658. schůzka: Čech je ten, kdo česky mluví

Že se Josef Jungmann stal učitelem, o tom rozhodla vlastně náhoda. V posledním roce studií vyučoval logiku v domě jistého barona. Neměl se tam špatně, vážili si ho, ale jedno nesnášel: při jídle mu servírovali cínovou lžíci a vidličky a nože s kostěnými střenkami, zatímco ostatní měli stříbrné příbory. Tahle maličkost ho tak ponižovala, že hleděl odtud co nejdříve odejít. Zrovna tehdy byl vyhlášen konkurs na místo gramatikálního učitele na gymnasiu v Litoměřicích. I přihlásil se, a když úspěšně vykonal předepsanou zkoušku ze všech gymnasiálních předmětů (dokonce i z náboženství), byl vybrán z jedenácti uchazečů. Ve stejném čase (v dubnu roku 1799) ho křivoklátská vrchnost propustila z poddanství. Ukončením studií tak dosáhl svobody duševní, zatímco propouštěcí list ho učinil svobodným i v občanském smyslu.

Jaké byly tenkrát u nás platy učitelů na gymnasiu? Jungmann měl vyměřeno 350 zlatých ročně, což ve svých vzpomínkách označil za velmi skrovné, ale vyjít se s tím dalo. I kdyby si založil rodinu, a on ji opravdu bezy založil. „Přirození jsem byl krevného, a tudíž k milování druhého pohlaví náklonný, a jestliže jsem ve své mladosti neoddal se cele tomu pudu prudkému, byla to zásluha ne mé ctnosti, ale chudoby. Nemaje ani příležitosti, ani prostředků k vyučení se tancům a způsobilostem, jež mladému lidu oblíbeny jsou, a museje všechen čas učení buď sebe anebo jiných obětovati, stal jsem se drobet tuhým, neobratným ve společnosti a nevčasně upřímným a takořka pedantským. Nicméně nebyl jsem bez oněch mladých péčí (tím chce pan Jungmann naznačit, že se coby mladík ničeho neodříkal), ačkoli nemám toho na svědomí, že bych byl které krásce manželství slíbil a ji opustil. Nejvřelejší má láska byla přece jen má první a poslední k mé drahé choti, s níž jsem již po 45 let mnoho radosti a mnoho žalosti sdělil, v celosti šťastně živ byl.“

Dotyčná se jmenovala Johanna Nepomucena Marie Eva Swietetzká z Czernczic. Pocházela ze starobylého českého rodu, jejíž příslušníci jsou zmiňováni už na konci 15. století jako držitelé vesnic na Lounsku a Mostecku, posléze se připomínají v Litoměřicích, kde se zřejmě poněmčili. Když se ti dva mladí sešli u Jungmannova kolegy profesora, k němuž si Josef chodil „zamuzicírovat“, okamžitě to mezi nimi zajiskřilo. Láska na první pohled. Jungmannovi, zamilovanému až po uši, kupodivu ani nevadilo, že Fräulein Swietetzky neumí česky. Johanna se ostatně této řeči rychle naučila a proměnila se v Janičku. (Jejich dcera Johanka však psala matce německy a stejně tak Jungmann své tchyni.) Jak se snoubenci před svatbou dohodli, byly děti, vzešlé z tohoto manželství (a narodily se čtyři, syn a tři dcery) „vychovány duchem i jazykem českým“, i když prostředí v Litoměřicích bylo převážně německé. Na konci roku 1808 se tatínek Jungmann chlubí, že „sedmiletý Pepíček čte a píše česky“. Navzdory tomu si však Josef Jungmann mladší po letech povzdychl v dopise Palackému: „My jsme po německu vychovaní, kdo nás po česku myslet naučil?“

Z Josefa Jungmanna i z členů jeho rodiny se stali Litoměřičané. „Libými manželstva svazky byl jsem připoután k tomuto městu.“ Sepětí bylo o to větší, že zde získal roku 1805 měšťanské právo. V tomto městě nestály šlechtické paláce, v životě jeho ani kraje kolem nepředstavovala aristokracie rozhodující sílu. To utvrdilo Jungmanna v plebejském pojetí vlastenectví, v němž pro šlechtu nebylo místo. Hospodářsky těžily Litoměřice, které tvořily druhý největší kraj v Čechách, z plátenictví a ze sklářství, dobré jméno i držela i zdejší tiskárna. Antonín Marek byl kněz, národní buditel a spisovatel (říkalo se mu „libuňský jemnostpán“ podle jeho fary v Libuni) – tak tomu Jungmann docela záviděl, že může ve svém působišti na Jičínsku obcovat s Čechy, zatímco on "se špatnými toliko latiníky a Němci." Po úmrtí tety zdědila Johanna dům se zahradou, pozemky a vinicí na vrchu Radobýlu a hmotné poměry Jungmannových se podstatně zlepšily. To však ke spokojenosti příliš nevedlo, neboť „zloba sousedů, magistrátu, direktorátu, vinařů, oráčů, vojáků a jiných šelem tuze mne souží.“ U Jungmannů se scházeli příbuzní a přátelé, kteří mluvili jednak německy (především to byli bratři paní Johanny), jednak česky (kolegové a studenti z gymnasia, a z Libuně často přijížděl pater Antonín Marek). Nejvzácnějším hostem býval další kněz Josef Dobrovský. Na návštěvy jezdil i rektor pražského generálního semináře a pozdější litoměřický biskup Josef František Hurdálek. Jungmann se tak vřazoval mezi novou elitu, která se už neztotožňovala pouze se státem, ale také se společností, ke které ji poutal nejen shodný způsob života, ale i jazyk a vědomí pospolitosti trvající v zemi odnepaměti.

Jaký byl počet těch, kteří se pokládali za příslušníky národa – podle Jungmannovy podmínky „Čech je ten, kdo česky mluví?“ Jejich množství na začátku 19. století vzrostl. Bylo jich kolem tisíce. Pouze tisíc Čechů... Tedy přesněji: tisíc vlastenců. Původně to byly uzavřené skupinky, kde byl český jazyk předmětem odborného zájmu. Z nich pak vědomí sounáležitosti s českým jazykovým prostředím pronikalo do širších kruhů. (Jako kruhy na vodě.) Vnášeli je tam uvědomělí vlastenci, učitelé, a profesoři, duchovní, studenti, tiskaři a nakladatelé, stále víc měšťanů a nižších úředníků. Pojem „vlastenec“ se tehdy rozšiřoval z původního významu rodáka a krajana na toho, kdo zná a miluje svou vlast, jazyk a národ. Pravý vlastenec ovšem splňoval i další nároky. Byl mužem ctnostným a mravným v rodině i ve společnosti. (Ženou ctnostnou a mravnou ne – vlastenky se začaly objevovat až později.) Tento muž měl ochraňovat ženy a děti, neustále se musel osobně zdokonalovat a rozšiřovat své vědění. „Vlastenec se stával představou ideálního Čecha, tělesně, rozumově i mravně dokonalého,“ napsal historik František Kutnar. Kdo jiný se měl tomuto ideálu víc blížit než mladý profesor litoměřického gymnasia (byť svým původem byl nejméně poloviční Němec), který sliboval sehrát v českém dramatu následujících let úlohu kladného hrdiny se vším všudy...

„Ke vznikající tehdáž literatuře české jsem milostí zahořel a všeliké pěkné plány budoucích prací jsem sobě dělal.“ Pan profesor s potěšením zjišťoval, že mu jeho povolání poskytuje k naplnění plánů víc volného času než jakýkoli úřad. Nějaký čas pomýšlel na to, že se pokusí o nějaké úřednické místo, ale včas ho to přešlo. Jeho nejmladší dcera Kateřina vzpomíná, že k stáru říkal: „Kdybych měl ještě jednou voliti, nebyl bych než profesorem.“ Jeho úvazek nepřesahoval víc než třicet hodin týdně, k tomu učil nepovinnou češtinu, překládal a pouštěl se do přípravných prací na svém životním díle, na Slovníku česko-německém. Za nepovinný jazyk český však plat nebral, vyučoval mu bezplatně, po dobu patnácti let, jistý čas v Čechách jako jediný. Teprve postupně se k němu přidávali další, vesměs jeho žáci nebo stoupenci - Karel Václav Thám v Praze, Václav Kliment Klicpera v Hradci Králové, Simeon Karel Macháček v Jičíně, Josefa František Smetana v Plzni, Jan Maurus Ťoupalík v Klatovech. Jungmann navíc rychle pochopil, že se znalost češtiny může úspěšně šířit prostřednictvím duchovních, jediných vzdělanců, kteří byli v přímém styku zejména s obyvatelstvem. Sám měl mezi profesory biskupského gymnasia v Litoměřicích měl některé přátele, a litoměřickému biskupu Václavu Leopoldovi Chlumčanskému z Chlumčan a Přestavlk, který rád s duchovními mluvil česky, nabídl, že povede ve třetím tedy nejvyšším ročního bohosloveckého učiliště kurs českého jazyka a literatury.

Tři roky učil seminaristy dobrovolně a zdarma češtině, a vzhledem k dobré úrovni studentů to bylo na skutečně akademické úrovni a v podobě přátelských besed. Ať tak či onak, při obnově kursu pronesl roku 1810 řeč, která byla chápána jako doklad jeho politické odvahy: „Panování německé posavad svému pomáhalo, našemu škoditi pak z liché politiky usilovalo. Posud Slovan byl sluhou druhým národům. Věčně obíhající kolo osudu přinese však milou Slovanům změnu, a my buďme jen praví Slované – z toho jména se právem radovati můžeme. Jen nepřestávejme býti těmi, kdo jsme, nevšímajíce sobě zlostných neb hloupostí prožluklých poštívání některých mezi sebou nezdařilců. Že naše milá vlast a národ v ustavičném davu a utiskování vězí, to sobě po česku praviti smíme.“ Což mu ovšem neprošlo. Správa semináře vystrnadila jeho hodiny češtiny z učeben. „Vstrčili nás do refektáře, abych, jsa laik, katedru jim neposkvrnil. Ale já – třebas v chlévě učiti budu.“

Často sobě vzpomínám, druhu velecenný,
když jsem chodil v Polabí k tobě připojený.
Žití mého denice tehda ještě žhala,
kvítím růžným naděje dráhy moje stlala.
Ucho rádo hovoru tvému poslouchalo,
lásku k tobě dvížením srdce zjevovalo.

Takových a podobných básniček, jako byla ta, kterou adresoval jemnostpánovi Markovi do Libuně, byl Josef Jungmann jedině schopen. Na víc neměl. Tedy jako básník. Znal své síly a věděl, že na víc nestačí. Zhodnotil své vlohy a možnosti a realisticky si vytkl dvojjediný úkol: přetlumočením náročných děl světového písemnictví ukázat vzory, jimiž by se měli řídit domácí spisovatelé, a dosvědčit výrazové, tvarové a slohové bohatství češtiny. Chtěl vymanit českou vzdělanost ze závislosti na německé kultuře, a vytvořit vlastní vysokou kulturu, především slovesnou. V té době vznikl Goethův Faust, Puškinův Evžen Oněgin, Mickiewiczův Pan Tadeáš. Jak dlouhý čas potřebovala česká literatura na to, aby vytvořila díla, jejichž úroveň by se tady těmto alespoň přiblížila? Vývoj od dokonalého verše Racinova k dokonale prozaické větě Flaubertově bylo třeba dvou set let. Od Shakespeara k modernímu anglickému románu tři sta let nepřetržitého jazykového vývoje.

Spisovná čeština byla v době Jungmannova dozrávání hláskově i tvarově neustálená. A kromě toho – měli jsme málo slov. Kde je vzít? Dobrovský nebyl nakloněn tomu, aby se vymýšlela slova nová (všechny brusiče jazyka tvrdě natíral, jak víme), a profesor Jan Nejedlý ještě v roce 1829 v samochvále vlastního překladu z němčiny požadoval, aby se psalo „v čisté, srozumitedlné a libě plynoucí češtině klasické, všeho novotářství prázdné české dobropísemnosti, aby cizími, nečeskými a nemotornými slovy ani struskami z ruštiny neb polštiny poskvrněna nebyla.“ Tím se ocitl v ostré opozici proti Jungmannovi. I v tomto období se rozšiřovala slovní zásoba – nakonec i ti zavrhovaní brusiči jazyka českého přispěli především jazykovědnými termíny, které se používají dodnes (připomeňme si například mluvnický pád nebo sloveso). Programové obohacení slovníku čekalo druhou obrozeneckou generaci, poučenou Dobrovským a vedenou Jungmannem. Šlo o generaci, která už psala česky, dílem skoro jen česky – jako právě Jungmann.

„Překladatelství je typická činnost lidí, jejich duševní klima se dá vystihnout, že žijí pod dvojím nebem, že vzešli z přechodného věku, že žijí na rozhraní. Nejenom že se stávají zprostředkovateli dvou kultur, ale vkládají do své práce svoje podvojné sklony a jsou na stráži, aby různorodé prvky, z nichž je složen jejich duch, nesměšovaly se v nějakou beztvarou veličinu, jež by byla poloviční vědou a polovičním uměním, jež by zkrátka byla polovičatostí. A tak tedy překládání básnických děl, ač podmíněno vědeckým vzděláním, není ryzí vědou, ale je to spolu víc než pouhá věda; není to, ač podmíněno tvořivými sklony, činnost básnická v nejryzejším slova smyslu, ale spolu je to něco jiného než činnost umělecká.“

Takto se vyjádřil o překladatelství velký český germanista Otokar Fischer, sám překladatel prvního řádu. Možná přitom myslel na Josefa Jungmanna, každopádně na něj Fischerova slova padnou jako ulitá. Průkopníky v tomto oboru byli Karel Ignác Thám a Jana Nejedlý. První překladem Schillerových Loupežníků a Shakespearova Macbetha, druhý přebásněním prvním zpěvů Homérovy Illiady. Proč vlastně překládat, to shrnul Jungmann v několika větách, z nichž mnohé jsou aktuální stejně dnes jako v době svého vzniku: „Národ vždy učil se od národa. Nemáš nikde samočisté, samorostlé literatury a vzdělanosti. Duch lidský se vždy a všude stejně se vyvíjí; hned ten, hned onen národ v jistém čase jest na množství a výtečnost hlav tvůrčích plodnější. Moudří dobra, kdekoli nalezeno, užijí. Nyní vzrostla nanejvýš vzájemnost. Co v jedné zemi pracně se dobude, hned všech národů jměním se stává. Nyní jsou lidé jedna rodina. A jaký jest prostředek, kterým sobě ty drahé poklady zkoušení, nálezů, umění a vědomostí ve-spolek sdělují? Jaký jiný – než z jednoho jazyka do druhého jich přenášení – překládání?“

Jungmann se do tohoto specifického druhu přenášení, totiž překládání, pustil se vší vervou. „Buďme jako moudří zahradníci, kteří netoliko domácí stromy a byliny z kořen a semene pěstují, ale i cizí rostliny do své zahrady sázejí, jestli se k půdě hodí a svými plody a krásou pěstování zasluhují.“ Jungmann si překlady zpestřoval úmornou práci na Slovníku. Nejraději měl anglickou literaturu, která mu připadala jako zralý plod sebevědomé a svobodné společnosti. Proto si z ní vybral k přetlumočení biblický epos Johna Miltona Ztracený ráj. Neměl k dispozici dostatek českých slov, proto některá tvořil odvozováním, další přebíral z jiných slovanských jazyků. Musel však přitom odrážet hodně námitek: „Nechtěj, milý vlastenče, aby vznešená báseň všedním jazykem zneuctěna byla; raději, Slovan jsa, lepší slovenštině přivykej a spolu s rozumnými to, abychom i my Čechové všeobecné spisovné řeči slovanské vstříc pomalu vcházeli, žádej.“ Slovenštinou myslel Jungmann slovanskou řeč, nejlépe, kdyby v budoucnu existoval jakýsi univerzální slovanský jazyk, jímž by se všichni národové slovanští domluvili. Ztracený ráj byl první epos převedený do češtiny, i když si Jungmann vypomáhal už hotovým polským přebásněním. Bylo to dílo jazykově velmi náročné a rozlehlé, ale Jungmann na něm dokázal, že čeština je schopna adekvátně a zcela důstojně tlumočit i vrcholné skvosty světové literatury. Ve své době se stal zřejmě vůbec nejlepším českým překladatelem.

Po Miltonovi se Jungmann pustil i do Goetha, Schillera, Klopstocka, Herdera, Chateaubrianda. Je nasnadě, proč se dnes ocenění Obce překladatelů za nejlepší překladové dílo, publikované v prvním vydání v českém jazyce v oblasti prózy, poezie, dramatu a nebeletristické literatury z oboru humanitních věd jmenuje Cena Josefa Jungmanna.

Já bídný z blahého! tak končí svět
ten nový, slavný, se mnou, slávy té
dřív slávou? Jenž teď kletým z šťastného
jejž zřít vrch štěstí mého bývalo;
i dobře, by zde bídy konec byl:
jí zaslouživ, rád nes´bych výsluhu;
to nestačí však: vše, co piju, sním
neb zplodím kdy, je kletba zmnožená.