Kdo si zvolil medicínu, měl a má rád lidi. Osudové ženy: neuroložka a autorka knihy Skalpel, prosím Valja Stýblová

24. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Valja Stýblová v roce 2010
0:00
/
0:00

Medicína ji fascinovala už od dětství. Svoji vysněnou profesi lékařky ale dokázala propojit i se svojí další vášní – psaním. Řada jejích knižních titulů získala mnohá ocenění a byla přeložena do 14 jazyků. Některé z jejích příběhů byly i zfilmovány. 

Host: Jiří Keller
Účinkují: Jindra Brendlová, Lucie Štěpánková, Ondřej Brousek, Kammil Halbich, Daniel Bambas
Připravili: Tereza Stýblová, Hynek Pekárek
Zvukový mistr: Jan Brauner, Pavel Dejmek
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 24. 4. 2021

Kdo si medicínu jednou zvolil, měl a má rád lidi. Jinak by byl blázen, kdyby na ni šel. Jsem strašně šťastná, že jsem život mohla prožít jako lékař, řekla sama v roce 2012 v rozhovoru pro Zdravotnické noviny. 

Její náklonnost k lidem potvrzuje i její syn, rovněž lékař, Jiří Keller: Její zájem o konkrétního člověka byl v první řadě vidět v medicínském působení. Byl ale také inspirací pro literární tvorbu, a koneckonců asi i důvodem, že se nechala přemluvit do politiky.

Dětství v Mandžusku

Valja Stýblová se narodila 4. 6. 1922 v čínském Charbinu do rodiny volyňských Čechů. „Její tatínek byl legionář. A protože po válce nebylo pro legionáře jen tak možné vrátit se zpátky, rodina se posouvala opačným směrem. Nejprve se jim v Tomsku, kde tatínek pracoval jako zeměměřič, narodila první dcera, o tři roky později v Charbinu mladší Valentina, vypráví Jiří Keller.

Sama později vzpomínala na návrat: Pamatuji si matně, jak jsme se vraceli, to mi byly tři roky. Pluli jsme lodí přes měsíc z Vladivostoku do Marseille. A pak jsme jeli do Hradce Králové, odkud rodiče pocházeli.

Rodina se usadila v Praze, kde musela začít od nuly. Otec se ale brzy vypracoval a jeho kancelář se rozšiřovala. Svým dcerkám často hrál loutkové veršované divadlo. A možná právě tady se zrodila Valjina touha po příbězích, které později psala a za něž byla mnohokrát oceněna.

Strýc Bóža

Na prvním místě byla ale medicína. Valjin otec měl mladšího bratra Bohumila, který působil jako lékař v Orlických horách. Valja s ním často jezdívala po návštěvách a z blízka tak mohla poznat skutečnou praktickou medicínu.

Vysoké školy byly ale v roce 1941 uzavřeny, a tak muselo vysněné studium medicíny počkat. „Mezitím se věnovala hudbě. Udělala si státní zkoušku z klavíru, takže mohla klavír i vyučovat, a také se vdala,“ vypráví Jiří Keller.

Jejím manželem se stal právník Jan Stýbl, tehdy vynikající student Hlávkovy koleje. „Sám postupně dosáhl docentury a profesury a do svých 80 let učil na katedře ekonomiky a řízení chemického průmyslu. S Valjou se potkali v Mánesu, kam ona poprvé a naposledy šla za tancem.“

Během války se po náletu na Prahu Valja připojila k dobrovolným zdravotníkům. Jakmile se objevila první možnost znovu studovat, neváhala a zapsala se do letního semestru. „Letní semestr byl v roce 1945 umožněn studentům jako náhrada za léta, kdy nemohli studovat. Díky intenzivnímu kurzu v létě tak mohli dohnat alespoň jeden semestr.“ To už však měla Valja malou dcerku.

Silná káva, studium a psaní

Přestože bylo studium medicíny o to náročnější, nevzdala se. Aby v noci neusnula, pila velmi silnou kávu. Ostatně heslem ,káva buďto silná, nebo žádná‘, se řídila do posledních dnů svého života,“ vzpomíná její vnuk.

Jako medička často tzv. fiškusovala, tedy bez nároku na honorář vypomáhala na různých odděleních, a při tom se učila obor. V jejím případě šlo o patologii a psychiatrii. Z touhy věnovat se psychiatrii ji to ale vyléčilo. Psychiatrie totiž před objevem psychofarmak rozhodně vypadala jinak.

Čtěte také

V roce 1947 přistoupila mezi dvěma státnicemi na výzvu Evropského literárního klubu a během šesti týdnů napsala novelu Mne soudila noc. Kniha, jejímž podnětem byla skutečná událost, soutěž vyhrála a začala se připravovat do tisku. Po Únoru ale byla novela nařčena z naturalismu a existencionalismu, a hotové výtisky šly do stoupy.

Zvítězila neurologie

Valja Stýblová dokončila studium v roce 1950 a nastoupila na neurologické oddělení Vinohradské nemocnice. Kromě patologie a psychiatrie chodila ještě na dobrovolné stáže na kardiologii, kde dostala nabídku na interní aspiranturu. Když se ale objevila nabídka na normální zdravotnický úvazek, který měl dlouhodobou perspektivu, ráda přijala výzvu a rozhodla se přispět k rozvoji oboru, který měl tenkrát v českých zemích za sebou necelé čtvrtstoletí existence,“ popisuje její vnuk.

V roce 1957 také mohla oficiálně vyjít její prvotina Mne soudila noc, z které se okamžitě stal bestseller. Kniha byla přeložena do několika světových jazyků. Za první honorář si Valja koupila italský psací stroj Olivetti, na kterém napsala všechny další knihy.

Jarního tání 1968 využila Valja Stýblová ke zřízení vědeckého oddělení průmyslové neurologie při Univerzitě Karlově. V roce 1974 se stala přednostkou neurologické kliniky. V roce 1976 se stala zakladatelkou první jednotky neurologické intenzivní péče na území Československa.

Vedle publikování vědeckých prací si ale našla čas i na psaní příběhů. Psala pro děti i psychologické romány z lékařského prostředí, které tak důvěrně znala. Její nejslavnější dílo nazvané Skalpel, prosím vyšlo v roce 1981 a později bylo i zfilmováno.

Milovanou medicínu profesně opustila v roce 1990 a věnovala se psaní. Za životopisný román o staviteli a mecenáši Josefu Hlávkovi nazvaný Lužanská mše dostala v roce 2010 Cenu Boženy Němcové. 

Valja Stýblová byla činorodá až do konce. Zemřela v roce 2020 v úctyhodných 89 letech.

Použité zdroje a literatura:

Valja Stýblová v Hostu do domu s Marií Retkovou (30. 3. 2005)

Zemřela Valja Stýblová - nekrolog (ČRo Plus 136. 11. 2020)

Mne soudila noc. Rozhlasová hra (2001)

autoři: Tereza Stýblová , opa
Spustit audio

Související