David Mareček: Česká filharmonie veze do Milána nástroje za miliony. Bez sběratelů by si je nemohla dovolit

Přestože výrobci houslí jsou špičkovými řemeslníky, žádný dosud nedokázal napodobit zvuk houslí z 18. století. „Těžko říct, jestli je to dřevem, které dříve měli k dispozici, nebo laky. Pravda je ale taková, že historické housle opravdu hrají mnohem lépe než současná výroba. A protože je jejich nabídka omezená, jsou logicky také velmi drahé,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček.

Housle za miliony

Žádný státní ani městský orchestr si takové housle nemůže dovolit vlastnit, protože jejich ceny se pohybují v milionech, v některých případech i v desítkách milionů korun. Řešením jsou proto zápůjčky od soukromých sběratelů.

Čtěte také

Jsou legendární stradivárky výjimečné?

„Staré housle jsou velmi vítaným investičním artiklem, protože jejich hodnota se v čase stabilně zvyšuje,“ přibližuje Mareček. Zároveň ale vysvětluje, proč takový nástroj nelze nechat ležet ve vitríně.

„Dřevo je živý materiál. Když se na něj nehraje, kvalita trpí. Proto se každý nástroj, který dlouho ležel, musí nejprve znovu rozehrát. Dokonce se říká, že když na housle hraje dobrý houslista nebo violoncellista, přispívá to k jejich kvalitě.“

Zápůjčky od sběratelů

V České republice je podle Marečka soukromých sběratelů dostatek, což je výhodné jak pro umělce, tak i pro samotné nástroje. „Hráči se dostanou k těm nejlepším houslím a investoři mají jistotu, že jsou nástroje v dobrých rukou a že jejich hodnota roste tím, že se na ně pravidelně hraje.“

Mareček to připodobňuje k obrazům zapůjčeným na výstavu, které s každou zápůjčkou získávají historii v katalogu. „Stejně tak se muzikanti dostanou k houslím, které by si jinak nemohli dovolit. V současnosti má Česká filharmonie k dispozici zhruba deset takto zapůjčených historických kusů. Do budoucna bychom si přáli, aby každý člen smyčcových skupin mohl hrát na kvalitní nástroj. Na výsledném zvuku orchestru je to velice znát,“ uzavírá Mareček.