli starosti o byt, stravu a tak dále, disponoval ten starý mládenec dvanácti sty zlatými ročně, a k tomu ještě další příležitostné výdělky, tedy honoráře. Měl tedy finance, které představovaly mnohonásobek toho, co tenkrát vydělávaly nižší a střední vrstvy. Peněz měl řádově dvakrát tolik, kolik si vydělával vysokoškolský profesor, takže vůbec není divu, že odmítal jiné, z hlediska vědeckého renomé atraktivnější nabídky, například profesuru ve Vídni. Žil v absolutní volnosti a v hmotném dostatku. (Budiž zdůrazněno, že to konstatujeme, aniž bychom chtěli vzbuzovat kacířské myšlenky o výdělcích dnešní inteligence, chraň Pán Bůh. I když těch otázek, jež se derou na jazyk, je dost...)

„Na píli a přímo titánské tvořivosti Josefa Dobrovského bylo pozoruhodné, jak zpočátku hledal své životní téma. Nakonec je sice našel, avšak roztěkanost a rozbíhavost mysli, typická pro universální mozky, ho provázela po celý život. Objevoval dílčí úkoly, kamkoli pohlédl. Pouštěl se do kdečeho, od lužické srbštiny až po archeologii. Byl geniální. Měl totální paměť. Schopnost pronikavé, odvážné analýzy. A také nemilosrdnou kritičnost, pro niž jedinými měřítky byly důkaz a pravdivost.“ Celý život se řídil Ciceronovou myšlenkou: „Důkazy mají větší platnost než svědci.“ A sám je autorem tohoto výroku: „Důkazy, spolehlivé důkazy žádám, nikoli možnosti. Důkazy, nikoli deklamace.“ Vyznačoval se pracovitostí, o níž lze říci, že byla „jezuitská“. Což znamená, že právě tak intenzivní a výkonná jako vytrvalá a puntičkářská. Souhrn jeho předností korunovala šíře zájmů, která plynula z kapacity skvěle vybaveného mozku. Dobrovský byl polyglot. Tedy člověk, ovládající mnoho jazyků. Těžko spočítat, kolika z nich mluvil a psal. Zvládal je za pochodu. Kromě češtiny a němčiny uměl latinsky, hebrejsky, arabsky, hindú, staroslověnsky, a když přičteme všechny slovanské jazyky (a on je všechny dokonale ovládal), tak dospějeme nejméně k tuctu řečí.

„Do vědeckého života vstoupil mladý, pětadvacetiletý Dobrovský hlučně a bez rozpaků. Svým prvním průzkumem takzvaného Zlomku evangelia svatého Marka prokázal nejen odvahu, ale i odbornou fundovanost.“ Zlomek evangelia svatého Marka... Oč vlastně šlo? Císař Karel IV. dostal kdysi vzácný dar. Aquilejský patriarcha mu věnoval kus rukopisu, napsaného vlastní rukou apoštola Marka (tedy prý). Tato relikvie byla uctívána a uchovávána na staletí v pokladu svatovítského dómu. Dobrovský o ní zapochyboval, a nejenom to: podrobil ji i důkladné textologické analýze. Přitom prokázal (jak se vzápětí ukázalo, tak nezvratně), že jde o rukopis mnohem mladší, pocházející nejspíš z 6. století. Což znamená, že každopádně šlo o velice starou a vzácnou písemnou památku. V žádném případě nemohl ten text napsat svatý Marek (ten zemřel kolem roku 75 po Kristu). Těch důvodů, proč nemohl být Marek autorem, je víc; některé jsou značně subtilní, ale především platí jeden, se kterým přišel už Dobrovský: rukopis je psán v latině. Apoštolové psali řecky. Tímto tvrzením si Dobrovský respekt ovšem nevysloužil, spíš zlobnou kritiku, především ze strany katolického kléru. „Ten bezbožný rouhač pouhým mávnutím pera učinil z posvátné relikvie obyčejný starý rukopis!“ Tak docela obyčejný sice ne, ale nikoli z doby biblické.

František Horčička: Josef Dobrovský, kolem 1810

Z Dobrovského vyrůstal nemilosrdný kritik, který se nebál zasahovat do učených sporů, bořit legendy, pokud stály na hliněných nohou a nikoli na důkazech. A činil tak velice troufale, zároveň však i kvalifikovaně. K náramné zlobě pravověrných například dokázal, že Cyril a Metoděj „neprochodili křížem krážem Čechy (což se o nich tvrdilo), a už vůbec nemohli sloužit mši na Vyšehradě (protože ten ještě neexistoval). A ve prospěch Johanna Gutenberga vyvrátil starou bajku o tom, že knihtisk vynalezl kutnohorský rodák jménem Jan Faust. Dobrovskému šlo stále více nejenom o vědu, ale i o společnost, o společenské zapůsobení, o další podněcování společenské aktivity,“ praví profesor Milan Machovec ve své práci o Josefu Dobrovském. „Instinktivně cítí, že k tomuto cíli je nejlepším prostředkem časopis, přesněji řečeno populárně-vědecká revue. Ten časopis měl kvůli konfliktům s úřady měnící se titul: Böhmische Litteratur (tedy Česká literatura), dále Böhmische und mährische Litteratur (Česká a moravská literatura), a ještě Litterarisches Magazin von Böhmen und Mähren (Literární magazín z Čech a Moravy). Všechno německy – Dobrovský jinak nepsal. Česky uměl, líp než kterýkoli jeho současník, jenomže – nevěřil. Nevěřil, že má „česká věc“ nějakou budoucnost. Považoval ji ztracenou, nevěřil ve vzkříšení českého jazyka, i když se horlivě věnoval právě našim dějinám a českému jazyku. Latinsky a německy psal na obranu jazyka a národa, i když ve chvíli, kdy kladl svoje slova na papír, o nich pochyboval: „Chraň sebe, braň svoje, zastaň zmužile vlast svou českou a jazyk svůj.“

A hned vedle této myšlenky se vyjímají i tato slova: „A co mi po Bohu může býti dražší nežli vlast? Avšak i cizincům a všemu lidstvu chci být prospěšný.“ Josef Dobrovský podle těchto vět i žil. Ne vždy se mu to však vyplatilo. Zvláště to platí pro citát v pořadí třetí: „Řídím se heslem pronásledovat omyly, ne lidi. Chci totiž prospívat, ne obviňovat.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související