První ze studentek AVU kvůli jejím názorům málem vyhodili. Osudové ženy: malířka Vlasta Vostřebalová-Fischerová

Byla mimořádně nekonvenční ženou. Kromě toho, že patřila k prvním ženám, které si vydobyly možnost studovat na pražské AVU, byla jednou z prvních žen, které vstoupily do komunistické strany v roce 1921.

„Byla radikální a nekonvenční, i co se týká přístupu k nukleární rodině. Z jejího vlastního rodinného zázemí to ale vůbec nevycházelo. Naopak,“ vysvětluje historička umění Martina Pachmanová.

Hezké dětství

Narodila se v roce 1898 v Boskovicích na Moravě do velmi dobře ekonomicky zabezpečené rodiny významného farmaceuta. Její maminka byla žena v domácnosti, která se realizovala na poli charity.

Vlasta i její sestra Věra prožily velmi hezké dětství. Mohly se vzdělávat na dívčí měšťanské škole. Když vypukla první světová válka, pobývaly na soukromém lyceu ve Švýcarsku. Na AVU šla ale Vlasta v roce 1919 proti otcově vůli.

Hlavou proti zdi i na vysoké škole

„Studovat na AVU skutečně poprvé v historii znamenalo pro ženy možnost vstoupit na uměleckou scénu jako profesionálky a také se uměním živit. Bez nadsázky to byla revoluce,“ dodává Martina Pachmanová.

Vlasta ale brzy narazila na neporozumění. „Byla odhodlaná dělat umění, které bude v pravém slova smyslu sociální, ovlivněné třeba jejím milovaným Jiřím Wolkerem. A hlavně byla velice tvrdohlavá,“ popisuje kurátorka.

I za cenu vyloučení

Vedoucí ateliéru malby profesor Vojtěch Hynais byl konzervativní představitel generace Národního divadla. Vlastiny umělecké a především politické názory tak naprosto nesdílel.

Vlasta je ale odmítala jakkoli měnit i za cenu vyloučení ze školy. Nemohla přitom tušit, že se jí ujme jiný profesor. „Navzdory tomu, že byla bytostnou malířkou, se tak ocitla mezi enklávou výrazných ženských osobností její generace v sochařském ateliéru Jana Štursy.“

Pod jeho vedením v roce 1923 AVU úspěšně dokončila a vydala se na stipendijní pobyt do Paříže. Tam ovšem ve svých 25 letech odjížděla už těhotná.

Návrh smlouvy
Svoluji porodit Ti děťátko, které ponese Tvoje jméno, to znamená, svoluji státi se tvojí ženou. Ne však podle běžného manželského práva, které nepřipouští škrtů ani změn. Kdežto já nežádám, abys mne živil, ty nežádáš ode mne poslušnosti ani jakéhokoliv omezení dosavadní mojí svobody. Péči děcku věnujeme stejným dílem.
Vlasta Vostřebalová Otokaru Fischerovi z Paříže (26. 10. 1923)

Manželství jako přežitek

Otec jejího dítěte, o 15 let starší profesor, básník a literát Otokar Fischer Vlastě učaroval už na přednáškách na filozofické fakultě, kam docházela. „Už od začátku byl mezi nimi asymetrický vztah. On byl slovutný profesor, respektovaný muž a intelektuál, kterého obdivovaly mnohé ženy a studentky na Karlově Univerzitě. Ona byla začínající malířka.“

„Celá jejich korespondence z této doby ukazuje na jedné straně vášeň a touhu, možná až posedlost respektovaným mužem, a zároveň strach nechat se svázat a vstoupit do nějakého svazku, který jí vezme svobodu,“ líčí historička umění.

Vlasta označovala institut manželství za přežitek a svazek s Otokarem Fischerem od začátku zpochybňovala, přesto se za něj nakonec provdala pár týdnů po narození syna Jana Otokara v roce 1923.

„Otokar Fischer byl sice pokrokový intelektuál, ale nebyl vyvázán z konvenčních rodinných vztahů. Navíc byl bez ohledu na svůj věk pod silným tlakem své rodiny, která tlačila na to, aby byl jejich svazek tradiční,“ dodává Martina Pachmanová.

Nelehké časy

Manželé spolu ale nikdy nesdíleli společný prostor a vliv Fischerovy rodiny nakonec přispěl k rozpadu jejich manželství. „Definitivní rozluka nastala po dvou letech, ale až do roku 1937 se táhly soudní spory o jejich syna Jana.“ Vlasta toto období nesla velice těžce. Její trauma se odrazilo i v obrazech z této doby (Kateřiny, zlý sen nebo Letná roku 1922).

Otokar Fischer zemřel na následky infarktu poté, co se 12. března 1938 dozvěděl o anšlusu Rakouska hitlerovským Německem. „Vlasta, pokud víme, na jeho smrt nijak zásadně nereagovala. Celá situace na ni ale měla obrovský psychický dopad. Jako matka měla strach o tehdy 15letého syna, který byl po otci z polovice Žid,“ vysvětluje Martina Pachmanová.

Postupně se začala vzdalovat od své umělecké práce. Nekreslila ani nemalovala, pouze vedla kurzy kreslení. Se svou sestrou Věrou se starala o farmaceutický podnik jejich zesnulého otce.

„I po znárodnění podniku v roce 1948 zůstala přesvědčenou komunistkou, ale nikdy nepřistoupila na poúnorový politický diktát. Ten jí byl bytostně proti mysli,“ míní historička umění.

Sociální kritika v jejím díle

„Malířské dílo Vlasty Vostřebalové-Fischerové je velice specifické díky ostré sociální kritice. Obrovskou pozornost věnovala tehdejším ženám. Ne těm moderním, ale ženám ulice. Ať už to byly prostitutky, samoživitelky, dělnice, prodavačky.“

„V tomhle ohledu byla sociální malířkou v tom nejpravějším smyslu slova. Zpodobňovala ženu, jaká tehdy mezi válkami skutečně byla. Zemřela ve svých 65 letech v prosinci 1963 v Praze,“ uzavírá Martina Pachmanová.