Skalpel, prosím jsem napsala podle skutečného lékaře, vzpomíná v posledním rozhovoru Valja Stýblová
Zemřela česká spisovatelka a profesorka neurologie Valja Stýblová (4. června 1922 Charbin, Čína – 12. listopadu 2020). Připomeňte si ji v rozhovoru s Janem Cimickým.
Čtěte také
Podle jejích publikací bylo natočeno několik filmů, nejznámější je Skalpel, prosím a Sólo pro starou dámu. Její knihy byly přeloženy do čtrnácti jazyků. „Snad se tam i četly,“ směje se v rozhovoru s Janem Cimickým v Nočním Mikrofóru na Dvojce před třemi lety. Tehdy bylo spisovatelce 95 let.
Do tří let žila s rodiči v Charbinu
Tatínek byl legionář a maminka volyňská Češka. „Do tří let jsme žili v Charbinu, v dnešní Číně,“ vypráví o svém dětství. „Byli jsme dobrodružní,“ vzpomíná na dobu, kdy se rodina přesunula do Čech a maminka se učila česky. „Moji rodiče byli skvělí a měla jsem velmi hezké dětství.“ S láskou vzpomíná i na obecnou školu. „Paní učitelka nám za odměnu dávala pocukrovanou jahodu na papírku,“ vypráví Valja Stýblová.
Laskavé dětství Valji Stýblové
Tématem rozhovoru byly i vánoční svátky, ostatně tehdejší díl Nočního Mikrofóra byl předštědrovečerní. Jak prožívala oslavy, když byla malá? „Jako holka jsem si přála kolo, ale dostala jsem obruč na cvičení,“ přiznává se smíchem Stýblová. „Později jsem dostala loutkové divadlo a to mě moc potěšilo. Tatínek nám hrál Čerta a Káču, to bylo krásné,“ dodává spisovatelka.
Skalpel, prosím je inspirován skutečným lékařem
Byla ženou mnoha profesí. Učila na klavír, psala knihy, po druhé světové válce vystudovala medicínu a rozhodla se pro neurologii. „Při psaní Skalpelu, prosím mě inspiroval profesor Zdeněk Kunc. Dojímal mě svou povahou a citovostí,“ přiznává tvůrčí inspiraci. V knize Skalpel, prosím ukázala náročnou práci neurochirurga, námět zfilmoval Jiří Svoboda s Miroslavem Macháčkem v hlavní roli.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
