11. Za práva žen! Příběh feministky Františky Plamínkové

Už roku 1903 se zapojila do vzniku Ženského klubu českého, který se zasazoval o rovnoprávnost žen a mužů. Vznik Československa v říjnu 1918 přivítala s nadějí. Roku 1919 bylo konečně zákonem pedagožkám umožněno vykonávat své zaměstnání i v manželském stavu a roku 1920 v rámci vydané ústavy byla zaručena ženám stejná politická práva jako mužům.

I když už ženy mohly volit a být voleny, společnost byla stále velmi konzervativní. To chtěla Plamínková změnit. Roku 1923 proto stála u zrodu Ženské národní rady, která se stala nejdůležitější platformou žen v zemi, dokonce jí předsedala. Do činnosti rady se zapojila i právnička Milada Králová, později známá jako Horáková.

Senátorkou

Bojovnice za ženská práva Františka Plamínková ve studiu Radiojournalu (1936)|foto:autor neznámý, Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Roku 1925 byla Plamínková za národní socialisty zvolena do senátu, kde se hlavně zaobírala ženskými tématy, sociálními otázkami těch nejchudších a také návrhem nového občanského zákoníku, protože, i když byla zaručena oficiálně rovnoprávnost, stále platil zákoník z roku 1811.

Z něho vycházející rodinné právo bylo značně zastaralé. Matka neměla v rodině v podstatě žádná práva, ačkoliv na ní spočívala veškerá tíha péče o děti a jejich výchovu. Všechna práva, která se týkala dětí, měl jen a pouze otec. Prosadit rovnoprávnou podobu občanského zákoníku se ale Františce Plamínkové nepodařilo.

Emancipační snahy přerušil Mnichov

Dokonce nevznikl žádný nový zákoník, i když se o něm jednalo téměř po celá 30. léta. Projednávání přerušila mnichovská krize roku 1938. Nebojácná Františka Plamínková se zúčastnila v období protektorátu odboje a roku 1942 byla bohužel popravena nacisty na Kobyliské střelnici.