661. schůzka: Vlastencové, s. r. o.

Snad to dostatečně vystihneme na osudech několika zakladatelů této společnosti. Těch, kteří víceméně upadli do zapomenutí. Zdali zaslouženého čili nic, to se budeme snažit též zjistit.

Prostý kněz Antonín Jaroslav Puchmajer, tento patriarcha novější poesie české, narodil se dne 7. ledna roku 1769 v Týně nad Vltavou a téhož dne v děkanském chrámu u svatého Jakuba pokřtěn. Otec Antonínův jménem Karel byl rozumný a pracovitý muž, provozující živnost jirchářskou, matka Anna Ostrou, přirozenou výmluvností vynikala. Bydlili v uličce zvané Dolní Brašov, v domku s číslem popisným 198. A máme tu - v životopisném nástinu od Jana Ježka, pořízeném v hloubi 19. století - informaci o prvním z probuzenců neboli obrodičů. Antonín Puchmajer (druhé jméno Jaroslav si přidal po vzoru ostatních obrozenců až v dospělém věku) to zkoušel s literaturou už na triviální škole (s jakým úspěchem, to nám jeho učitelé i životopisci zamlčeli). Měl prý však zcela jistě výbornou paměť a byl bystrého ducha, proto se počítalo, že půjde na studia. V latině ho pilně trénoval místní kaplan, který ho cvičil i v hudbě. Ještě se ale nevědělo, kterou cestou se ten kluk v budoucnu vydá. Rodina příliš majetná nebyla, takže zbývala jediná možnost: zkusit ho dostat na piaristickou školu. Tam se učitelé náramně podivili, kterak se ten žáček hbitě orientuje v latině, ovšem německy z něj nedostal nikdo ani slovo. Puchmajerův životopisec, který viditelně horoval pro věc národní, přitom poznamenal: A tak chlapec nucen se oddati trapné dresuře německé a v krátkém čase přirozenou vtipností a neúnavnou pilností brzy nad jiné žáky vynikl, ano němčinu jako svůj mateřský jazyk si osvojil a jda směrem tehdejšího vyučování, nedbal řeči, kterou jej matka v mládí uspávala. Zato obrátil zřetel k jazykům jiným a záhy naučil se franštině (což zní skoro vyčítavě)

Gymnasium ukončil Antonín s prospěchem - jakým jiným než dobrým - a dal se zapsat na filosofii. Tou musel projít každý, kdo chtěl na vysokou školu. Byla to jakási přípravka, například ke studiu na teologii. Jeho učiteli byli profesoři Karel Jindřich Seibt, August Gottlieb Meissner a Stanislav Vydra, jejich přednášky navštěvoval i Josef Jungmann. Puchmajer byl ovšem studentík nadmíru přičinlivý a namísto aby trávil plané chvíle po hospodách se svými vrstevníky, nejsa jenom školním vyučováním spokojen a chtěje dychtivost svého ducha nasytit, celý den čtením knih a ráno meškáním ve veřejné knihovně strávil. (Pilný hoch.) Připravuje se pro úřad profesora nebo bibliotekáře snažil se osvojiti si veškerou literární vzdělanost evropskou, najmě pilným čtením spisovatelů francouzských, vlašských, anglických, španělských a německých. Nedával přednost Němcům, i když němčinu ovládal jako svou mateřštinu, nikoli, on se zakoukal se kupodivu do písemnictví španělského. Dokonce se svým kolegou Pokorným přeložil jeden španělský román. Do němčiny, samozřejmě. Knihkupec sice slíbil, že to dílko vydá, ale nakonec ze všeho sešlo. Kolega Pokorný byl ze své literární náruživosti nadobro vyléčen, ale Puchmajer se nevzdal. Stále to zkoušel a zkoušel, pochopitelně, že v jazyce německém.

O jeho dalším směřování nakonec rozhodla náhoda. V universitní knihovně se potkal se svým spolužákem Šebestiánem Hněvkovským, který byl už jaksepatří národně uvědomělý. Pilně se zanášel jazykem mateřským a literaturou domácí. Jeho důmyslu a chápavosti Puchmajerově nebylo potřebí výkladů širokých - několik slov, jež Hněvkovský k němu promluvil, bylo jiskrou, která v duchu jeho rozžehla pochodeň, v srdci pak žár vroucí, jež ho pak vedl po všecek život další. Zatímco dřív byl Antonín člověkem netečným a odcizeným, nyní se stal horlivcem, který se pustil do studia zapomenuté mateřštiny. Jeho básnický duch se vrhl namísto do německých širých lánů na domácí záhumenek.

Na vysokém dubě,
držíc sejra v hubě,
paní vrána seděla,
sejr svůj snísti hleděla.
Vtom ho liška ucítivši
honem z doupky běžela,
a se k vráně přiblíživší,
tuto řeč jí držela:
Jakž jsi pěkná, sestro zlatá!
Jakž jsi všecka hezoučká!
Žlutá, modrá, kropenatá,
červená i běloučká!
Kdybys hlas jak peří měla,
tuť bych tobě věřit chtěla,
že jsi nejpěknější ptáček,
v našich lesích ohniváček.
Vrána, jíž ta marná chvála
pravdivá se býti zdála,
chutě zazpívati chtěci,
sejra z huby pustila,
jehož liška uchopěci,
takto k vráně pravila:
Ne tvůj, sestro, hlas a peří,
ale sejr mi mile voní.
Pochlebníku kdo co věří,
věz, že pozdě bycha honí.
Po druhé ty, majíc sejra,
střez se lišky hůř než vejra.

Když přimhouříme oči nad některými kostrbatostmi a archaismy, dá se tahleta Puchmajerova bajka docela dobře poslouchat. Především proto, že Antonín začal skládat své veršíky přízvučně, po vzoru Josefa Dobrovského. Tím ovšem on i jeho přítel Hněvkovský a další mladíci sklidili stejnou porci pohrdání, jakou si už vysloužil Dobrovský. Nic už však nemohlo zabránilo jemu ani jeho družině, které se začalo říkat puchmajerovci, aby nezačali svoje dílka vydávat. A tak vznikl první z almanachů.

Jenže i puchmajerovci, když začínali s veršováním, zkoušeli to nejprve s časomírou. Což muselo znít hrozně, protože čeština se časomíře vzpírá. A kromě toho byli všichni i s gramatikou na štíru. Když svoji úrodu poprvé přinesli cenzorovi Faustinu Procházkovi, tak jim všem doporučil (neboť to byl věru náramně učený profesor), aby se nejprve doučili gramatiku a teprve potom se pokoušeli o skládání básní. Tato cenzorská rada je neodradila, a oni opravovali a předělávali a vylepšovali svoji poezii i prózu, až si znovu troufli před Procházku předstoupit. Jak už to i v historii někdy bývá - zasáhla náhoda. V Puchmajerově životě zřejmě nikoli jediná. Náhodou jejich práce zahlédl Josef Dobrovský. Svým způsobem si je podal a vysvětlil jim, aby se nemučili časomírou, ale řídili se přízvukem. Což mladíci učinili a první Sebrání básní a zpěvů mohlo spatřit světlo světa.

Nějak jsme však pozapomněli na Puchmajerova studia - naštěstí (tedy pro něj) na ně nezapomněl Antonín. Literaturou samotnou by se stěží uživil. Dal se zapsat na teologii a skutečně ji dokončil a byl vysvěcen na kněze ve svém rodišti Týně nad Vltavou, kterážto slavnostní událost však byla zkalena velikým požárem, při kterém lehla popelem půlka městečka i jeho rodný dům a v něm i značná část jeho dosavadní tvorby. Nicméně jej to nezkrušilo a hned příští roku vydal svazek básní. I do Dona Quijota de la Mancha (tedy do Cervantesova románu) se pustil, ale nikdy překlad nedotáhl do konce. Bylo přece tolik jiných, důležitých věcí, které musel vykonat, například Pravopis rusko-český, a další svoje básně, a překlad Montesquiea, a kromě toho, když sloužil na faře v Radnicích u Plzně, připletl se v nedalekých Vranovicích roku 1819 k incidentu, při kterém bylo zadrženo 17 Cikánů. Muži byli posláni do Plzně, ženy a děti zůstaly v Radnicích. A toho využil Puchmajer, aby se přiučil cikánštině a napsal pak první odborné dílko o romštině. Mnoho času mu už ale nezbývalo. V jedenapadesáti letech zemřel.

Blizoučko od Prahy leží tam hrob,
kdoskoli miloval, slze tam krop;
Vnislav a Běla v něm spějí.
Naživě štěstí jim nechtělo přát,
po smrti přeje jim pospolu spát:
předivné věci se dějí.
Oba dva překrásní nad jarní květ
hořeli milostí od mladých let,
oba dva sličností jati
čekali radostně blížit se čas,
určitým, svatebný, veselý kvas
rozkošné závazky svatý.

Balada o Vnislavovi a Běle už není z pera Puchmajerova, do jeho družiny však patří. Tedy její autor. Mimochodem - svého času byla velmi populární jako kramářská píseň. Jméno básníka tu už padlo: Šebestián Hněvkovský. Narodil se roku 1770 v Žebráce jako syn řezníka. Tomuto krvavému řemeslu se však nevěnoval, i on vystudoval. Nikoli bohosloví jako Puchmajer, ale práva. Působil jako radní v Plánici u Klatov - tam prožil deset svých nejlepších let. Pak se vrátil do rodného Žebráku, a nakonec purkmistroval v Poličce. Měl pověst člověka nestranného, spravedlivého a nezištného, což jeho památku dozajista ctí, ale ve středu našeho zájmu stupínky jeho společenského vzestupu nejsou. Už jsme naťukli, kterak Hněvkovský obrátil svého kolegu studenta Puchmajera na víru vlastenskou. Úspěšně. Se stejným zdarem se potázal u Vojtěcha Nejedlého, studenta bohosloví a rovněž rodáka žebráckého. Na rozdíl od svých druhů, kteří většinou překládali do češtiny cizí předlohy situované do českých poměrů a snažili se uspokojit i náročnějšího čtenáře, Hněvkovský usiloval o původnost a myslel především na lidové čtenáře. Vycházel jim vstříc způsobem svého psaní, svou prostonárodností a burleskním humorem. Však taky používal jako pseudonymu výstižné: Málokdysmutný. Jeho nejúspěšnějším dílem byla rozsáhlá směšnohrdinská báseň Děvín. Mnozí čeští vlastencové ji uměli nazpaměť. Hněvkovský prostě zmodernizoval příběh o dívčí válce. Ten posloužil autorovi, aby humorně a satiricky vypovídal o současných poměrech.

Slyšte, bojovnice čilé,
vlastní moc a vlastní čest!
Zjevte jiným ušlechtilé
Šárky vychytralou lest,
aby znaly potomkyně,
co jsou měly za předkyně!
Mužové se vypínejte
přirozenou statností, v vejřečně se vychloubejte
přehlubokou moudrostí!
Nad rozum a udatnosti
skví se ženské zchytralosti.
Jako ptáky přesvobodné
na lep vábí chytrý zpěv,
jako vleze v sítě svodné
krmě chtivý statný lev,
tak vtip děvčí muže svádí,
do osidla sami pádí.
Ctirad hrdina byl statný,
však náš utlačovatel!
Což byl jemu rozum platný,
kterýž muže v hrůze měl? v Jest již ten tam nebožtíček,
upadl do Šárčiných líček.

Hněvkovský prožil mnohem delší život, než jeho vrstevník Puchamajer. Zemřel jako sedmasedmdesátiletý. Zhruba téže generace byli bratři Nejedlých, Vojtěch a Jan. Rovněž rodáci ze Žebráku. Kněz Vojtěch přispěl do almanachů rozměrnými historickými eposy a ve svých tlustospisech pokračoval až do konce života. Jeho dílo je opravdu rozměrné... a nestravitelné. Lze se obávat, že už za autorova života. Z těch stran hustě popsaných rukopisů nic nezůstalo, tedy nic živého, ale kdyby po něm zbyla jenom jeho Ukolébavka, tak aspoň něco...

Spi, má zlatá,
boubelatá,
spi, má hubinko!
Noc se blíží,
oči klíží
hajej, miminko!
Mdlí se páni
po cti shání,
mrouce starostí.
Panna bledá
hocha hledá,
vzdychá milostí.
Lichvář sedí,
zlata hledí
před zlým zlodějem;
na daň brouká,
strachy kouká
nad svým kročejem.
Za zlé činy
zrádné syny
píchá vnitřní had;
srdce čisté může jistě
mezi draky spát.
Spi, má zlatá,
boubelatá,
spi, má hubinko!
Noc se blíží,
oči klíží,
hajej, miminko.

Půvabné. Moralitka, ale půvabná. Akorát nevím, jestli by nějaké miminko vskutku uspala. Tedy s tímto textem. Vojtěch Nejedlý se dožil dvaasedmdesáti let a zesnul pokojně ve svém rodném Žebráce. Když jeho o čtyři léta mladší bratr Jan, samozřejmě nadšený vlastenec a stejně jako jeho bratr Vojtěch příslušník Puchmajerovy básnické školy, přebíral v listopadu v roce 1801 po zemřelém profesoru Pelclovi katedru české řeči a literatury na pražské universitě, tak se zařadil ve svých dvaceti pěti letech na přední místo mezi českými vlastenci. Počínal si zprvu tak, jak se od něho očekávalo. Napsal gramatiku českého jazyka, začal vydávat čtvrtletník Hlasatel český, kolem něhož soustředil všechny české literáty, sám psal verše, epigramy, publicistické články, překládal. Jeho obsáhlé pojednání O lásce (krásný titul, dalo by se říct i smělý na začátek 19. století, ale to ještě není všechno).

Jeho pojednání O lásce k vlasti dosahovalo svým významem úroveň programových statí Jungmannových. Díky své skvělé jazykové výbavě i všestranným znalostem, kterými dokázal takřka žonglovat, tak když přednášel, psal, překládal nebo veršoval, sypal věty i myšlenky jako z rohu hojnosti. Byl si vědom své ceny, na čemž nemusí být nic odsouzeníhodného. Snad si však byl až příliš vědom své ceny. Když překročil Kristova léta, stal se zemským advokátem a začal se věnovat především výnosné advokátní praxi. Katedru češtiny začal zanedbávat, zastavil vydávání literárního čtvrtletníku Hlasatel a brzy se ocitl v opozici vůči všem, kdož k němu dřív vzhlíželi. Byl dogmaticky obrácen do minulosti, jeho ideálem byla veleslavínská čeština (v té době dvě století stará), útočil jak proti novému pravopisu(zuřivě zastával pozici ypsilonistů, jak jsme si už řekli), a také byl proti všem snahám o zvelebení a zdokonalení jazyka. Neústupný a zkostnatělý skončil v izolaci svého bohatství a majestátu. Jeho talent, který byl opravdu mimořádný, se uzavřel do neplodné zloby.

Nadmutí Frankové svobodou zpití,
po krvi žíznice co vlkové lítí
králům se rouhali v zpupnosti slov,
svobodu hlásali nad zlatý kov.
Kamkoli vrazili s zástupy svými,
záhuba kráčela zároveň s nimi,
hynula nevinnost, hynula ctnost,
sídlo své rozstřela pekelná zlost.
Pálili města i hubili husté
krajiny, kvetoucí měníce v pusté,
hrůza šla, kdekoli houkali z děl,
tisíce tisícův pobili těl.

Když už jsme věnovali pár minut životu Jana Nejedlého, abychom úplně neodbyli to, co napsal... I když báseň o černopolské bitvě čítá mnoho slok, nám stačily tři. Konec konců - nač válka. Ono stačí, když je mír. Okřídlenou větou malíře Vladimíra Komárka, jenž byl oddaným přítelem rozhlasových Toulek, uzavíráme kapitolu nazvanou: Vlastencové, s. r. o.