Opomenuté osudy Bohémy: Herečky a herci, kteří za protektorátu (radši) ukončili kariéru

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Eva Gerová a Adina Mandlová ve filmu Bílá vrána (repro)

Ještě v roce 2005 o svých důvodech vyprávěla herečka Eva Gerová. Vzpomínala i na další herce. Třeba Antonína Novotného. Pohnutý osud herečky Jiřiny Štěpničkové by vydal na samostatný televizní seriál.

Eva Gerová natočila první film v roce 1936 jako 16letá. Studovala konzervatoř, ale stejně během dvou dalších let zvládla na 11 filmů. Její tvář se objevovala na titulních stranách časopisů. Měla našlápnuto. Přesto je její poslední film (Venoušek a Stázička) z roku 1939 a pak už se neobjevila ani na divadle. Proč?

Herečka Eva Gerová v roce 2011

„Já jsem se vdala. Měla jsem rodinu. Chtěla jsem se věnovat dítěti,“ přiznala v roce 2005 v rozhovoru s Alešem Cibulkou. „Jsem velice šťastná, že to takhle dopadlo. Protože kdybych byla zůstala u filmu, byla bych se dožila toho, co ty nešťastný holky. Lída Baarová a tak dál.“

Uvažovala, že by se po válce k filmu vrátila „Ale potom jsem zjistila, že je to už dost těžký. Jednak jsem ztratila kontakt a jednak jsem se už dostala do jiné roviny.“ Pracovala pak léta jako knihovnice. Podobně za protektorátu ukončila svou kariéru i Věra Ferbasová.

Věra Ferbasová

„Němci si přáli, abych hrála v německých filmech, což jsem pochopitelně nechtěla. Tak to nakonec vyřešil můj manžel, který řekl: Ne, když jsi vdaná, nemusíš hrát vůbec! A tak jsem už od roku 1942 nehrála v ničem,“ svěřila se jednou Ferbasová v Pozitivních novinách. Jejím posledním filmem bylo na dlouhou dobu Zlaté dno.

Na rozdíl od Gerové se ale Ferbasová chtěla po válce k filmu vrátit. Jenže pro její herecký typ naivního dívčího klauna nebylo už v novém „dělnickém“ filmu místo. Později začala dostávat alespoň epizodní role. Asi nejzapamatovatelnější byla postava tetičky v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje (1974).

Antonín Novotný

Herec Antonín Novotný (1913-2005, na snímku v roce 1935)

Problémy se svým hereckým typem mohl po válce mít i „nejkrásnější český filmový milovník všech dob“. Kdyby si nevybral jinou kariéru. „Byl velmi noblesní, inteligentní. Velmi dobře se oženil,“ popisovala Eva Gerová.

Chemii začal ještě studovat před válkou, titul si ale kvůli zavření vysokých škol dodělal až po ní. Jeho posledním filmem byl Hotel Modrá hvězda (1941). Po válce podnikal v chemickém průmyslu. Říká se, že svou hereckou kariéru ani nebral moc vážně. „Měl ambice v Hollywoodu,“ připomínala ale Gerová.

Novotného si v roce 1937 vybrala sama společnost Metro Goldwyn Mayer, která v Evropě hledala nové tváře. Neuspěl a po devíti měsících se vrátil domů. „Byl to jazykový problém. Pro herce hrát v cizím filmu... Už i Voskovec nebo Tříska říkali, že to je velmi obtížné,“ vysvětlovala Gerová, která se s Novotným osobně setkala i po roce 2000.

Nedošínská a Šejbalová

Antonie Nedošínská ve filmu Vladimíra Slavinského Pokušení paní Antonie (1934)

Za okupace svou hereckou kariéru radši ukončila i Antonie Nedošínská. Po válce se objevila jen v jednom jediném filmu, v Čapkových povídkách (1947). Zemřela v roce 1950. To Jiřina Šejbalová za protektorátu přerušila jen filmovou kariéru a dál hrála na divadle.

Po válce se pak vrátila ve velkém stylu ve filmech Hostinec u kamenného stolu (1948) nebo Vlčí jáma (1957), která zabodovala i na MFF v Benátkách. Je zvláštní srovnat její kariéru s osudem Jiřiny Štěpničkové, které se paradoxně taky podařilo částečně navázat na předválečnou kariéru.

Jiřina Šejbalová a Eduard Kohout na titulní straně magazínu Divadlo z 20. 3. 1941 (fotografie z Goldoniho Lháře v Prozatimním divadle)

Jiřina Štěpničková

Jiřina Štěpničková před rokem 1941 (repro z knihy Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 47)

Jiřina Štěpničková uměla perfektně německy. Odmítla ale hrát v německých filmech a radši podstoupila i operaci úplně zdravého kolena. V roce 1947 odletěla do Londýna, ale zase se vrátila. V 50. letech se ale stala objetí provokatérské akce a pro pokus o emigraci měla být odsouzena k trestu smrti.

Nakonec po dvoudenním soudu dostala 15 let. Po přímluvě herců Národního divadla (Höger, Smolík, Štěpánek…) byla po 10 letech propuštěna a mohla znovu hrát. V roce 1968 dostala titul zasloužilá umělkyně a v roce 1969 byla rehabilitována. Osud téměř na samostatný televizní seriál.

Spustit audio
autoři: cib , rota

Odebírat podcast

Související