412. schůzka: Pán z Věže

Ve 12. století se prapředkové Thurnů nazývali Torriani a hráli dost významnou úlohu v zápasech o nadvládu nad Milánskem. O dvě století později už byla tato rodina široce rozvětvena po celé severní Itálii a užívala vznešenější jméno della Torre. Jedna z větví rodu žila kolem roku 1500 v Gorici. Tehdy přešlo celé gorické hrabství pod panství Habsburků a hrabata della Torre si pod německy mluvící vrchností poněmčila původní italské jméno: stali se hrabaty z Thurnu.

Hrabata z Thurnu

Na počátku bylo latinské slůvko „turris“. Z něj byla odvozena italská „la torre“ a taky příbuzný „der Turm“. Jejich význam je stejný – všechna slova znamenají „věž“. Gorická hrabata se ovšem nepsali „z Turmu“, ale ještě postaru „z Thurnu“ a tu věž měli ve svém erbu. Byla červená stejně jako lev, kterého si do toho znaku přidali později. Tito Thurnové sídlili v Gorici a v přilehlé Krajině. Hrabata to byla nezámožná, ale přičinlivá. Jedno z nich získalo pro svůj rod právo provozovat poštovnictví, a další zřídilo první pravidelné poštovní spojení mezi Vídni a Bruselem (to bylo už roku 1516). Ještě další Thurn obdržel správu pošt v Německu a španělském Nizozemí. Jinak hledali členové rodu většinou obživu v habsburských službách a vyplatilo se jim to. Když hrabě František Thurn opouštěl po čtyřiadvacetileté službě dvůr arciknížete Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku, patřily mu četné statky v Gorici a Krajině i velké panství Lipnice i s městem Německým Brodem. Právě tehdy se už cítil dost bohatý na to, aby si dovolil takzvané „polepšení“ erbu o červeného lva ve zlatém poli, což ještě nebylo všechno, protože si rozšířil i svoje jméno, teď už nebyl pouze „hrabě z Thurnu“, nýbrž „z Thurnu a Valsassina“. Dal si totiž vyhledat v rodokmenu, že jeho předkové kdysi vlastnili hrabství Valsassino v Itálii.

Bez ohledu na rodové tradice se František Thurn rozhodl strávit zbytek svého života v Čechách, tím spíš, že odtud pocházela jeho první manželka a kde už i on sám nějaký čas pobyl se dvorem arciknížete Ferdinanda. Určitě netušil, jak osudový význam bude mít toto rozhodnutí pro jeho potomky.

„Hrabě Thurn se odstěhoval do Čech roku 1568. Odcházel ze dvorské služby se všemi poctami, ale přece jen se zdá, že jeho odchod byl uspíšen některými okolnostmi. U katolického dvora v Innsbrucku začalo být pro luterány těsno. A František Thurn byl přesvědčený luterán a neměl zřejmě chuť k dalšímu působení v prostředí, které se stávalo nadmíru citlivým na náboženské rozdíly. Patřil ještě ke generaci, která projevovala velkou snášenlivost ve věcech víry i v otázkách národnostních.“

Jeho blízcí příbuzní žili zčásti na německém území habsburské monarchie, zčásti na území italském a on sám neviděl nic nepřirozeného na tom, že se stěhuje do Čech, ačkoli vůbec neuměl česky. Jeho postoj byl neutrální a tak nic nebránilo tomu, aby se s českou společností rychle sblížil. Nebylo mu vůbec proti mysli, že ze čtyř synů z druhého manželství (podruhé se oženil s Barborou Šlikovou) se tři bez výhrad počeštili. Tím čtvrtým, o jehož jazykovém splynutím s naším prostředím jsou dodnes vážné pochyby, byl – Jindřich Matyáš. Narodil se ještě v Innsbrucku (bylo to roku 1567). Jako nemluvně ho přivezli na Lipnici. Stejně jako jeho bratři vyrůstal v Čechách, v rodině ho ovšem vychovávali německy. Do českých škol nechodil – jenom velmi krátce navštěvoval slavné českobratrské gymnasium v Ivančicích (pravděpodobně ve stejnou dobu jako Karel starší ze Žerotína a Karel z Lichtenštejna). Neměl ani české domácí učitele. Zato jezdil často k příbuzným do Rakous, kde se nemluvilo jinak než německy. V rodině tomu nějaký zvláštní význam nepřikládali. Tatínek František si sice myslel, že se mu v Čechách žije lépe než v jiných zemích monarchie, protože tu byly statky výnosnější, ale k nějakým vlasteneckým pocitům měl hodně daleko. S lámanou češtinou mohl mladý Jindřich Matyáš žít v Čechách až do smrti spokojeně, ale německá výchova mu otevírala cestu i jinam. Kamkoli do rakouských zemí. K císařskému dvoru. I k armádě.

„Zdá se ostatně, že František Thurn projevoval při vzdělávání svých synů (a zejména Jindřicha Matyáše) více nedůslednosti a že se asi moc nestaral o jejich a především o jeho dobré školní vzdělání. Velkou událostí ve výchově Matyáše se určitě nestala návštěva vynikající školy, ale velká cesta na zkušenou. I ta však přišla hodně pozdě, téměř v okamžiku, kdy si mladí šlechtici začali budovat životní postavení. Jindřichu Matyášovi bylo už osmnáct let, když se stal díky rodinné protekci členem doprovodu císařského posla, který odjížděl do turecké Konstantinopole.“

Znaky renesančního kavalíra

Zase jeden šlechtický synek, který se vydal na cesty. Bylo to tehdy skoro módou. Někteří mladí páni odjížděli na zahraniční university, aby si doplnili vzdělání, jiní cestovali jenom tak, na zkušenou. Poznali cizí kraje, naučili se alespoň zčásti cizí řečem, a pokud byli aspoň trochu bystří, začali chápat mnohé politické problémy v širších souvislostech než jejich dědové a otcové, kteří ze své vlasti nevytáhli paty. Protřelost světem se stala jedním ze znaků renesančního kavalíra. Cestováním získal rozhled a určitou dávku světáctví, zbavoval se ostychu před cizím prostředím a učil se vážit si věcí, které doma sotva vnímal. Dobrodružstvím se sice nikdo vyhnout tak docela nemohl, ale jejich úloha byla podružná. Důležité bylo cestovat s otevřenýma očima a vnímat cizí svět. A to Jindřich Matyáš uměl. Nevíme to však přímo od něj, neboť mladý pán Thurn nebyl žádný psavec.

„Cesta Jindřicha Matyáše Thurna se poněkud vymykala z běžného rámce cestování českých šlechtických synků, úplně neobvyklá však také nebyla. Konstantinopol byla hodně daleko a cesta po souši trvala několik týdnů. Při neustálých proměnách vztahů mezi habsburskými císaři a tureckými sultány nebylo nikdy jisto, zda se vyslanci a členové jejich družiny vrátí domů bez úhony nebo zda na čas zmizí v tureckých vězeních. Jindřich Matyáš Thurn dorazil do tureckého hlavního města ve zdraví a za několik měsíců si pobyt v Konstantinopoli zpestřil ještě další cestou. Spolu s mladým vzdělaným Norimberčanem Karlem Nützlem se vypravil lodí do Egypta a do Svaté země. Tento Nützel celou cestu stručně, ale neobyčejně věrně popsal a jeho písemné svědectví se naštěstí zachovalo. Na samém začátku byli oba cestovatelé okouzleni ostrovy Egejského moře, které jim připomínaly řadu příběhů z řeckých pověstí a dějin (Thurn si mohl blahopřát, že má s sebou tak vzdělaného průvodce). Ještě před přistáním v Alexandrii však rychle vystřízlivěli, když zjistili, že byli na lodi oloupeni o peníze, všechny cennosti a doporučující listiny. Stáli na břehu jako žebráci a ze zoufalé situace jim půjčkou vypomohl vicekonsul Benátské republiky.“

To ještě dopadl dobře. Po celé další putování však provázelo ty dva české poutníky střídavě štěstí a neštěstí. Chyběly jim znalosti místních poměrů a jenom s obtížemi porozuměli tajům korupčního a nevypočitatelného jednání úředníků a soudců (tureckých). Thurna a Nützela však žádná smůla neodradila a nakonec vykonali cestu, jakou by se mohl pochlubit i turista moderní doby, který není odkázán na nepohodlné koráby a na oslí hřbety. Projeli kus Egypta od Alexandrie po Káhiru, navštívili pyramidy a vystoupili na nejvyšší z nich, přeplavili se lodí do Sýrie a odtud podnikli dlouhou cestu do Jeruzaléma. Po vzoru ostatních poutníků shlédli všechno památné, co připomínala Bible, a zažili i hodně strachu z loupeživých rot Arabů. Thurn málem utonul při koupání v Jordánu; naštěstí ho zachránil jakýsi toulavý mnich. Když se vraceli do Egypta a jejich loď se marně snažila vmanévrovat do rozbouřeného ústí Nilu, byl Thurn postižen tak strašnou mořskou nemocí, že ho přátelé musili dopravit v bárce na pevninu. Na konci cesty, stejně jako na začátku, byli Thurn s Nützlem bez peněz. Potloukali se po Káhiře a nakonec jim nezbylo nic jiného než se upsat k lichvářskému dluhu nějakému lodnímu kapitánovi. Když přistáli v tureckém hlavním městě, císařský vyslanec za ně dluh zaplatil a půjčil jim peníze cestu domů (to bylo ještě v dobách, kdy ambasády poměrně nezištně pomáhaly). Odpluli lodí do Itálie a alpskou cestou se dostali domů.

„Radost z návratu nebyla bez kazu. Nežil už otec a všichni čtyři bratři měli spoustu starostí s rozpadajícím se rodinným majetkem. Ty nesnáze zavinil do značné míry otec. Neuváženou smlouvou rozdělil majetek tak, že synovi z prvního manželství připadly nezadlužené statky v Gorici a Krajině, zatímco synům z druhého manželství zbývaly jenom statky Vlasatice a Prštice na jižní Moravě, které se po dluhy přímo prohýbaly.“

Soudní spory dopadly pro moravskou větev špatně a hrozil jí takřka neodvratný bankrot. Na dveře klepali věřitelé ze všech stran a nikde se nenabízela pomocná ruka. Smůla. Ne tak docela. Jeden z bratří (jmenoval se Jeroným Václav) projevil naštěstí neobyčejně hospodárného ducha. Takový dobrý ekonom se ve společnosti neztratí. Ujal se řízení záležitostí za všechny ostatní bratry, začal počítat s každým krejcárkem, zčásti prodal a zčásti zastavil rodinné stříbro židovskému lichváři v Praze, no a nakonec přece jenom vyvedl rodinný majetek z krize a nejtíživější dluhy zaplatil. „Byla to krušná léta. Zatímco jiní mladí pánové v jeho věku se ohlíželi po zábavách a po bohatých nevěstách, Jindřich Matyáš neměl často ani pár zlatek do karet. Nebylo peněz na cesty do Vídně ani na lepší oděv nebo na útratu. Odříkání, které pro všechny zavedl Jeroným Václav (říkejme jim kupříkladu thurnovský úsporný balíček) vyvolávalo často pocit zoufalství.“ No jo, nejkrásnější léta plynula... a Jindřich Matyáš (pokud nechtěl zradit rodinné zájmy) trčel na svých statcích na jižní Moravě a utěšoval se leda nadějí, že ona snad jednoho dne ta bída skončí. Musí skončit. A kdyby se snad chtěl vzbouřit proti hospodárnému bratříčkovi? Nemohl. Bylo třeba zaplatit i dluhy z jeho velké cesty na zkušenou, a těch bylo požehnaně. Opojení z dobrodružství v Turecku, Egyptě, Sýrii a Svaté zemi rychle vyprchalo. Zvraty přízně i nepřízně osudu měly provázet Jindřicha Matyáše po celý život.

Osvobození z hrozby bankrotu

Ale snad se konečně bratři Thurnové osvobodili z hrozby bankrotu, ne? Každý z nich měl jakžtakž zajištěnou budoucnost, ale žádný z nich se nemohl považovat za boháče. Na Jindřicha Matyáše připadalo šest vesnic s dvory a rybníky, a kdyby pečlivě hospodařil, mohl po letech tento majetek o nějaké vsi rozmnožit. Nouzí by jistě netrpěl a dokonce by mu čas od času zbylo i něco peněz na trochu toho přepychu. Ovšem pro renesančního kavalíra to bylo hrozně málo. Vyhlídka na zatuchlý život v zastrčeném koutě světa, daleko od dvora a od velkoměstského ruchu ho odpuzovala svou bezútěšností.

Bylo mu čtyřiadvacet let, a to už byl nejvyšší čas, aby se rozhodl, jak udělá díru do světa. Měl aspoň nějaký plán? Vyhlídek moc neměl: chudí kavalíři jako on sháněli bohaté nevěsty nebo službu u dvora a u armády. Lze se obávat, že chudých kavalírů bylo víc než bohatých nevěst. Platilo to taky i o slušně placených místech v dvorské službě. Jindřich Matyáš neměl na vybranou. Což znamenalo vzít si první aspoň trochu lepší partii. A ta partie, ta se jmenovala Magdalena Gallová z Rudolfsecku. „Magdalena byla dcerou významného rakouského šlechtice. Thurn prodal svoje moravské vesnice a odstěhoval se do Rakouska. Tím se bez jakýchkoli výčitek svědomí vzdal cti být jedním z moravských stavů a stal se šlechticem rakouským. Změna jazyka nahrála žádnou roli, protože Jindřich Matyáš stejně mluvil německy.“ Pomohl si finančně, ale – bylo to trochu komplikované: Rakouská panství Aspern a Lossdorf totiž mohl získat až po smrti svého tchána. Jenomže tatínek zemřel až 15 let po svatbě své dcery. To už však dávno Matyášovo a Magdalenino manželství neexistovalo – nevěsta zemřela rok po svatbě a Thurn po ní nezdědil prakticky žádný majetek. Nezbylo mu nic jiného než vstoupit do císařské armády.

„Na uherské hranici monarchie tehdy vypukla nová válka s Turky a pro desítky šlechticů se naskytla příležitost nejen k statečným činům, ale i k získání nějakého toho jmění, neboť důstojnická místa vynášela slušný žold. Thurn se ocitl ve vysloveně mezinárodním prostředí – v císařském vojsku sloužili Italové, Němci, Španělé, Francouzi, Češi, Valoni, Uhři a hovořilo se v něm různými jazyky. Mnoho urozených pánů jezdilo tehdy do Uher jen na zkušenou, převažovali však profesionální vojáci. K těm po několika letech patřil i Thurn. V silné konkurenci nebyl kupodivu bez vyhlídek. Zúčastnil se obléhání Ostřihomě a Rábu a vysloužil si četná uznání za statečnost. Jeho nadřízení o něm mluvili jako o bojovném hrdinovi a statečném rytíři, a protože měl silnou tělesnou konstituci a snášel dobře všechny útrapy táborového života, zdálo se, že na vojně našel pevnou existenci. Do roku 1604 byl plukovníkem. Tehdy se znovu mimořádně uplatnil při potlačování selského povstání v Rakousku a při bojích proti uherským povstalcům Štěpána Bočkaje. Roku 1607. opustil vojenskou službu s pověstí výborného velitele. Málokdo z urozených pánů tehdy vydržel delší čas. Mnozí museli z uherského bojiště odejít pro nemoci nebo pro zranění, jiní proto, že se jim riziko válečnického života zdálo příliš veliké. Thurnova služební doba – patnáct let – byla ve srovnání s jinými velmi dlouhá.“

Do armády vstoupil Jindřich Matyáš Thurn s minimálním majetkem. Jestli si pomohl jako důstojník? Žold měl slušný, ale nepomohl. Dědil přece – to dědictví přešlo na jeho jediného syna, ale stejně za moc nestálo: dědečkovy rakouské statky byly silně zadlužené. Štěstí však přišlo zcela odjinud: moravská větev Thurnů zdědila nečekaně všechen majetek po Thurnech v Gorici a Krajině. Jmění se odhadovalo na 200 000 tolarů a na každého z bratrů připadl tučný díl. Jindřich Matyáš se těch statků ujal s tím, že podíly ostatním bratrům vyplatí. Závazek to byl těžký, ale splnitelný. Hrabě Thurn nabyl již třetí zemskou příslušnost a stal se šlechticem v Gorici a Krajině. Ale ani tato proměna nebyla konečná. Všechny statky totiž prodal a svoje veškeré jmění uložil do koupě ohromného statku Veliše v severovýchodních Čechách. Kupní cena: 150 000 zlatých.

„A tak se stal Jindřich Matyáš, hrabě z Thurnu členem české stavovské obce. Hubená léta, kdy byla Thurnovi dobrá i zlatka vypůjčená od vlastního sluhy, byla zapomenuta. Císařský plukovník Thurn se mohl směle řadit mezi nejzámožnější české šlechtice. K tomuto vzestupu mu pomohly i peníze z věna druhé manželky Zuzany Alžběty z Tiefenbachu. A shodou okolností měl později - opět bez vlastního přičinění – zbohatnout ještě víc: po příbuzných své matky, hrabatech Šlicích, zdědil panství na Žatecku. Cena: 70 000 zlatých.“

Teď už se pana Thurna začaly týkat pouze dějiny koruny české... Aktivně vstoupil do politiky po roce 1608. Čeští stavové se rozhodli, že už se nebudou císaře Rudolfa doprošovat o náboženskou svobodu a začali hrozit. Všichni zůstali pouze u hrozeb. Pouze jediný z nich ve vší tichosti naverboval v Praze malou armádu. Jeho jméno znělo: Thurn. Jindřich Matyáš.

Jeho reputace rázem stoupla. Neutajilo se, že tentýž Thurn napsal císaři osobní dopis. „Nedovedu si dobře představit,“ psalo se v něm, „všechny ty bídy a neřesti, kteréž budoucně na Jeho Milost císařskou a země jeho z toho pojdou a houfně se uvalí.“ Jasné ultimatum. A zabralo. Císař ustoupil a podepsal Majestát. Nedokázal se s tím ale smířit a za dva roky povolal do země pasovské vojsko. Thurn stál v čele stavovské armády na Malé Straně a snažil se je zadržet. Strhoval svou statečností, ale byl raněn kulí do ruky a ocitl se v císařově zajetí. To byla situace skoro neuvěřitelná. Ano, Rudolf držel jako zajatce vlastního válečného radu a snažil se ho přemluvit, aby přešel na jeho stranu. Thurn námluvám odolal a při nejbližší příležitosti utekl spolu s dalšími šlechtici přes řeku do Starého Města. Netrvalo dlouho a Pasovští odtáhli do jižních Čech, zatímco do Prahy slavnostně vjel uherský a zanedlouho i český král Matyáš. V jeho průvodu byl i Thurn, a to na předním místě. Účastnil se jednání o Rudolfově odstoupení – psalo se o něm v diplomatických depeších i v novinách z Prahy. Na poslední chvíli se ho pokusil získat i císař Rudolf. Nabídl mu krumlovské panství, jedno z nejkrásnějších v Čechách. Gesto to bylo velkodušné, ale zbytečné. Císař už neměl co rozdávat a nikdo to nevěděl lépe než Thurn.

„Jeho zásluhy o Rudolfovo sesazení byly tak veliké, že nemohl neočekávat odměnu. Byl jmenován karlštejnským purkrabím, což byla odměna štědrá, protože tento málo významný úřad byl neobyčejně výnosný. Vilém Slavata, který stál v předchozích zápasech na nesprávné straně a musel se nyní s karlštejnským purkrabstvím rozloučit, měl o důvod víc, aby Thurna nenáviděl. Projevů uznání se však Thurn dočkal i od českých stavů. Byl zvolen mezi třicet defensorů evangelického náboženství. Tak se dostal do čela české stavovské obce bez ohledu na to, že k ní vlastně patřil teprve krátce. Zastínil mnoho úctyhodných osobností, které byly v politice už řadu let, lidi vzdělané a proslulé. Vynořil se znenadání a každý jeho čin znamenal úspěch, i když se do té doby politicky neangažoval a s českými záležitostmi měl pramálo společného. I když měl chyby, představoval osobnost, jakou si žádala doba – byl mužem činu. Rozhodností a odhodláním zastínil Jindřich Matyáš Thurn všechny ostatní – nejvíc se to projevilo při defenestračních událostech - a to jej vyneslo nahoru.“