656. schůzka: Sloužiti k povznesení, avšak nikdy ke zlým věcem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alois Senefelder

Za sebou máme již notný kus cesty krajinou našich dějin. Od prvního člověka, který se nejen vzpřímil, ale zanechal nám o sobě výtvarné svědectví na stěně jeskyně, až po přelom 17. a 18. století, kdy spatřil světlo světa vynález tisku z kamene aneb litografie. Jelikož na něj upozorňujeme v pořadu Toulky českou minulostí, je nasnadě, že podstatnou roli v něm sehrál našinec jménem Alois Senefelder.

Na Starém Městě pražském v dnešní Rytířské ulici, v místě, které neslo název Vaječný trh, stojí od konce 19. století velká budova novorenesanční tržnice, označená pamětní deskou. Tento objekt vznikl na místě hned čtyř domů, k nimž náležel i hostinec s prastarou tradicí. V jeho nádvorní kůlně se odbývaly nesčetné produkce potulných komediantů. S jednou takovou skupinou přibyl do Prahy také Jan Petr Senefelder. Vzbuzoval dobrý dojem, a tak se mohl oženit s dcerou šenkýře Volíka, dvacetiletou Kateřinou. A zde se také dne 6. listopadu roku 1771 narodil Alois Jan František Senefelder, první a nejproslulejší z potomků, přišlých na svět v tomto manželství.

A máme tu dalšího z četných slavných českých, potažmo pražských rodáků... Máme, ale ne nadlouho, protože tatík herec ještě před narozením svého prvního syna odešel do Německa. Z důvodů, jež tenkrát platily a zdá se začínají platit u herecké profese i dnes: kde je práce, tam jsem i já. Manželka a dítko se zanedlouho odstěhovali za tátou do Mannheimu. Dlužno dodat, že otec neměl talent nějak mimořádný. Byl prvním hercem, který si smluvně u vedení divadla pojistil, že v burleskách bude jen spolupůsobit. Zřejmě tušil, že tento žánr nemá budoucnost – roku 1771 byla burleska na pražské scéně provedena naposledy. Zatímco burleska skomírala, Senefelderovic rodina se rychle rozrůstala a putovala spolu se svým živitelem tam, kde zrovna hrál: ve Vídni, Heilbronnu a nakonec v Mnichově, kde otec získal místo u dvorského divadla. V Mnichově nejspíš chodil jeho syn do školy. Navštěvoval zde nejprve kurfiřtské gymnasium a pak lyceum, praví se ve studii dr. Pravoslava Kneidla o Senefelderovi a litografii. Již za studií se projevovalo jeho nadání pro chemii, fyziku a mechaniku. V následujících třech letech studoval na universitě v Ingolstadtu práva s podporou bavorské kurfiřtky. Touto cestou chtěl jeho otec zabránit, aby se věnoval herectví, neboť divadlo patřilo k synovým předním zájmům, a to nejen na jevišti, ale i v tvůrčím směru. Svou dráhu viděl v té době v roli dramatického spisovatele a herce. Zachovalo se několik jeho divadelních her, vydaných tiskem.

Lorenz Quaglio: Portrét Aloise Senefeldera

Zdá se, že měl Alois Jan František (ale budeme ho nazývat jen tím prvním křestním jménem), zdá se, že měl Alois o kariéru postaráno. Jako herec uspěl u Weberovy divadelní společnosti, její principál Karel Anton Weber byl otcem skladatele Karla Marii von Webera. (To bylo dobré angažmá.) Kromě úspěchu poznal Alois i rub tehdejšího divadelního života u putovních společností: bídu, nepohodlí, tvrdý chlebíček. Pro nás je důležité, že v jeho povaze nechyběl jistý (možná romantický) rys, který podněcoval fantazii. Šlo o hledání něčeho nového, co tu dosud nebylo. Ani peníze nebyly v Senefelderově případě zanedbatelné. (Kdypak jsou zanedbatelné, že.) Jako dramatický autor měl zájem na tom, aby jeho divadelní kusy mohly vyjít tiskem levnějším způsobem, než mohl nabídnout knihtisk, dřevořez, dřevoryt a mědiryt. Zvlášť obtížný byl tisk not. (Senefelder byl autorem rovněž komické opery.) A tak se rozhodl postavit si malou tiskárnu. Sehnal peníze na lis, ale už nikoli na sazbu. Proto si písmenka vyřezával z hruškového dřeva. Vyrobil dvě tři sady písma, a zůstal bez materiálu. Přišel na jiný nápad. Otiskne vysazené stránky do měkké hmoty a tu potom vyleje upraveným pečetním voskem. Matrice může použít pro sazbu dalšího textu.

Šlo to však ztěžka. Vymýšlel si všechno možné i nemožné. Pokoušel se rýt písmena do ocelových hranolků a vyrážet takto vytvořené reliéfy do tvrdého dřeva. Tyto pokusy byly stejně neúspěšné stejně jako tlačení sazby do těsta z mouky, vody, uhelného prachu a písku. Takto získanou formu vyléval pečetním voskem s přimísenou jemnou sádrou. Zdali měly ty experimenty vůbec význam? Sám Senefelder na nich pohořel, ale jinak se vydal po dobré cestě. Ta nakonec vedla k objevu stereotypie, kterou později domyslel lord Stanhope. Pokoušel se i o obrácené rytí textu do měděných desek, jenomže ty byly velice drahé a vybrušováním se rychle tenčily. Zkusil psát po vzoru rytců na měděnou desku a leptat ji. Rozebral kvůli tomu matčin mosazný samovar a při dalších pokusech spotřeboval i její cínové talíře. Ani to však brzy nestačilo.

Jaký materiál zatím unikal jeho pozornosti? Byly to dlaždice. Takové, co u nich doma kryly podlahu síně. Ze solenhofenského vápence. Alois na nich třel barvy. A tu se nachomýtla šťastná náhoda. (Někdy se nachomýtne, někdy ne. Anebo se nachomýtne, ale člověk si jí nevšimne.) Senefelder si ovšem všiml. Na desku tohoto kamene byl ve spěchu kýmsi napsán seznam prádla mastným inkoustem. Když Alois desku blíže pozoroval, všiml si jedné zvláštní vlastnosti tohoto kamene: mastný text se totiž zatáhl do povrchu vápence a po zaleptání kyselinou dusičnou v klovatině dával věrné otisky. Ty dlaždice pokrývaly síň. Hodně jich tam bylo. Senefelder je vytrhal, z čehož musela mít chudák matka radost. (Co na to říkala, to se nezachovalo.) Alois ty dlaždice vykopal, a pokud nebyly úplně hladké, vyleštil je a začal s pokusy. Psal na kámen mastným inkoustem. Takový inkoust se skládal z vody, vosku, lojového mýdla a sazí. Když měl text hotový, leptal desky lučavkou, barvil je fermeží nebo jemnou frankfurtskou černí a vinným substrátem, potaší s trochou soli a po všech svých početných pokusech (marných pokusech) dosáhl nakonec toho, že napsané písmo opravdu zůstalo po vyleptání zřetelně vyvýšené. Podstata vynálezu byla tím objevena, nyní šlo o to prosadit jej k širšímu využití a rozšířit jeho užívání v širším měřítku nejprve v Německu a pak v dalších evropských zemích. Jelikož Senefelderovi chyběly peníze, aby mohl nastoupit tuto cestu, odhodlal se za dvě stě zlatých na vojnu za jiného odvedence. Odebral se proto do Ingolstadtu k odvodu. Protože však byl rodilý Pražan, nebyl přijat a musel se s nepořízenou vrátit do Mnichova. Co člověk neudělá pro pokrok...

Tiskařský stroj lorda Stanhopea

Alois se vrátil zklamán domů. Zklamán a bez haléře. Náhoda (zase šťastná náhoda) jak říká klasik, přeje připraveným. Aloisovi přála, protože mu na cestě zabalili jídlo do papíru s notovým záznamem. S jakou skladbou, to už neví; důležitější bylo, že se ten papír coby obal promastil. Senefelder si uvědomil, jak výhodná může být jeho metoda právě při tisku hudebních skladeb. (Toť objev hodný Cimrmana!) Aloise Senefeldera každopádně hodný byl. Spojil se s mnichovským dvorním muzikantem, jistým Gleissnerem, jehož jméno není příliš důležité, až na to, že to byl on, kdo do toho pochybného podniku dal všechny svoje peníze. Ono jich zase nebylo moc, ale stačily k tomu, aby Senefelder do dvou týdnů vydal Gleissnerův cyklus dvanácti písní, mezi nimiž se vyjímal i Polní pochod bavorského vojáka. Stovku prvních kamenotisků prodal za 100 zlatých. Cena prvního použití litografie stála 8 krejcarů kus, což byla zhruba pětina ceny notového materiálu zhotoveného mědirytem. Peníze potřeboval nejenom pro matku a pro sourozence, ale taky pro Gleissnera, aby i ten měl ze svých peněz profit.

Vše ostatní investoval do své práce. Pustil se do ní s plnou vervou. Psal na kámen (těžkými deskami ničil svůj lis), kupoval papír a materiály, prodával výtisky. A přitom neustále experimentoval, aby svůj systém co nejvíc vylepšil. Pracoval ve dne v noci, aby dodržel termíny objednávek, aby mohl financovat pokusy a vylepšit situaci v rodině. Litografie byla a je spojována skoro výhradně s tištěným dílem výtvarného umění. Ve svých počátcích však měla být prostředkem písemného sdělení slova a hudby, záznamem písmen a not. Na možnost uplatnění litografie k tisku kreseb upozornil Senefeldera jistý mnichovský školní rada. Jelikož tento pán byl i ředitelem nakladatelského fondu, vytiskl pro něj Senefelder nejprve kostelní písně s notami, později pro katechismus drobné obrázky. Nakladatel stále víc naléhal, že by se výtvarné umění mohlo výrazněji uplatit prostřednictvím litografie, zejména při vydávání svatých obrázků. Nejlépe by bylo, kdyby Senefelder sám byl zručným kreslířem... Jenomže to nebyl. Proto se snažil získat výtvarníka, který by dokázal pracovat s kamenem. Někoho sehnal, ale za málo peněz málo muziky – všichni zájemci odpadli.

Senefelderova litografie

Za první litografický tisk se pokládá Požár v Neuöttingu z roku 1797. Několik letáků i s touto grafikou bylo sdruženo v knížku, která se obracela na bavorské občany se žádostí o pomocí postiženým. Boháčem z toho svého vynálezu se Senefelder zrovna nestal, ale práce se mu docela dařila. Sestrojil si nový tiskařský lis, objevil další možnosti kamenotisku a díky jeho bezmeznému úsilí vycházely z jeho dílny, do které přijal své dva bratry, stále dokonalejší exempláře. Tyto úspěchy vzbuzovaly zájem veřejnosti i snahy po napodobení. Senefelder věděl, že se jim musí bránit. Usiloval proto o získání panovníkova patentu. A získal jej. Patnáctileté privilegium na výlučnost používání kamenotisku. Mohl si oddechnout, ale jenom dočasně. Senefelder s patentem v ruce měl jistotu, že přinejmenším v Bavorsku se nikdo jiný po delší dobu z jeho vynálezu neobohatí. Spolu se svým společníkem Gleissnerem potřeboval splácet dluhy, které vznikaly dalšími jeho experimenty. Proto odcestoval do Londýna a poté i do Vídně, aby tam zařídil nový způsob tisku z kamene. Mezi prvními, kdo odcizil jeho myšlenky, byli však jeho bratři. Znali dobře alespoň část výrobního postupu a přes kurfiřtův zákaz si otevřeli v Mnichově konkurenční litografický ústav. Vrcholem jejich drzosti bylo, že bezostyšně prodali tajemství bratrových objevů do několika německých států.

Senefelder se nevzdal. Jeho tisky si dali ukázat přímo v dílně rakouský císař, ruský car i další potentáti. Byli ohromeni, jak věrně dokázal reprodukovat kresby Albrechta Dürera, jak se mu dařilo vystihnout dokonale všechny barevné odstíny. Přesto většinu běžných komerčních zakázek získávali Senefelderovi bratři. On jako litograf byl nejlepší a hlavně původní, ale prodělával a ocital se nezřídka ve finanční tísni. Když nevinně utlačený (napsal bavorskému králi, a tím nevinně utlačeným myslel sám sebe), marně používal všech prostředků, aby byl do dobru odškodněn, nebude mu snad nikdo zazlívat, že posléze prosí o pomoc a ochranu spravedlnosti, aby neklesl do zkázy, z níž není záchrany. Bavorský panovník měl sice jiné starosti, ale věc dal svědomitě prošetřil, a zjistil, že nekalou činnost povolil bratrům jeho ministr, čímž porušil dříve udělení privilegium, a to se muselo napravit. „Jeho Veličenstvo poručilo (došlo z královské kanceláře), že máte být plně uspokojen a zbaven všech starostí. Přijměte místo inspektora pro zhotovování katastrálních map a sám si určete svoje požitky.“ (Toť gesto hodné šéfa státu.)

Senefelder přijal a vykonával tento nepříliš náročný úřad s platem 1500 zlatých ročně a dalšími prebendami. Ani teď nezbohatl. Ale mohl se aspoň konečně oženit. Senefelder vynalezl řadu metod, jak tisknout barevně. Popisuje je ve své Učebnici litografie. Tisk prováděl nejenom z kamene, ale i z kovových desek. Vyjmenoval nejrůznější možnosti, jež skýtá jeho vynález, totiž tisk písma, not, kreseb na papír, ale také na plátno, kartoun, na vlnu i na další materiály. Cílevědomě usilovat o prosazení litografie především v průmyslu. Ve své učebnici hájí i linii užití kamenotisku ve výtvarném umění. Když jej srovnává s mědirytem, vyzdvihuje přednosti litografie, zvláště snadnost přípravy, rychlost při tisku, láci celého procesu. Litografií nabídl Senefelder kreslířům a malířům zcela novou grafickou techniku, která obohatila umění 19. a 20. století. Štěstěna se na Senefeldera usmívala, ale jenom na litografických tiscích. V soukromém životě tolik štěstí neměl. Jeho žena mu sice darovala syna, ale při porodu zemřela. Aby zapomněl na své neštěstí, vydal se na cestu. V Mannheimu se seznámil se svou druhou ženou, která mu pak byla skutečnou oporou. Senefelder se osvědčil jako dobrý podnikatel, cestoval, předváděl nové tiskařské způsoby, zařizoval moderní litografické závody. K největším patřila nová továrna v Paříži, na které se sám finančně podílel. Takže dá se konečně říct, že zbohatl... Mohl se stát boháčem, ale to se mu nikdy nepodařilo. Získané prostředky neustále rozděloval mezi nesčetné prosebníky. Jeho důvěřivosti velmi často využívali lidé, kteří si to vůbec nezasloužili. Sám žil velmi skromně, a pouze prací, což o něm ostatně řekla i jeho žena: „Jeho potřeby se daly lehko uspokojit. Měl prostý způsob života, v požívání nápojů byl zvláště střídmý, luxus mu byl cizí. Ochotně a rád se podřizoval všemu odříkání, jen když byla kryta vydání na potřeby jeho vynálezů. Vážil si peněz jenom potud, pokud sloužily tomuto účelu.“

Když se mu podařilo vynalézt chemický tisk z ocelové desky a nahradit kámen tiskem z kartonu, pustil se do hledání, jak by zlepšil umělecké reprodukce olejovými barvami. Aby na tom mohl v klidu pracovat, odešel do penze. Někdo chodí do důchodu odpočívat. To nebyl Senefelderův případ. Občas si povzdechl: „Kolik lidí bohatne mými vynálezy, a já jsem pořád chudý!“ Z jeho rukou vycházela opravdu jedinečná díla. Reprodukce se co do věrnosti vyrovnaly originálům. Do jeho dílny se přišel podívat i bavorský panovník Ludvík I. Byl nadšen a před ohromeným doprovodem zvýšil Senefelderův důchod na částku, o které se nikomu nemohlo ani zdát. „Tak konečně nebudu chudý,“ řekl králi. V jeho učebnici, která se stala biblí uměleckých tiskařů mnoha generací, jsou i tato jeho slova: „Přál bych si, aby se litografie rozšířila po celé zemi a svými výsledky přinesla lidstvu užitek a sloužila k povznesení, avšak nikdy ke zlým věcem.“

Pamětní deska na domě v Rytířské ulici v Praze
autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související