Stát se spisovatelkou pro ni bylo nevyhnutelné. Osudové ženy: Sofie Podlipská

Sofie Podlipská se narodila 15. května 1833 do známé pražské rodiny Rottů. Její otec Eustachius Rott se z chudého mladíka vypracoval na samostatného obchodníka, který dostatečně finančně dokázal zajistit rodinu. Kromě Sofie vychovával ještě syna a starší dceru Johanu, známou jako Karolina Světlá.

Obě sestry k sobě měly velmi blízko. Jejich výchova se nijak nevymykala tehdejšímu trendu. „Z dívek se měly stát v první řadě dokonalé hospodyně. Maminka i babička je tedy vedly hlavně k vyšívání a šití a nijak si nepřály, aby byly příliš vzdělané,“ říká spisovatelka Martina Bittnerová.

Přesto obě sestry tíhly k literatuře. Zatímco Johana byla racionálnější, pro mladší, citověji založenou Sofii znamenala literatura a svět fantazie únik před krušnou realitou. V dětství totiž byla velmi nemocná. Lékař dokonce předpovídal, že se nedožije ani dvanácti let.

„Nikdy mi nepřipadalo stát se spisovatelkou, ale nemohla jsem jinak. Musela jsem vysloviti mluvou písma, co jsem myslila a cítila. Čeho jsem si přála k útěše a dobru svého národa i lidstva. To činila jsem od nejútlejšího dětství. Někdy zdálo se mi, že musím zaplakati pro tolik krásy.“
Sofie Podlipská

Patří k mé duši jako hlava k mému tělu

Osudovým mužem v životě Sofie Podlipské se stal lékař Josef Podlipský, který k Rottům chodil léčit nemocnou paní Rottovou. Sofie se v této době pokoušela psát poezii. A byl to právě její snoubenec, kdo jí dával odvahu k tomu, aby své básně uvedla veřejně v almanachu Máj.

„Josef Podlipský byl přesvědčen, že veřejně činná žena bude utvrzovat jeho společenské postavení a bude jeho skvělou vizitkou,“ objasňuje Marie Bittnerová.

Její dvě básně byly skutečně v almanachu uveřejněny, Sofie se ale později věnovala próze. Snažila se tak přivydělat peníze do rodinného rozpočtu. Její muž byl totiž lékař lidumil a velmi často léčil chudé zadarmo nebo na dluh.

Veřejně činná

Ve svém psaní byla velmi pilná. Nikdy prý neškrtala a nepřepisovala a psala velmi rychle. V 60. letech jí začaly vycházet knihy pro děti a mládež a také próza pro ženy. Její tituly byly přijímány s nadšením. A i tehdejší mládež četla Podlipskou ráda. Nejvíce ale vynikala v textech z oblasti výchovy mládeže.

V této době také stále více vystupovala veřejně, zejména v čele ženských spolků. Spoluzakládala Americký klub dam, na jehož půdě přednášela. Hovořila také v Umělecké besedě. Významnou zásluhu měla také na založení spolku Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek.

Členky těchto spolků se věnovaly nejen přednáškové činnosti, ale také filantropii. Například se staraly o hroby významných českých vlastenců. Sbíraly peníze na pomník Boženy Němcové nebo pořádaly dobročinné bazary ve prospěch Národního divadla.

Nic ji nemohlo zastavit

Rána osudu udeřila na Sofii v roce 1867, když nečekaně po krátké nemoci přišla o svého muže. Ze smutku nad ztrátou milovaného manžela se léčila opět prací.

Neúnavně psala a v listopadu 1867 se účastnila shromáždění připomínající porážku českých stavů v bitvě na Bílé hoře. Byla zatčena a odsouzena ke 48 hodinám vězení. Veřejně ale vystupovat nepřestala, naopak ji to povzbudilo a své aktivity ještě více rozšířila.

Její pracovní nasazení bylo obrovské. Často si stěžovala na nedostatek času, který by jí dovolil dopilovat svá díla k dokonalosti. Houževnatou Sofii v práci nezastavily ani bolesti pravé ruky. Jak sama řekla: „Když to nešlo pravou, vzala jsem pero levicí a pokračovala v psaní.“ Levou rukou prý pak psala několik let.

Můžete-li, pište mi třeba jediný řádek

V roce 1976, devět let po smrti svého manžela, potkala Sofie dalšího osudového muže. Jaroslav Vrchlický, toho času začínající básník, byl však o generaci mladší než ona. A tak dali průchod svým citům ve vzájemné korespondenci.

Sofie ve Vrchlickém viděla velký talent a k psaní ho velmi pobízela, on ji bezmezně obdivoval jako slavnou spisovatelku. Přesto se Sofie zachovala pragmaticky.

Vědoma si velkého věkového rozdílu, provdala za Vrchlického svoji dceru Ludmilu. A po svatbě s nimi sdílela společnou domácnost. Soužití bylo z pohledu Sofie harmonické, protože si s Vrchlickým i nadále rozuměla. Ludmila se však v podivném svazku tří lidí cítila vždy jako ten třetí.

Od 90. let literární činnost Sofie Podlipské slábla. Nakladatelé již velký zájem o její knihy neměli, a tak byla finančně závislá na rodině své dcery, což ji příliš netěšilo.

Zemřela v 64 letech v prosinci 1897 na následky chronické srdeční choroby. Měsíc po své smrti byla in memoriam oceněna stříbrnou medailí města Prahy za zásluhy o literaturu a vzdělávání mládeže.