Čeněk Šlégl: Tedy dobře, vyřízeno… Oblíbený herec kolaboroval, aby zachránil židovského zetě

Baron Prášil: (1940) Vlasta Burian a Čeněk Šlégl
Baron Prášil: (1940) Vlasta Burian a Čeněk Šlégl

Zdatný sekundant Vlasty Buriana, si z vlastenectví počeštil jméno. Na přelomu let 1939–1940 se ale začal oficiálně tvářit jako loajální k nacistům. Rodinné drama o tom, že osudy nebývají černobílé. A míra viny, trestu a oběti nebývá v rovnováze.

Rodina obchodníka Eduarda Schlögela by podle jména měla mít blízko k Němcům, ale bylo to naopak. Syn Vincenc se později začal podepisovat počeštělou formou jako Čeněk Šlégl. Po otci podědil technické nadání a zdál se směřovat k seriózní kariéře: vystudovat techniku a stát se inženýrem.


Čeněk Šlégl
(30. září 1899 nebo 1893 – 17. únor 1970)
- vlastním jménem Vincenc Schlögl
- český herec, režisér, scenárista a spisovatel
- působil v Divadle Uranie a jako člen kočovné společnosti Jana Otakara Martina
- ve filmu hrál ještě v němé éře, po nástupu zvuku se stal jedním z nejobsazovanějších herců

Zasáhla náhoda

Jenže po maturitě roku 1916 odjel Vincenc na prázdniny ke strýci do Pavlíkova na Rakovnicku. Tam byl narychlo „odchycen“, aby převzal roli v představení místního ochotnického souboru. Napoprvé pohořel. Ale herectví ho chytlo na celý život.

Divadlo začal brzy dělat poloprofesionálně. A díky němu se seznámil i s budoucí ženou Helenou. Zůstanou spolu celý život.

S Vlastou Burianem v dobrém i zlém

Kinematografie 30. let paradoxně neposkytla Šléglovi hlavní roli. Zato ve svých nejslavnějších kreacích (jako třeba slavná „operace“ ve filmu U pokladny stál) sekundoval Vlastovi Burianovi.

Na to byl zvyklý z divadla. Už od roku 1925 stál Šlégl vedle Buriana na jevišti a tak to zůstalo až do konce prázdnin roku 1944, kdy nacisti všechna česká divadla zavřeli.

Vědomě sám sebe zničit

03360560.jpeg

To už ale byl Čeněk Šlégl uvnitř někým zcela jiným. Zlomeným člověkem, který se pro záchranu blízkých rozhodl dát v sázku svou hereckou i občanskou čest. A vědomě sám sebe zničit.

Stačí si připomenout dnes už neblaze proslulý (rádoby vtipný) rozhlasový skeč Hvězdy nad Baltimore z prosince 1941, ve kterém se Šlégl sešel právě s Burianem. (Zachoval se pouze úvod pořadu, kde nevystupují.)

Kolaborantské hvězdy nad Baltimore

Pro Buriana to bylo jediné kolaborantské vystoupení za celou válku (parodoval Jana Masaryka). V dalších podobných skvostech invenčně zcela nemohoucího novináře a humoristy Josefa Opluštila už odmítl hrát.

I Šlégl se nakonec z těchto ostudných kousků vyvlékl. Fingovaným zraněním. Ale až po 11 dílech velkém vnitřním boji. Bohužel pro Šlégla si hodně posluchačů protektorátního rozhlasu tento žánr oblíbilo a opakovaně žádali reprízovat tyto většinou antisemitské a pronacistické skeče.

S hanbou před mikrofon

Co ho k tomu vedlo? Šlo o rodinu. O prázdninách roku 1936 se jediná Šléglova dcera Blanka seznámila s mladým úředníkem Arnoštem Weissem. Jak jméno napovídá, Weiss byl žid a s příchodem nacistů mu začalo jít o život.

Židovská známost dcery tehdy prominentního herce a režiséra Šlégla nezůstala utajena českým fašistům a jmenovitě Vlajce. Od jara 1939 byl Šlégl vláčen kolaborantským tiskem, stejně jako jeho dcera a nastávající zeť. Mladí se vzali „jakoby natruc“ otci, hned co Blanka dosáhla plnoletosti.

Gestapácké vydírání

Weiss návštěvou kavárny Flora porušil protižidovská nařízení. Následovala opakované zatýkání Arnošta i Blanky, výslechy mladých manželů na gestapu a stupňující se nátlak na otce Šlégla, aby prokázal loajalitu. Jako by nestačilo, že v březnu 1940 se stal formálním členem Vlajky (po dvou letech z ní opět vystoupil).

Když se Blance a Arnoštovi Weissovým narodila roce 1943 dcera Zuzana, stal se Šlégl ještě vydíratelnějším. Opakovaně mu bylo dáno nacisty najevo, že pokud nebude hrát v kolaborantských skečích jaksi do roztrhání těla, rodina jeho dcery nemá šanci přežít.


Čeněk Šlégl jako baron Kocharowski ve filmu Baron PrášilTedy dobře. Ano. Vyřízeno k dennímu pořádku.

Zapomenutý dědeček

Po válce byl Čeněk Šlégl odsouzen na půl roku do uranových dolů a už nikdy nesměl hrát. Pracoval v Uhelných skladech, a aby si přivydělal, prodával po malešických hospodách obrázky malované na skle za pět korun kus.


Pánové, já nic nevím!
První setkání hudebníka a amatérského historika Radka Žitného se Zuzanou Poulicek v pražské kavárně Slávie muselo být lehce komické. Autor Šléglova životopisu věděl o herci víc než hercova vnučka. Až z knihy, kterou Žitný napsal s badatelem Jaromírem Farníkem v roce 2009, se pak Zuzana dozvěděla mnohá tajemství dědečkova života za války.

Dědečkovu vědomou oběť rodiče před Zuzanou po válce zatajili. Nechtěli ji ovlivňovat a zatěžovat život víc, než bylo nutné. Zuzana navzdory bídným poměrům 50. let vystudovala na pražské konzervatoři zpěv. V roce 1967 se provdala do Rakouska a působila tam pak jako divadelní herečka a zpěvačka.

Dnes v 72 letech nezapře vitalitu a komediantského ducha. Pořád vystupuje na vernisážích a koncertech a občas uspořádá malý koncert i pro sousedy v Perchtelsdorfu, v domě na okraji Vídně.

Poslechněte si dokument i další ze záznamu v iRadiu.