410. schůzka: Druhé kolo

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pražský hrad v roce 1607. Dobová rytina.
0:00
/
0:00

Bylo jaro roku 1619. Česká povstalecká vláda se držela u moci už deset měsíců. Praha žila jako v horečce, Přepracovaní direktoři nevěděli, který z prekérních problémů řešit dřív. Nakupilo se jich bezpočet. A oddechový čas, zimní klid zbraní, pomalu končil.

Co bude dál? Podpoří odboj Čechů zahraniční pomoc? Pokud ne, utopí se protihabsburská vzpoura v izolaci, protože na lokální konflikt, na ten Vídeň vojensky stačí. Jestli loňské podzimní tažení uvázlo, jestli Habsburci v prvním kole mnoho nedokázali, tak proto, že je výbuch revolty zastihl nepřipravené. Nestačili totiž poslat do Čech trestnou expedici dostatečně rychle, tažení na Prahu nemělo tu pravou rasanci. Před Čáslaví ofenzíva císařských uvázla a generálové Buquoy a Dampierre musili s příchodem mrazů zmizet v zimních leženích. Jenomže blížilo se další kolo zápasu a všechno (žel) nasvědčovalo tomu, že na letní válečnou kampaň bude protivník připraven nejen mnohem lépe než loni, ale také podstatně lépe než Češi.

Karel Bonaventura Buquoy, rytina Matthaeua Meriana z roku 1662

„Vyjednavači direktoria během zimy 1618–1619 sjezdili sice půlku Evropy, ale vraceli se buď s prázdnou anebo s planými ujištěními o sympatiích a solidaritě. Pomoc pro svou věc získali vlastně jenom ve Falci a Savojsku. Jak falcký kurfiřt, tak savojský vévoda neinvestovali prostředky z nějakého idealismu. Český zápas za náboženskou svobodu byl pro ně spíš krycím heslem než vznešeným motivem. Platilo to zvlášť o savojském vévodovi – vždyť sám byl katolík. Avšak obě knížata už delší čas šilhala po české koruně. Diplomati Prahy ji také oběma tajně přistrkovali. Zatím v náznacích jako myslitelné řešení závislé právě na výsledku mocenského měření sil, nicméně ta hra měla svou aktuálnost. Nebylo tajemstvím, že starý císař Matyáš je těžce nemocen a dlouho asi panovat nebude. A čekanec trůnu, už dříve přijatý Ferdinand, se pro české stavy stal nežádoucí osobou.“

Portrét císaře Matyáše z roku 1583 od Lucase van Valckenborch

Českých emisarů jezdilo po Evropě nemálo. Hlavně se cestovalo k protestantům, například do revolučního Nizozemí. Jestli putovali k Holanďanům ti nejlepší naši vyjednavači, to nevíme, ale není to vyloučeno, neboť uspěli. Od tamních generálních stavů získali slib pravidelných finančních injekcí ve výši padesáti tisíc zlatých tolarů měsíčně. Hotové peníze vskutku obdrželi, ale pokaždé s mnohaměsíčním zpožděním. Pokud je dostali vůbec. Příspěvky přicházely nepravidelně a v rozhodující fázi ustaly úplně. Podobně problematickou stala nizozemská přímá vojenská pomoc. Frenckův pluk o šesti stech jezdcích měl spíš symbolickou než vojenskou hodnotu. A Francie. Anglie. Sasko. Státy protestantské Unie – tam naše diplomatická ofenzíva neuspěla buď vůbec, nebo byly její výsledky mizivé. Václav Budovec z Budova sice vypracoval Apologii, rozsáhlý spis vysvětlující podrobně podstatu a argumenty českého sporu, jenže problém byl právě v tom, že ten spis byl velmi obsáhlý a vysvětlující vše velice podrobně. Pan z Budova poněkud přecenil duchovní vyspělost evropských politiků a zahrnul je myšlenkovou konstrukcí tak komplikovanou, že ten těžkopádný text sotvakdo vůbec přečetl. A když ano, tak z něj moc moudrý nebyl.

„Zdravím Tě, vznešený pane, kmotře nejctihodnější. Nikdo, kromě bezbožníka, nepopře, že výsledek událostí, zvlášť v tak nepříjemných věcech, závisí od Boha samého, a potvrdí, že všichni zbožní a Bohu věrní jsou zavázáni přijmout Bohem připravené prostředky a léky. Kdyby se však Bohu zalíbilo mě zkoušet zde pod křížem jen proto, abych s vůdcem Kristem a dobrým svědomím mohl přináležet k svaté jednotě těch, kterým leží víc na srdci obecné a veřejné dobré církve než soukromé věci, přičemž ona jednota neohrožuje žezla králů, ale ochraňuje a upevňuje, jsem připraven s boží milostivou pomocí snést cokoli Bůh dopustí, v odhodlání oslavit ho buď životem nebo smrtí. Copak je možno použitých jiných léků k odstranění všeho zla než vytvoření unie?“

Karel starší ze Žerotína (1564-1636), rytina Johanna Balzera z roku 1772

Tolik krátký úvod. Při vší úctě k Václavu Budovcovi z Budova, než se příjemce jeho listu dostal k jádru věci, totiž že bude zapotřebí vytvořit protihabsburský spolek neboli unii, tak většinou čtení vzdal. Učenou rozpravu si mohl dovolit ještě tak se svým moravským přítelem Karlem starším ze Žerotína, ale u nepoměrně jednodušších adresátů v západní Evropě už nepochodil.

Čechy zapomenutou periferií

Ostatně – pro západní Evropu zůstávaly Čechy pořád zapomenutým koutem, takovou periférií kontinentu. Nedalo se čekat, že by kdekterý státník hodil za hlavu vlastní starosti, aby nadšeně upjal zájem a investoval dokonce prostředky do nepříliš srozumitelného sporu v zemi, od dob husitství známé hlavně svým kverulantstvím. Nojo, zase ti Češi. Značná část Evropy se udiveně ptala: O co těm zpropadeným českým rebelům vlastně jde? Rozčilují se, že jim vrchnost vnucuje víru? Copak je tomu ale v zemích protestantských jinak? To tedy nebylo. Prakticky všude jinde platilo nám již dobře známé: Cuius regio, eius religio. Koho vláda, toho víra. Většina z nás si dozajista vzpomene, že šlo o obecně přijatou zásadu augsburského náboženského míru z poloviny 16. století, která rozdělila Evropu na protestantský sever a katolický jih. Čechům ta doktrína nestačí? Chtějí něco víc? A co vlastně? A co se Habsburků týká: Přejí si Češi jejich vládu nebo ne? Kdo to má poznat? Slovy tvrdí, že ano, svými skutky však říkají, že ne. Z většího odstupu nebyl program stavovské opozice nějak extra srozumitelný.

Stavovský odboj nebyl záležitostí národní, a to ani v dnešním, ani v tehdejším slova smyslu. Proti Habsburkům vystoupila elita, úzká společenská vrstva – nekatolická feudální špička. Účasti širokých lidových vrstev páni sami včas zabránili. Ale česká chasa, jak jsme si jí už zvykli podle tehdejšího termínu říkat, ta sice byla na bojištích té doby přítomna, jenomže pouze z povinnosti, ba dokonce z donucení. Páni totiž stavěli své poddané do jednotek zemské hotovosti, kterým měli podle regulí velet (praxe však byla taková, že se nechávali zastupovat a zůstávali doma). Řečeno na rovinu: Chudáci nastavovali krky, zatímco jejich skromné majetky drancovaly žoldnéřské tlupy. Dodejme: obou stran. Lid musel v podstatě všecko financovat formou berní, daní a povinných naturálních dávek. Taky se účastnil opevňovacích prací. Ale jinak neměli obyčejní lidé na rebelii ani ten nejmenší zájem.

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772.

„Toho roku 1619. sjeli se v pondělí po neděli Smutné 18. dne měsíce března do měst pražských u velikém množství na sjezd všichni stavové, nedbajíce žádných překážek, ani přílišnou zlostí cest, na kterých sněhu místy dobře do pasu napadlo.“ Sněhová kalamita tedy české pány neodradila, ba ani neutěšená finanční situace jejich vojsk. Žoldnéřské pluky, které obvykle byly na zimu rozpuštěné, musely zůstat tentokrát pohromadě. Řadu měsíců ovšem nedostávaly žold. Mnozí vojáci na sobě měli roztrhané hadry a svoje zbraně dali do zástavy markytánům výměnou za potraviny. V některých leženích řádily během zimy epidemie. Jak zabránit takové demoralizaci v hladové armádě? Kde vzít a nekrást? V téhleté tíživé atmosféře se sešel březnový zemský sněm.

Kde vzít a nekrást?

„Prve, nežli přistoupili k jednání, jedna osoba rytířská z obce, Dobřanský po rodu, učinil dotázku v plném shromáždění stavů, kterak Janu Rudolfovi Trčkovi od nich váženo bude, když on nepříteli zemskému, jej veda, cestu do Království českého ukazoval, jeho všelijak fedroval i na grunty své kvartýrovati nechal a jemu návěští dával. Co vše činil skrze svého regenta, člověka nadmíru povětrného. Té otázky doslýchaje v uši své, týž Jan Rudolf Trčka velkým hněvem popuzen jsa, zuřivou tváří obrátil se k Dobřanskému slovy, že v hrdlo lže jako nepoctivý, on že tomu, aby byla pravda to, co mluvil, odpírá. Dobřanský nic se neuleknuv, doložil, že on sám, Trčka, jako nepoctivý mluví a že to všichni poctiví lidé dokáží. K tomu si ihned všickni ozývali, že je to tak a že to dokázati mohou. K tomu Dobřanský ještě doložil: My nebozí, o všechny statky své jsme přišli, nám nepřítel je vydrancoval i zapáliti dal. Tys toho všeho příčinou a ty jsi mu na statky naše ukazoval a jeho jsi všemi prostředky a provianty, i do ležení mu je voze, fedroval. Kteroužto důtkou Trčka byl v svědomí svém tak předěšen a zkormoucen, že nevěděl, jak se říká, kudy kůží svou dýchá a kolik husí doma má.“

Ve shromáždění českých zástupců, ať už se jim říká zemský sněm nebo Parlament, bylo a je kolikrát náramně živo a názor stojí proti názoru, ale že by dnešní poslanci nevěděli, kudy kůží svou dýchají a kolik hus doma mají, to zase ne, to oni mají dobře ošetřeno. Ovšem daleko závažnější než to, kdo s kým kolaboroval, byly zprávy z nepřátelského tábora. Španělský král Filip III. poskytl svým rakouským příbuzným 300 000 dukátů k naverbování padesátitisícové armády. Stavěla se především z Valonů ve Španělském Nizozemí. Ještě sice nemohla zasáhnout do bojů, ale bylo zřejmé, že v nejbližších měsících se převaha Habsburků na frontě projeví. Chmurné vyhlídky mohl zažehnat jenom zázrak, nějaký nečekaný zvrat. A objevil se nějaký takový? Jedna nadmíru důležitá zpráva do Prahy dorazila, a to v době konání sněmu, v prvních jarních dnech. Říkalo se v ní, že právě zemřel 46. historický panovník na českém trůně.

„Císař Matyáš, toho jména I., římský císař uherský a český král 20. března podle nového kalendáře mezi 8. a 9. hodinou ráno divným řízením božským, ale s nemalou škodou a záhubou Království českého ve městě Vídni během života svého v přítomnosti krále Ferdinanda a mnohých poslů křesťanských potentátů a tajných svých radů dokonal v letech věku svého šedesáti dvou a patnácti dnů. Což sběhlo se velmi rychle. Neboť toho dne, připraviv se do šatu, chtěl z lože svého povstati a ke stolu se posaditi, aby pro posilnění těla mdlého polívky kapounové trochu pojedl. Ale jak z lože vycházel, šlak ho porazil, až netoliko omdlel, ale i v krátké chvíli umřel, byv však krátce předtím olejem posvěceným naposledy pomazán. Jak skonal, hned všecky věci jeho u přítomnosti krále a dalších pánů byly zapečetěny. Tělo jeho mrtvé pak po poledni radou lékařů otevříno a drahými mastmi vonnými namazáno. Našli v něm srdce, slezinu, játra a ledviny celistvé a zdravé, žaludek však poněkud zašlemovaný, ale plíce porušené, mozek pak téměř do polovice shnilý a zřídlý.“

Portrét císaře Matyáše z roku 1583 od Lucase van Valckenborch

Informaci o císařově smrti se čeští stavové dozvěděli během jednání v soudní světnici na Pražském hradě. Příliš se neradovali. Jeden protivník odešel, ale u úmrtního lože už připraven stál jeho bratranec. „Proto stavové, zvěděvši o smrti císařské, od předsevzetí svého opatrovat sebe i vlast svou před násilím i lstmi nepřátelskými neupustili, rozumějíce tomu výborně, že tou smrtí císařskou zlost protivníků a nenávist tím živěji se rozpálí a tím silněji proti nim plápolati bude.“ Během několika dnů poslal Ferdinand z Vídně do Prahy tři listy. Spěšní poslové takřka uštvali koně. „Král Ferdinand nemeškal a napsal místodržícím v Království českém z Vídně, kterak Pán Bůh všemohoucí jest krále velikým zármutkem navštívil a Jeho Milost římského císaře Matyáše, pana otce a strejce nejmilejšího a pána jejich nejmilostivějšího, včerejšího dne prostředkem smrti z tohoto světa do věčné slávy povolati ráčil. Poněvadž úplná správa Království českého a zemí k němu přivtělených jemu, jakožto králi českému korunovanému přináleží, proto je, kteří byli za místodržící již zřízeni byli, při této správě až do dalšího nařízení zůstavuje. A milostivě jim poroučí, aby všem nejvyšším úředníkům, soudcům a radům, jakož ovšem osobám z obce přítomným i nepřítomným, též Pražanům a jiným městům tuto zarmoucenou zprávu ve známost uvedli, aby ve smutku chodili. S pomocí Pána Boha všemohoucího na to mysliti a přičiňovati se chce, aby dotčené království v dobrý a mírný způsob zase uvedeno býti mohlo a jeho obyvatelé v pokoji, lásce a svornosti zůstávali, též řád a právo průchod svůj míti mohlo. O čemž všem Adam z Valdštejna, nejvyšší hofmistr království po svém příjezdu obšírnější zprávu jim dáti bude moci. Jakož pak že král ke všem obyvatelům Království českého nic jiného se nenaděje, než že oni na svou povinnost a přísahu pozor dají a k němu skutečnou poddanost a poslušnost zachovají.“

Ferdinand – málo pije, málo mluví, málo myslí

Pěkné psaní. Všem Čechům, když si je přečetli, muselo být v ten moment jasno. Věru teď měli proti sobě čeští stavové onačejšího soupeře. Proti němu byl mrtvý Matyáš duší skoro andělskou. Ferdinandův list byl však ještě docela zdrženlivý. Důvod: španělské posily byly ještě mimo bojiště. Ten malý, kulaťoučký, zrzavý muž, o kterém se říkalo, že je to „mnich s korunou na hlavě“, a taky se o něm ještě říkalo, že „málo pije, málo mluví, málo myslí,“ ten se daleko víc než vlastním rozumem řídil pokyny svých rádců. Když jejich doporučení vyhovovalo jeho bigotnosti, snadno se s nimi ztotožňoval. V prvním svém listu vyslovoval naději, že ho Češi uznají za krále. Vždyť už před dvěma lety byl na Pražském hradě jako „čekanec trůnu“ přijat a korunován. Ve druhém svém listě do Prahy potvrdil ve funkcích všechny bývalé nejvyšší zemské úředníky. Skutečnost, že vláda je dávno v rukou třicetičlenného direktoria? Tu odmítal vzít na vědomí. A vzápětí doručil posel třetí zásilku: Ferdinandův revers, v němž se zavazoval dodržovat všechny zemské svobody – včetně Majestátu. To už bylo na direktory z české vlády příliš a odpověděli políčkem: vrátili list do Vídně neotevřený, pouze s poznámkou, že byl doručen na chybnou adresu. Ferdinand pochopil urážku správně. Povstalci mu dávali najevo, že považují český trůn za uprázdněný. Což se rovnalo přímému vypovězení války. Vydal se Ferdinand na Čechy? Ještě pořád neměl pohromadě armádu. Zapřel v sobě vztek a poslal nový dopis, ve kterém zval vysokou českou delegaci k smírným jednáním do Vídně. To bylo velkorysé... Nikdo z pánů však nemínil dobrovolně do té pasti vlézt. Všichni chápali, že se hraje o čas. A že další kolo utkání kdo s koho je přede dveřmi.

Majestát Rudolfa II. z roku 1609

„Nyní události nabraly tempo. Radikálové mezi českými pány konečně, po deseti měsících úsilí, přesvědčili většinu ostatních, že smrtí Matyáše vznikla ideální příležitost pro vypuzení Habsburků. Bylo ovšem nezbytně zapotřebí zajistit spolupráci ostatních zemí Koruny, jinak hrozilo, že by jejich nesouhlas s volbou nového, nehabsburského panovníka mohl vést k rozpadu českého státu. První kroky znamenaly vstřícné gesto vůči Slezsku, které jako jediné v loňském kole zápasu povstalcům vojensky pomohlo.“

Vstřícné gesto vůči Slezsku

Jakpak to vstřícné gesto vypadalo? Český sněm přijal tři důležitá rozhodnutí, kterými vlastně plnil staré požadavky Slezanů. Což znamená: že vyslovil souhlas se zřízením slezské kanceláře jako instituce autonomní správy, což muselo velmi bolet česká srdce, ale proč nesouhlasit, teče-li do bot... Dále český sněm schválil přiřčení opavského knížectví Slezsku na úkor Moravy – řízne-li se do cizího, vlastní krev neteče; a za třetí Čechové slíbili při příštím obsazování trůnu Slezanům hlas stejné váhy jako měli oni sami.

Jindřich Matyáš Thurn

Krásné gesto. Nesobecké. Což ještě nebylo všechno. Na úspěch jednání se slezskou delegací navázala vzápětí dohoda se stavy Horní Lužice, která přistoupila k česko-slezské konfederaci. Co ale uděláme s tou Moravou... jednou... neutrální...že. Hrozilo vskutku, že Habsburci zneužijí jejího území ke vpádu do Čech. Moravská neutralita způsobovala ještě jeden problém. Tajně se vyjednávalo s Falcí, jenže bez Moravy by to nebylo ono. Ještě jednou táž otázka: co s Moravou? Mezi povstalci byl už dlouho na přetřesu plán přimět Moravu ke spolupráci. Nejlépe silou. Což je osvědčená metoda, i když... ne vždy právě čistá. To si stavové uvědomovali, nakonec však zvítězilo hledisko, že vojenská intervence je sice zlem, ale nutným, správně, nutným, aby bylo české povstání zachráněno. A tak v půli dubna roku 1619 vtrhli Češi na Moravu. „Hrabě z Thurnu, zachovav se ochotně, hnul se se vším vojskem svým a přitáhl k městu Jihlavě a vzkázal úřadu a obci slovy přátelskými, poněvadž o tom zprávu má, že je úmysl hraběte Dampierra tudy kolem města do Markrabství moravského s lidem královským táhnouti, tudíž že on dříve přijel, aby je před mocí násilnou ochránil a některý prapor pěchoty pro lepší bezpečnost ve městě jim zanechal.“ Tak to šlo dál, od severu přispěchali Čechům na pomoc Slezané, a zanedlouho se již do Znojma mohla dostavit na základě tajných úmluv i moravská opoziční šlechta, a 2. května tam její mluvčí Ladislav Velen ze Žerotína manifestačně prohlásil, že Morava se připojuje k povstání českých stavů.

Albrecht z Valdštejna. Autor patrně Balogh Zoltán.

Nebylo to zrovna nejčistší, co provedli Čechové Moravanům. V podstatě šlo o intervenci a puč, ale zase na druhé straně to zůstalo v rodině, všichni přece mluvíme česky, tak jakýpak fraky. Dva ze tří moravských pluků vojensky nezasáhly, protože jejich velitelé stejně neměli Habsburky rádi, no a ten třetí, ten neměl čas zasáhnout, protože byl dislokován až v Olomouci, a když ze severu podpořilo českou intervenci vojsko Slezanů, tak sebral jeho velitel – jistý Albrecht z Valdštejna – zemskou pokladnu (asi 100 000 zlatých) a s částí svých vojáků utekl do Vídně. V Brně byla ustavena vláda třiceti direktorů a byli jsme zase všichni pěkně pohromadě.

autor: Josef Veselý
Spustit audio