180. schůzka: Znamení krve

Václav Brožík: Mistr Jan Hus před Kostnickým koncilem
Václav Brožík: Mistr Jan Hus před Kostnickým koncilem
0:00
/
0:00

„Legát přijel do Prahy, vzbudil kanovníky, by k němu přistoupili, krále s obcí loupili po vší české zemi...“

Tím legátem neboli papežským plnomocníkem, který byl pověřen prodejem odpustků, byl Němec Václav Tiem, rodák z moravského Mikulova. Dosáhl už jisté proslulosti, nikoli snad svou zbožností nebo učeností, ale coby požírač prebend a mnohoobročník. Byl kanovníkem a děkanem v Pasově, ve Vratislavi a Řezně, kromě toho vlastnil faru v Linci, kapli v Kosterneuburku, držel stálý důchod z kláštera svatého Floriana, provizi na kanovnictví v Olomouci, kromě ještě dalších provizí a far.

Bubeník, ten je vozí ve voze,
raduje se každé koze,
kdo mu ovci, krávu dá,
všecky římské odpustky má
pekla i propasti.

Kdo platil, tomu se odpouštěly hříchy

Prodavači odpustků doprovázeli svoje kramaření skutečně ranami na buben. Bubeník svolával lidi před chrám, kde už byl připraven krám s napsanými odpustky. Prodavači ráje přitom pilně vykládali o papežově „svaté válce“, o zdvižení kříže a svolávali všechny křesťany na pomoc ohroženému svatému otci. Jenom drobné zopakování toho, co už víme: křesťanský papež byl údajně ohrožen neméně křesťanským králem neapolským Ladislavem. Málokdo se však hlásil přímo do křížové války. To samozřejmě ti římští dealeři uznávali, a tak nabízeli snadnější způsob, kterak se zúčastnit: přispět penězi. „Poněvadž tohoto podniku nemůžeš se účastniti, a chtěl bys, a ježto podle nařízení komisařů a mého poskytl jsi podpory k provedení tohoto podniku, dávám a uděluji ti nejúplnější odpuštění tvých hříchů, totiž od trestu a viny...“

Kouzelná formulka, že. Kdo zaplatil, ten obdržel písemné potvrzení, že se mu promíjejí hříchy. Dostal vlastně jakousi legitimaci do ráje. Vedle prodavače stály pokladnice a do nich úředníci ukládali haléře a groše, které přinesli věřící. A ten, kdo peníze neměl, ten si mohl zaplatit budoucí nebe kupříkladu domácím zvířectvem – prodavači je obratem na trhu zpeněžili.

Prodavač odpustků, karnevalová maska z počátku 16. století.

Mistrovi Husovi to divno,
svatému Písmu protivno,
že se Bohem činí člověk,
a nejsa budoucího věk
zde v tomto světě.

Nejenom Mistru Husovi to bylo divno. Proti odpustkům se ozval i děkan teologické fakulty mistr Štěpán z Pálče. Štěpán byl nejmladším doktorem v této funkci na pražském učení. Zakázal jejich prodej na své kouřimské faře. Také další vysokoškolský profesor, Jeroným Pražský, proti prodeji odpustků protestoval. Učinil tak způsobem nadmíru českým, neboť humorným: z Malostranského náměstí vyšla studentská demonstrace. V jejím čele jel alegorický vůz. Ten vůz byl přímo ověšen napodobeninami papežských bul s odpustky. Svůdnými gesty a obhroublými šprýmy je nabízel student, přestrojený za nevěstku. Průvod si to namířil přes Kamenný most na Staroměstský rynk a odtud do Nového Města. Na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) byly všecky buly toho „kacířského papeže a rufiána“ s náramným povykem spáleny. (Rufián, to byl prosím kuplíř.)

Husovo kázání proti odpustkům

Něco takového nemohlo zůstat samozřejmě bez odezvy. Arcibiskup a kapitula se chystali králi žalovat, ale Jeroným je předběhl. Aby krále dobře naladil, přestrojil se za žebráka a na oslu vjel do Václavova oblíbeného venkovského sídla jako do svého útočiště. Panovník se tou působivou narážkou na jméno hradu (jestli to snad ještě někomu nedošlo, tak šlo o Žebrák) dal oblomit a nad celou tou provokací jenom mávl rukou. Koncem května se k odpustkové aféře vyjádřil ke svým betlémským posluchačům mistr Jan Hus. Jeho kázání bylo (ostatně jako i jindy) citově velmi působivé. Ale zároveň tvrdě logické:

„Zdaliž svědectví legátů o zdvižení kříže proti křesťanům (totiž proti neapolskému králi) má být přijato jako svědectví Kristovo? Je zřejmo, že nikoli, předně proto, že sám Kristus, hlava církve, ne takto, to jest válkou, nýbrž skrze trpělivost hájil své strany; za druhé proto, že toto zdvižení kříže není k lásce a k zachování přikázání Božích nebo ke vzdělání církve; za třetí proto, poněvadž se nezdá, že by hlasatelé od Boha vyšli, ježto v bule (která odpustky vyhlašuje) se neradí dobře žít, ani bližního milovat, ani nepřátelům dobře činiti, než toliko peníze za odpuštění hříchů dávat, což nejsou slova Boží, neboť jsou protivna těm u svatého Matouše: Darmo jste vzali, darmo dávejte! A také radí bližního nepřátelsky napadnouti a zabíjet. Ono zdvižení války není od Krista, poněvadž pouze skutky lásky učiněné od Pána se schvalují. Lze však dokázat, že ani toto zdvižení kříže, ani olupování chudých po královstvích, ani ukrutné napadení bližních nevzešlo z lásky, nemá tedy být přijato jako svědectví Pána našeho Ježíše Krista!“

Jan Hus káže venkovanům

Jan Hus si odpustky podal i písemně, ve své latinské Replice. Podrobně v ní vyvracel všechno, co papežova odpustková bula hlásala. Dovozoval, že zaplacené peníze přece nemohou mít účinek na odpuštění viny a hříchu, tento účinek může mít toliko, když se hříšník sám v životě napraví. A křížovou válku, tu lze vyhlašovat jen proti pohanům a kacířům, ale neapolského krále Ladislava nikdo z kacířství neusvědčil, nýbrž dokonce ani neobvinil. „Že jsou nehodné takové odpustky, ukazuje svatý Petr, jenž nechtěl za peníze propůjčit moc Šimonovi, aby ruce kladl na lidi, aby tak dar Ducha svatého přijímali, ale zadarmo pro jejich spasení. Nyní však kněží pro lakomství prodávají odpustky a lidé chtějí hříchů se zbýti, dávajíce peníze a neprávě se kají. A tak z onou stran se klamou – kněží prodávajíce a lidé kupujíce. Kněží lež prodávají!“

S kolektivem papežských odpustkářů se Jan Hus střetl přímo před arcibiskupem. Pověděl mu od plic, co si myslí o svatokupectví. Řekl, že neodmítá prodej odpustků proto, že tak nařídil papež, ale proto, že to je v rozporu s Kristem a apoštolskou církví. A ještě dodal, že se rád podřídí papeži ve všem, co bude v souhlasu s Biblí a Boží pravdou. V téhle chvíli se papežští poslové obrátili k arcibiskupovi: „Hleďte, pane arcibiskupe, vždyť Hus již chce uposlechnouti rozkazů pána naše papeže!“ Hus však reagoval okamžitě, všechno uvedl na správnou míru: „Poslechnu papeže jen potud, pokud jeho příkazy budou v souhlase s příkazy apoštolskými!“

Veřejná disputace

V polovině června ohlásil Mistr Jan Hus velkou veřejnou disputaci. Veřejnou, neměla to být pouze jakási vybraná společnost. „Jednoho dnes vyvěsil mistr Jan Hus podle universitních zvyklostí vyhlášky po celé Praze – na dveře téměř všech kostelů a klášterů, i na Hradě i na Mostecké bráně, na Vyšehradě a všude tam, kde chodí nejvíce lidí, a v tom oznámení zval všechny vespolek a jednoho každého zvlášť, doktory, mistry, licenciáty, bakaláře, studenty, mnichy, kněze a všechny, kdo chtějí přijít a disputovat, aby přišli do velké síně v koleji.“ Husovo oznámení bylo napsáno latinsky. „Zda podle slov Ježíše Krista jest dovoleno a prospěšno ke cti Boha a pro spásu lidu křesťanského i pro prospěch království schvalovati věrným v Kristu papežské buly o vyhlášení kříže proti neapolskému králi Ladislavovi a jeho spojencům?“

Papež jako Antikrist, podepisuje a prodává odpustky. Lucas Cranach starší, 1521

Pozvánka byla v pořádku zveřejněna, ale průběh disputace byl ohrožen. Účastníci se nedostavili. Účastníci měli zakázáno se zúčastnit děkanem Štěpánem z Pálče. Mistr Páleč udělal to, co o něm předpovídal jeho kolega Jeroným Pražský – zalezl pozpátku jako rak. Vešlo totiž v obecnou známost, že za prodejem odpustků stojí. Kdo? Někdo nahoře. Nejvýš nahoře. Král. V tu chvíli se rázem mnozí odpůrci odpustků přebarvili. Nějak jim svitlo, kterak je svrchovaně nebezpečné mít proti sobě nejen nejvyššího z duchovních, ale i nejvyššího ze světských potentátů. Mezi těmi, kdo obrátili, byl mistr Štěpán z Pálče. Štěpán šel dokonce tak daleko, že opustil nejenom svoje výhrady k odpustkovým bulám, ale zřekl se i Viklefa. Strach toho dokáže hodně, pokud narazí na vhodnou půdu... „Žil jsem v medovém opojení s Viklefem. Probudil jsem se však ze sna a hodlám zúčtovat s tím svůdcem a bludařem.“ Co na ten Štěpánův veletoč Jan Hus? Odpověděl větou, která vešla coby slavný citát do dějin: „Přítel Páleč, přítelkyně pravda. Jsou-li oba přátelé, svaté jest dáti přednost pravdě.“

Hus v řeči napadá papeže

Ta disputace, svolaná Janem Husem, se nakonec konala. Všichni nepřišli, Jakoubek ze Stříbra pro jistotu zacouval, jenže Jan Hus se vzepřel nejenom své fakultě, ale i královským rádcům. Ve své řeči napadl Hus samotného papeže: „Jak tedy nebojí se římský papež souhlasiti se smrtí tolika lidí, s opatřováním žoldu skrze vyhlášení kříže, ano dávati i odpuštění hříchů zato, když někdo co největší počet křesťanů zabije? Zajisté nevzal si tu příklad z Ježíše Krista.“ Mistru Jeronýmovi se tahleta Husova slova zdála málo bojovná. V plamenném projevu žádal, aby se z university odebral protestní průvod studentů a profesorů k radnici a tam aby žádali zákaz prodeje odpustků. Universitnímu rektoru Markovi z Hradce se podařilo jenom stěží rozjetého přítele zastavit. Jeroným vpadl do jeho latinského chlácholení českou větou: „Slyšíš-li, mistře Marku, však ty za mě svého hrdla nedáš. Jáť sám za sebe svou šíji dám!“ Průvod na radnici se sice nekonal, ale studenti aspoň svého učitele doprovodili velice hlasitě až k jeho kolejnímu příbytku. Mistr Jeroným si lidové sympatie získával i jinak. Jak to vyjádřit? Ručně. Padla facka. Na tvář mnicha – minority Beneše z Boleslavě. Důvod: Beneš hrubě Jeronýma urážel. Říkal mu, že je kacíř. A Jeroným se na něj vrhl, a jak sám praví: „Pleskl jsem ho přes hubu.“ Zfackovaný mnich musel utéct a Jeroným se stal v Praze hvězdou.

V Praze se vůbec děly věci. O smůle a výkalech, kterými bodří Pražané zhusta mazali odpustkové pokladnice, tu už zmínka padla. (Ano, a příliš nevoněla.) Také o posměšných říkánkách a satirických verších tu byla řeč. Citovali jsme i úryvek ze spisku, který byl objeven jednoho rána v truhle, umístěné v chrámu svatého Víta: „Více jest věřiti mistru Husovi pravdomluvnému, než houfu prelátů podvodnému, totiž kuběnářům a svatokupcům.“

Sebastian Münster: Jan Hus

V Praze to zkrátka vřelo, a ten var se přenesl i do venkovského městečka Žebráku. Král tam pozval znepřátelené strany. Na výzvu královy rady vypracovali profesoři z teologické fakulty memorandum, v němž doporučili pro blaho království odsoudit 45 Wiclefových článků. A nejen to – taky doporučili vyhlásit za bludy zvlášť pohoršlivých sedm tezí, hlásaných Janem Husem, Jakoubkem ze Stříbra a jejich stoupenci. Co na to král? Ten vyslovil souhlas. Ještě nedávno sice tvrdil, že u něj v království žádné problémy nejsou, ale teď popřel sám sebe. Ona ta jednání v Žebráce však stejně nikam nevedla. Věci se totiž téhož dne děly úplně jinde. V Praze.

Bylo by dlouho vyprávět o tom, co se dělo v tu neděli, říká kronikář Starých letopisů českých o 10. červenci roku 1412. „Ty tři mladíky, kteří přes zákaz konšelů vystoupili proti odpustkům a pravili, že jsou lživé a špatné, zajali v neděli při kázání. Jednoho přivedli z Hradu, druhé od svatého Jakuba v klášteře a třetího od Matky Boží v Týně.“ Autor tohoto zápisu potvrzuje, že byl u všech událostí jako očitý svědek. „Byl jsem při tom, když v pondělí kolem sedmé hodiny ráno se rozneslo, že ti tři byli zajati kvůli odpustkům. Dověděl se to i mistr Hus, šel s mnoha dalšími mistry a studenty a prosil pány konšely, aby ho před sebe pustili, že by s nimi rád chtěl mluvit. A tak se stalo, že ho ještě s několika mistry vpustili; všichni ostatní mistři stáli před radnicí spolu se svými studenty, kterých mohlo být na dva tisíce. Mistr Jan Hus mezitím mluvil s konšely, prosil je, aby těm třem nic nečinili kvůli těm odpustkům, a řekl, že on je původcem odporu proti odpustkům; jestliže je za to chtějí potrestat, ať potrestají nejdříve jeho, protože on je příčinou všeho. Konšelé po poradě odpověděli Husovi a ostatním mistrům, kteří byli s ním, že těm třem se nic nestane, ať se všichni rozejdou domů. A tak mistr Hus v domnění, že se jim nic nestane, se všemi svými v dobré náladě šel do Betlémské kaple a ostatní je doprovodili a rozešli se pak do svých obydlí.“

Poprava na ulici

Jaké bylo řemeslo těch tří mládenců, nevíme, ale jména oněch tovaryšů se zachovala: Martin, Jan a Stašek. Konšelé Husovi a jeho kolegům laskavě a přívětivě vysvětlili, že ty tři kluky museli jako rušitele klidu zatknout museli, protože to přikázal král. Ale ani vlásek na hlavě že se jim nezkřiví. Jenomže když toto říkali, tak už byli rozhodnuti, že ti tři buřiči musejí být přísně potrestáni, pro výstrahu ostatním. „Všechen prostý lid na náměstí čekal, co se stane, protože ráno dostali biřicové rozkaz vyvolávat, aby všichni, chudí i bohatí, přišli na náměstí. Nyní jim zase přikázali volat, aby se všichni z náměstí rozešli domů. A když se jich většina rozešla, konšelé přikázali právu a mistru popravčímu, aby tovaryše vyvedli a sťali. A tak vyšlo z radnice množství ozbrojených stráží, obklopily odsouzence a ti byli sťati uprostřed toho těsného shluku. Nedovedli je ani na popraviště, ale jen k domu na rohu Železné ulice a tam je popravili. Nějaká zbožná žena hned hodila tři bílá prostěradla, aby jimi ta těla přikryli.“

Byla to vlastně obyčejná vražda. Kdyby to byla poprava, tak by jí musel předcházet soud, ale žádný se nekonal... Ta zpráva se rozlétla po celé Praze jako blesk. Někteří se zalekli, jiní však vyšli do ulic, až vznikl obrovský zástup. Nad těly tří obětí se sešel mnohatisícový dav. Žádné výkřiky, jenom ticho. V bílých rouchách byli mládenci vyzdviženi do čela průvodu. „Mistr Jan z Jičína začal silným hlasem zpívat responsorium isti sunt sancti (Tito jsou svatí), které zpívá o svatých mučednících, a tak je nesli s hlasitým a jasným zpěvem směle a radostně do Betléma před očima všech stráží a konšelů. Pány o to nepožádali, ani jim neoznámili, že ta těla chtějí vzít.“ Pod Husovou kazatelnou našli ti tři místo svého věčného odpočinku. Pohřeb byl klidný. Bez projevu, jenom se zpěvem.

Jan Hus: Mám právo hnát lidi do boje?

A co Jan Hus? Přece se o té věci musel zmínit v neděli při kázání? Neřekl vůbec nic. Proč mlčel Jan Hus v okamžiku, kdy všichni čekali, co řekne? Asi to pro něj nebylo snadné rozhodování. Měl pochybnosti. Váhal. Viděl se světlem všechny stíny. Teď už nešlo jenom o slova. A on dovedl odhadnout důsledky, které hrozily. Zřejmě si v duchu říkal, jestli to je správné jít dál. Co když budou další kroky stát další oběti? Má vůbec právo hnát lidi do boje? Byl přece zapřisáhlým odpůrcem násilí. Vzít člověku život znamená na sebe vzít obrovskou odpovědnost. Ani soudcům nedával Hus právo posílat odsouzence na smrt, tím méně pak válečníkům. Takže co si měl teď počít? Ano, měl dál mluvit proti vrahům tří tovaryšů a popouzet lid k boji? Anebo má raději žár svých slov mírnit? Bylo jasné, že i osobně hrozí každému, kdo už je v papežské klatbě, nemilost králova a ve sporu s konšely tělesné utrpení, žalářování a smrt. Jan Hus měl asi strach... Určitě se bál, a ta obava... bázeň... ten strach mu svazovaly jazyk.

Betlémská kaple

„První neděli se o tom při kázání nezmínil ani slovem, i když se právě kvůli tomu sešel do Betlémské kaple veliký zástup lidí. Když se ale začalo říkat, že mu páni a biřici zamkli ústa, hned další neděli o tom mluvil velice obšírně, říkal, že každý z těch mládenců váží víc než stejně těžký kus zlata, vychvaloval jejich život a velebil jejich nevinnou smrt a všechen lid napomínal, aby se žádnými mukami nedali zastrašit a odradit od pravdy zákona Božího. A ještě mnoho se toho stalo v ty dni. Každý den vyvolávali, aby se lidé nescházeli před radnicí, ale čím víc vyvolávali, tím víc se lidé scházeli; když je rozehnali, sešli se za chvíli znova a mluvili všichni o událostech těch dnů.“

„Téhož roku se strhl v pátek na svatou Kateřinu veliký vichr, jakého nikdo nepamatoval a jaký nezažil ani žádný současník, rač ho Pánbůh zachovat. Ten vichr byl po celé české zemi a pobořil mnoha stavení ve městech, hradech a vsích. Střechy sházel a také zlámal a vyvrátil mnoho ovocných stromů a v lesích vyvracel z kořenů i tak obrovské stromy, že dva lidé takový kmen neobejmuli.“

Vichřice, která se přehnala přes území českého státu na svatou Kateřinu v roce 1412, však nebyla ničím proti tomu, jaké tornádo zválcovalo toto království pár let nato.