659. schůzka: Na ja, pan, ja Šech je, ja v Šecha narotyl

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Busta Josefa Jungmanna

Pokud jste znejistěli, cože jste si to zrovna přečetli, tak prosím Vás, zůstaňte na příjmu, vskutku se díváte na záznam dalšího dílu Toulek českou minulostí, a setrvejte svýma očima na tomto textu, neboť mohu Vám slíbit, že během příštích minut (respektive řádek) si přečtete ještě větší hrůzy.

Nikoho z nás už to nenapadne: denně použijeme nějaké slovo, kterým češtinu obohatil Josef Jungmann. Jsou jich nikoli stovky, ale tisíce, desetitisíce. Používáme výrazy jako „ohromný, úsvit, ohon, chmura, záře se line,“ a ještě i jiná slůvka, jako „zeměpis, dějepis, hvězdárna, látka, touha, ryk, útrpnost.“ Všechno copyright Jungmannův. Všechna tato slova vytvořil on, ve své vlastní hlavě. Lidé jim zpočátku nerozuměli. Co mělo znamenat slovo „plod, bol, děva, chlum, dolina, luh, neblahý, šíje?“ To všechno jsou novotvary, k nimž Jungmann využil ruštinu. Už jsme si na ně zvykli. Ale cítíme, že konstruktér české slovní zásoby si počínal neskonale citlivěji a kvalifikovaněji než neblaze proslulí puristé a gramatikáři, kteří byli schopni regály přejmenoval na „přetahy skřínné“, a z doposud používané flašky udělali „nápojičnou vydmutinu“. A to všechno, jen aby výraz nezněl německy.

Jungmann korunoval (alespoň v jistém smyslu) buditelské dílo prvních dvou buditelských generací tím, že dobudoval novočeský jazyk. To, co tu bylo právě napsáno, je nadsázka, ale nikoli velká. Třicet sbíral Josef Jungmann pilně slůvko po slůvko, větu po větě, příklad po příkladu, aby z nich nakonec sestavil monumentální pětisvazkový Slovník česko-německý. Měl 4689 stran. Jungmann shrnul a rozvinul slovní zásobu českého jazyka (šlo asi o 120 000 výrazů), obohatil mateřštinu o bezpočet přejatých či nově vytvořených pojmů, které dosud chyběly zvláště pro zachycení jemnůstek básnického a literárního vyjadřování. Což mu měli mnozí za zlé. Vyčítali mu, že při překládání „lapá náramně po cizích a neznámých slovech.“ Už jsme si řekli, že on opravdu lovil v cizích rybnících. Třeba v ruském. Ve snaze přiblížit se lexikálnímu bohatství originálu (třeba u Miltonova Ztraceného ráje) si pomáhal slovy přejatými nejenom z ruštiny, ale i z polštiny, srbštiny, chorvatštiny.

Mnohé výrazy (i kdy byly citlivě a poučeně dotvořeny) považovali tenkrát čtenáři za nesrozumitelné, šroubované, neslovanské. Ale časem si zvykli. Dnes už nikdo zná nic divného netuší, sáhne-li při hovoru každou chvíli po pojmu, který do naší mateřštiny opatrně, přesto uměle vložil či narouboval Jungmann. Z novotvarů pocházejících od Jungmanna či jeho spolupracovníků používáme mimo jiné slova „siný, poznatek, názor, časopis, rostlina, kyselina, přízvuk, čtverec, trojúhelník.“ „Zajímavé jsou i další zdroje, ze kterých se tehdy spisovná slovní zásoba obohacovala,“ píší autoři Češtiny za školou profesor Karel Hausenblas a doktor Jan Kuchař: „Někdy se obnovovala stará, už zapomenutá slova, například celovat a chorý. Jindy se slova nově vytvářela, například nerost a ozvěna. Často se napodoboval cizí vzor – cestopis podle německého Reisebeschreibung, a pojem odpovídá německému Begriff.“ Ale stejně se nejčastěji ohlížel Jungmann & spol. po slovanských jazycích, jestli by se v nich nenašlo něco příhodného...

Tato slova měla tu výhodu, že se nepociťovala jako cizí, skoro okamžitě zdomácňovala a zvyšovala slovanský ráz češtiny. Příklady: Dodnes žije v českém odborném i běžném jazyce mnoho slov polských – například v botanice „bedla, blizna, brukev“ a dokonce i „modřín“, o jehož polském původu by asi každý zapochyboval. V zoologii jsme si u Poláků vypůjčili „čolka a ropuchu“ (a už jsme jim tyto obojživelníky nevrátili). V mluvnici užíváme z polštiny pocházející výrazy "podmět a časování." Z ruštiny k nám připutovalo hodně slov hlavně z hájemství biologie – „orobinec, pestík, krysa, treska, tuleň,“ a zdomácněla tu i slova slovinská, srbská či chorvátská: „cesmína, chaluha, chobotnice, lastura“. Avšak i mnohá naše slova, kterých se dodnes užívá v běžném konverzačním jazyce, jsou tohoto původu – třeba z polštiny pochází výraz „výraz“, také „vzor nebo rozčilit se“. Ruský punc mají přídavná jména „četný a nudný“, jakož i dnes módní sloveso „řešit“. (Jeho původ však už nikdo neřeší.)

„Na konci října roku 1815 opustili Jungmannovi město, ve kterém strávili prvních patnáct let společného života, Litoměřice. V Praze si pronajali prozatím byt a hledali vhodný dům, který chtěli koupit za peníze, stržené z prodeje zděděného majetku. Po měsících hledání se rodina nastěhovala do svého – do horního poschodí jednopatrového domu U Tří hroznů v Široké ulici. Protože nedali dohromady potřebnou částku, koupili si dům napůl s magistrátním radou, se kterým se znali z Litoměřic. Ze zadního pokoje Jungmannovic bytu byl výhled do rozlehlé františkánské zahrady, po níž se procházeli mniši s breviáři v rukou. V domě, původně gotickém, později přestavěném renesančně a barokně, kdysi pracovala vyhlášená zvonařská huť. Do nedaleké ulice Pasířské se za čas nastěhují František Palacký, Josef Václav Frič a Václav Staněk a do průchodu z Vodičkovy do Štěpánské Pavel Josef Šafařík.“

Pomník Josefa Jungmanna v Praze

Významná část týmu českého národního obrození (jak nám to právě vylíčil historik docent Robert Sak) byli vlastně sousedé. Okruh lidí, kteří znali český spisovný jazyk a kteří ho i užívali, byl dost malý. Zpočátku byli tito „vlastenci“ (slovo „vlastenci“ je v uvozovkách, a to proto, že bylo ještě dlouho chápáno posměšně), tak tedy zpočátku byli vlastenci předmětem ironie, a někdy i útoků a šikany. Což platilo ještě pro celou první polovinu 19. století. Jeden z obrozeneckých básníků, lékař Josef Bojislav Pichl, tento počáteční stav vystihl výstižně výrokem: „Kdyby bývalo v kavárně U Komárků v staroměstském Ungeltě, kde se scházeli čeští literáti, spadlo klenutí, bylo by pohřbilo celou českou literaturu.“ (A možná i notnou část celé české vědy.)

Nepříznivé pro vědomí šíření češtiny bylo to, že dlouho do hloubi 19. století trval stav, kdy se tohoto jazyka v soukromém životě společensky výše postavených vrstev téměř neužívalo. Je známo, že kupříkladu v rodině Františka Palackého se poměrně dost mluvilo německy. A pokud se v konverzaci češtiny užívalo, byl to jazyk hodně pokažený. Za chvíli si to názorně ilustrujeme rozvinutím titulu dnešní schůzky, ale ještě předtím pohlédněme na germanizovanou češtinu. Nadále v ní bylo přítomno mnoho německých slov, často zkomolených. Příklad: „Frajle“ byla slečna, „hauptzoch“ byla hlavní věc, „ajgentlich“ znamenalo vlastně. O nevyrovnanosti a bezradnosti v české konverzaci svědčí ostatně i zajímavý a málo známý pokus Matěje Josefa Sychry, který chtěl dát hovorovému jazyku jistá pravidla. Na jedné straně se dostal k vulgarismům (když ženě neslušel klobouk, nabízel Sychra frázi: „Svědčí jí ten kokrhel jako svini koruna.“ A na straně druhé měl zálibu ve starobylých a pro běžný styl nevhodných spojeních. (Když někdo někomu ubližoval, říkal, že „je mu křiv.“)

Ale vraťme se zpátky do nového pražského bytu Jungmannových. Kde jsme je opustili? Aha, v Široké ulici. Z domu v Široké ulici vycházely Jungmannovy děti do nedalekých Nových alejí, nebo k Preslovům do Sirkové ulice, a vracely se přes tichý Františkánský plácek. Pouze některé ulice byly vydlážděny, děti se musely vyhýbat jámám a kalužím. Na Šafaříka, který tudy projížděl do Jeny, dělala Praha dojem náramně zpustlého města: Na Koňském a Dobytčím trhu nízké a chatrné domy, na neupravených nábřežích boudy a cihelny, Staroměstská radnice hrozila zřícením.

Koňský trh

Teď šedá a zestárlá
jak kníže, která ztratil vládu;
pohroužen ve snách rozjímá
na rozvalinách svého hradu.

Tak si zaveršoval o tehdejší Praze českoněmecký básník Moritz Hartmann. Krátce po příchodu Jungmannových se začala v Praze aspoň budovat kanalizace. Za pět let vzrostl počet jejích obyvatel o 12 000 lidí. Podle Jeníka z Bratřic byla Praha ještě v polovici 18. století sice česká, ale dvojjazyčnost se považovala za samozřejmou. Během Jungmannova života přibylo opět Čechů, v roce jeho smrti se odhaloval jejich podíl na 60 procent. Národnostní příslušnost se však zjišťovala podle neurčité odpovědi na otázku, zda tázaný mluví německy. Za Němce byl označen ten, kdo odpověděl: „Ja“. Mezi těmi, kdo odpovídali „ja“ byli dozajista i Češi svému jazyku odrodilí. V Rozmlouvání o jazyce mateřském Jungmann paroduje mluvu odrodilého Čecha takto (ukázka je mnohem delší, ale nám stačí pouze kousek té hrůzy:) „Na, na, pan, ja Šech je, ja f Šecha narotyl. Ja pyl muj šifot ne pšes granic šesky. Ja f Prase narotyl, v Prase šifa pyl, ja ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny zál, kte ja nefortansovat. Ja mám topše tapak koušil, topše billiard hral, lepši než mancher kafalír. A muj jasyk ja mlufit topše.“ Na ja, fýporne to šekla. Konc šésky.

Zápas o český jazyk, o jeho podstatné obohacení, modernizaci a znovuvzkříšení, byl hlavním tématem, zprvu dokonce jediným tématem národního probuzení. Trval déle než půl století a nabýval na zarputilosti a emotivnosti. Jestliže ještě skeptik Josef Dobrovský pojímal jazykovědné otázky s chladnou věcností, převážila u jungmannovské generace citovost nekritických hodnot, což vedlo až ke komickým výstřelkům. Tentokrát však nešlo o ypsilony a ioty, ale o počty. Dlouho byl považován za korektní výpočet, podle něhož činilo (k letopočtu 1800) stáří českého jazyka 2712 let. Nikoli kupříkladu 2713 roků, ale – 2712. A jak se na to hausnumero přišlo? Slované přece představují potomky Homérových Hotentotů. Jungmann byl schopen posmívat se němčině jako řeči "ošklivě chrochtavé" a „štěkavé“, jenom aby ji zošklivil národně vlažným Čechům. Autoru mnoha vlasteneckých deklamovánek Františku Jaromíru Rubešovi zase připadlo, že „jazyk český plyne ze srdce, není tak sáhodlouhý jako ruština, temná jako angličtina, nicotný jako maďarština a prsní jako němčina. Má španělskou hladkost a vlašskou sladkost.“ A František Ladislav Čelakovský označil češtinu přídavným jménem, které se v jiných spojeních užívá i dnes – většinou se myslí, že je to slovakismus, ale ne, básník svými vlastními českými ústy prohlásil, že jeho mateřština je „jazyk bohovský“. (Trochu sebechvály nemusí škodit, ale když je jí moc, je třeba se poohlížet, kterýpak asi mindrák se jí kurýruje...)

„Jako sedmatřicetiletý si Jungmann postěžoval příteli, že ho opět tíží nemoc, domácí starosti, ouřad a pomalu i léta. V osmačtyřiceti připojil ke svému podpisu témuž adresátovi – starý. Tři roky nato se svěřoval, že přibývající věk mu ubírá na klidu a potěšení ducha. Když ho dcera Anna obdařila vnučkou Maruškou, poznamenal, že jeho německé příjmení mu nepomáhá proti stáří a dědkovství.“

Hrob Josefa Jungmanna na Olšanských hřbitovech na fotografii Petra Kadlece

Jungmann ovšem nemocný byl – tedy podařilo se mu uzdravit se, jenže nemoc se vracela. Byla to tuberkulóza. Krátce po padesátce ho postihla sice lehčí, ale přece jen mozková příhoda. Ve svém chorobopise měl i těžkou úplavici a zlatou žílu. Při psaní a při korekturách mu vadila krátkozrakost. Epidemii cholery se vyhnul, ale revmatické bolesti ho přinutily chodit o holi. Přesto pořád učil na gymnasiu a vykonával funkci prefekta, byl také zastupujícím ředitelem Učené společnosti, po sedmdesátinách však už za něj musel často suplovat kolega, načež si dal říct a po pětačtyřiceti letech uzavřel učitelskou dráhu. V posledních dvou letech byl tak slabý, že už neopouštěl Prahu. (Ostatně – do hlavního města Vídně se za svůj život ani jednou nepodíval.) Na podzim roku 1847 mu už bylo notně zle, ale v listopadu se zdálo, jako by se jeho stav výrazně zlepšil. „Hle, já navzdory lékařům se uzdravuji.“ Bylo to však jen zdánlivé. Když přišla krize, přijal poslední pomazání. „Jsem povinen to učinit co katolík a ouředník.“ Krátce po půlnoci 14. listopadu 1847 v klidu, obklopen rodinou, zemřel. Byla mu sedmdesát čtyři léta.

„A byl mu vypraven pohřeb,“ napsal profesor a Jungmannův životopisec Václav Zelený, „jakého se před ním nedostalo nižádnému vlastenci českému: byla to první z oněch velkolepých slavností, jimiž hlavní město Království českého slavívá poslední cestu oněch mužů, kteří život svůj posvětili jeho službě.“ Byl to prý suchar, takový tichý, nenápadný člověk, upjatý kantor a do své vědy a do svého Slovníku ponořený učenec. Ten, kdo přeložil Goethovu Píseň milostničky, ten však lidskému citu rozuměl:

Znáš onu zemi, citrony kde kvetou,
v tmavém stínu pomeranče žhnou,
tichounký dech z modrého nebe dme,
nechvěje myrt a laur se vzhůru pne?
Tu jestli znáš, ó tam, ó tam
nech s tebou se, ó můj milenče, dám!
Znáš onen dům? Na sloupech spoléhá
a zlatý sál a skvoucí jizby má
a mramory se na mne dívají:
"Ach, co ti, ubožátko, dělají?"
Ten jestli znáš, ó tam, ó tam,
nech s tebou se, ó můj ochránce, dám!
Znáš onen vrch a stezku v oblaku?
Mezkyně hledá stopy ve mraku;
v rozvalinách saň lítá obývá,
zbořené skály příval okrývá.
ten jestli znáš, ó tam, ó tam,
nech ať se tam, můj otče, s tebou dám.

 

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související