657. schůzka: Profesor obrození

Když ještě nebyl na světě ani on, ani jeho otec, ba ani jeho pradědeček (psalo se totiž 17. století a zrovna probíhala třicetiletá válka), stěhovali se do lesnatého kraje nedaleko Berouna němečtí osadníci, kteří tu hledali obživu. Našli ji jako rolníci a dost práce bylo i v dolech na železnou rudu a v železných hutích, jedněch z nejstarších v Čechách. V té době už nějaké to století existovala asi tři kilometry od hradu Křivoklátu ves Hudlice, a právě v ní zakoupil roku 1637 statek Matěj Jungkmon. Jungkmonové pocházeli z Bavorska, což je jedna možnost; druhá zní: Duchcov či Loket. Většinou to byli rolníci, ale vyskytovali se mezi nimi i hajní, kováři, horníci. Zpravidla se dožívali vysokého věku. Hudlický statek přešel posléze do vlastnictví jiné rodiny, ale Jungkmonové už ve vsi zůstali. Jeden z nich (jmenoval se Václav), se ujal pusté usedlosti, a i další Jungkmon, Jan, se usadil blízko, na samotě U Krále. Václavův vnuk Matěj (což byl dědeček našeho Josefa) se uvádí jako mistr ševcovský a kostelník. Na Štědrý den roku 1737 koupil přízemní srubovou chalupu se zahrádkou a dvěma korci polí, číslo popisné 43, později přestavovanou, ve které přišel na svět i Josef Jungmann. Ještě předtím se však musel narodil jeho tatínek Tomáš Šimon. Hospodařil později na zděděném kousku pole, stejně jako otec si přivydělával ševcovinou a převzal od něho i kostelnictví s povinností výběrčího platu ze zádušních polností.

„Tomáš, který se psal už Jungmann, si ve dvaadvaceti letech vzal Kateřinu, za svoboda Jungmannovou, o dva roky starší dcerou hajného ze samoty U Krále, jenž tragicky zahynul při výkonu svého povolání“ – tato a další fakta jsme se dozvěděli z jungmannovské monografie docenta Roberta Saka. „Měli spolu deset dětí, z nichž se dospělosti dožila polovina: jediná dcera Josefa, provdaná v nedalekém Otročíně, a čtyři synové: Josef, Antonín, Jan a Václav.“

Jaký byl tatík Tomáš? Přičinlivý hospodář... vyhlášený včelař... u sousedů požíval velké vážnosti. Maminku vylíčil syn Josef vylíčil jako svatého obcování osobu, která měla přeživou fantazii, a hlavně jako ženu rozumnou, dobrou. Kateřina byla velmi zbožná (možná to s nábožností někdy až přeháněla - po celý den si prozpěvovala duchovní písně). Trpěla ustavičným strachem z jakýchsi přízraků, které ji měly pronásledovat, i když šla třeba ve dne přes pole. Od sousedů si za to vysloužila přezdívku Dušička.

Josef Jakub se narodil jako její šesté dítě 16. července roku 1733. Patrně už při křtu ho zaslíbila Bohu a vychovávala ho ve víře. Ve svých Zápiscích vzpomínal na svoji první zpověď a první přijímání: „Já přijav svatou hostii se cítil čist, svat, blažen a žádal jsem sobě, abych tu chvíli byl vzat do nebe, kam náležeti jsem se celým srdcem cítil, a obával jsem se, aby zůstanu-li na tomto světě, neprovinil se snad něčím, čímž bych nabyté milosti boží opět potratil. Je zajímavé, že ve zralém věku záviděl jsem všem, kdož nikdy o pravdě náboženství sobě vštípeného nepochybovali a dle něho se upřímně řídili. Celý život sice vykonával náboženské povinnosti, jak mu je ukládal úřad, tedy chodil do kostela a účastnil se procesí, ale jaké je jeho skutečné smýšlení, to neprozradil ani svým nejbližším. Jsem přesvědčen, že to je, co člověk nepoví nikomu.“

V době, když se Josef Jungmann narodil, zavedla Marie Terezie povinnou školní docházku. Do jedno či dvoutřídních triviálních škol v městečkách, farních obcích, popřípadě i ve středicích panství nechodila tehdy zhruba polovina dětí, přesto koncem 18. století pokrývala síť těchto škol prakticky celé území českých zemí. Vyučovací jazyk v nich měl odpovídat jazyku místních obyvatel, zatímco v trojtřídních hlavních školách, zřizovaných v krajských městech, jím byla němčina. Císařovna a její císařský syn prostě chtěli, aby v monarchii existovala jediná úřední řeč, kterou by se každý domluvil. V Hudlicích čekala na Josefa triviálka, a v ní učitel Husák, o kterém se Jungmann se svých pamětech zmínil jen několika slova: Byl to hlasatel slepé víry. Také to však byl jediný učitel (kromě pozdějšího profesora matematiky Stanislava Vydry), z jehož úst Josef slyšel češtinu. Žáček se u něj naučil hrát na housle. Tento nástroj brzy dobře ovládal a podobně jako jeho otec chodil zpívat na pohřby. Když mu bylo deset, dali ho do Berouna, na německou školu. Josífka zařadili rovnou do třetí třídy. Chodil do ní hlavně proto, aby si osvojil němčinu, což byla nezbytná podmínka k přijetí na gymnasium.

„Když jsem vstoupil do německé školy u piaristů v Berouně, desítiletý pacholík, uměl jsem česky číst, psát a počítat, zpíval jsem na kruchtě, vrzal na housle a měl mnoho chuti k učení. Učitel byl mladý piarista, vysokého vzrůstu, černé líce, veselé tváře, nesedal na katedře, nýbrž že žáků málo bylo, vždy po škole se procházel drže v pravici loketní rákosku, jakou se vyklepávají šaty, které velmi rád užíval co prostředku k mravnímu vychování, ale i co pobídky k pilnosti a napomáhání paměti, při čemž se vždy samolibě ulizoval. Neboť který z nás odříkával lekci, šťastný byl, jestli bez klofce nebo švihu nějakého vyvázl. Což trudno bylo, neb my na větším díle pouzí Čechové a katechismus pouze německý a pan učitel pouhý Němec. Já ještě dobře prošel, ač jsem sotva dvě tři slova rozuměl.“ Výchovnému opatření však ani jinak nadaný a snaživý žáček Jungmann neušel. Ne že by něco neuměl, naopak uměl. V předmětu zvaném koupání. Ne, to se tehdy ve škole netrénovalo. Jednoho horkého dne spatřil profesor pár žáků, Jungmanna mezi nimi, jak se koupou v Litavce. Nazítří byla exekuce.

„Každý hříšník musil kleknout a rozhrnuv šosy políbiti zemi, při čemž pan profesor umně a cvičně jemu na zadek ránu svižnou vyměřil a to tak dlouho opakoval, až dle úsudku jeho spravedlnosti zadost se stalo. Já ubohý nevěděl, kde jsem, pro stud a žalost, poznav a slyšev i cítiv ponejprv, že koupati se v Litavce hrozný hřích jest. To mne arci zastrašilo, že jsem po několik let koupání v ohavnosti měl.“ Jinak ale malý Jungmann patřil k premiantům – učil se s chutí a míval nejlepší známky. Pokaždé spěchal, aby už byl doma. „Pamatuji ještě ty sladké chvíle, v kterých jsem ze studií co mladý hoch domů se těšíval, domů pospíchával, doma se radovával. Každý koutek v světnici vítal jsem co starý známý, divě se, kterak se vždy menší všecko mi zdálo býti, než za dětinství mého bývalo: světnice užší, vše menší, že já větší vyrostl.“ Na konci docházky dostal ředitelskou pochvalu a piaristé mu radili, aby přešel na jejich gymnasium v Praze na Novém Městě, jenže pantáta se bál pustit kluka z dohledu a kromě toho doma ho bylo snazší uživit. A tak ještě zůstal v Berouně jeden rok a docházel k piaristům na soukromé hodiny latiny.

Odchod z Berouna však nebyl bezbolestný. Když člověk něco opouští, tak si kolikrát i zapláče. Že to nebylo bez bolesti, platí doslovně. Kdosi, snad někdo z domácích, ho nešťastnou náhodou polil vařící vodou. Odvezli ho domů, měli oprávněný strach o jeho zrak, ale on se uzdravil a vážný úraz nezanechal žádné následky. Mohlo by se zdát, že otec dal Josefa, prvního ze svých synů, na studia jen proto, že ho matka zaslíbila kněžskému stavu. Ale vyšší vzdělání poskytl Tomáš Jungmann i dalším dvěma – Antonínovi, budoucímu význačnému lékaři, zakladateli gynekologického oddělení Všeobecné nemocnice v Praze, a Janovi, který nakonec splnil namísto Josefa matčino přání a stal se knězem řádu křížovníků s červenou hvězdou, správcem fary v Tursku a později v Unhošti. Školní rok se tehdy zahajoval na Vše svaté, a tak 1. listopadu 1788 vstoupil Josef do budovy piaristického gymnasia na Příkopech, které mělo jistou proslulost díky Gelasiu Dobnerovi a Mikuláši Voigtovi. Přinesl si tam průměrnou znalost němčiny a začátečnickou latinu, přesto byl přijat rovnou do druhé třídy. (To se mu stávalo zřejmě často, že přeskakoval okolí.)

Z průměru dost vyčníval – vždy patřil mezi studenty s výborným prospěchem, i když – do pětice nejlepších se nevešel. Hned od svého příchodu na gymnasium se musel dost těžce protloukat, zápasil o živobytí – hlavním zdrojem jeho obživy pro něj bylo vyučování hudby a zpěvu, ale dával i hodiny psaní a počtů. Kromě toho se musel starat o dva mladší bratry, kteří už také studovali v Praze. Trochu moc na patnáctiletého kluka... Tenkrát nebylo zvykem natahovat před rodiči ruku: matko, otče, dej, já mám nárok. (Na rozdíl ode dneška.) Jenže Josef žil už od malého kluka z domova, a tak mu nepřišlo zatěžko vést samostatný život. Platil za to ovšem opuštěností, a kromě toho i pozdním vstupem do literární společnosti. Bylo mu také zakusit, jak nepřekročitelné dokážou být bariéry mezi „obyčejnými lidmi“ a „těmi nahoře“.

Ani jako dvaasedmdesátiletý, když psal svoje Zápisky, se neodvážil jmenoval osoby, o nichž se zmiňoval, plným jménem. „Hraběnka B., rozená kněžna P., dáma francouzskou hladkost mající a povrchní mnohých věd a umění známost, srdce v sobě dosti dobrého, velkomyslná, ale na urození své nadmíru pyšná, nemajíc vlastní rodiny, vedle pejska vychovala sobě chudou dívku, kterou dala učit všemu, co slečny vyššího rodu ozdobuje. Byla dívka ta dcerou zahradníka v její službě zaměstnaného, kterou syn úředníka, jinoch vzdělaný a co právní úředník od hraběte ustanovený, o manželství požádal. Byl však odkázán s tím, že hraběnka dceru sluhovi svému nedá! Dívka sobě musela vzíti francouzského chudého u hraběte příbuzného. Lidi neurozené považovala hraběnka za poloviční lidi; jen pokud jich nevyhnutelnou potřebu měla, k nim se blížila. V přítomnosti její mluviti o nějakém měšťanu nebo prostém člověku bylo by urážkou neodpustitelnou; rozmluva jen baronů, hrabat, knížat a vyšších úředníků týkati se musela. Kdo z urozenstva jen poněkud byl populárním, ten v jejích očích se zahazoval; neurozenec osob vysokého rodu věčně vzdálen býti měl. Při stole (k němuž hrabě mne, domácího svých synovců učitele, připouštěl) byla řeč o mladé hraběnce K., jejíž ctnosti mnohé ona hraběnka věrně líčila a konečně přidala: Také prý na fortepianě dobře hraje; nevím, pravda-li to: kdo ji slyšel? Otázka ta vůbec postavená zdála se dáti každému právo k odpovědi. Já tedy osmělil se říci: Vaše Excelence, ona výborně hraje. S podivením náramným a satirickým úsměškem hraběnka na to: Odkud to víte? Já při jejím koncertu na housle hrál. Odmlčela se na dlouhou chvíli, a já již drzosti své litovati počínal. Ona pak rozmluvu na jiný předmět obrátila.“

Jungmann patřil vlastně k těm studentům, kteří přicházela z venkova jako synové obchodníků, živnostníků, řemeslníků, nižších úředníků a sedláků. Většinou nemajetných a nebo nepříliš majetných. Chudoba se u nich prolínala se zážitkem nuceného přechodu k němčině, který zvládli s potížemi o to většími, že z domova byla vybaveni chudým českým slovníkem a jednoduchou větnou skladbou. Příslušník malého národa, a nemajetný k tomu... Dobrý důvod ke komplexu méněcennosti. Možná tady někde tkví kořeny pověstného Jungmannova opatrnictví. Sociolog a filosof literatury, profesor Emanuel Chalupný o jeho dospívání napsal: „Vypadá to, jako by ho stravovaly trpké osobní zkušenosti, z nichž v duši nevolníkova syna klíčily názory pesimistické, spojené s tichým vzdorem proti útisku soukromému i veřejnému.“ O jedné z nich (tedy o jedné z těch trpkých zkušeností) vyprávěl Josef Jungmann ve stáří. Začal tím, že se pokaždé těšil na pěší túry do rodné vsi a na to, až bude mezi svými. (Ano, už jsme se s touto jeho touhou potkali.) I o prázdninách, mezi rétorikou, poslední třídou gymnasia, a logikou, první třídou filosofických studií, chtěl být doma. Požádal spolužáka, aby ho dočasně zastoupil v kondicích, které dával jisté dívce. Když se však vrátil do Prahy, dozvěděl se, že rodina si přeje, aby jejich dceru učil nadále nový student, a nikoli on, Jungmann. „Taková nevděčnost a faleš milovaného přítele!“ posteskl si ještě po letech. Nesl to o to hůř, že zároveň přišel o výdělek a nocleh, který mu byl poskytován. V zoufalství se zastavil na Koňském trhu u sochy svatého Václava (ano, na nynějším Václavském náměstí, ovšem ta Václavova socha na něm byla barokní, od Bendla), a hořce se tam rozplakal. Šťastná náhoda však figuruje i v životopisech velikánů, a tak se stalo, že k němu přistoupil jistý spolužák se vzkazem, aby hned navštívil svého profesora. Ten mu nabídl místo domácího učitele v jiné rodině, dokonce za výhodnějších podmínek než dosud. (Skoro jako by to bylo opsáno z nějaké telenovely.)

Podmínkou přijetí na vyšší studia, to jest právnická, lékařská, bohoslovecká nebo technologická, bylo absolvování tří, později dvou ročníků filosofie. Když se Josef ve svých devatenácti letech zapsal na filosofickou fakultu, profesoři již osmým rokem přednášeli německy a několik let sloužila i universitní knihovna. Pro Jungmannův pozdější názorový vývoj bylo určující působení tří mužů – Karla Jindřicha Seibta, Augusta Gottlieba Meissnera a Stanislava Vydry. Profesor „pěkných nauk“ Seibt měl už tehdy svůj vrchol za sebou, ale stále ještě seznamoval studenty s osvícenskými filosofy, básníky a „podezřelými“ mysliteli, jakými byli Montesquieu, Voltaire a Rousseau. Mnohem více však ovlivnil Jungmanna Meissner, zajímavý zjev už tím, že to byl po půldruhém století první protestant na pražské universitě. Nejspíš právě přiměl svého žáka ke studiu angličtiny a francouzštiny. Vůbec nejmilejším učitelem, ideálem a vzorem mu byl někdejší jezuita Stanislav Vydra. Jungmann se mu obdivoval, jak dokázal spojit výklad svého oboru, elementární matematiky, se zájmem o český jazyk, a sytil se u něj vírou v jeho obrodu. Vydra se tím lišil od jiných osvícenců, což dokázal i autorstvím první novočeské učebnice matematiky. Jungmann po jeho smrti napsal na jeho počest pro časopis Hlasatel český pár neumělých veršíků:

Stav se kmetem činy,
zůstal dítě celosti;
nic mu od ohně, nic od neviny,
neubylo starostí.

Básnické střevo Jungmann ve svých útrobách věru neměl. Je zajímavé, že zvlášť pečlivé poznámky si Jungmann psal z přednášek přírodovědných – zejména si oblíbil „fyzickoastronomický zeměpis“. Katedra českého jazyka byla na pražské universitě zřízena právě toho roku, kdy Jungmann vstoupil na akademickou půdu. Na vídeňském vysokém učení působila už osmnáct let a na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě dokonce pětadvacet let. Profesorem české katedry v Praze byl jmenován František Martin Pelcl, už jsme o něm vyprávěli. Jungmann však na jeho přednášky asi nechodil. Dějiny University Karlovy ho uvádějí mezi posluchači jako juristu. Zřejmě ještě pro českou věc příliš nehoroval. O tom svědčí i příhoda, kterou připomněl Jungmann ve svých Zápiscích. V létě po prvním roce filosofie byl pozván na návštěvu ke strýci, kde se sešlo víc příbuzných, popíjelo se, bylo veselo. Josef se snažil vmísil do hovoru, ale jak odvykl češtině, nějak mu to moc nešlo a zadrhával. „Vždy mně devět německých výrazů tanulo na mysli než jeden český.“ Jedna z přítomných na to prý řekla: „Já vždycky slýchala, že jen v Otročíně koktají, ale slyším, že i v Hudlicích.“ Jungmann se v hloubi duše zastyděl a jak ujišťoval ve svých pamětech, „cítiv nedostatek mateřštiny hned jsem sobě umínil jí se lépe přiučiti.“

Předsevzetí jistě upřímné a dobré, ale s Jungmannovým koktáním to bylo trochu jinak. Nezpůsobovala ji ani tak nejistota v češtině – už jako kluk mluvil zajíkavě, někdy přímo koktal. Vinu dával škole, hlavně nadměrnému učení se zpaměti. Později tuto vadu zvládal pomalejší, zdrženlivější mluvou. „Ve zralém věku ho postihovala jenom v silném citovém pohnutí nebo když vypil sklenici piva či vína. Snad proto si nedal v hospodě víc než jedno pivo,“ vzpomíná na něho jeho žák František Ladislav Rieger. Zdali zadrhával, když matce představoval svoji nevěstu Janičku, to nevíme (není to vyloučeno, taková chvíle s sebou přece nese silné citové pohnutí); kdo však ještě víc pohnut, to byla jeho matka, a nikoli citem souhlasným. Josef se totiž ještě na filosofii rozhodl nehledat smysl svého života v duchovní, nýbrž ve světské službě národu. Ve spojitosti se svou svatbu Jungmann vzpomínal, jak byla sice matka potěšena, že ji nevěsta po obřadu upřímně objala, přesto jakýsi nemilý cit, jako kvůli zrušenému slibu, srdce její až do staroby tížil. Taková byla její nábožnost, že i nerozumný slib jí svědomí vázal. Josef však už byl rozhodnut. Filosofii skončil s výtečným prospěchem a další čtyři roky studoval práva. Nikoli ze zájmu, leč proto, že jsem si musil něco vybrat.