Ode dna rybníka vzhůru k nebi. Osudové ženy: psycholožka a propagátorka teorie pevného objetí Jiřina Prekopová

Jiřina Prekopová se narodila v roce 1929 v Prostějově. Vyrůstala tak trochu ve stínu své starší nadané a úspěšné sestry. „Ve svém subjektivním prožívání cítila, že starší sestra ji zastiňuje, je úspěšnější a dělá mamince větší radost. A proto více tíhla k tatínkovi,“ říká klinický psycholog Jaroslav Šturma.

A možná právě úvahy nad tím, jak se zavděčit oběma rodičům, jak s nimi dobře vycházet a jak se porovnat se sestrou, vedly k tomu, že se později rozhodla studovat psychologii.

To je sabotáž!

Ke studiu psychologie nastoupila Jiřina na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 1949, rok po komunistickém puči. „Jiřina vychovávaná v demokratickém duchu tu začala velmi rychle narážet. Přišla do prostředí, kde se čerstvě vyměňovaly učitelské síly, a na místo svobodně a demokraticky smýšlejících pedagogů přicházeli prokádrovaní jedinci, jejichž jedinou doktrínou byl marxismus-leninismus,“ vysvětluje Jaroslav Šturma.

Klíčovým okamžikem se stal Jiřinin střet s vedoucím katedry, zarytým komunistou, na jehož přednášky odmítla chodit. On to považoval za sabotáž. Důsledky byly bohužel nemalé, dokonce existenciální. „Přestože napsala výbornou diplomovou práci, která se týkala psychologie divadla a kterou obhájila, nebyla připuštěna ke státnicím a nemohla promovat.“

Schovat se v Sudetech

Jiřina ale měla pro svoji svobodumilovnost problémy všude, kam její noha vkročila. Dokonce i v Sudetech, kam s podobně smýšlejícími přáteli nakonec odešla. „Sudety se potýkaly s nedostatkem učitelů, a tak zde začala učit. Nakonec ale byla i z tohoto povolání vyloučena a živila se různě. Pracovala jako výpravčí, v tiskárně, v redakcích okresních novin. Vždy ale jen tak dlouho, než někomu začali vadit její nezávislé názory,“ vzpomíná psycholog.

Podstatným momentem v jejím životě bylo, když onemocněla tyfem. „Na prahu mezi životem a smrtí v ní tehdy došlo k určitému vnitřnímu obratu. Uvědomila si, že mnoho z toho, co se označuje jako zakotvení a úspěch v profesi, jsou věci pomíjivé. A že jsou také hodnoty, které mají trvalou platnost. A tato celistvost tělesného, společenského, psychického a duchovního ji pak charakterizovala po celý život.“ 

To byla moje cesta. Od průseru ku hvězdám. Krásný kontrast odrazit se ode dna rybníku, a ještě vzlétnout až k nebi. Jako když z nenávisti vzejde láska a z nejhorší války nastane mír.
ČT, Třináctá komnata, 2011

Vlastní problémy ji nezlomily, ale naopak na nich vyrostla. „Získala schopnost druhé lidi v jejich bolesti provázet tak, aby je z jejich bludiště, temného tunelu dokázala zase vyvést ke světlu,“ popisuje Jaroslav Šturma.

Uznávaná v exilu

Stát se psycholožkou však mohla až v době pražského jara, kdy dostala papíry s omluvou zpátky – došlo k tomu ale nejprve v Německu, kam s manželem po sovětské okupaci emigrovali.

„Pražské jaro Jiřina prožívala s velkou nadějí. Brzy ale přišlo rychlé vystřízlivění, a manželé se rozhodli odejít. Nejprve našli ubytování v utečeneckém táboře. Jiřina pracovala ve výrobě hraček a její manžel jako truhlář. Následně dostali azyl.“

Později se Jiřina skutečně začala věnovat psychologii. „Našla místo v zařízení pro postižené děti, kam se moc psychologů nehrnulo. Pro ni to ale byl ohromný zdroj životních i odborných zkušeností. Viděla na vlastní oči, že k tomu, abychom měli děti rádi, není nutné, aby byly nejkrásnější a nejchytřejší. A poznání, že každé dítě i člověk potřebuje, aby ho měl někdo rád, je nesmírně cenné.“

Že je dětská psychologie mým osudem, mi docházelo pomalu. Bylo mi přes 40 a nemohla jsem dělat psychologii dospělých, protože jsem neuměla dost dobře německy. Nejlepší pro mě bylo jít mezi postižené, duševně a řečově, kde jsem mluvit moc nemusela. A k dětem.
Z knihy Výchova láskou

Vlastní děti ale manželé neměli, zřejmě pro skutečnost, že manžel Jiřiny trpěl jako bývalý politický vězeň následky práce v uranových dolech. O to více se věnovala psychologii a psaní knih.

Pevně obejmout

V této době se Jiřina seznámila s metodou pevného objetí. „Ta spočívá v tom, že rodič své dítě obejme a zůstane při něm tak dlouho, dokud se mezi nimi zase nerozproudí láska. Dítě se vypláče, vykřičí, vyvzteká, a jejich neshody překoná láska,“ vysvětluje psycholog.

Přestože Jiřina Prekopová napsala dvě desítky knih, které jsou přeloženy do mnoha jazyků, česká společnost přijala její metodu nadšeně i kriticky zároveň. Jak vysvětluje Jaroslav Šturma, „začátkem 90. let naše lékařská veřejnost měla stále ještě tendenci zdůrazňovat hygienická pravidla v přístupu k dětem. Málo se jich dotýkat, nemazlit se. Tohle byla určitá revoluce v navyklém, tradičním přístupu. A tak to vyvolalo na jedné straně velmi pozitivní ohlas a změnu, a na druhé straně samozřejmě i kritiku“. 

Jiřina Prekopová pořádala přednášky po celém světě až do roku 2014, kdy ji na semináři ve Vladivostoku postihla mozková příhoda. Natrvalo se pak vrátila do Čech. Zemřela 7. září 2020 ve věku nedožitých 91 let.