409. schůzka: Kdo s koho

Jakpak to, že ti dobří chasníci moravští nepodpořili v těžkém boji své statečné české bratry? Inu, jak to říct a nedotknout se... Oni se do ničeho raději nehrnuli. Měsíc po defenestraci byl svolán do Olomouce sjezd moravských stavů. Svolali ho moravští zemští úředníci a kontrolován byl zjevně katolickou stranou. Čeští poslové, kteří přijeli s oficiálním dopisem, žádajícím o podporu českého stanoviska i o konkrétní pomoc, byli přijati chladně. Slíbili pomoc při jednáních o smírném narovnání s císařem, ale nic víc. Formulace odpovědi, s níž se ztotožňovala většina moravské evangelické i katolické šlechty, byla přičítána Karlovi staršímu ze Žerotína. Obě dvě křídla se zalekla všeobecného odporu k občanské válce. O to hlasitěji se ozývaly čerstvé i staré připomínky na příkoří a nepochopení, kterého se Moravané dočkali od českých stavů, na sobeckost české šlechty a její nespravedlivou touhu po nadřazenosti. Češi vždycky sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali, řekl o Češích a Moravanech Karel starší ze Žerotína.

Verbování vojska za zemské peníze

Vedlejší země Koruny české se cítily vždy odstrkovány. Teď se českým stavům jejich přezíravý postoj vymstil. V Olomouci to však úplný propadák nebyl – Moravané dali souhlas, aby se naverbovalo za zemské peníze vojsko: dva pluky jezdců po tisíci mužích a jeden pluk pěších s třemi tisíci muži. Velení nad pěchotou bylo svěřeno Albrechtovi z Valdštejna a nad jízdou Petrovi Sedlnickému.

„Příkaz z verbování moravského vojska byl vydán dříve, než začaly v Čechách vojenské akce (píše se v knize historika dr. Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna). Nebezpečí, že by Morava mohla být vystavena vpádu cizí armády, zůstávalo zatím jenom pomyslné, a moravští stavové by se asi neodvážili označit předem za možného nepřítele ani císařskou armádu, ani vojsko českých stavů. K čemu tedy překotný spěch? Proč tolik opatrnosti? Mohlo moravské vojsko v případě potřeby sloužit i spojencům? Na vojenskou podporu českých stavů v tomto okamžiku nepomýšleli ani katolíci, ani evangelíci; nestáli však v pozadí za tímto spěšným verbováním radikální katolíci, kteří už nyní mysleli na podporu císaře?“

Na odpovědi na tyto otázky si musíme počkat. Císařské Vídni dodalo peníze na válku hlavně Španělsko. Habsburci za ty finance postavili dva sbory, Buquoyův a Dampierrův. Někdy na přelomu srpna a září 1618 je od jihu a od jihovýchodu poslali do Čech. Buquoyovi se podařilo vytvořit si nástupiště k ofenzivě tím, že obsadil dvě jihočeské pevnosti, Budějovice a Krumlov. Dampierre prošel Moravou, aby pak přes Jindřichův Hradec vedl společně s Buquoyem přímý útok na Prahu. A stavovská armáda? Začala trošku nešťastně. Zabloudila. Ztratila cestu a než ji na jihu Čech zase našla, chvilku to trvalo. Ale ještě než se česká armáda zorientovala, schytali císařští první porážku. Konkrétně ji utržil plukovník Henri Duval de Dampierre, a místo, kde se tak stalo, nese jméno Jindřichův Hradec.

„K tomu městu navrátil se hrabě z Dampierru, neboť chtěl pokoštovati štěstí svého.“ Takto stylisticky nápaditě uvedl onu jindřichohradeckou historii Pavel Skála ze Zhoře. „Právě v tu dobu, kdy nejvyšší příval s hrozným hřímáním a blýskáním spadl a petardou rozvrhl jednu bránu, kterou již lid jeho pěší s velikou silou valil se do města, nic jiné Dampierre nesoudil, než že město již ve svých rukou má. Ale poněvadž veliké štěstí měšťané měli, na rynku stálo pohotově střelby několik kusů nabitých právě proti ulici té, kterou se dampierrovští hrnuli na rynk, pročež spustili je rychle někteří zmužilejší lidé proti nim a udělali v nich prostrannou ulici, že poslednější z lidu císařského zapomenuli tlačit se na rynk, nýbrž hleděli raději, aby zase ven z brány včas odvandrovati mohli, aby je podobné krupobití olověné nezachvátilo. Mezitím měšťané spolu s lidem služebným užili času, že mohli se proti nepříteli ve větším počtu sebrati a dotírati na ně tak zmužile, že na straně Dampierrově do tří set sedmi pacholků na place bylo pobito, ze strany městské do šedesáti pěti osob. Nakonec však Dampierre, byv také v té šarvátce zraněn, na pokoji město musiti nechal.“

Bartolomějský sněm

Den svatého Bartoloměje připadá na 24. srpna. Sněmu českých stavů, svolanému na konec srpna roku 1618, že říká „bartolomějský“ proto, že si jej každý dobře zapamatoval, asi kvůli tomu, že na bartolomějskou noc 46 let předtím se v Paříži vraždilo velice. On ten sněm začal vlastně dvacátého osmého srpna, a to modlitbou k Pánu Bohu za požehnání, pomoc a ochranu v předsevzetí tomto svatém. K témuž Bohu se dozajista nesly i modlitby ve Vídni. Když se domodlili naši stavové, byla vznesena otázka, jestli k takovým důležitým věcem, jaké se mají projednávat, se má poslat i pro stavy podjednou. Jednomyslně se rozhodlo, že ano, že je to slušné a náležité, protože půjde o obranu země. Co se domluvilo, to se taky hned provedlo. Pozvánka putovala k nejvyššímu purkrabímu pražského Adamovi ze Šternberka, k nejvyššímu hofmistru Království českého Adamovi z Valdštejna, také k Děpoltovi z Lobkovic, což byl jeden z místodržících, a ještě zbýval Diviš Černín, hejtman Pražského hradu. Půl druhé hodiny se čekalo na jejich odpověď.

„Po dlouhém očekávání vrátili se vyslaní od stavů a o nejvyšším purkrabím oznámili: poněvadž jsou ho stavové podobojí do arestu vzali a jemu poručili, aby nikam z domu svého krom zahrady císařské a kostela Hradu pražského nevycházel, on se na Hrad pražský dostaviti nesmí. A také tam nepůjde, dokud co císař jemu to poručiti neráčí. Od nejvyššího hofmistra dostali odpověď, že dnes nemůže pro pilný odjezd svůj mezi stavy přijíti, aby mu to za zlé neměli. Možná nazejtří. A Lobkovic a Černín ohlásili se, že se od mínění nejvyššího purkrabího oddělovati nechtějí.“

Zkrátka páni katolíci dali protestantům najevo, že to povstání není jejich. že se do ničeho plést nebudou. ať si na Hradě jednají sami. Zatímco ve Vídni měli také vážné problémy. Nikdo sice smyšlenkám o loajální rebelii nevěřil, ale ani Habsburkům na válečné řešení prostředky nepřebývaly. Chyběly peníze, chybělo vojsko. I ve Vídni potřebovali totéž, co v Praze – získat čas. Proto všechny ty ostré listy z Vídně až do konce léta 1618 leccos Praze mezi řádky naznačovaly, že není všem dnům konec. že žádná kaše se nejí tak horká, jak byla uvařena.že se má dvakrát měřit a pak jednou řezat, jinými slovy: Že cesty ke smíru zůstávají otevřeny. Zdali to bylo míněno upřímně? Je pravda, že Matyáš váhal, že se ke krvavému řešení odhodlával velice nerad. Leč důkazů o tom, že se Čechy od mocnářství prakticky odtrhly, přibývalo. To vše ulehčovalo situaci bojovné skupině kolem Ferdinanda, již nyní zvoleného „čekance“ na stolec českého krále. Tato skupina brzy prosadila názor, že „české povstání náleží vlastně za dobrodiní považovati.“ Tím pádem odpadá potřeba polovičatých řešení. Což znamená, že český vřed musí být odříznut mečem. Prohraje-li císař, ztratí jen ve cti to, co dávno za nic nestálo.

České povstání náleží za dobrodiní považovat

Mezitím už se v Čechách (v jeho severovýchodní, východní a nakonec i jihovýchodní části) začalo bojovat. Česká armáda měla svoji jihočeskou anabázi za sebou, dokázala zadržet první ofenzívu, a nejenom to, čekalo ji i první z řady vítězství. Zprávu o čáslavském triumfu přinesl partikulář novin z ležení českého. (Partikulář – on je to vlastně výtah z nějakého většího spisu; vyjádřeno v dnešní novořeči: digest, za kterýžto výraz se předem omlouvám.) „V pondělí po narození Panny Marie 10. dnes měsíce září nepřítel, nemoha vůli svou na městem Čáslaví, do něhož přes sto ran z kusů udělal, provésti, a tak vytáhl na jednu příležitou výšinu a střílel z ní velmi silně do ležení našeho. Proti tomu naši postoupili s ležením svým pod šibeniční vršek a též střelbu svou pilně pouštěli na ležení nepřátelské. Naráno nepřítel házel opět velkými kulemi železnými, že se sotva do klobouku mužského vešly, takže toho dne bylo zmordováno na 20 osob a tři rytíři. Tři vesnice Čáslavských a ronovskému pánu popelem položeny přitom byly. Proti tomu naši, chtějíce nepřátele vyvábiti do pole, hrdinsky k ležení štráfovali, až někteří z mušketýrů blízko k ležení doskakovali, ale nepřítel se z fortele svého vydati nechtěl. Po malém čase nepřítel zlepšil se ve střílení a u samého stanu hraběcího kulí udeřil. Takové střílení trvalo i celý další den, přičemž nemálo vsí bylo vypáleno a i s městečky do čtyřmecítma sečtlo se. Naposledy v noci s městečkem Jeníkovem podobně bylo naloženo, přičemž chasa tam byla ukrutnější než jinde, neboť dostala faráře domácího, na rožeň jej veprala a zaživa pekla. Ubohým lidem náboženství podobojí nosy i uši řezali a takto zohavené je do ležení našeho posílali. Mladé ženy a děvečky zprznili, staré pak lidi a děti na kusy rozsekávali. Jedné pak ženě, vytrhnuvše z rukou dítě malé, na kusy je rozpoltili a bijíce ji těmi kusy okolo huby, ta slova k ní německy mluvili: Tuhle máš maso, žer je a krev pij, tu čubko lutherská! Na čáslavském náměstí chytili naši téhož dne pacholat dví, u kterých nalezeni byli nástroje jakési žhářské.“

Z toho všeho už začíná mrazit. To není nějaká nevinná potyčka - to už je válečná hrůza se vším všudy. Stavovská armáda přinutila císařské k ústupu. Ti se obrátili nazpátek, tedy na jih, až se ocitli u Lomnice nad Lužnicí. V bitvě u Lomnice 9. listopadu (skoro na den přesně dva roky před Bílou horou) byl hrabě Buquoy poražen. „Hrabě z Thurnu dostihl Buquoye mezi Veselím a Lomnicí při jednom velikém rybníku, jehož hráz obsadil Buquoy pěchotou a dvěma kornetami rejtarů. Ti pak s ním svedli tuhou bitvu polní, kteráž trvala plných pět hodin až do samé noci. V ní pobili na 400 lidu, kromě těch, které po lesích schované sedláci pak den ode dne vyslídili a bez vší milosti mordovali, přirození jim vyřezávajíce pro jejich předešlou chlípnost, kterouž s ženským pohlavím nezřízeně páchali. Z nejvyšších pak byl Buquoy při potýkání prostřelen skrze ruku, i další byli zraněni těžce, a jeden z velitelů zahynul spolu s šesti kapitány. Další lejtenanti se však dali zajmout. Buquoy ještě v noci pospíšil sobě s ostatkem lidu až k Budějovicům. Dávají někteří toho zprávu, že kdyby byli čeští oficírové sobě počínali, jak se dálo od císařských, že by byli mohli mnohem větší škodu jim zdělati a snad dokonce konečné vítězství obdržeti nad nimi. Ale i tak direktorové s přítomnými stavy Pánu Bohu v městech pražských zkroušené děkování činili a ve všech kostelích slavné Te Deum držeti nařídili.“

Oni čeští direktoři a povstalí stavové zkroušeni příliš nebyli. Pisatel chtěl říct, že za to vítězství děkovali pokorně. Těmi díky si zajišťovali u Pánaboha určitě mnohou přízeň, naprosto stejným způsobem si ji zajišťovala i nepřátelská strana. Tak tomu bylo dozajista i u Nových Hradů, kam se k nám hnalo z Rakous vojsko pod vedením hraběte Dampierra, aby pomohl svému kolegovi Buquoyovi. On to chtěl původně vzít z Rakous přes Moravu, ale tam mu svobodný průchod nedovolili. Když se to dozvěděli čeští generálové, „založili mu časně pasy na pomezí rakouském“. „Dampierre, chtěje jeden velmi úzký pas u Weitry proraziti, byl tak dobře od rejtarstva Oldřicha Vchynského a pěchoty Jindřicha Šlika čtvrt míle od Nových Hradů přivítán, že mu dobře přes 300 mužů potlučeno bylo, 38 vozů s nemalou sumou peněz odňato a to vše s veselou myslí do Nových Hradů generálům přivezeno. Dampierre pak sám s ostatkem lidu utekl odtud do Kremže a to město císaři v rukou zachoval a zadržel, i když hrabě z Thurnu právě v tu dobu všelijak přemýšlel, jak by se ho zmocniti mohl.“

Nečekané úspěchy umožnily totiž Thurnovi odvetný vpád do Rakous. Dokonce až před Vídeň se dostal. „Čechové s včele s hrabětem Šlikem uvázali se v městečko Světlí nad Světlou, a je náležitou posádkou lidu jízdného i pěšího osadili. Zatím hrabě z Thurnu pronikal den po dni hlouběji do Rakous a opanoval sobě kromě jiných bohaté kláštery a místa, jako je Hohenfurt a Weitra, a přitom štráfoval do Vídně ne dále než tolik devět mil od města. Odtud ve městě pošel strach veliký, takže vídeňský most byl ihned pevnými šancemi a blokhauzem ohražen. Přitom však, aby stavové arciknížectví rakouského tím nenadálým lidu českého do jejich země vtrhnutím nečinili sobě nějakého myšlení těžkého, že to tažení vojenské vztahuje se snad k záhubě jejich, z té příčiny Jindřich Matyáš z Thurnu ohlásil jim časně svým patentem, z jaké nevyhnutedlné potřeby musil s lidem stavů Království českého do země jejich vtrhnouti.“

Bylo však nutno se připravit na útok, který co nevidět mohl přijít zase naopak k nám. Praha se už tehdy začala podobat jednomu velkému vojenskému ležení. Na sněmu bylo přijato usnesení o obnově zanedbaných pražských fortifikací. Direktoři se osobně zúčastnili počátečních prací na šancích kolem novoměstských hradeb.

Mít peníze v pravém okamžiku, pouze to jsou peníze.

„Bylo poručeno Pražanům staroměstským, poněvadž právě jim všecky brány městské k opatrování přináležejí, aby podle direktorů nařízení sruby, štakéty a šraňky opatřili a tolikéž místa nebezpečná, kterými by nepřítel do města vpadnouti mohl, zastavěli. Šance aby se pilně dělaly, k šancovníkům dohlídali a jim z peněz židovských na spravení šancí sebraných, každému po bochníku chleba a něco piva každého dne dávati nařídili. Novoměstským i Malostranským pak poručeno, aby se náležitě opatrovali.“ Obnova rozsáhlého pražského opevnění však byla nad finanční možnosti povstalecké vlády. Peníze... to byl největší problém. (To je skoro vždycky největší problém. Zejména, nejsou-li zrovna poblíž, když je jich nejvíc zapotřebí. Ano, jak říká jedno německé filosofické moudro: „Mít peníze v pravém okamžiku, pouze to jsou peníze.“) A právě rebelantským a do vojenského konfliktu se zamotavším českým stavům chyběly peníze v tom pravém okamžiku. „Válka byla již otázkou právě tak peněžní, jako vojenskou,“ konstatuje případně francouzský historik Ernest Denis. „Nesnáze finanční počaly vlastně ještě dříve, než bylo zahájeno nepřátelství. Předně katolíci, vyčkávajíce zlomyslně, neplatili daní, a to nejen katolíci, ale i všichni stavové nerozhodní a opatrní. Dále správa byla docela ještě prvotní, revoluce uvrhla v zemi v chaos a povstalí stavové byli zcela neschopni nahradit vládu svrženou. Nepostihovali ani potřebu toho.“

Zatím to však vypadalo pro české povstalé stavy celkem dobře. Zatím nic takového, o čem píše Ernest Denis, nehrozilo. Čechové si v Čechách jižních i středních s císařskými jednotkami poradili docela hravě, a ještě navíc ohrožovali rakouské pohraničí a pronikli až skoro k Vídni. V Českých Budějovicích pod dojmem nepříznivých zpráv z bojiště silně znejistěl císařský generál Buquoy. „Dozvěděv se, jak Čechové v Rakousích hospodaří, srozuměl tomu dobře, že bude mít špatný fedruňk ze strany proviantu, a tak se dal s generálem českým, který se u Budějovic zdržoval s lidem svým, do rokování, aby mu byl dopřán svobodný odjezd z Budějovic tak, jak na poctivého kavalíra náleží.“ Bylo mu to povoleno, ovšem pod podmínkou, že velké střelné zbraně zanechá ve městě, stejně jako spížní vozy se zásobami. Buquoy si vzal čas na rozmyšlenou, „neb se mu to podání hrubě nelíbilo,“ ale pak, protože potravin ve městě rychle ubývalo, nepočkal ani určený čas a rozhodl se. „Umíniv si z Budějovic fortelně se vykrásti, pustil hlas mezi lidem svým, že s tisícem koní a s tisícem pěchoty chce vyjet na nějaký ouklad, který si vymyslel na nepřítele. Potom z města i s jmenovaným dílem lidu svého vytáhl. Čechové však, dověděvše se toho, pustili se za ním s dvojnásobnou mocí vojenskou a dostihli ho dvě míle za Budějovicemi v širých polích, kde naň dotírali udatně, že se svým rejtarstvem couvnouti a k Budějovicům zase pospíchati musel, zanechav všechnu pěchotu svou ve štychu, z nichž pouze 60 osob se zdravou kůží z bojiště utéci mohlo. Ostatní pak všickni, protože větším dílem jen mladí a nezkušení holobrádkové byli, buď tu své hnáty složili, nebo do zajetí přišli. Šaty pak a zvláště obuví byli tak chatrně opatřeni na zimu, že jich několik zmrzlo po cestě, když zajaté do Prahy vedli.“

Ano, byl už listopad a kvapem se blížil prosinec osmnáctého roku, zima ťukala na dveře a válečné akce byly podle tehdejšího zvyku přerušeny. V zimě se přece nebude válčit, že. Žádné rozhodnutí na sklonku toho roku proto nepadlo a Češi získali trochu sebevědomí. Politická a vojenská situace povstalců se totiž poněkud vylepšila tím, že se na jejich stranu přiklonily stavy slezské, a z ciziny přispěchal na pomoc první větší kontingent, Mansfeldův sbor, placený savojským vévodou. Dva tisíce žoldnéřů stihlo ještě v listopadu dobýt katolickou baštu na západě Čech, Plzeň. Zimu obě dvě strany využily k dalšímu zbrojení a především k diplomatickému vyjednávání v cizině. Jenomže v těchto měsících se ukázalo, jak Habsburkové získávají nad stavovskými vzbouřenci převahu. Naděje, že se podaří vytvořil silnou mezinárodní koalici nekatolických zemí, se spolu s posledním sněhem na jaře roku 1619 začaly rozplývat. Češi zůstali ve svém odboji skoro sami. A bylo jasné, že čas pracuje pro Habsburky.