Viděla pod povrch věcí a uměla pro to najít slova. Osudové ženy: Viola Fischerová

9. listopad 2018
Viola Fischerová (2008)

Okouzlující, přirozeně krásná, magnetizující. Básnířka Viola Fischerová pletla hlavu předním osobnostem své doby včetně pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Narodila se v roce 1935 v rodině proslulého filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera. Před nacisty uprchl do Holandska, manželka s dcerou už za ním odejít nestihly. Po válce už k sobě rodiče cestu nenašli a Viola se i s matkou odstěhovala do Olomouce.

Byla to kouzelná žena, a ani roky a těžké životní rány neporušily její přirozenou krásu, grácii a intuici. Šířila kolem sebe auru tajemství, ale i přesvědčení, že vše má nakonec nějaký dobrý smysl. Byla z těch žen, které viděly pod povrch věcí, a uměla pro to najít slova.
Jiří Peňás

Havel, Zábrana, Hrabal

V jejím okolí se od mládí pohybovali muži zvučných jmen, které její osobnost okouzlovala. Patřili mezi ně například Václav Havel, člen umělecké skupiny „šestatřicátníků“, do které byla v 50. letech taky přizvána, nebo spisovatel a překladatel Jan Zábrana.

„Zatímco oni si od vztahu možná slibovali nějaká milostná dobrodružství, ona k nim vzhlížela jako k intelektuálním kapacitám,“ říká literární a výtvarný historik Radim Kopáč.

Po dokončení vysokoškolského studia na brněnské univerzitě pracovala v literární redakci Československého rozhlasu. Při práci se seznámila mimo jiné i se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, který podle verše „inzeruji dům, ve kterém nechci bydlet“ z její básně nazval jednu ze svých knih.

Osudový muž

03642139.jpeg

„Den, kdy jsem se setkala se svým osudem, nastal 24. února 1968,“ vzpomínala později Viola Fischerová na setkání se svým budoucím manželem Pavlem Buksou, spisovatelem tvořícím pod uměleckým jménem Karel Michal.

Spolu s ním také po srpnové okupaci roku 1968 emigrovala do Švýcarska. V exilu se oba živili nejrůznějším způsobem, Viola Fischerová jednu dobu třeba jako podomní prodejkyně hrnců. Od manuálních zaměstnání se postupně dostala až ke studiu germanistiky a historie na univerzitě v Basileji a k profesi učitelky a překladatelky.

Pavel Buksa v emigraci dostával také zajímavé nabídky, ale byl to typ velmi konfliktní, a stále víc se stahoval do sebe, propadal depresím, až nakonec v červnu 1984 spáchal sebevraždu. Viola se poté odstěhovala do Mnichova, kde se znovu vdala za dalšího spisovatele-emigranta Josefa Jedličku.

Osudová báseň

Při jedné z jejich společných cest na basilejský hřbitov ke hrobu Pavla Buksy napsala báseň Pavlův sen, která jí otevřela další uměleckou cestu. V roce 1993 vyšel velmi opožděný debut Violy Fischervé Zádušní mše za Pavla Buksu a po něm v rychlém sledu následovalo dalších deset básnických sbírek. Poslední vyšla rok před její smrtí. Z Violy Fischerové se stala renomovaná básnířka.

Viola Fischerová našla v sobě sílu se ze svých tragických životních zkušeností vypsat, a to přímo prvotřídní poezií, která dnes patří mezi nejkvalitnější příspěvky k dějinám české poezie o roce 1945.
Radim Kopáč

V devadesátých letech se vrátila do České republiky, kde začaly vycházet její básnické sbírky, psala také knihy pro děti. Za jednu z nich nazvanou Co vyprávěla Dlouhá chvíle získala cenu Magnesia Litera. Stejné ocenění obdržela i za svoji poslední básnickou sbírku Domek na vinici, která vyšla rok před její smrtí.

Viola Fischerová zemřela v roce 2010 ve věku 75 let v Praze. Jedním z posledních, kdo ji navštívil v době její nemoci v nemocnici, byl její dávný ctitel prezident Václav Havel.

Účinkují: Dana Černá, Svatopluk Schüller, Jiří Hromada, Kajetán Písařovic, Vilém Udatný, Michal Zelenka

Host: literární a výtvarný historik Radim Kopáč

Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová

Literární spolupráce: Hynek Pekárek

Režie: Michal Bureš

Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová

Hudební spolupráce: Antonín Schindler

Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský

Premiéra: 9. 11. 2018

Spustit audio

Související