660. schůzka: Ideály a iluze národního obrození

Příklad? Zatímco čeština žila výhradně v hranicích Čech a Moravy, německá jazyková oblast podstatně přesahovala hranice habsburské monarchie. Rozprostírala se přes rozlehlou část Evropy až k břehům Rýna a k Severním a Baltskému moři. Jestliže čeština živořila na skromném políčku, němčina kvetla na širých lánech. Vždyť současníky českého obrození byli takoví němečtí velikáni jako Beethoven, Goethe, Heine, Schiller, Fichte, Hegel, Kant, Humboldt a mnozí další. Celá jejich duchovní potence pracovala a vyžívala se prostřednictvím nepřerušeně kultivovaného a pěstovaného jazykového pokladu, s nímž se výchozí česká jazyková norma, daná slovníkem Bible kralické, nemohla srovnávat.
Což je trochu... ne, to je dost kruté konstatování. Pravda však bývá jen velice málokdy lichotivá. Tenhleten pohled do zrcadla věru nedodá na sebevědomí. Bylo by sebeklamem, kdybychom líčili v těch nejlákavějších barvách heroické vzepětí našich obrozenců, křísících dávnou slávu národa našeho. Možná by se takový scénář hodil do hollywoodského filmu – oč by byl nablýskanější, o to méně pravdivější.

Generace prvního obrozeneckého pokolení byla ještě střízlivá, osvícenská, nacionálně neutrální a nevyhraněná – to byla generace Dobrovského, Pelcla, Voighta a dalších. Teprve připravovala půdu příštímu národnímu hnutí svými jazykovědnými, literárními a historickými studiemi. Ve srovnání s duchovním formátem třeba Hegela nebo Schillera se však české věci ujímali vesměs lidé rodem i duchem prostřední. Nebyli lidi. Až na výjimky nebyli. Kdopak se může počítat mezi čestné výjimky? Mácha, Havlíček, Němcová. Obrozenci byli synové mlynářů, kantoři, kaplani, později studenti. Neměli ani renomé, ani prostředky. Nemohli spoléhat na výraznou podporu úřadu nebo domácích stavů. Nevlastnili dostatečné jazykové a jiné nástroje, a nenaslouchalo jim početné publikum. Každý herec by mohl povídat o tom, jak se hraje před silně prořídlým obecenstvem. Publikum v hledišti, nebo obecenstvo jako národ... princip je stejný.

Bohužel (a to si musíme přiznat) tvůrčí potenciál obrozenců neměl onu mohutnost, aby je předurčoval k dosažení mimořádných výkonů. Jestli to věděli? Když ne přímo věděli, tak to tušili. Ale dejme tomu... Jungmann. Stěží lze nalézt pracovitějšího, obětavějšího a systematičtějšího člověka než byl on... Jenomže působil navenek jako profesorsky upjatý, studený a rozhodně nebyl příliš tvořivý. A co Václav Hanka? Ctižádostivý a možná upřímně oddaný národu, sotva však Bohem políbený básník. A Josef Kajetán? Tyl byl výborný organizátor. Jako dramatický spisovatel se může poměřovat českými měřítky, nikoli evropskými, neřku-li světovými. A co další spolutvůrce naší národní hymny? Právník Škroup se uplatnil jako skladatel a dirigent z pozice naprostého amatéra. Z takového srovnávání vycházejí naši obrozenci jako spolek ochotníků, amatérů, ne-li přímo diletantů... Bylo by chybou si před tím zakrývat oči, stejně jako ignorovat prostřednost jejich osobností. To je potom věru náramný div, že jsme vůbec s takovým mančaftem národní zápas vyhráli... Ne. To nebyl div. To byl hotový zázrak.

V žádném případě nelze snižovat zásluhy ani jednoho, ani toho nejmenšího z obrozenců, protože (mezi námi): vykřesat z pár osamělých jiskérek plamínek českého jazyka, české kultury, potažmo českého národa, to byl opravdu neskutečný výkon. Ti lidé do onoho zápasu vstupovali s nejrůznějšími handicapy, strachy a pózami. Aby svou nedostačivost i skepsi skryli, učinili obrodiči (tak si mezi sebou říkávali, vlastenec zněl původně hanlivě) řadu drobných i zásadních opatření. Například začali tím, že ke svým příjmením symbolicky připřáhli jména starobylých hrdinů českých bájí a legend. Bylo to, jako na hruď připjali odznak své příslušnosti: Karel Slavoj Amerling, Josef Bojislav Pichl, Alois Pravoslav Trojan, Josef Vlastimil Kamarýt, Milota Zdirad Polák, Josef Liboslav Ziegler, Karel Jaromír Erben. A pokračovali mimo jiné tím, že malému národu (jistě v dobré víře) stvořili velké a starobylé dějiny. Jestliže byl kult jazyka jednou opěrnou nohou našeho obrození, pak druhou představoval kult historie. Pokud čeští obrozenci nepsali kostrbaté vlastenecké veršíky a deklamovánky, zpracovávali v próze či v dramatickém dialogu především domácí historické náměty.

Seznamovat Čechy v českém jazyce s českými dějinami, to se považoval za snad vůbec nejdůstojnější a nejpotřebnější způsob umělecké tvorby. Před kritičností, korektností a objektivním pohledem, před hledáním historické pravdy dostával přednost jiný cíl: pozdvihnout nepevné sebevědomí národa (i svoje vlastní), představit naši minulost jako velkolepou, dávnověkou, hodnou pýchy. Proto i přikrášlenou a tím pádem vzdálenou realitě.
Tak si říkáme, zdali i jiné národy si potřebovaly něco upevňovat... Inu, jak který. Některý měl vystaráno, neboť jeho minulost čněla do výše nebývalé. Například dejme tomu Řekové. (A že jim to bylo něco platné, pod tureckou nadvládou, kulturou i náboženstvím...) Na podobných velkoformátových freskách si svoji historii malovali i Němci tuším... jakož i Uhři, a Poláci a Španělé a co já vím – Srbové, Švédové... národy velké i docela malé, ujařmené, i ve svém vlastním státě. Proti těmto faktům nelze nic namítat. A není to vše jakousi omluvou toho, jací jsme byli? A možná i omluvou. Jenže my bychom neradi své dějiny omlouvali. Ani se na něco vymlouvali, ani přemlouvali skutečný historický dialog nějakým zkomoleným dabingem.

Proto přicházíme (a činíme tak od samého začátku) s fakty třebas i nepříjemnými, nehodícími se do krámu, ba kacířskými. Naše národní obrození bychom neradi natírali na růžovo. Na černo ovšem taky ne. Nejlépe, když budeme používat co nejprůhlednější lak. Matný, pokud možno. Aby se příliš neblýskal. Právě v časech obrození se zrodilo neobyčejné množství lichotivých představ o nás samotných. V obecném historickém povědomí leckteré z těch účelových sebeklamů dodnes setrvačně přežívají. Byla vyzdvihována síla českého středověkého státu, přeceňovány jeho mocenské výboje, vychvalována kulturní a vzdělanostní úroveň národa. Česká historie (i když pro to neexistovaly žádné oprávněné argumenty) byla prohlášena za naprosto výjimečnou, nejdramatičtější ze všech, nemající srovnání s historií národů jiných. Je naší povinností položit otázku, jež se možná nyní klube v hlavách leckterého posluchače: A co když jsme takové dějiny vskutku měli?

Obraz české historie byl našimi obrozenci vskutku nadmíru plasticky prokreslen. Buditele především dojímal sebeklamný závěr o věčném střídání epoch slávy a ponížení, rozkvětu a temna. Přiznáme se, že i my byli leckdy dojati, slzu v oku jsme zatlačili. Ona je to taková sinusoida. Nahoru a dolů. A zase nahoru a zase dolů. To jsou naše dějiny. To jsou dějiny i jiných národů. To nahoru a dolů, tu sinusoidu zná každý národ, všichni měli svoje dobrá období a následně zlé časy. Je to úplně přirozený projev rozporuplnosti, konfliktnosti vývoje lidské společnosti vůbec. Jenomže čím hlouběji se naši obrozenci nořili do propasti času, tím velkolepější vizi jejich interpretace nabízely. Série překvapivých, mimořádně významných tvrzení začínala u teze o autochtonní přítomnosti Slovanů ve střední a jižní Evropě. (Autochtonní... nevím, jak kdo, já dávám přednost češtině, když už nám ji obrozenci ze země vydupali. Autochtonní obyvatelé jsou původní, tedy takoví, co v zemi žijí odjaktěživa.)

Tak tedy Slované uprostřed a na jihu Evropy měli být odjaktěživa. Odnikud jsme nepřišli, žijeme ve své vlasti odnepaměti a máme na ni tudíž právo. Už naši nejstarší prapředci byli (prý) mírumilovní, demokraticky založení zemědělci a pastevci, v jejichž společenství rozhodovala moudrost starců. Odedávna se však museli bránit výbojnosti Němců, nedemokraticky řízených příkazy svých válekchtivých vládců. Němci a jejich vynález feudalismu posléze nám naše starodávné, svobodné, čistě slovanské zřízení svou expanzí vyvrátili. Aby byl ten jednoduchý černobílý model naší historie kompletní, stvořili buditelé v kontrapunktu k protivníku na západě jakýsi perspektivní protipól ve vizi slovanských pobratimů na východě, na severu a na jihu. Všeslovanská myšlenka. Taky se jí říká cizí slovem panslavismus. Taky krajinou panslavismem jsme se prošli, i když nám jej vymyslel Němec. Byl to import. Z továrny Herder. Což pravda nebyl žádný průmyslník, nýbrž filosof, filolog, historik. Jinak luteránský kazatel ve Výmaru. Johann Gottfried Herder. Žák ještě slavnějšího Imannuela Kanta.

České obrodiče ovlivnil, ba přímo nadchl jako snad nikdo jiný. Stal se (i když ne sám) duchovním otcem panslavismu a do značné míry i jazykově pojatého nacionalismu: Jazyk spojil lidi v národ. (To jsou Herderova slova.) Ve své knize o filosofii dějin vyjádřil své představy o Slovanech, které mocně pozvedly poněkud ochablé české (a slovanské) sebevědomí. Dozvěděli jsme se od něj o sobě, že Slované jsou jacísi perspektivní Řekové novověku. Zachovali si (tedy podle pana Herdera) cenné charakterové rysy: demokratičnost, mírumilovnou holubičí povahu, přírodní neporušenost, činorodost. Doposud žili zastíněni jinými národy, vzhledem k tomu však, že dějiny jsou cestou k lidskosti, početné Slovanstvo má před sebou velkolepou budoucnost. Nadchází jeho čas, neboť je předurčeno naplnit své všelidské poslání nositele humanity. Krásný sen... Takový hřejivý... A lichotivý... a bohužel stejně tak klamný. Ten sen německého učence se stal mocnou inspirací českých snah, promítl se i do Palackého Dějin, které vychvalovaly praslovanskou mírumilovnost a svobodomyslnost, tak rozdílnou od germánské bojovnosti a sklonu k autoritářství. Ne že by germánské národy nebyly bojovné a že by čas od času v nich skutečně nevykvetlo autoritářství, ale obraz odvěkého a dědičného nepřítele dějin začal nějak patřit do povinné výbavy obrozeneckého pojetí dějin.

Panslavismus měl zprvu jen mlhavé obrysy, obraz se však projasňoval, až nabyl dvojí vyhraněné tváře. Českou malomyslnost měla podepřít jednak představa všeslovanství - iluze o tom, že Slované jsou jeden ohromný národ s ohromnými perspektivami pro budoucno, Češi pak pouze jedním z jeho kmenů a čeština dialektem onoho světové jazyka, který se rozléhá od Baltu a Jadranu až daleko do asijských stepí. V další své variantě nabyl panslavismus užší a nebezpečnější podoby rusofilství. V některých extrémních projevech tehdejší čeští rusofilové snili o tom, jak se báťuška car přičiní, aby pod svá ochranná křídla přijal všechny Slovany.Před nebezpečím germanizace se někteří buditelé spěchali skrýt do náruče ruského imperialismu. Dokonce sám Josef Jungmann vážně přemýšlel o výhodách přijetí ruštiny (a tedy i azbuky) jako všeobecného slovanského nářečí. Dá se tedy říct, že panslavismus, zejména rusofilství našich buditelů byl něčím jako dětskou nemocí obrození... Co se kupříkladu spalniček týká, jsme taky rádi, že jsme je překonali a máme je za sebou. Což nic nevypovídá o (kupříkladu) vztahu k ruské kultuře a k ruským lidem.

V době národního obrození mívalo všeslovanství ve své blouznivosti až roztomilou podobu. Ano, dokud zůstávaly české národní snahy na úrovni kulturního dekoru, dokud nemířily do politiky, byly režimem dokonce vítány. Habsburkové z nás Slovanů měli radost – skromná škála národoveckých projevů, tak trocha básniček, knížek, výletů, merend, bálů a redut (reduta v této souvislosti byla maškaráda), to všechno spíš formálně potvrzovalo vzornou péči Habsburků o blaho a kulturní rozkvět národů rakouského císařství. Oni se tím možná i chlubili... Úspěchy obrozeneckých snah se interpretovaly jako důsledek hlubokého porozumění státu pro zvláštnosti jednotlivých národních kmenů a etnických údů říše. Horší ovšem bylo, když se obrozenci přestali zabývat svým neškodným budivem (od svého přítele doktora Staňka si tenhleten termín vypůjčila Božena Němcová. Budivo je něco jako povzbuzovadlo.) A namísto budiva se buditelé ocitli na tenkém ledě politiky, uprostřed úvah s politikou bezprostředně související. To se nám někdy stávalo. A stává.

Míra byla překročena, když například do kroužku pražských vlastenců zavítal slovutný ruský dějepisec a starožitník Michail Pogodin. Ouřady měli proti gospodinu Pogodinu to, že se najednou nemluvilo jenom o starožitnostech, ale o politice, stejně jako když k nám přicestoval profesor slavistiky na moskevské universitě Osip Bodjaňskij. A na poplach se bilo, jakmile přijel Vuk Stefanovič Karadžić. To byl magicky působící Srb, jednonohý bojovník proti Turkům, samouk, který začal jako pasák nad Zadarem, aby nakonec vyrostl v zakladatele novodobé spisovné srbštiny a literatury. To musela být na horkou stopu nasazena i policie, protože takoví návštěvníci (buditeli zbožňovaní apoštolé panslavismu) byli už jaksepatří nebezpeční. Nepochybně přijeli kázat o svých rozvratných vizích, o tom, jak spojit všechny Slovany světa v jeden lid a v jeden mohutný, nepřemožitelný, pravoslavný, azbukou píšící, rusky mluvící a báťušku cara poslouchající a carovi daně platící slovanský národ.

Zdá se vám, že se takové nesmysly u nás snad ani nemohly narodit? Ale narodily, zejména v hlavě Václava Hanky. A nejenom on, ale i mnozí další čeští vlastencové byli podobnými ideami neskonale vábeni a všem těmto fantasmagoriím vzrušeně naslouchali. Byla to romantická, na výsost naivní představa o Rusku jako o opoře, o vzoru, o budoucím hegemonu všeslovanské veleříše. Tato vize se do novějších českých dějin o sto let později ještě jednou vrátila, aby opět pomýlila generace již informovanější. Tehdy, v dobách národního obrození, měla o to větší přitažlivost, o čem méně buditelští snílci o skutečné ruské realitě věděli. Ostatně – od jejich slov bylo daleko k činům, byli slabí, nepočetní, politicky bezmocní, a právě tak nerozhodní jako vystrašení. Jen ne žádný konflikt s Vídní! Smrtelně bychom ohrozili společnou svatou věc! ujišťovali se ve své bojácnosti. Jungmann, Hanka, Čelakovský, Erben a další se obávali sebemenšího konfliktu s Vídní – to by se přece ihned ocitli na seznamu nepřátel režimu a s národem by byl konec. Panslavisty a rusofily jsme sice byli takřka všichni, ale pokud možno potichu, pod peřinou. Ani nevím, kolikrát se už ta myšlenka na nás přilepila: Prosím vás: opakují se naše dějiny? Anebo ne?