179. schůzka: Více jest věřiti mistru Janovi pravdomluvnému...

Od roku 1398 sám vyučoval na artistické fakultě, kde byl v letech 1401–02 děkanem. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze, poté kázal v Betlémské kapli na pražském Starém Městě. Jeho akademická kariéra vyvrcholila v letech 1409–10, kdy byl zvolen rektorem university v Praze. Když se do Čech dostaly z Anglie reformní spisy, stal se čelným představitelem a vůdcem českého reformního hnutí, usilujícího o nápravu křesťanské církve a společnosti. Vzorem mu byl anglický myslitel Jan Viklef (John Wycliffe). Tyto myšlenky si začaly získávat podporu vlivných kruhů, předních osobností královského dvora Václava IV. i části pražského obyvatelstva.

Od roku 1408 měl Jan Hus i jeho přívrženci stále častější a ostřejší konflikty s ideovými protivníky, mezi než patřili především němečtí mistři na univerzitě v Praze a česká církevní hierarchie. V té době se Hus jakožto rektor zasadil o vydání Dekretu kutnohorského (18. ledna 1409), kterým Václav IV. zajistil na univerzitě českému národu hlasovací převahu. Na protest proti tomu odešli všichni ostatní studenti, bakaláři a mistři z Prahy, čímž univerzitu těžce zasáhli. Reformní skupina v čele s Husem v zápase o pražskou universitu sice zvítězila, ale v roce 1410 dal pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka veřejně spálit exempláře Viklefových spisů, což odstartovalo počátek kampaně proti Husovi, jenž odmítl předvolání k procesu před římskou kurii.

O dva roky později ztratil po protiodpustkové aféře mistr Jan důležitou podporu Václava IV. Nad Prahou byl vyhlášen interdikt (1412), a tak Hus raději opustil město a žil pod ochranou šlechtických příznivců na venkově. Nejprve na Kozím hrádku u Sezimova Ústí, poté na hradě Krakovci u Rakovníka. Právě odtud v říjnu 1414 odjel na obecný koncil do Kostnice, na němž byl v listopadu 1414 uvězněn a poté postaven před koncilní soud, který shledal některé články jeho učení kacířskými. Když Hus odmítl své názory odvolat, byl odsouzen pro kacířství a upálen. Jeho smrt zasáhla Čechy jako blesk. Posílila zde rozvoj reformního hnutí, jež záhy přerostlo v husitskou revoluci.

Husovo vystoupení předběhlo svou dobu, protože otázky, které si tehdy pokládal a o nichž chtěl diskutovat, začaly zbytek Evropy zajímat až za sto let (Luther). Evropu v době Husově vzrušovala především renesance a humanismus. Mravně duchovní pojetí křesťanství v duchu středověkého universalismu 14. století, jak je prezentoval on, bylo pro tu dobu ještě příliš odvážné.

Husovy spisy

Méně se o Husovi ví, že napsal i mnoho zajímavých spisů. Mimo jiné byl autorem knih O svatokupectví, Vyloženie sv. čtení nedělních (Postila), O poznání cěsty pravé k spasení (Dcerka), O šesti bludiech a De ecclesia (O církvi), v níž křesťanskou církev nechápe jako instituci, nýbrž jako společenství věřících, již se řídí Božím zákonem a jsou předurčeni ke spasení. Oproti latině vyzdvihoval úlohu mateřského jazyka; ve snaze přiblížit jej lidu zjednodušil zavedením diakritických znamének český pravopis. Velký ohlas měly také jeho listy adresované do vlasti z kostnického vězení.

Každý, kdož se povyšuje, bude ponížen

„Nejjasnější kníže a přemocný králi! Když posel Vaší Výsosti Oneš z Hůrky přinesl jisté noviny o vítězství a chvalném příměří, vzbudil v mém srdci velikou radost, kterou nemůže ani péro vypsati ani můj hlas vyjádřiti, jak by se slušelo. Vím však, nejkřesťanštější králi, že zpupné nepřátele, protivníky Vaší slávy a na ni žárlivé, pokořila nikoli moc Vaší Vznešenosti, nýbrž moc nejvyššího mírumilovného krále, Pána Ježíše Krista. Ona sesadila ze stolce pýchy mocné a povýšila ponížené, aby se jedni i druzí, majíce před očima samého mírumilovného krále, třásli, dovolávali se jeho pomoci ve svých nutných potřebách a věděli, že není vítězství leč od toho, kterého nikdo z lidí nemůže poraziti a který pokorným dává vítězství a za pokoru je nakonec povyšuje. Neboť učíval častěji řka: Každý, kdož se povyšuje, bude ponížen, a kdož se ponižuje, bude povýšen. Naplnilo se jedno i druhé.“

Tento dopis napsal mistr Jan Hus někdy zjara roku 1411. Podle oslovení ho adresoval králi, ale – kterému? Václavovi? Ne. Takže psal do Francie? Ani tam ne. Zikmundovi? Do Uher? Tomu už vůbec ne. Tak kam tedy? Do Polska. Polskému králi Vladislavu Jagellovi. „Nejjasnější kníže, až budete přemítat v duchu své pokory, držte se pokory, protože ona povyšuje. Krále následujte, krále mírumilovného, Ježíše Krista! Směřujte k míru s nejjasnějším panovníkem, králem Zikmundem, a bude-li on něco chtíti z takové zpupnosti (což on, dá-li Pán, neučiní), přece Vaše Výsost drž se vždy umírněné pokory, aby se opětovně neprolévala krev křesťanská a nevzešlo veliké nebezpečenství dalším.“

Bitva u Grunwaldu

V bitvě u Grunwaldu v severním Polsku na sebe narazil řád německých rytířů a polsko-litevské vojsko. Síly byly vyrovnané – na straně řádu stálo 33 000 žoldnéřů, polský král Vladislav měl necelých 32 000 lidí. Spolu s Poláky a Litevci bojovala i posila z Rusi a lehká tatarská jízda. Čtvrté polské korouhvi (byla pojmenována po svatém Jiří) veleli Jan Sokol z Lemberka a Stanislav z Dobré Vody. Bylo v ní na 1500 Čechů a Moravanů. Našinci tvořili také podstatnou část korouhve, vedené moravským pánem Janem Jenčíkovicem a ještě i v dalších korouhvích bylo lze nalézt české žoldnéře. Z celé polské armády mluvila jedna desetina česky. (Podle některých údajů se jeden z českých žoldnéřů jmenoval Jan Žižka z Trocnova.) Zdá se tedy, že boj Poláků s řádem německých rytířů byl tak trochu i českých bojem... Král Václav IV., který byl požádán, aby se vyslovil, na kterou stranu se v tom chystaném boji přidá, se rozhodl pro Němce; současně však blahosklonně přihlížel, jak mu polský král verbuje v Čechách a na Moravě žoldnéře. Ani německý řád však nelenošil, a tak se stalo, že Češi a Moravané stáli na obou stranách bitevního pole.

Toho 15. července 1410 vyhráli ti, kteří bojovali na straně polského krále. V bitvě padl sám velmistr řádu a celý výkvět německého rytířstva. „Já pak, služebník Boží neužitečný, se vším lidem nepřestanu pokorně vzývati milost všemohoucího Pána o takový smír, aby ho ráčil předobrotivý Hospodin dopřáti. Dále pak si z hloubi duše přeji, přemocný králi, abych mohl tělesnýma očima uviděti Vaši osobu, a doufám, že mi toho Pán Ježíš ráčí dopřáti, bude-li věděti, že to nějak přispěje k prospěchu Vaší Výsosti nebo mého kazatelství.“ Což mu (pokud víme) dopřáno nikdy nebylo, protože v té době zbývaly mistru Janovi už jenom pouhé čtyři roky života.

V české společnosti to vře

Zatímco si rektor pražské university dopisoval pilně s šéfem sousedního Polska, měl doma zaděláno na problémy. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka, který vyhlásil kvůli Husovi nad Prahou interdikt, narazil tvrdě na krále. Václav se dal totiž slyšet, že není třeba takového arcibiskupa poslouchat a že interdikt nemá moci. Husovi králova ráznost imponovala. Chválil v Betlémě moudrého krále, a velebil i rytíře a měšťany, kteří se postavili na stranu statečných kazatelů: „Neboť Bůh činí zázraky. Dříve světští bránili kázati a zabíjeli kazatele. Nyní naopak, nutí kázati a spěchají odevšad slyšeti slovo Boží.“ Ve Starých letopisech českých se objevuje i jedna zajímavá kronikářova zpráva. Prozrazuje nám, že to tenkrát v české společnosti už pořádně vřelo a že se začalo stále ostřeji ukazovat, kdo je s kým a proti komu. „Tenkrát byly veliké spory mezi kanovníky a mistrem Janem Husem z Husince. Někteří říkali, že spolu s Wiclefovými bylo spáleno i mnoho jiných knih; lidé se proto bouřili a nejvíce královi dvořané a s nimi všeobecně všichni lidé v Praze, proti kanovníkům a kněžím. Jedni byli při kanovnících a druzí s mistrem Husem a jedni na druhé skládali hanlivé písně.“ Z kronikářských brků však splynuly i podrobné záznamy o tom, co se v Praze a potažmo v království dělo.

A některé z nich byly i ve verších:

Ať se to každý doví
a potomkům svým poví,
jak Wiclefovy knihy do Čech přišly
a dostaly se mezi mistry.
Mistr Mařík v Praze u Svatého kříže
znal toho Wiclefa kulhavého
který proti papeži, biskupům i kněžím
napsal mnoho zlého
za to, že ho kardinálem nezvolili,
neboť jim jeho bludy dobře známy byly.
Ve městě Wiclefu v anglické zemi
farářem byl Wiclef Jan,
ten učený byl a všude vyhlášený.
Po jeho smrti nalezli tam
mnoho divných spisů a psaní,
proto ho bludným prohlásili
a také jeho knihy odsoudili.
Mistr Hus a Jeroným a jiní mistři
získali ty knihy, když pak do Čech přišly.
A proti papeži a proti všemu kněžstvu
Hus pak takto kázal:
že lakomci, svatokupci, kurevníci jsou,
tak on jim nadával.
To kázání poslouchal lid
a začal je v nenávisti mít.

V té době byl Zbyněk Zajíc z Házmburka (pražský arcibiskup, který vyhlásil nad Prahou interdikt) na svém hradě v Roudnici. Mezi námi – z toho poněkud zprofanovaného církevního trestu si jenom málokdo něco dělal. Pouze sem tam některý z kněží se dal pohnout k tomu, aby uposlechl arcibiskupova rozkazu. Václav IV. dal totiž každého, kdo se arcibiskupova příkazu podřídil, ihned zatknout a uvěznit. A ještě něco dal pod zámek: „Znenadání přišel král sám do kostela svatého Víta na Pražském hradě, a svolav kanovníky k sobě, dal si od nich ukázati všecky církevní poklady, a kázal purkrabímu karlštejnskému a pánům pražským odvézti je na Karlštejn – bezpochyby proto, aby arcibiskup zmocniv se jich, neschoval jich opět na zámku svém roudnickém, jako v podobném rozbroji před dvěma léty byl učinil.“

Tlak na arcibiskupa

A to ještě nebylo všechno. On zase král, když se do něčeho dal, tak to stálo zato: „Jak opravdově na těchto věcech Václav sobě záležeti dal, viděti také ze skutku toho, že předsedav osobně v nejvyšším soudu zemském dal vynésti od pánů hojně shromážděných ten zákon, že v zemské věci nikdo naprosto neměl poháněti před soud duchovní; kdo by to ale přece učinil, tomu že úředníci královi a purkrabí měli se uvázati v jeho obroky a zboží, a ty tak dlouho držeti, až by pohnanému za škody i za náklady dosti se odestalo.“ Dva týdny trvalo, než arcibiskup ustoupil. On mu trošku pomohl mistr Štěpán z Pálče – prohlášením, že Zbyněk může interdikt zrušit, protože byl vyhlášen na základě arcibiskupovy mylné informace o skutečném stavu věcí v Praze. Domníval se prý nejspíše, že statky byly některým kněžím odňaty z vůle měšťanů, nikoli z králova rozkazu. Docela chytrý diplomatický trik...

Rozvedený do detailů vedl k tomu, že se arcibiskup Zbyněk spolu s pražskou kapitulou a sobě věrnými kněžími, jakož i mistr Jan Hus s novým rektorem university Štěpánem z Tišnova a dalšími profesory podrobili rozhodčímu výroku Václava IV. a královské rady:

„Arcibiskup pokoř se králi jako pánu svému a hledej milosti jeho; piš také a oznam papeži, že neznáš žádných bludů a kacířství v zemi české, než co se mistři s ním zavadili, o to, že přišed mocně na krále a rady jeho, již úplně smířen jest, a protož že všichni u dvora papežova počatí soudové měli minouti kletby všecky zrušeny býti; naproti tomu král, přijma k sobě biskupy, doktory, mistry, preláty, knížata, pány i jiné své zemany, vyčisť a pomsti všecky bludy a neřády, jestli kteří mezi duchovními nebo světskými nalezeni budou; dej také postoupiti zase a navrátiti, cokoli obrokův odňato bylo kněžím, a propustiti všecky jaté na svobodu; dále všecky dosavadní ústrky, sváry a kyselosti miňte z obou stran a zapomenuty buďte, i panujž napotom celý pokoj a svornost bez přerušení; konečně ostaňte i kněžstvo i universita i páni zemští při svých dosavadních právech a svobodách, aniž sahejte jedni na druhé právy nově vymyšlenými.“

Co na výrok královské rady říkal arcibiskup? No, pořádně ho to vzalo. Byla to tvrdá lekce, která ho zdrtila. Ale ještě se pořád nevzdal. Napsal sice dopis papeži (tak jak to nařizoval král), ve kterém prohlásil, že v Českém království nenašel bludy a že se s mistrem Janem Husem a s pražskou universitou smířil, ale... když on ten dopis nakonec neposlal. Pan arcibiskup cuknul... V poslední chvíli se rozhodl postavit se na odpor rozhodnutí královské rady. Někdo mu v tom rozhodování pomohl, a hodně. Jan řečený Železný, litomyšlský biskup. Zbyněk si k němu zajel a tam začal psát. Byl sice prakticky negramotný, ale měl na to lidi, pochopitelně. Zbyněk diktoval, oni psali. Králi Václavovi se psalo.

„Pět nedělí jsem ležel dvorem v Praze, stoje o to vší silou, abych mohl míti u Tvé Milosti slyšení, kteréžto protivníci moji mívají je pokaždé bez nesnáze, kdykoli je jim třeba. Chtěl jsem promluviti s Tvou Milostí, jak někteří kněží zjevně vedou a káží bludy a rouhání proti svaté církvi, a mně se brání, abych svého úřadu nemohl vésti proti nim. Tak když jsem probošta pražského pro jeho neřády před sebe pohnal, tu se sebrali lidé s některými z čeledi Tvé Milosti v odění a se samostříly postavili se brannou rukou proti tomu. Kněžím, kteří v poslušenství vedle mne stáli, požitky jejich ještě jsou obstaveny, mnohých i zboží jejich pobráno a někteří jsou i ze země vypověděni. Listy velmi šeredné a nepočestné jsou na mne opět bity a metány, a když jsem toho Tvé Milosti toužil, nestalo se nic. (Toužiti znamenalo ve staré češtině netoliko dychtit, bažit, prahnout, ale i stěžovat si.) Řídký byl den, kdy jsem tu v Praze byl a kdy moji protivníci na mě před Tvou Milostí všelijakých falešných klamů nevznesli, a Tvá Milost věříc jim častokráte se na mne o to bouřila. Též mi kázala Tvá Milost psáti listy Otci svatému a také jisté listy, že nehřešili ti, kdož v interdiktu jsou sloužili – kdybych to byl učinil, to by proti mé duši a proti mé cti bylo.“

Poněkud skličující čtení... Však také těžká deprese a zoufalství čiší z každé věty. Což nemělo původ pouze ve svízelné situaci, v níž se arcibiskup ocitl, ale i kvůli blíže neurčené vážné chorobě, která ho donutila strávit pět týdnů na lůžku. „Nemaje jiné pomoci a nejsa sebou bezpečen, musím k bratru Tvé Milosti k Zikmundovi do Uher jeti a prositi Jeho Milost, aby se ještě ráčil milostivě rozpomenouti, jak za nebožce šťastné paměti císaře bylo, aby mi ráčil milostivým ochráncem býti, abych mohl za Tvou Milost tím snažněji Pána Boha prositi.

Zbyněk Zajíc umírá na otravu jedem 

Dočkal se Zbyněk Zajíc odpovědi na svůj zoufalý dopis? Už ne. Na cestě do Uher se zastavil v Prešpurku a tam 28. září roku 1411 ve věku šestatřiceti let zemřel. Podle některých nepotvrzených zpráv zemřel na otravu jedem, který mu podali jeho nepřátelé. Ani s králem Zikmundem se už nesetkal. „Smrt jeho vzbudila větší účastenství, nežli očekávati bylo; i protivníci dávali o něm svědectví, že to byl muž dobrý a bezúhonný v chování svém. Hus sám netajil nikdy své osobní úcty k němu, litovav toliko, že nebyl učenějším a znalejším, aby sám uměje rozeznati sporné otázky, nemusel říditi se zdáním jiných méně ctihodných rádců nežli on byl.“

Po Zbyňkově smrti se konalo na uprázdněné místo pražského arcibiskupa výběrové řízení. Pravda, tehdy se mu tak neříkalo, oficiálně se volilo, ale neoficiálně to byl, no, takový byznys. „Za pražské arcibiskupství do Říma veliké peníze vždy nosíme, když nového arcibiskupa máme míti,“ postěžoval si Jan Hus. Arcibiskupská hodnost se kupovala podobně jako šafrán nebo jiné koření. Funkci dostal ten, kdo víc nabídl. „Po smrti šťastné paměti kněze Zbyňka stálo jich o arcibiskupství jedna čtyřmecítma. (Jan Hus chtěl vyjádřit, že se do toho „konkursu“ hlásilo 24 uchazečů.) To se spíše most pražský zboří, než svatým během kdo v pražském biskupství vstoupí.“ 

Volba nového arcibiskupa

Nakonec ze všech kupců zvítězil osobní lékař Václava IV., mistr Albík z Uničova. Ale on tento výtečný doktor byl zřejmě zvolen ani ne kvůli částce, kterou nabídl, jako spíš proto, že to chtěl král. Rozuměl Albík aspoň trochu církevním věcem? Nerozuměl. (No tak to byl člověk na svém místě.) Albík z Uničova před časem ovdověl, měl dvě dcery a byl bez vyššího svěcení. Proslul údajně značnou lakotou. Touha po penězích to zřejmě byla, co ho přivedlo k myšlence stát se arcibiskupem. V záležitosti Husově (která pořád ještě nebyla vyřešena) zaujal nový arcibiskup pozici mrtvého brouka. Prostě vyčkával. Hus ne. Ten si dál vedl svou. Takže namísto toho, aby v kritické chvíli alespoň dočasně zmlkl (anebo takticky zmírnil tón svých výpadů), tak si nedal pokoj a kritizoval a podpichoval a rejpal... Nezastavil se před ničím a před nikým.

„Sotva uvázal se Albík v arcibiskupství, již opět strhla se v Praze bouře ještě ukrutnější nežli kdy dříve. Dosavadní různice a nepokoje byly by ještě snad daly se uchlácholiti, aby nevedly ke zjevné a trvalé roztržce. Jelikož Hus ani přátelé jeho byli ještě nezprotivili se přímo ani věrouce ani moci papežské, mohly úsilím jak krále Václava, tak i arcibiskupa jemu oddaného bouře ty omezeny zůstati na domácnost českou a utlumeny býti tu opatrným mírněním a shovíváním, tu kázní. Ale nenadálé nařízení z Říma zničilo všecky takové vyhlídky a naděje.“

Copak si vymysleli v Římě? Nový papež Jan XXIII. byl vybrán proto, že měl z dřívějška válečnické zkušenosti. Tahleta praxe mu měla pomoci v zápase se vzdoropapežem Řehořem a s jeho nejvýznamnějším spojencem, tím byl neapolský král Ladislav. Jan měl zpočátku docela štěstí – podařilo se mu dobýt Řím a usadit se v něm. Jenomže se brzy nato dostal do těžkostí s králem Ladislavem, tím z Neapole. A jak si s ním poradil? Tradičně. To znamená: vyhlásil na něj klatbu. Nejenom klatbu. Když už byl v tom vyhlašování, tak přidal ještě křížové tažení. Šlo do tuhého. Ale – křižácká válka byla zatím vždycky namířena proti pohanům... nebo vyznavačům jiné víry... To je ten paradox. Za pojmem křižácké války se skrýval mocenský boj mezi dvěma papeži. Přičemž oba dva byli křesťané. Stoprocentní.

„Dvěma bulami vydal Jan XXIII. kříž na Ladislava ve všech zemích poslušenství svého, slibuje všem věřícím, kteří buď osobně do boje potáhnou aneb oděnce za sebe vypraví aneb aspoň peníze na vedení války proti němu nakládati budou, ty samé odpustky, kterých účastni bývali odedávna ti, kteří k osvobození hrobu Kristova kříž na sebe brali. Papežův legát přinesl ty buly do Prahy a ani král, ani arcibiskup nespatřovali v nařízení takovém nic neslušného a proto svolili bez rozpaků, aby buly ohlášeny a peníze k dotčenému cíli sbírány byly. Hlasatelé kříže i odpustků, vystupujíce veřejně na trzích pokaždé s bubnováním, napomínali lid, aby přinesl bud' peníze nebo zboží. Byly také tři truhly postaveny, aby do nich lidé peníze kladli - jedna z nich byla přikována na hradě, druhá na Vyšehradě a třetí u Matky Boží v Týně.“

„Tedy pravé trhy na odpustky! Milost u Boha, i spravedlivost před lidmi prohlašovány za zboží prodejné! Až do takové potvornosti zabřednouti musila vrchní správa církve křesťanské, aby narazila konečně na odpor neoblomný u lidí neméně odhodlaných nežli pobožných. Dosavadní snahy reformátorů českých všecky byly pouhými bublinami v povětří. Jakkoli silným vlnobitím zmítány byly mysli duchovenstva českého, až do měsíce května roku 1412. bylo pořád ještě možné jejich znenáhlé a neškodné ulehnutí a upokojení. Ale nový podnět tento vyvrátil nadobro a navždy všecky takové čáky a uvedl ve skutek to, co za naší doby mnozí nazývají zásadou revoluční v církvi.“

Kupčení s odpustky

V Praze začalo být horko. Kupčení s odpustky vyvolalo doslova bouři. Jan Hus hřímal proti nim z kazatelny v Betlémě i na universitě. Tvářil se, jako by přehlédl, že prodávání odpustků schválil král, protože papežská stolice mu slíbila tučnou provizi z výnosu. Jan Hus ale Václava přece znal... Dobře ho znal. Věděl, jaký je, jak zareaguje. Muselo mu být jasné, že se s ním dostane do křížku. Věděl to, ale zřejmě nemohl jinak. Lidé stáli na Husově straně. Došlo k řadě výtržností. Zatímco Hus volal, že papež není Bohem a proto nemůže odpouštět hříchy a slibovat rajskou blaženost, věřící tajně mazali odpustkové truhly a vyhlášky na kostelích smolou, a ještě něčím horším – lidskými výkaly. Mistr Jeroným Pražský, který byl znám svým temperamentem, kráčel v čele šaškovské studentské demonstrace. Zesměšňoval se v ní papež a celá ta jeho odpustková akce. „Více je věřiti mistru Husovi pravdomluvnému, než houfu prelátů podvodnému, totiž kuběnářům a svatokupcům!“

Jan Hus a Václav IV. se tenkrát definitivně rozešli. Vzdor lidu vztáhl král na sebe. Protože nemínil trpět v Praze anarchii, vydal zákaz demonstrací. Nařídil třeba i na hrdle ztrestat neposlušné. Na hradě Žebráku se pokoušel jednat s Husem a jeho stoupenci, avšak bezvýsledně. A pak se stala ta tragická věc: po pražské dlažbě tekla lidská krev.