408. schůzka: Loajální rebelanti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pražský hrad v roce 1607. Dobová rytina.
0:00
/
0:00

Loajální rebelanti... Protimluv, že. Kdo je loajální, nerebeluje. Kdo rebeluje, není většinou loajální, neb se rebeluje proti nadřízeným. Jenomže čeští loajální rebelanti doufali v cosi úplně jiného.

Stavovské povstání začalo. Avšak proti komu mířilo? Tento nejpodstatnější bod akce si vzbouřenci hned na počátku definovali špatně. Sami sobě totiž namlouvali, že císařský dvůr defenestraci pochopí v té interpretaci, jakou činu dají oni. Němě se očekávala velkomyslnost tam, kde ani před defenestrací nebyla. Matyáš i Ferdinand měli být prostě důrazně upozorněni na nepořádky v Českém království.

Povstalci lapili sami sebe

Povstalci lapili sami sebe – do tenat iluzí. Což je vyjádřeno takřka poeticky, skutečnost byla ovšem prozaická. Čeští rebelové se pokoušeli předstírat, že jejich vzpoura rebelie nemíří na panovníka a na dynastii, dokonce ani na instituci místodržitelství ne. Kdepak!. Byli prý ztrestáni pouze původci jinak dobré vládní politiky, čeští páni naprosto nic nemají proti císaři, vůbec nic, naopak – čistě v jeho zájmu jednali. Přibližně toto bylo obsahem krotkého, pochlebnického vysvětlení, které Praha obratem poslala Vídni. Ona ta hladká slova měla obrousit drsný čin.

Bylo však problematické čekat, že se dvůr výkladem tak průhledným dá obalamutit. Poté, co hrabě Thurn zjednal pořádek a napomenutí po všech městech pražských, navrátili se zase stavové na Hrad a jej Diviši Černínovi, hejtmanu téhož Hradu pražského, pod jeho dřevní povinnosti i vartýřům předešlým, zavázavše je králi i sobě toliko přísahou novou, k opatrování pokojnému poručili. Nejvyššího pak purkrabího do domů jich přátelsky a šetrně doprovodili a sami mezi sebou uzavřeli na tom, aby žádný ze stavů pod ztracením cti z Prahy nevyjížděl, ale na druhý, jenž byl čtvrtek, den památky Krista Pána radostného na nebesa vstoupení, 24. dne měsíce máje, v osm hodin v paláci Hradu pražského se jeden každý najíti dal.

Jmenování nové vlády

Copak tam všichni hledali? Novou vládu. Taková vláda, ta musí nejdřív jmenována. Složení vlády se obvykle neponechává náhodě. Bývá výsledkem dohod, které se řídí vlastním i pravidly politické rady. Pokud máme porozumět českému povstání, tak se musíme ptát i na to, podle jakého klíče vzniklo direktorium, tedy zemská, v našem případě povstalecká vláda. Nebyl to klíč, díky němuž by byla vláda sestavena například organizátory defenestrace. Sám Thurn a s ním i Colonna z Felsu, jakož i Pavel Kaplíř a Oldřich Vchynský dosáhli uspokojení svých tužeb jakožto velitelé armády. Nevzdali se sice mocenských pozic, naopak, nepouštěli z ruky svou téměř neomezenou pravomoc ve vojenských věcech, do kterých nedovolili nikomu zasahovat. Ani direktorům. (Ono celé to direktorium pohlíželo na vlastní způsobilost k vládě jako na záležitost prozatímní a přechodnou, i když do skonu krále Matyáše nikdo nemohl dohlédnout jejího konce – ano, císař a král Matyáš byl stále naživu a ještě bude, a to až do posledního zimního dne v roce 1619, kdy jím vymře rakouská větev Habsburků po meči a moci se ujme štýrský Habsburk, Ferdinand, v pořadí Druhý.)

Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Josef Scheiwl (1833 - 1912) podle kresby Aegidiua Sadelera.

„V téhle zvláštní situaci povstalecká vláda ponechávala téměř rovnocennou kompetenci vojenským velitelům (píše se v knize profesora Josefa Petráně o staroměstské exekuci), a nezrušila ani dřívější královské úřady, i když převzala většinu jejich pravomocí. Direktoři si osobovali ovšem mnohem víc moci než královská zemská vláda před defenestrací, nikde však v programu nevyslovili – aspoň ne nahlas – republikánskou myšlenku.“ Nahlas možná ne, ale tajně. nebo možná v duchu? Ba ne, království mělo mít podle šlechticů svou „hlavu a pána“. Ještě tu sice byli taky měšťané a hlavně radikálové mezi nimi (zejména Martin Fruwein, ti se ale neodvážili republiku prosazovat, i když je velice lákala jako taková utopie v nizozemském příkladu.

V direktorium z těch, co se podíleli na defenestraci, vystupovali už během tajné schůzky paláci Smiřických jako politické autority: Václav Vilém z Roupova, Václav Budovec z Budova, Albrecht Jan Smiřický a Martin Fruwein. Na ty všechny vybylo ve vládě místo, na ně a ještě na další, celkem třicet direktorů. Třicetičlenná vláda, na tak malou zemi. Pečlivě se přitom dbalo na paritní zastoupení všech tří stavů – panského, rytířského a městského. V čele stál president Václav Vilém z Roupova. Muž, který stál zatím v příběhu českých dějin tak nějak na okraji. Bylo mu tehdy něco přes čtyřicet a mezi direktory byl jedním z nejmladších. Vstupoval do direktoria nejen jako defensor, ale také jako vysoký královský úředník, císařský rada, komorník a nejvyšší berník. To je pěkná funkce, nejvyšší berník. Znamená, že měl na starosti daně. Na začátku povstání měl pověst výborného řečníka. Od roku 1609 (kdy ho zvolili do sboru defensorů – tehdy mu byla asi 33 léta), řečnil na všech sněmech, kde se projednávaly důležité záležitosti. Takže dá se říct – profesionální politik. Na politickou kariéru všestranně připraven. Mluvil a psal stejně tak dobře česky jako německy nebo latinsky. Když přijela do Prahy nová česká královna, manželka Fridricha Falckého, mohl ji přivítat dobrou francouzštinou. Jeho korespondence ukazuje velkou koncepční hbitost. Obratnost osvědčil v diskusi před defenestrací.

Václav Budovec z Budova. Rytina Johanna Balzera z roku 1772.

On se jí nějak zvlášť horlivě nezúčastnil, stál spíš v pozadí, ale když už promluvil, tak to, co řekl, stálo za to, bylo to na místě. Když debata začala odbíhat k osobním invektivám, vracel ji včas a věcně k hlavnímu tématu, k otázce porušování náboženských a stavovských svobod. Choval se rozvážně a soudně, když už někteří jiní začali ztrácet nervy. Byl nesporně schopný, tím spíš, že jako šlechtic poměrně chudý získal vynikající postavení v české stavovské společnosti. Studoval v Itálii a na kalvínské škole v Německu. Po návratu domů udělal štěstí – přiženil se do rodiny Smiřických, nejbohatší české šlechty. Dcery Smiřických opravdu nemusely mít obavy, že by se snad nevdaly. Platilo to i o sestře mladého direktora Albrechta Jana Smiřického Alžběta, která měla špatnou pověst, protože se oddala nejen svou duší, ale i tělem venkovskému kováři (jmenoval se Wagner a jeho výpověď se všemi podrobnostmi se dostala do našich rukou poté, co jsme tento díl Toulek natočili, ale my bychom ji stejně nemohli použít, neboť tento pořad má premiéru dlouhou před 22. hodinou).

Jindřich hrabě Šlik

Kvůli milostné avantýře s poddaným vězela Alžběta Smiřická dvanáct let v domácím vězení na Kumburce, a to až do roku 1620, kdy si našla nápadníka rovného rodem, pana Otu Jindřicha z Vartemberka. Nedělejme si iluze, že by mu šlo o Alžbětu samu, spíš o obrovský majetek Smiřických. O politiku se nestaral, na rozdíl od pana z Roupova, který sňatkem s Kateřinou Smiřickou vešel do přízně s politiky o něco staršími, obecně respektovanými. Například s Karlem starším ze Žerotína, s Jáchymem Ondřejem Šlikem, z poněkud vzdálenější přízně byl i Jindřich Matyáš Thurn, ale také nadějný vrstevník Albrecht z Valdštejna (už jsme si říkali, že účastníci českého sněmu byli samí bratranci a švagrové a strýcové – a to nepočítáme ještě vzdálenější příbuzné, protože mezi nimi byli členové mnoha významných rodů, Vilémem Slavatou počínaje a Lobkovici konče). Taková jedna velká rodina.

Jindřich Matyáš Thurn

„Smiřičtí. Marně bychom je hledali mezi nejmocnějšími šlechtickými rody dejme tomu v polovině 16. století. tehdy co do majetku i společenské prestiže vedli Rožmberkové, Pernštejnové a Trčkové... za nimi pak zůstávali Šlejnicové, Lobkovicové a Haugvicové. Těchto šest rodů stálo i v čele politického dění ve stavovské obci.“ A za dalšího půlstoletí? Podívejme se na začátek 17. století... „Pořadí velmožů se změnilo. Některé starobylé rody vymřely, jiné rozprodaly nebo rozdělily majetek mezi příbuzné. V roce 1603 vedou co do zámožnosti Trčkové, za nimi hned jsou Smiřičtí, kteří předstihli Rožmberky, další místo obsazují páni z Hradce, Pernštejnové, Redernové, Lobkovicové a Berkové z Dubé.“

A jak vypadá česká hitparáda nejvlivnějších před povstáním?

„Tehdy vychází na nebi naší šlechty několik nových hvězd a rychle postupují k zenitu. Rodiny v polovině 16. století zcela bezvýznamné, například Vchynští a páni ze Smiřic. V roce 1615 už majetek Smiřických nemá v zemi rovného. Za nimi zůstali Trčkové a Švamberkové. Také Vchynští svůj majetek podstatně rozšířili.“ Tomu se říká vzestup. Historik profesor Petráň uvádí ve své knize, že ho napadá jedno slovo užívané v jiné době. Bylo to německé slovo. Gründer. Původně znamená zakladatele, časem však dostalo nádech dost nelichotivý, a to nejenom ve století devatenáctém. Víme svoje. Smiřičtí „gründeři“ nezačínali nic zbytečně a plánovitě. Jejich pečlivě volená hospodářská politika byla bez konkurence, stejně jako dokonale vedené účetnictví v ústřední kanceláři obrovských dominií. Něco takového nemělo u nás předtím obdoby. To byl nový „kalvínský“ duch, který počítal se zárodky kapitalismu.

Podnikatelská šlechta začínala někde úplně jinde a jinak než staří feudální páni a sklízela úžasné úspěchy, takže brzy strčila do kapsy dávné panské rody. „Smiřičtí se stali teprve v polovině 16. století plnoprávnými členy panského stavu, i když se k němu hlásili už dřív. Bývalo pravidlem, že bohatý šlechtic chtěl mít také odpovídající místo v politické reprezentaci. A právě tam, přímo ke dvoru, směřoval nejstarší Smiřický – Jaroslav. Na samém začátku slibné kariéry však náhle zemřel. Způsobila to rodová nemoc, tuberkulóza, která zvolna hubila Smiřické v mladém věku a nevynechala ani Jaroslava. Na jeho místo musel nastoupit mladší Albrecht Jan, jenomže ten už nemohl na místo královského rádce pomyslet. Skončila doba vlády podivínského Rudolfa, dvorská kariéra se mu uzavírala.“ Důvod: Smiřický byl český bratr. Pokud chtěl nějaký český evangelík prorazit, tak jedině proti králi, ne už vedle něho. Mnohý z nich ztratil iluzi, že dosáhne legálně účasti na vládě. Byli mezi nimi i příbuzní Smiřických. Například Vilém Slavata... Nebo Albrecht z Valdštejna. Obrátili se na víru Habsburků a budovali si kariéru. Těm ostatním nezbylo než se přiklonit na opačnou stranu.

Erb Smiřických ze Smiřic koncem 16. století. Autor Johann Siebmacher.

„Vzbouřenci tvrdili, že se nebouří, ale jejich další kroky dokazovaly opak. Tak hned 23. května byli z Novoměstské radnice vyhozeni zkompromitovaní konšelé. Radní na Starém Městě zprvu vzdorovali, prohlásili, že zůstanou věrni panovníkovi. Podlehli až vystupňovanému nátlaku a teprve po několika dnech, když chasa před radnicí se dožadovala nové defenestrace.“ Ta se nakonec nekonala, Thurn situaci osobně uklidnil. Jenomže copak tohle nebyla vzpoura? Copak to nebyl útok proti habsburské dynastii? Hlavně ta hrstka radikálů v čele direktoria, ta počítala už dřív se svržením Habsburků z českého trůnu, jenomže ono to nešlo otevřeně přiznat, většina stavů byla konzervativní a váhala nebo takový cíl zavrhovala. Rozpory a nejednotu mělo překlenout lavírování a kompromisy. A tak se předstíralo navenek, že jde jenom o dobře míněnou snahu napravit věci – ve prospěchu Habsburků, prosím! Prostě odstraněním několika špatných úředníků měl být vyléčen infikovaný organismus správy veřejných věcí. Kdyby to bylo tak jednoduché... Současně se ovšem pilně zbrojilo – a emisaři z Čech spěchali do okolních protestantských zemí, aby pro povstání získali politickou podporu. Tedy: tu taky, ale hlavně vojenskou... a finanční. Dvojakost té hry byla ale hodně průhledná. Jakási podivná schizofrenie ochromovala sílu povstání. Když už k němu došlo, tak mělo mít příslušnou rasanci a útočnost. Takhle se ocitlo od samého počátku v defenzívě, zůstávalo plachým, jakoby vyjukaným strašením.

Pražská defenestrace v roce 1618, holanský soudobý leták.

„Jakmile vyprchalo opojení z pomstychtivého aktu na Hradě, mnohé pány přepadl strach z následků. A vynořil se další nepříznivý faktor. Málokdo mezi šlechtici i měšťany byl ochoten přinášet osobní finanční oběti. Přitom povstání potřebovalo peníze. Daleko dříve, než padl první výstřel, spolykala příprava na střet s Habsburky neuvěřitelné částky. A direktorium bylo takřka bez prostředků. Záhy si proto začalo přisvojovat veškeré státní příjmy. Poté přistoupilo ke konfiskaci majetku nepřátel. Už na začátku června, druhý týden po defenestraci, byly vypsány daně, kontribuce, půjčky, naturální daně v obilí a potravinách. Střetnutí se státní mocí ještě fakticky nezačalo, ale povstalecká vláda už tonula v dluzích, které den ze dne rostly.“

Já bych se vrátil kousek nazpátek. Přesně do toho okamžiku, kde padla zmínka o svržení Habsburků z českého trůnu. Svrhne-li se někdo z trůnu, tak zbývají v podstatě tři možnosti, pokud dobře počítám. Buďto vznikne republika a vládne republikánská vláda. Anebo povstane jiné zřízení, ale v jejím čele je opět kdosi jako monarcha, že. A třetí možnost – na uvolněné místo na trůně usedne jiný. Jiný panovník. U nás to bylo ještě o to složitější, že tu byla čtvrtá možnost. Již jsme tu podivnou variantu naznačili: na trůně zůstane Habsburk, ale my si budeme vládnout sami. Pro takové řešení ovšem neměli ve Vídni ani zbla pochopení. Takže bylo nutno probírat ony předešlé tři možnosti, z nich první dvě zde řečené by neprošly – jako jediná nám zbyla: Nový panovník. Hledali ho páni ze skupiny kalvinistů a českých bratří. Brzy po defenestraci vyšel anonymní protistavovský pamflet, dost dobře informovaný, ve které se mimo jiné dočteme: „A kdyby těch věcí původové měli činiti zprávu, tehdy že by se na hraběte z Thurnu přiznali. A po něm hned na Smiřického, kterýž v té rebelii na najímání lidu vojenského 50 000 kop neb tolarů zapůjčil. Smýšlí také, že králem v Čechách bude, protože bude kurfiřta falckého švakrem.“ Pokud o finanční podporu povstání, v tom má spisek pravdu, i když suma neodpovídá. A pokud jde o kandidaturu na český trůn? „Čechové mají punt s falckým kurfiřtem jakožto se svým nejbližším sousedem, tomu že velmi hrubě titul císařský voní a rád by byl českým králem, mysle na to všelijak a rozličných cest s protestanty k tomu vyhledávaje, v čemž knížata anhaltská a město Norimberk věrně pomáhají.“

Fridrich Falcký, autor Michiel van Mierevelt, okolo let 1628 -32

Tak to už máme dva kandidáty. Jednoho domácího, druhého od sousedů. Falcký dvůr, se kterým čeští povstalci vedli jednání, měl jednu přednost: byl příbuzensky velice těsně spojen s Anglií, revolučním Nizozemím a ještě dalšími odvěkými nepřáteli Habsburků. Že anglický král nechtěl, aby se jeho zeť uvazoval v České království, to je jiná věc. Domácí kandidát, Albrecht Jan Smiřický, se ve svých necelých čtyřiadvaceti letech chystal oženit. A ten sňatek takovouto alianci zajišťoval českým stavů rovněž. Rodovým majetkem nemohl Smiřickému v zemi nikdo konkurovat. On... nebo jeho potomek... mohl klidně vstoupit do rodiny evropských vládců, kam přístup nebyl snadný, jako rovný k rovným. Pokud vůbec někdo z domácích kandidátů přicházel v úvahu na královský stolec, byl to jedině Smiřický. A on do povstání jako jeden z mála skutečně investoval. I když si potrpěl na kalkulaci a na rozumné počty, vydržoval si na svůj náklad pěší pluk o jedenácti stech mužů a velmi činně se účastnil vojenských záležitostí. O jeho velkorysosti píše i Pavel Skála ze Zhoře: „Albrecht Jan Smiřický doložil, že lépe jest částku jmění svého ztratiti a opykati se ctí, nežli potomně s velikou hanbou a posměchem přijíti o všechno.“ Škoda, že si to ostatní čeští povstalci nevzali k srdci... Lze předpokládat, že si pan Smiřický chtěl dopřát luxusu vysoké politiky. Možná by to byl dobrý, schopný, kvalitní panovník, jenomže my v historii s podmiňovacím způsobem neuspějeme. Buďto se něco stalo nebo a nemá ani příliš smysl uvažovat, co by bylo, kdyby... Ono se totiž stalo to, že mladý Smiřický – zemřel.

„Třiadvacetiletý Albrecht Jan Smiřický zemřel na rodový neduh již koncem roku 1618., nezanechav žádného politického odkazu rodu. Nebylo to ani možné, protože, rod Smiřických Albrechtem Janem po meči vymřel.“ Poslední hodiny před smrtí s ním trávili v jeho malostranském domě přední z direktorů Václav Vilém z Roupova a Václav Budovec. Jak zaznamenal letopisec, umírající s nimi dlouze rozmlouval, nedbaje ani napomenutí lékaře, aby šetřil svých sil. Pohřeb se podobal královským smutečním slavnostem.

„Zástupy lidu přicházely se s mrtvým, rozloučit do domu Smiřických. Spatřili tělo přioděné svatebním rouchem. Hlavu, na níž podle domněnek některých měla jednou spočinout koruna, krášlil rozmarýnový věneček, zdobený perlami, který poslala nevěsta spolu se zlatým řetězem a vlastní podobiznou na penízku. Při průvodu pražskými ulicemi nekráčeli za rakví jen direktoři, ale také oficiální diplomatičtí zástupci přátelských států, vyslanec kurfiřta falckého a dvořan rodiny hanavské. Pohřební řeč pronesl bratrský člen konsistoře Jan Cyril Třebíčský, týž, který za necelý rok nato vložil svatováclavskou korunu na hlavu Fridricha Falckého.“

Historie učí, že i ty největší osobnosti jsou nepostradatelné jen do své smrti.

Korunovace Fridricha Falckého ve Svatovítské katedrále 4. listopadu 1619

Albrecht Jan Smiřický byl pohřben a s ním i mnoho velkorysých plánů. Blízcí příbuzní – i ti vzdálení – se začali tím víc zajímat o majetek Smiřických. Vlast byla ohrožena a politikové neměli na starosti nic jiného než se rozptylovat osobními spory o dědictví. Samozřejmě mezi nimi nechyběl ani president direktoria Václav Vilém z Roupova. Ty rozepře se táhly po celou dobu trvání českého povstání, až nakonec (po Bílé hoře) z nich vyšel jako vítěz příbuzný Smiřických Albrecht z Valdštejna. Politické dílo Smiřických se rozpadlo. Proto taky celkem ušlo pozornosti historiků. Neprávem. Šance nebyly malé, i když v krátké době selhaly.

Zakončeme tuto nepříliš optimistickou kapitolu výrokem jistého britského historika. Jako by tu větu napsal pro nás: „Historie učí, že i ty největší osobnosti jsou nepostradatelné jen do své smrti.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 407. schůzka: Po pádu

    Ve Vídni měli zase jednou smutek: Co to zas ti Češi vyvedli! Dobrodiní vlády naší pomazané vážiti si neumějí a do příkopu z oken svého Hradu naše politiky metati ráčí!

  • 409. schůzka: Kdo s koho

    Válka musela přijít. Její první, jakoby rozběhová či zahřívací fáze se odehrála na podzim roku 1618. 

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.