První vítězka Velké pardubické čelila předsudkům i totalitě. Osudové ženy: Lata Brandisová

Narodila se jako Marie Immakulata Brandisová v červnu roku 1895. Byla pátým z devíti dětí hraběte Leopolda Brandise a jeho o šestnáct let mladší manželky Johanny z rodu Schäfferových.

Latin otec byl podplukovník husarů v záloze a komoří na císařském dvoře, kde mimo jiné učil jezdit na koni budoucího císaře Karla I. Později se stal ředitelem banky a od roku 1911 také poslancem Českého zemského sněmu.

Ne silou, ale láskou

Vášeň ke koním předal Leopold hrabě Brandis svým dětem. Lata se svým dvojčetem Kristýnou seděla v sedle snad ještě dřív, než uměla chodit. „Otec dcerám vštěpoval, že koně nejsou pracovní nástroj, ale že mají i duši,“ popisuje novinář a dostihový historik Martin Cáp průkopnický přístup, který na přelomu století nebyl vůbec běžný.

Dostihové prostředí té doby bylo svázané tradicemi a konvencemi. Urozená žena měla přihlížet dostihům z tribuny jako ozdoba svého muže a rodu. Aby se ženy účastnily aktivně dostihu, bylo před první světovou válkou oficiálně naprosto vyloučené.

Lata Brandisová dokázala prolomit hned několik bariér – svého původu, pohlaví, majetku. Byla skutečnou průkopnicí a počínala si při tom naprosto neokázalým způsobem. Jejím hnacím motorem nebyla ctižádost nebo snaha o realizaci, ale ryzí láska ke koním a étos zděděný po předcích.
Martin Cáp, novinář a dostihový historik

Zkoušky doby

Když byl otec i bratři povoláni do války, musela se Lata ve svých 19 letech postarat o celé panství. Věnovala se administrativě a se zbraní v ruce obcházela v noci hospodářství, aby je chránila před vetřelci a pytláky.

Rozpad habsburského mocnářství znamenal zásadní otřes ve způsobu života šlechtických rodin. Prioritou Brandisových, a především Laty, zůstali koně. Proč jim dala přednost i před muži, zůstává dodnes tajemstvím.

Velká premiéra

Mladá žokejka pravidelně tréninkově jezdila na závodišti Velká Chuchle v rovinové stáji Karla Šmejdy. Účastnila se různých honebních jízd a příležitostně i neoficiálních dostihů pro dámy.

V roce 1927 jí její vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský, velká postava meziválečného dostihového sportu a jezdectví, nabídl angažmá ve Velké pardubické na své klisně Nevěstě. Debut v nejtěžší steeplechase celého regionu 9. října 1927 znamenal nemalé riziko.

Tlak cítila Lata nejen ze strany konzervativního publika a veřejnosti, ale i ze strany svých soupeřů, kteří proti jejímu startu podali ještě v den závodu stížnost. Během závodu Lata Brandisová se svou klisnou pětkrát spadla, ale pokaždé zase nasedla a závod dokončila.

Měla odvahu nastoupit do Velké pardubické v době, kdy si většina lidí myslela, že pro ženu je to extrémně nebezpečné a na hraně sebevraždy. Měla kuráž trvat na své účasti navzdory vědomí, že tím rozlítila své mužské soupeře. A měla vnitřní sílu jet pod obrovským tlakem, kdy na jejích ramenou v jednu chvíli spočívaly veškeré naděje jejího národa ve zlomovém okamžiku historie, a zesměšnit nejtvrdší a nejdrsnější překážkové jezdce nacistického Německa.
Richard Askwith v knize Nezlomná o Latě Brandisové

Stoupání na vrchol

Podruhé stanula na startu Velké pardubické až v roce 1930 s koněm Norbertem a skončila po dvou vybočeních a jednom pádu čtvrtá. Následovalo třetí místo se stejným koněm v roce 1931.

O dva roky později skončila se svojí osudovou klisnou Normou na bronzové příčce a v roce 1933 na stříbrné. V roce 1935 skončily v silné konkurenci německých koní až páté. O dva roky později měla už Norma jít do chovu, ale Lata nakonec svého bratrance Kinského přesvědčila, aby ji ještě jednou postavil na start.

Triumfální vítězství

„V roce 1937 byla atmosféra na závodišti ještě vyhrocenější než dřív. Souboj domácích koní s jejich soupeři z třetí říše výrazně přesáhl obvyklé mantinely sportu a zaplněné tribuny v tom rok a půl před okupací viděly něco víc než jen dostih,“ popisuje historik.

Lata s Normou byly v cíli první o sedm koňských délek, což bylo všeobecně považováno za triumfální vítězství nejen jezdkyně a její klisny, ale i tehdejšího demokratického Československa.

Čeština jako odboj

Jméno legendární žokejky Laty Brandis nese v současnosti klisna české parkourové jezdkyně Astastasje Vištálové|foto:Pavel Petr, Český rozhlas

Druhou světovou válku prožila Lata Brandisová na rodovém panství opět v roli jeho neoficiální správkyně. Navzdory tomu, že jejím mateřským jazykem byla němčina, přihlásila se Lata i její sestry k české národnosti a odmítly mluvit jinak než česky.

Po válce se jí už v sedle na Velké pardubické nedařilo. Ještě v roce 1949 se už coby paní v letech zúčastnila Kinského memoriálu. Závod pro ni ale skončil těžkým pádem a vážným zraněním.

33 let perzekuce

Po roce 1948 začal komunistický režim pronásledovat rodinu Brandisových přemrštěnými ekonomickými požadavky. Když panství v Řitce finančně nezkolabovalo, musely se sestry v roce 1953 vystěhovat na chatu v nedalekém Týnci, kde chyběla elektřina i voda.

Dům stál navíc v prudkém svahu, což pro postarší dámy znamenalo nedůstojné životní podmínky. Nikdy si ale nestěžovaly, odmítly hrát roli obětí.

V roce 1979 zemřela Latina sestra Kristýna, mladší Johana se odstěhovala k sestřenici a 84letá Lata zůstala v chatě sama. Nakonec přijala nabídku synovce, aby žila na jeho statku v rakouském Reitereggu, kde choval její milované koně. Zemřela v 12. května 1981 v nedožitých 86 letech.