655. schůzka: Modrý abbé

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Dobrovský
0:00
/
0:00

Současníci Josefa Dobrovského se shodovali, že se prý zejména z profilu tváře nápadně podobal císaři Josefu II. V Chudenicích nedaleko Klatov, kam tento učenec nevalného zdraví občas jezdil na léto jako host majitele panství hraběte Černína, se mezi prostými venkovany zakořenilo přesvědčení, že modrý abbé je ve skutečnosti přestrojený císař, který nezemřel a který se v kraji skrývá před svými nepřáteli nahoře. O to větší úctu lidé na Chudenicku Dobrovskému prokazovali.

Modrý abbé - tak se mu začalo říkat až po jeho smrti. Měl totiž velkou zálibu v modré barvě. (Podotkněme – bylo to v dobách, kdy barvy byly ještě politicky neutrální.) Za jeho života se mu tak ale neříkalo. Autorem přezdívky je spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský, který jezdíval jako letní host do Polně u Chudenic, kde trávil svoje volno i Dobrovský. Chodíval po kraji v modrém kabátě, modrých kalhotách, modrém nákrčníku, modrých střevících, používal stylové kapesníky (tedy modré), i jeho Bible byla vyvázána v modrém. Šmilovský použil přezdívku „modrý abbé“ v novele Za ranních červánků, a teprve z ní se zapsala do povědomí.

Nejenom u Černínů, ale zejména u Nosticů měl Dobrovský dobré bydlo. Což znamená, že se oň s náležitou úctou a velkorysostí starali. Když už jsme poněkolikáté narazili na dlouholetý vztah hraběcí rodiny Nosticů k Dobrovskému, je snad namístě dodat, že to možná nebylo jenom z úcty k jeho duchovnímu formátu. V té náklonnosti mohl vězet i jistý dluh... nebo možná vina. V červenci roku 1781, při lovu na jeleny na nostickém panství v Jindřichovicích, byl osmadvacetiletý Dobrovský nešťastnou náhodou postřelen do prsou. Verze o tom, jak se to stalo, se v literatuře rozcházejí. Neštěstí prý zavinila hraběnka Alžběta Nosticová. To, že se u Dobrovského později rozvinula duševní porucha, bylo dáváno do souvislosti právě s tímto zraněním, ale příčinnou souvislost nikdo neprokázal. Příznaky Dobrovského duševní nemoci se u Dobrovského objevily (prý) brzy po třicítce. Naplno se prvně manifestovaly v roce 1795, kdy byl Dobrovský na panství falknovském a po návratu z vědecké vyjížďky se ho zmocnil prudký výbuch zuřivosti. V mírnější podobě pak přicházely ataky asi dvakrát do roka. Ve stáří se dostavovaly – podle vyjádření lékařů – „zřídka v děsivější podobě, nýbrž jen v tichém, neškodném blouznění a v jakémsi podivínství.“

Na jedné straně člověk s duševní poruchou nebo přímo nemocí, na straně druhé geniální vědec. Ty dva póly se nevylučují, mohly sídlit a zřejmě sídlily v jedné a téže osobnosti. Ba lze tvrdit, že ta osobnost byla mnohostranná. Dobrovský jako první prokázal, že staří Slované své mrtvé nejen spalovali a ukládali do popelnic, ale znali už i pohřby nebožtíků do země. Tímto zjištěním pootevřel rodící se archeologii tématické pole, zajímavé pro celé následující 19. století. Od dějepisu a archeologie odbíhal i k botanice, napsal o botanickém systému vědeckou práci. Do nostického domu nastoupil jako kvalifikovaný učitel matematiky a filosofie, což náš údiv nad jeho bezbřehými znalostmi jenom umocňuje. Ale původně se chtěl Dobrovský (jako mladík) věnovat kritické analýze biblických textů. Snil o tom, jak podstatným způsobem přispěje k nalezení autentické podoby Bible. Studoval proto orientální jazyky, hlavně hebrejštinu. Do jezuitského řádu vstupoval s představou, že se stane misionářem. Toužil se dostat do Indie, proto se taky naučil jazyku hindú.

Pod vlivem učených osvícenských debat začal brzy směřovat k tématům domácím, ale se posléze tři z nich proměnila v jeho témata hlavní a celoživotní. Za prvé: český dějepis. Za druhé: česká literatura. A za třetí: český jazyk. Právě k těmto třem oblastem svého bádání obrátil nejhlubší pozornost, a byl jimi vtažen do problematiky ještě mnohem širší. Poznání staroslověnštiny a staroslovanských literárních památek ho dovedly ke studiu a kritickému srovnávání podoby i vývoje dalších slovanských jazyků. Nestalo se tak jistě bez vlivu dobové atmosféry, zejména dvojího pobytu ruských vojsk v českých zemích za napoleonských válek, kdy si naši předci bezprostředně ověřili a uvědomili etnickou i jazykovou blízkost Rusů. Tehdejší obecně sdílení sympatie k nim jakoby u Dobrovského urychlily jeho srovnávací jazykovědná studia, jimiž se stal zakladatelem slavistiky jako vědy. Co pro něho bylo na prvním místě programem vědeckým, proměnilo se ovšem později, v očích následující jungmannovské generace, v romantický program politický, což znamená sice v nereálný, ale přesto ještě dlouho působivý panslavismus.

Josef Dobrovský - portrét neznámého autora

Musela to být náramně lákavá myšlenka... takový hájek tu větších... tu menších stromků... rostoucích v závětří velikého ruského dubiska... O slovanské vzájemnosti se pilně snilo, i když se tím vlastně (mylně) koketovalo s ruským imperialismem. Snilo se nejen na konci 18. století, ale po celé století 19. a ani ve věku minulém nebyly naše myšlenky panslavismu prosty. Dokonce i skvělý Karel Havlíček podlehl ve svém mládí dobové idealizaci slovanského živlu a zvláště carského Ruska, že se dopustil vskutku šokujícího výroku: Lepší ruská knuta než německá svoboda! (Pozoruhodná idea. Karla Havlíčka ovšem omlouvá skutečnost, že patřil mezi první, kdož svůj omyl prohlédli...) Obdobně problematickou proměnou prošlo i stěžejní Dobrovského téma, a tím byla otázka českého jazyka. Josef Dobrovský svým životním dílem zastavil (obrazně řečeno) dlouhodobou krizi naší mateřštiny a přivedl češtinu na práh nového rozkvětu. Svým typickým způsobem (to znamená poněkud drsně) odhalil zhoubnou, i když pro věc zapálenou činnost vlasteneckých puristů a gramatikářů.

Některé jsme už na svých toulkách potkali, tohle byla zřejmě další generace. Patřil do ní Václav Pohl, někdejší učitel Josefa II., který se podepsal na faktu, že se císař naučil česky věru mizerně, a pak také Maxmilián Šimek, což byl od živé mluvy odtržený, o to však tvořivější profesor českého jazyka na tereziánské vojenské akademii v Novém Městě u Vídně. Díky tomu, že Dobrovský kategoricky zasáhl, vymizely z české slovní zásoby jisté pojmy stejně rychle, jak do ní byly vpašovány. Těmi pašeráky byli puristé a gramatikáři, samozřejmě. Zaplať Pánu Bohu a Josefu Dobrovskému neříkáme dnes cestliti, nýbrž putovat. A na rukou nemáme prstouny, ale normální prsty. Omotávám (třeba kolem cívky) drát, nikoli drus. A taková dejme tomu malba třeba nebyla brazva, a kupříkladu domorodec říkáme dnes místo krajinčana. A pohlédněme vzhůru, k nočnímu nebi, ejhle, planeta Saturn. Taky se měla jmenovat jinak – Chrvoř. A nám nejbližší souputník Měsíc, neboli Luna, i tomu puristé vycumlali z palečku název – Nočena. Ani Jitřenku aneb Večernici snad nechali na pokoji, namísto Venuše zplodili Zizlilu. A když po nebi přelétla kometa, tak to letěl žehroň. Dobrovský na tu brusičskou výrobu češtiny útočil s drsnou ironií (a že mu šla dobře!): „Gramatikáři nesbírali starých správných výrazů, nýbrž kuli špatné nové. Čeština se nemírným tvořením slov vydává posměchu a nestudovaní Čechové co nevidět nebudou rozumět českým knihám.“ Všechny puristické výtvary však Dobrovský k zatracení neodsoudil. Pár vydařených roubů se na českém kmínku ujalo. Například (a kupodivu) to byly mluvnické pojmy: pád, příslovce, spojka, a také samohláska a dvojhláska, sloveso. I ony pocházejí z brusičské dílny Pohlovy.

„Chlapcy běhaly bosý.“ V rozhlase to vyjde nastejno, protože čeština se už odnaučila v mluveném projevu rozlišovat měkké a tvrdé i/y. Napsáno je však na první pohled zřejmé, že všechna y v této větě jsou tvrdá. Takto (po vzoru českobratrského nebo veleslavínského pravopisu) se psalo ještě začátkem 19. století. „Chlapcy běhaly bosý.“ Po c, s a z vždy následovalo tvrdé y. A místo měkkého i se psalo j, místo j to bylo g, a můžeme ještě pokračovat dál – namísto obyčejného v se používalo w a místo ou bylo na papíře au. (Daubravský namísto Doubravského.) Ypsilon po takzvané napařené souhlásce (tedy měkké, kupříkladu c) – i po ní se psal ypsilon. Chlapcy. Což byla prastará nedůslednost, přesněji chyba, vždyť už podle Husova pravopisu se mělo psát chlapci s měkkým i neboli iotem. Josef Dobrovský jako pedant, pedant a možná i hnidopich tuhletu mýlku postřehl a stanovil: Po měkkých souhláskách je třeba psát vždy měkké i (tedy chlapci), po obojetných však buďto iot nebo ypsilon, a to na základě obdoby čili shody koncovek. Běhali bosi. O tuto poměrně drobnou pravopisnou úpravu, která však dodnes činí najmě mladé generaci urputné problémy, svedli vlastencové čeští úporný, rozezlený, třináct let trvající zápas, který skončil vlastně až rok před Dobrovského smrtí. Rozdělili se na dva tábory, na konzervativní ypsilonisty, (vedené tehdejším universitním profesorem Janem Nejedlým), a na reformátory iotisty (v jejichž čele se ocitl Václav Hanka).

Dobrovského busta na Kampě (foto uživatel Jocker Island)

Bojovný Hanka (tehdy ještě universitní student), se dokonce odvážil asi dvaceti svým kolegům přednášet přesný opak toho, co učil profesor Nejedlý. Dokonce pro ně připravil knížečku, Pravopis český podle Gramatiky Dobrovského. Ta pak do roku 1848 vyšla celkem osmkrát v celkovém nákladu neuvěřitelných dvanácti tisíc výtisků. Iotisté a ypsilonisté se vzájemně nenáviděli, pomlouvali se až za hrob. Například o profesoru Nejedlém se vyprávělo, že studenty iotisty udával a žádal, aby byli odvedeni k vojsku. (Tedy údajně.) Spor nakonec skončil vítězstvím iotistů. Český jazyk byl pro Dobrovského předmětem kritického, objektivního zkoumání, poznávání a dejme tomu rekonstrukce. Nicméně jeho bádání trvale provázela skepse, zda vůbec má taková práce ještě smysl, zda existuje naděje na rozvinutí češtiny až k úrovni vyspělejších evropských jazyků. V průběhu několika desetiletí se však zázrak stal skutkem mimo jiné zejména Dobrovského zásluhou.

Zastavil dlouhodobou krizi češtiny a přivedl ji na práh nového rozkvětu... Jedna věta jen slabě vystihující, co Dobrovský udělal a co znamená... Učinil tak mnoha menšími či většími zásahy. Otevřel bránu takřka už neexistující české poezii tím, že jí stanovil, jak má znít zvuková stránka jazyka. Odmítl pokusy tehdejších veršotepců řídit se latinskou časomírou a jednoznačně doporučil užívat přízvučného verše. Prohlásil, že antické pentametry či hexametry si může poeta počítat třeba i na prstech; verše však budou jenom pro hluché. Čeština má výrazný přízvuk na první slabice slova, přičemž délka samohlásek na této charakteristice příliš nemění. Všechna česká dvouslabičná slova jsou trocheje: luka, nebe, kamna. Každé trojslabičné slovo je daktyl: vesnice, robota, statečný. Dobrovským zveřejněné zásady pro tvorbu přízvučné poezie vyvolaly letitou, čím dál rozhořčenější polemiku. Přízvuk přijal Antonín Jaroslav Puchmajer a jeho přátelé, ve prospěch „časomíry“ vystoupil nejenom Josef Jungmann, ale kupodivu i „mladíci“, tehdy ještě studenti, František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Nejzuřivěji, ba nejvztekleji brojil proti Dobrovskému jeho kolega na bohosloveckém semináři v Hradisku u Olomouce profesor Václav Stach. Svoji zlobu si tento pán vylil do třinácti tisíc časoměrných veršů, ve kterých tvrdil, že „Dobrovský dělá větry prázdnými,“ a ještě že „na každého se jen sápe,“ a rovněž „velbloudy z mušek kroutí,“ a nadto ke všemu „je to tlučhuba a zlolajce.“ Teprve s velkým časovým odstupem se ukázalo, jak jednoznačně měl Dobrovský pravdu. „Přízvuk“ v naší poezii na celé čáře zvítězil.

Dávno před Josefem Jungmannem začal Dobrovský budovat mohutný česko-německý slovník (který byl uspořádán ovšem na základě původu a vývoje slov, tedy etymologicky). Z mnoha děl, která zde nejsme ani schopni jmenovat ( zabralo by to nutný díl této schůzky) sehrála ústřední roli dvě. A ta vynechat nemůžeme. V německy psaných Dějinách českého jazyka a literatury poprvé postavil širším vrstvám vzdělanců před oči bohatství staršího českého písemnictví. De facto tím činem založil naši literární historii. A zevrubnou Mluvnicí českého jazyka (také napsanou v němčině) se stal tvůrcem díla, které mělo doslova epochální význam, i když to už tak možná nejsme schopni vnímat. Vybudoval pilíře pro novou jazykovou spisovnou normu, pro příští spisovnou češtinu. A ještě jednu zásluhu si připsal tento pozoruhodný muž. Psal se rok 1818 a uprostřed všeobecného nadšení kvůli právě nalezenému Rukopisu zelenohorskému, již druhému objevu v krátké době za sebou, Josef Dobrovský prohlásil že tento rukopis je falsum. Když byl rukopis vydán, označil ho za falsum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili Dobrovského za Němce. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli kdyby jej nebylo, asi by svoje vlastenectví nikdy nešířili česky. To už ale jiná historie, a my si na ni ještě uděláme dostatek času. „Byl to první Čech nové doby,“ prohlásil o něm profesor Tomáš Garrigue Masaryk. A to platí dodneška.

Pamětní deska na zdi kláštera, kde Dobrovský zemřel (foto uživatel Zarco)

Moravskou metropoli navštívil Dobrovský několikrát, od doby, kde tu pobýval za svého noviciátu. Poslední návštěva v Brně se mu stala osudnou. V prosinci roku 1828 se vracel z Vídně, kde byl na audienci u císaře. Ubytoval se u Milosrdných bratří, odmítl kočár a v sychravém počasí chodil pěšky po městě. Nastydl a přesto ještě 25. prosince v kapli u Milosrdných bratří sloužil mši; potom však musel ulehnout a už z lože nevstal. Zemřel 6. ledna 1829 a v Brně je i pohřben.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související