Pro své knihy žila i dýchala. Oceňovali ji kritici i prezidenti. Osudová žena: Libuše Moníková

Libuše Moníková se narodila 30. 8. 1945 v Praze. Vyrůstala v Dejvicích. Její otec byl aktivním účastníkem povstání v květnu 1945. Když došlo k odsunu Němců, její rodiče jim poskytovali jídlo a pití. Možná už tady lze hledat prvopočátky jejího vztahu k Německu.

Její bratr Josef Moník na jejich společné dětství vzpomínal: „Navštěvovali jsme vernisáže, chodili do Stromovky, k řece. Později jsem si uvědomil, jak nás formoval výtvarný terén zlomové oblasti nad historickým jádrem Prahy – Dejvice, Bubeneč, Letná, Hradčany... Jak říkala Libuše – krajina dětství je určující. Je to krajina výsostně literární.“

Zlatá šedesátá

K literatuře měla Libuše Moníková vřelý vztah už od dětství. „Četla Dostojevského, Faulknera, Becketta, Prousta… Hotový boom zažíval čerstvě přeložený Kafka, Sartre a Camus. Byla 60. léta, demokratické uvolnění bez tržního diktátu…,“ vzpomíná Moník.

Přesto se Libuše chtěla stát filmovou režisérkou. Po maturitě, kterou složila v roce 1963, se ale její cesta odvíjela jinak. Přihlásila se ke studiu germanistiky a anglistiky.

„Obklopena knihami, umělci a hudbou Ravela, Mahlera a Janáčka dospívala v evropskou spisovatelku. Na fakultě se objevovali významné osobnosti, které si Libuše tak trochu přivlastňovala. V jediném semestru ovládla jako magnet debatu s Kirkem Douglasem, maskulinním kovbojem, i se Simone de Beauvoir, která navštívila školu se Sartrem,“ vypráví Moník.

Osudové stipendium

Ve všeobecném uvolnění dostala Libuše stipendium v Göttingenu, kde se seznámila se svým budoucím manželem Michaelem Herzogem. Přišel ale rok 1968, srpnová okupace Československa a události následující. Hluboce ji například zasáhlo upálení Jana Palacha. Svůj první román Eine Schädigung (Újma), psaným v polovině 70. let, dedikovala právě jemu.

V roce 1971 přijela do Prahy. Z plánů žít v Československu však brzy sešlo. A tak se Libuše ve svých 26 letech odstěhovala natrvalo do Západního Německa a začala zde svoji profesní dráhu.

„Dokumenty z Libušiny pozůstalosti dokládají, že přestože byla vdaná legálně, ještě na začátku 80. let ji v Německu sledovala československá tajná bezpečnost,“ podotýká filmová režisérka Jana Hádková.

Neměla jsem vůbec žádné literární plány ani záměry. Raději bych byla dělala filmy. Potíže při psaní byly ve skutečnosti redukovány tím, že jsem psala v cizí řeči, kterou jsem si trapnost popisované situace a tématu držela od těla. Znásilnění je v mateřštině něco jiného než v cizí řeči. Po první kapitole psané ještě česky jsem strnula a zhrozila se, kolik bahna a špíny se ve mně odhalilo a vyšlo najevo... Na konci knihy jsem věděla, že německy umím. K češtině se vrátit nechci. V němčině jsem daleko uvolněnější.
Libuše Moníková (Berlínský literární časopis)

Zvítězila němčina

Z Libuše se stala vysokoškolská učitelka. Přednášela na univerzitě v Brémách a v Kasselu. Studovala německou literaturu, přednášela o české literatuře. A začala psát.

Jako svůj literární jazyk si zvolila němčinu a psala výhradně německy. „Němečtí literární kritici si toho velmi považovali. Dokonce říkali, že vnesla do němčiny prvky, které oni neznali. Tím, že myslela česky a transformovala to do němčiny, obohacovala německý jazyk,“ říká režisérka.

V roce 1981 se začala živit jako spisovatelka na volné noze. Její vztah k domovině ale zůstával nadále velmi silný. V témže roce navštívila Prahu a při té příležitosti propašovala domů zakázanou literaturu – Pelikánovy listy, Tigridovo svědectví –, přestože byla stále v hledáčku StB.

V té době navštívila také Litomyšl. Setkala se zde s umělci, kteří restaurovali zámek, protože byli v nemilosti komunistického režimu. Jejich osudy daly vzniknout námětu na další román Libuše Moníkové Fasáda. „Vyšel nejprve německy, ale koncem 80. let byl přeložen do češtiny a vyšel u Škvoreckých v Kanadě.“

Česká spisovatelka jsem vlastně nebyla. V češtině jsem psala maximálně teorii. Bez ohledu na to, jestli by vůbec bylo možné v Čechách publikovat, mám před češtinou veliký respekt a myslím, že bych měla i zábrany česky psát. Když jsem pochopila, že má němčina své výhody pro formální zpracování tématu, už jsem u toho jazyka zůstala. Zajímalo mě také, do jaké míry se dá s němčinou pracovat jinak, než to dělají rodilí Němci.
Libuše Moníková (Rádio svobodná Evropa)

Knihy jako děti a prestižní ceny

Sama své knihy nepřekládala. Byla přesvědčená, že by tím jen ztrácela drahocenný čas. „Kdybych je psala znova česky, vytvářela bych jiné knihy,“ sama řekla. Přesto jí velmi záleželo na tom, jak si její knihy povedou. V době, kdy již byla těžce nemocná, Janě Hádkové řekla: „Chtěla bych, aby mé knihy, mé děti, četli lidé, kteří by jim rozuměli a adekvátně je pochopili.“

Vyjma psaní vlastních knih psala také eseje o literátech, kteří jí přirostli k srdci. Dokonce dopsala jednu z nedokončených povídek Franze Kafky. V době, kdy vyšel její román Fasáda, získala prestižní Cenu Alfreda Döblina. A nebyla to cena zdaleka poslední. „Libuše se skutečně stala významnou německou spisovatelkou, kritici ji přijímali s velkým respektem. Dokládá to cena Franze Kafky z roku 1989 a jiné,“ přitakává režisérka.

Velvyslankyně české kultury

Soužití Čechů a Němců, hledání porozumění mezi oběma národy a utlumování neuralgických bodů na obou stranách se pro Libuši Moníkovou stalo v jejích dílech stěžejní.

„Ona se skutečně cítila být styčným bodem mezi oběma kulturami. Velvyslankyní české kultury a historie. Snažila se obě kultury spojovat.“ Za zásluhy o literaturu a o česko-německé vztahy jí prezident SRN propůjčil Spolkový kříž a prezident ČR Václav Havel jí v roce 1998 udělil medaili Za zásluhy II. stupně.

Připravovaný dokumentární film o Libuši Moníkové nazvaný Scény ze života, literatury a filmu vznikl bohužel až po její smrti. Libuše Moníková zemřela v Berlíně 12. ledna 1998 ve svých 52 letech.