S nacisty si nezadala, komunistům se jí ale utéct nepodařilo. Osudové ženy: Jiřina Štěpničková

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiřina Štěpničková ve hře Smutek sluší Elektře (1939)

Skvělá herečka, výrazná hvězda první republiky, silná žena plná energie a půvabu. Vynikala v rolích osudem zkoušených žen, její vlastní život je však v mnohém předčil.

Host: Šárka Maixnerová, režisérka a autorka knihy Jiřina Štěpničková – herečka v pasti
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Účinkují: Pavla Beretová, Jan Kačer, Jan Teplý, Kristýna Frejová, Bořek Joura a Ivana Uhlířová
Připravila: Eva Dvořáková
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 28. 3. 2020

Narodila se v dubnu 1912 v Praze do skromné měšťanské rodiny. Tatínek pracoval jako mistr ve střešovické vozovně, maminka přišla do Prahy tzv. „do služby“ z jihočeského Pacova, kde mimo jiné hrála ochotnické divadlo. „Pro charakter Jiřiny Štěpničkové, pro její sportovní nadání i divokost bylo příznačné, že jí tatínek říkal Jirko,“ říká režisérka Šárka Maixnerová, autorka knihy Jiřina Štěpničková – herečka v pasti.

Odmala byla Jiřina velkou sportovkyní. Vynikala v míčových hrách, hrála tenis, lyžovala. Proto není divu, že k divadlu ji přivedl právě sport. Traduje se, že se ve svých 13 letech přes noc naučila roli Bivoje jenom proto, aby mohla jet se školou na hory. A jela! Ale od té doby už nemyslela na nic jiného než na herectví. „A když se Jirka do něčeho zakousla, tak u toho velmi silně vytrvala a chtěla být první,“ popisuje Šárka Maixnerová.

Velké lásky – divadlo a Lála Pešek

Herec Ladislav Pešek na fotografii z roku 1929

Její další cesta vedla na hereckou konzervatoř. „Jenom to zapomněla říct tatínkovi,“ směje se režisérka. „Po roce to ale prasklo, protože Jiřina už během studií účinkovala v Osvobozeném divadle. Sice hrála pod maminčiným dívčím jménem, ale za to tak dobře, že na její výkon vyšly moc hezké kritiky.“ Otec to nepřijal, protože si pro dceru představoval jinou profesi, ale později to byl právě on, kdo se stal jejím největším fanouškem.

Po roce zkušeností v Osvobozeném divadle, v Umělecké besedě i u Voskovce a Wericha se 17letá Jiřina nebála zkusit štěstí v Národním divadle. V době, kdy pro herce angažmá ve zlaté kapličce znamenalo vrchol kariéry, si takový krok žádal nemalou dávku odvahy, ne-li drzosti. Ale vyplatilo se. „Tehdejší šéf činohry Národního divadla K. H. Hilar odpověděl na Jiřinin dopis činem, protože záhy dostala roli ve hře Oscara Wilda Na čem záleží,“ vypráví Šárka Maixnerová.

Byla v ní posedlost komediantstvím.
Ladislav Pešek

V Národním divadle Jiřina potkala svoji první velkou lásku. Stal se jí její herecký kolega Ladislav Pešek. „Byl křehký, leč sportovec, a Jiřina pro něho znamenala velkou krásnou silnou ženu, do které se zamiloval. Byl jí do jisté míry fascinován,“ míní režisérka. „Jejich láska ale bohužel nedopadla tak, jak by oba chtěli.“ Rozdělila je žena, která ho dnešními slovy stalkovala, a on se jí nechal dohnat až k oltáři.

Zrodila se hvězda

Jiřinina herecká hvězda stoupala rychle. Měla slávu, popularitu i peníze. Na vrchol ji však vynesla především role Maryši. Filmové zpracování Josefa Rovenského s Jiřinou v hlavní roli dokonce získalo ocenění na Benátském bienále v roce 1936.

Za nacistické okupace se Jiřině jako jedné z mála podařilo vyhnout účinkování v německých filmech. „Když už jí opravdu hrozilo, že se bude muset účastnit nějakého natáčení, šla si nechat operovat zdravé koleno,“ dodává Šárka Maixnerová.

Jiřina Štěpničková a Adina Mandlová na obálce Kinorevue 1944–45 č.9

Z Národního divadla přešla Jiřina Štěpničková do angažmá ve Vinohradském divadle, které se ovšem po komunistickém převratu stalo scénou Československé lidové armády a talentovaná herečka dostávala stále méně rolí. Hodně lidí z jejího okolí emigrovalo, nový režim se choval nepředvídatelně a Jiřina chtěla především hrát.

Past

V roce 1951 se rozhodla, že zkusí překročit hranice na Západ. Ve skutečnosti se stala obětí léčky v rámci takzvané generální prevence, kterou na ni coby reprezentantku kulturního světa připravila StB. Nastrčený převaděč ji i s tříletým synem dovedl na fingovanou hranici, kde byla zatčena.

Jiřina Štěpničková byla v inscenovaném soudním procesu exemplárně odsouzena k 15 letům vězení. Čtyřletý syn Jiří byl chvíli v ústavní péči a pak byl naštěstí vrácen k výchově otci. Jiřina od svého zatčení ale netušila, co se s ním stalo. Propuštěna byla v roce 1960.

Hořký podzim života

Její původní život v té době už ale neexistoval. Ztratila deset herecky nejplodnějších let i možnost vidět vyrůstat svého syna. Doba se velmi změnila, lidé kolem ní chodili po špičkách, neměla vyhlídky na zajímavé role. Podařilo se jí získat angažmá v kladenském divadle, odkud později přešla do pražského Realistického divadla.

„Tam dohrávala, sice moc hezky, ale už bez té energie, o kterou ji všichni připravili. Jako kdyby už nedokázala znovu nikomu uvěřit. Chodila s velkým pytlem léků, protože ve vězení nebyly léky na nic, a s odpuštěním v míře, které byla schopná, ale nikdy ne s úplným,“ popisuje závěr života Jiřiny Štěpničkové Šárka Maixnerová.

Zemřela ve svých 73 letech v září 1985 v Praze.

Spustit audio
autoři: Eva Dvořáková , and

Odebírat podcast

Související