Nejslavnější česká herečka své doby původně česky psát ani číst neuměla. Osudové ženy: Eliška Pešková

Přestože pocházela z německo-české rodiny, stala se z ní nejen česká herečka, ale také velká vlastenka.

Narodila se v červnu 1832 v Praze jako Elisabeth Peschke. „Matka byla sice Češka, ale otec se cítil být více Němec a doma mluvil německy, případně francouzsky,“ vysvětluje divadelní historička Kristýna Sýbová.

Eliščino dětství bylo poměrně tvrdé. Otec měl v pronájmu hostinec, což zaměstnávalo oba rodiče, a Elišku proto vychovávala babička. „Dohlížela na to, aby se vnučka držela především práce a zbytečně nelelkovala, za což babička považovala i čtení a psaní.“ Čím menší ale měla Eliška podporu v rodině, tím její zájem o vzdělání a literaturu rostl.

Uhranuta divadlem

Když jí bylo 13 let, divadlo ji uhranulo natolik, že se rozhodla stát herečkou. Zážitek z představení, které viděla v Karlových Varech, líčila i po letech ve svých vzpomínkách Zápisky české herečky: „Když jsem prvního večera spatřila Halmova Syna pouště, rozhodl se můj příští osud. Duch můj byl mezi herci, a když opona spadla naposled, ani se mi se sedadla mého nechtělo.“

Babička ale pro Eliščino rozhodnutí neměla žádné pochopení. Zrazovala ji od „pochybného“ povolání výhrůžkami, že vnučku vydědí a přestane finančně podporovat. „Eliška i tak začala chodit na hodiny herectví k německé herečce Anně Herbstové, opatřila si garderóbu a na sklonku roku 1848 už vystupovala ve Švestkově divadle, což tehdy bylo přední ochotnické divadlo v Praze,“ popisuje divadelní historička.

Krátce nato Eliška odešla do Teplic k německé společnosti Franze Maschka. Měla úspěch, což obměkčilo i nesmlouvavou babičku.

Česky ji naučil Tyl

Talent tehdy 17leté „Elisabeth“ neunikl ani Josefu Kajetánu Tylovi, který ji v roce 1849 pozval do Prahy. „J. K Tyl v té době působil jako dramaturg českých představení ve Stavovském divadle a prožíval vrchol svojí kariéry.“

Čtěte také

Stavovské divadlo. Rozlícený dav vyhnal herce a obsadil budovu

Eliška později vzpomínala, jak zkoprněl, když mu při prvním setkání přiznala, že neumí číst ani psát česky. Tyl to ale nevzdal a spolu se svojí „švegruší“ Annou Rajskou Elišku během několika málo týdnů naučil česky natolik, že mohla vystoupit v českém představení.

„13. září 1849 tak poprvé pod jménem Eliška Pešková hrála ve veselohře Štefek Langer z Hlohova,“ dodává Kristýna Sýbová.

I lásku si vyvzdorovala

„Díky záskoku za indisponovanou herečku Annu Kolárovou získala Eliška angažmá ve Stavovském divadle.“ Sklízela nadšené ovace a záhy se stala přední členkou souboru. V té době už měla známost s redaktorem Pražského večerního listu, potomkem zchudlé šlechtické rodiny Pavlem Švandou ze Semčic.

Eliščina babička ale jejich lásce přála ještě míň než kdysi herecké kariéře. I tentokrát se ale Eliška rozhodla vzdorovat. „Se Švandou si tajně dopisovali a slíbili si, že se vezmou. To se stalo v roce 1850 i přes vyhlídku na život ve velmi nuzných podmínkách. Bydleli u Švandovy matky, která svoji snachu od počátku neměla ráda,“ popisuje divadelní historička.

Manželé žili z ruky do pusy a doba přestávala přát českým představením, přesto Eliška zůstala věrná pouze českému divadlu. Ctila své ideály a odmítala i výhodné příležitosti na německých scénách. V roce 1853 začala dokonce překládat hry z němčiny, později i dramatizovat prózy a různé látky také adaptovat.

Přes překážky k vlastnímu divadlu

Po otevření Prozatímního divadla v listopadu 1862 vedla společná cesta manželů Švandových právě tam. Elišce bylo 30 let a ocitala se na vrcholu své herecké dráhy, Švanda působil jako dramaturg a vrchní režisér. Po čtyřech letech byl ale pro neshody propuštěn a na jeho místo přišel jeho zarytý rival Josef Jiří Kolár. To však mělo dopad i pro Elišku.

„Už po Švandově odchodu z Prozatímního divadla se Peškové děly různé nepříjemnosti. Její role dostávaly jiné herečky, nezřídka její žákyně, které ona sama k divadlu přivedla,“ vysvětluje Kristýna Sýbová.

Situace v Prozatímním divadle se vyhrotila natolik, že Eliška odešla za manželem do Švandova divadla. Tam čtyři roky působila jako host. „Intenzivně se věnovala překladům a adaptacím či organizačním záležitostem divadelního podniku svého muže. Díky svým kontaktům a diplomatickým schopnostem také pomáhala se zřizováním nových scén Švandova divadla, jako byla Aréna ve Pštrosce nebo Divadlo u Libuše.“

Na jevišti stála naposledy v roce 1883, poté svoji hereckou činnost pro nemoc ukončila. „Po smrti Pavla Švandy dokončila stavbu divadla na Smíchově a rodinný podnik zdědil syn Pavel. Jako celek jej ale až do své smrti stále vedla Eliška Pešková.“ Zemřela v nedožitých 63 letech v květnu 1895 v Praze.