411. schůzka: O vyhánění a shánění

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vilém Slavata. Mědirytina Wolfganga Kiliana ze 17. století.

„A tehdy byli Slavata a Martinic za rušitele obecného pokoje a dobrého i za odbojníky Království českého vůbec nazváni. Na otázku, mají-li je za takové, s přísahou velikou a s pozdvihnutím dvou prstů a s křikem hlučným od stavů za takové byli vyhlášeni. A hned za tím slyšán byl hlas mezi stavy, aby s těmi šelmami do arestu neb do Černé věže bylo pospíšeno. Jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali.“

„K tomu vyhlášení oba dva místodržící, Slavata i Martinic, jako ohromení vedle sebe stáli, jednak bledli, jednak zase se rděli, jeden na druhého pohlížejíce a vztahováním prstů s podivením nad těmi věcmi návěští sobě lítostivě dávali očekávajíce, co se s nimi naposledy díti bude.“

Romantická malba pražské defenestrace z roku 1618 podle Karla Svobody z roku 1844

„Kdykoli direktorové sedali na radě, dali se vždycky vartovati pro svou bezpečnost v paláci před soudnicí čtyřiceti mušketýrům. Prvního dne měsíce června (to máme zhruba týden po tom slavném pražském vyhazování z okna), uradili se páni direktorové vespolek zdravě, že dají nížepsaný dekret jezuitům pražským a všem dalším jejich spolutovaryšům v ten čas se zdržujícím v Království českém.“

Osud českých jezuitů

V tom dekretu poněkud mnohomluvně, leč jednoznačně se tam píše, jak to teď s jezuity v té české zemi bude: „Poněvadž všem vědomé jest, že jezuité v koleji sv. Klimenta na Starém Městě i všecky ostatní školy jezuitské Království českého posavad k znamenité škodě tomuto království byli a svými praktikami jeho stavům všelijaké ouklady strojili, obecný pokoj rušili a mnohého zlého původové a příčina jsou, a poněvadž jest třeba opatřiti, aby Království české i budoucně pod šťastným panováním Jeho Milosti císařské jakožto krále českého v pokoji zůstávati mohlo, k tomu jest jim přísně poručeno, aby všichni jezuité, kdež se koli v tomto království zdržují, nyní i na časy budoucí byli vypovězeni a aby hned, a to nejdéle od dnešního dne do týdne z téhož království jinam společně se odebrali, vystěhovali a na věčnost se do něho nenavracovali.“

Vilém Slavata. Mědirytina Wolfganga Kiliana ze 17. století.

Jezuité to měli v Čechách spočítáno. Obrazně i doslova do týdne. Ostatních řeholních řádů římského náboženství se tento patent netýkal, jenom jezuitů. Oni si ti páni čeští stavové na ně nějak zasedli. Kterážto bouřlivá a škodlivá sekta jezuitská pro své hrozné ouklady, které jest vrchnostem světa strojila, a to i předešlého času také v jiných královstvích a zemích, z týchž království a zemí rovněž vypovědína být musela.

Vyhoštění Tovaryšstva Ježíšova z Českého království bylo rázné, jednoznačné, rychlé. Okamžitě jim byl do Klementina doručen patent a celá kolej byla při té příležitosti neprodyšně obsazena zvenčí i zevnitř vartou silnou, aby z ní ničehož odstraňovati a odvážeti nemohli. Přesné informace o konci jezuitů v Čechách (dočasném konci) máme z pera zpravodaje spolehlivého, byť silně antikatolicky a antijezuitsky zaměřeného, Pavla Skály ze Zhoře: „A tak když termín jejich přišel, vol neb nevol vandrovali všickni z Prahy i odjinud, kdež obydlí svá v Království českém měli, k Vídni. Přednější osoby mezi nimi vyjely nejdříve z Prahy čtyřmi vozy naládovanými, a to po třetí hodině na noc. Potom ostatní a mladší šli s černým křížem jako nějaké procesí skrze Staré a Nové Město pražské. A následovali touž cestou otce své tím způsobem, jak onen čas Léta Páně 1555. za císaře Ferdinanda se do Prahy dostali.“

Jaroslav Bořita z Martinic. Mědirytina zřejmě od Wolfganga Kiliana.

Doba náboženské nesnášenlivosti

Byla to taková vzrušená doba, plná vznícené náboženské nesnášenlivosti. Ta doba byla plná nejenom rázných skutků (jak jsme toho byli právě svědky), ale i emocionálních písemných polemik. V tom roce 1618. se dokonce u nás mluvilo o válce pamfletů. Hned několik veršovaných skladeb tehdy vzniklo, charakteru silně hanlivého. Pamflety líčily Tovaryšstvo v tom nejhorším světle. Zdali ta hanlivost byla zasloužená? Ale o něco takového vůbec nešlo. Šlo o to porazit, přemoci, vytlačit, vyhnat, zadupat do země. Taková milá slovesa. Jedno líbeznější než druhé. Jeden z těch pamfletů se jmenoval Volání a prosba jezuvitů k svatému Václavovi a Krystoforovi, a autor v něm vkládá sv. Václavovi do úst kromě jiných tato slova:

I kterak bych proti svému
dědictví svému milému
měl za vás orodovati,
za vás, kteříž byste rádi
jako diblíkové mladí
věrné Čechy vyhladili,
zemi českou osadili
Španiely ukrutnými,
národy nemilosrdnými,
kteřížto války třepete
a věrné kaceřujete
proti zákonu božskému,
proti zřízení zemskému.

Tady myslím byla možná společná domluva veškerá žádná. Jezuité si však všechny ty výklady taky nedali líbit. Jednak ty výpady a samozřejmě vypovězení ze země se jim silně nelíbilo. Jednak oni sami, a také jejich příznivci sepisovali pilně obsáhlé apologie, tedy obrany. Příslušníci Tovaryšstva se v nich obracejí proti zcela protiprávnému skutku vzbouřených stavů a vysvětlují, že jezuité nechtěli škodit zemi a jejímu národu, jen ze všech sil, tak jak je jejich povinností, hodlali hájit pravou víru, jejímiž zhoubci naopak byli ti. kdo je nyní vyhánějí. A pročpak si zasloužili jezuité tak prvořadou pozornost, když jiní řeholníci, kteří se stejně usilovně snažili podpořit a povznést katolickou církev, byli hněvu stavů ušetřeni? K takto položené otázce nabízejí jezuité vysvětlení: stali se předmětem závisti a nevraživosti, protože vychovávali mládež a dosáhli v tom jistých úspěchů.

„Mimořádně zajímavé jsou historické argumenty, které sami členové Tovaryšstva Ježíšova nabízejí pánům stavům k úvaze,“ uvádí historička dr. Ivana Čornejová ve své knize Jezuité v Čechách, „což kdyby ti druzí, místo aby jiným vyčítali vyvolávání rozbrojů, ohlédli se do dob dávno minulých a zamysleli se nad tím, kdo způsobil rozdvojení země za časů Jana Žižky, kdo radil k tomu, aby byli pražští konšelé v roce 1419 svrženi z oken, a kdo vyzýval, aby byli katolíci mordováni jako vzteklí psi. Kdo je vinen a kdo dal podnět, aby se Čechové kdysi spikli proti Zikmundovi a zavrhli tak ;svého pravého a přirozeného krále! Uvedené doklady velmi pěkně dosvědčují, jak jezuité znali dějiny země, kterou už považovali za svou stejně jako jejich odpůrci, a jak dokázali aplikovat dávné reminiscence na aktuální situaci.“

Freska Potvrzení regulí jezuitského řádu v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci. Fresku vytvořil Jan Kryštof Handke (1694-1774)

Všechna tato umně a historicky korektně snesená argumentace jim ovšem byla platná asi jako mrtvému kabát. Členové Tovaryšstva museli svá působiště, kde prodlévali už víc než šedesát let, opustit. I když se snažili vehementně bránit, ocitali se v situaci, kterou už znali. Pronásledování a vyhánění pro ně nebylo ničím novým. S persekucemi a postihy se koneckonců setkávali i v katolických oblastech říše. Nikdy však neztráceli důvěru v reálnou možnost návratu. Což se jim mělo v Českém království naplnit už po dvou letech.

Členové Tovaryšstva musejí opustit svá stanoviště

„Mezi jinými jejich věcmi mohovitými zanecháno bylo od nich v koleji pět velikých truhel zapečetěných, legátu španělskému náležité a od něho u nich zanechané. Pročež byly také bez odporu vydány jistým osobám a odnešeny na trakařích neb nosiči na Malou Stranu. Co se pak zinventování věcí vlastních jezuitských tklo, chtěli direktorové tu věc strčiti na Pražany staroměstské, aby oni takový inventář zhotovili a svršky i nábytek spolu s celou kolejí v opatrování sobě přijali, Pražané však toho odmítli, že jim toho činiti nenáleží.“

Takže jezuité dostali po šedesáti letech své práce v našem království výhost a během týdne je museli opustit. Což zrovna nejspravedlivější nebylo, neboť – ať už si o nich myslíme co chceme – práce, kterou tu odvedli, zasluhuje v mnohém uznání. Historie však mezi svými příbuznými Spravedlnost nemívá, jak již jsme si na svých schůzkách vícekrát řekli. Každopádně byla země česká tímto způsobem vyčištěna. Ne, nebyla. Bylo tu přece nemálo stoupenců Habsburků. Ačkoli byly pražské brány hlídány důkladně, přece jen k nim pronikly patenty z Vídně, jako kupříkladu k nejvyššímu hofmistrovu Adamu z Valdštejna. Samozřejmě že se to prozradilo a direktoři mu vzkázali, aby nelenil a ty patenty do jednoho složil do desk zemských. Hofmistr se zdráhal, ale stačilo pohrozit, aby si to zdravě rozmyslel a honem, ale honem je vydal, což pan z Valdštejna raději učinil. Pan hofmistr tím pádem arestu ušel, zato mu neunikli jiní, kteří císařské patenty šířili anebo vystupovali v opozici proti direktoriu, což proběhlo poměrně klidně například v Čáslavi, zatímco v Litoměřicích, tam už dalo větší práci zbavit se zdejšího rychtáře. „Matyáš Šiška z Cejnova, rychtář císařský, pro některé své přečinění proti obci a zrádné ouklady z úřadu svého shozen byl. Učinili tak direktorové, neboť se netoliko mnohých věcí nenáležitých proti řádu a právu svévolně dopouštěl, ale nadto, jsa od jistých sousedů těžkými nářky zmazán, že do toho úřadu se vetřel, aby nad lidmi poctivými správu sobě osoboval, proti témuž úřadu tajné praktiky skládal a v řízení věcí obecných překážky činil, tak učiněno bylo o něm vyměření takové, aby jak osoby radní a soudcové, tak i starší obecní a celá obec dotčeného Šišku více v radě netrpěla, jím se v ničemž neřídila a nespravovala.“

Císař Ferdinand II. Štýrský

Obávám se, že nepostihneme v úplnosti veškeré čistky, jež v té době probíhaly v české společnosti (tak jako probíhají pokaždé, když se historický vývoj zvrtne na tu či onu stranu), a tak se raději ruče věnujme druhé polovině podtitulku dnešní schůzky, neboť jsme si předsevzali netoliko o vyhánění vyprávěti, leč i o shánění. Kdopak se to vlastně sháněl? Inu, spojenci. Aha. I tuť otázka naše zní: kde je vzít a nekrást? Otázka věru svízelná a nelehko na ní odpovídat. Zatímco rakouský dům měl od samého začátku na své straně podporu mocné španělské větvě své dynastie, Praha volala o pomoc jenom s nevalnými, rozpačitými výsledky. Vyjednavači direktoria sjezdili během zimy z osmnáctého na devatenáctý rok pomalu půlku Evropy, ale vraceli se buďto s prázdnou, anebo s planými ujištěními o sympatiích a solidaritě. Pomoc pro svou věc získali Češi vlastně jenom ve Falci a v Savojsku, a kromě toho snad jen v Nizozemí. Tato jednání vedl jeden z direktorů – Petr Milner. Jeho dědeček přišel do Čech odněkud u Německa a jeho otec působil v dvorských službách. Petr byl měšťan, ale získal vladycký titul. Což pro něj nebyla těžká věc, neboť za vlády Rudolfa II. zastával úřad, který měl na starosti udílet šlechtické erby. Potom si polepšil ještě víc a stal se královským výběrčím posudného ve městech. Po defenestraci rychle pochopil situaci a politicky se angažoval v direktoriu.

„Schopný úředník, profesionál, znamenal tehdy v politice mnohem víc než sebevznešenější člen vyššího stavu, který nikdy neměl možnost proniknout do zákrutů dvorské diplomacie,“ to jsme si přečetli v knize historika doktora Josefa Petráně o staroměstské exekuci. „Milner, se všemi předpoklady obratného úředníka byl navíc obdařen iniciativou diplomata a stal se spolutvůrcem politiky zemské vlády. Na jeho hlavu především padá jednání s hornorakouskými stavy o konfederaci. Jako diplomat jednal často vedle presidenta Roupovce s politiky falckými a nizozemskými.“ Kromě Milnera se do diplomatických služeb české vlády dostali i další ambiciózní jedinci. Usadili se u nás z týchž důvodů: v Praze se nabízela šance na dvorskou kariéru, a na tu čekali, po té toužili, po ní dychtili jako po vyvolené metě (což vše neplatí jen pro 17. století, samozřejměú – všichni bez rozdílu, od právníků a úředníků, přes lékaře, šarlatány a universitní mistry. Praha se stala Mekkou ctižádostivých mladých mužů, kteří hledali pevnou existenci. „Někde uprostřed životní dráhy předbělohorských měšťanských vzdělanců, kteří se vydali do tohoto labyrintu světa, bývalo získání šlechtického titulu, což bylo znamení, že zavadili o dvorské služby.“ A na konci? „U některých staroměstské popravčí lešení, u jiných emigrace. A další... mnoho dalších... kteří se v politickém usilování nedostali kupředu, tak ti přežili vše. Těm se otevřela nová příležitost usilovat o uprázdněná místa, pokud se včas stali katolíky.“ Tak daleko však ještě nejsme. Nejsme ještě svědky oné bezohledné rvačky o koryta a korýtka, do nichž se vládnoucí moc chystá nalít mastnou, voňavou, lákavou šlichtu...

Příběh Jana Jesenského

Jan Jesenský z Jasena, zvaný po latinsku Jessenius, pobýval v Praze během svého života několikrát. Poprvé se sem dostal, když předtím věnoval dedikaci „božskému Rudolfovi“, k jehož císařskému dvoru měl namířeno. Jessenius byl luterán, a jako takový nemohl doufat, že by si mohl odnést doktorský titul z některé renomované italské university. A co pražské vysoké učení? To tehdy doktorské hodnosti z oboru medicíny neudělovalo. Mateřštinou našeho milého lékaře byla němčina. A v zemi německé nakonec doktorát získal, když sepsal práci O pravdivé filosofii veškerenstva a věnoval ji saskému kurfiřtovi. V pouhých osmadvaceti letech začal přednášet na universitě ve Wittemberce. Což byla oslnivá kariéra a vzbudila dost zlé krve, protože se zdejší kolegové musili s mladým nesnášenlivým profesorem Jesseniem dělit o universitní důchody, tudíž nebyli jeho protekcí zrovna nadšeni a žárlili na ni. Pak přišla na řadu první veřejná pitva, což byla senzace, řeklo by se historická, protože se o ní mluví a píše dodnes, i my jsme na ni nezapomněli, ale – mezi námi: samu lékařskou vědu ničím neobohatila. Popis té pražské pitvy a několik dalších spisů o anatomii, které Jessenius vydal, věnoval přirozeně Rudolfovi II. Vytrvalost jest klíčem k úspěchu. Jesseniovi neprotekl. Vzal to přes dvůr císařského mladšího bratra Matyáše ve Vídni. Nepodceňujeme význam jeho vědeckého díla, ale i kdyby býval tím sebeučenějším anatomem, nikdy by zřejmě nedosáhl tolika veřejných poct a proslulosti, nebýt toho, že se dal na kariéru politickou. Což se mu nakonec stalo osudným. Ještě než k tomu došlo, objevil se 50letý lékař někdy na sklonku roku 1615. jako host v pražské universitní koleji. Z Vídně si přivezl knihovnu a poněkud nečekaný přírůstek, novorozeně, nemanželskou dcerku Julii.

„Universitní kariéra v Praze byla vlastně degradací proti dvorským službám ve Vídni. Karlovo vysoké učení mělo v té době dost provinční ráz. Se svou (jedinou) artistickou fakultou nebylo vyhledáváno ani cizinci, ba ani domácími studenty. Rektor Martin Bacháček z Nauměřic se snažil povznést českou stavovskou universitu z ústavu pro vzdělávání učitelů městských škol v Čech na skutečné vědecko-pedagogické pracoviště, které by přitahovalo věhlasem svých profesorů. U Jessenia se to zdařilo poměrně snadno; astronom Jan Kepler, kterého chtěl Bacháček rovněž získat, dal prostředí císařského dvora, kde byly pro vědeckou práci lepší podmínky. Medicinské přednášky se konal jen k obohacení všeobecných znalostí posluchačů artistické fakulty, vyšší obor lékařský v Praze neexistoval.“

Ján Jesenský. Autor Matthäus Merian starší.

Na podzim roku 1617. byl Jessenius zvolen rektorem pražské university. Aniž byl formálně jejím profesorem (ale to nevadilo, protože zasáhli vlivní přátelé). Okázalá inaugurace nového rektora a tradiční pohoštění zaplatil jeden z defensorů, Bohuslav z Michalovic. Rektor Jessenius se ve svém křesle moc neohřál, když přebíral diplomatický úkol, kvůli kterému musel požádat své kolegy o uvolnění. Mezitím totiž došlo k defenestraci a on odjížděl s pověřovacími listy direktoria jako úřední legát na sněm uherských stavů do Prešpurka, což je dnešní Bratislava. V jaké záležitosti se tam vydával? V kuriózní. To je poněkud víceznačné upřesnění. Konkrétněji. Uherský sněm se sešel proto, aby projednal volbu Ferdinanda Štýrského uherským králem. Češi, kteří před necelým rokem Ferdinanda klidně přijali, mezitím vyhodili jeho místodržící z okna Pražského hradu a nyní se snažili přesvědčit Uhry, aby témuž kandidátu nedávali svůj hlas. Pozoruhodná změna stanoviska. Jakpak Jessenius v tom městě nad Dunajem uspěl? Neuspěl. On tam spadl doslova jako do jámy lvové. Uherský zemský správce s ním nevedl dlouhé řeči, vyčetl mu, že ti Češi zase začali bouřku, „kterou tam kdysi Žižka započal.“ No a v tom Prešpurku byl zrovna přítomen císař a král Ferdinand. Ten naopak Jesseniův příjezd uvítal. Dal ho na místě zatknout jako prvního živého rebela, který se mu dostal do rukou a nechal ho odvézt do Vídně k řádným výslechům. Byl sice poslem, Jessenius na to taky poukazoval, dokazoval svou diplomatickou imunitu ověřovacími listy, ale nic naplat. S rebely se nejedná jako s diplomaty. Zato od nich lze – teda pokud jsou ve funkci diplomatů – může dost vyzvědět. Několik opakovaných nočních výslechů mělo Jessenia přimět, aby mluvil. Nač se ho ptali? Byly to otázky šité na tělo. Například: „Kdo ho volil za rektora?“ „Byl někdy zavázán císaři úřední přísahou věrnosti?“ „Co soudí o vyhození místodržících z okna?“ Také se ho ptali: „Zdali z více z domácího či postranního záští a pomsty osobám vyhozeným či pro nějakou obecní pomstu toho se v Praze dopustili?“ A odpověď: „Ač nemá domnění takového o těch poctivých a vzácných lidech, jest však přitom člověkem, který sice řečí lidských doslýchati a na skutky jejich patřiti může, ale lidem do srdcí nahlídati a mínění jejich vnitřního vyzpytovati nemůže.“

Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí

Co s ním, s tímhletím podivným vězněm? Půl roku si ho nechali v arestu a pak ho vyměnili za dva stoupence Habsburků, držené v Čechách. Jeho internace vzbudila rozruch, hodně se o ní mluvilo i psalo. Ve zbožných myslích pamětníků vznikla pověst o prorockých schopnostech rektorových. „Povídal přátelům, že ve vídeňském vězení, do Prahy již odjeti maje, na stěně napsal IMMMM. Což když po jeho odjezdu mnozí četli a nerozuměli, přišel Ferdinand a vykládal to tak: Imperator Mathias Mense Martio Morietur – to jest Císař Matyáš v měsíci březnu zemře. A vzav křídu, napsal též proroctví: Jesseni, Mentiris, Mala Morte Morieris. To jest´Jessenie, lžeš, zlou smrtí zemřeš! To vzpomínav Jessenius, přidal: „Jakož jsem já neselhal, neboť umřel Matyáš téhož měsíce, tak bez pochyby Ferdinand o to se postará, aby se jeho proroctví splnilo.“ Ať už to bylo tím proroctvím nebo ne, stalo se to. Zlou smrtí Jan Jessenius věru brzy zemřel. Jeho trest patřil k těm nejkrutějším.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?