Samotářka, dcera slavné spisovatelky. Jen s rukama od hlíny byla Theodora Němcová šťastná

Jediná dcera Boženy Němcové Theodora se narodila 19. června 1841 v Polné u Jihlavy, kde rodina komisaře finanční stráže Josefa Němce chvíli žila. V útlém věku Dory se Němcovi přestěhovali do Prahy. Dora zde ve třech letech onemocněla skrofulózou, tuberkulózním zánětem mízních uzlin.

Nemoc, při které se na těle vytvářejí boule, které praskají a po nichž zůstávají jizvy, poznamenala Doru na celý život. „V osmi letech má nemocí natolik postiženou ruku, že s ní nemůže hýbat. Božena Němcová se dokonce obává, že dcera zůstane invalidní,“ popisuje možný počátek Dořiny uzavřenosti spisovatelka Martina Bittnerová.

„Nebyla ráda středem pozornosti. Držela se v pozadí, společenského a spolkového života se zúčastňovala velice málo. Byla to uzavřená, samotářská bytost, kterou poznamenaly kruté sváry mezi rodiči, rozvrat rodiny. Literatura její láskou nebyla. Byla spíše praktickou bytostí po otci.“
Jičínský badatel a historik Vladimír Úlehla

Dětství v bídě a chudobě

Božena a Josef Němcovi|foto:autor neznámý,Wikimedia Commons,Public domain,©

Rodinný rozpočet byl velmi napjatý. Dořin otec pobíral úřední mzdu, z níž rodina nebyla schopná vyjít. V roce 1848 byl navíc Josef Němec v zaměstnání suspendován kvůli svému údajnému vlastizrádnému chování, což přineslo rodině další finanční potíže.

Ke složité situaci navíc přibyl i fakt, že Božena Němcová odmítala opustit s dětmi Prahu. A tak si Němcovi museli držet dvě domácnosti – jednu v Praze a druhou v tehdejších Uhrách.

Sama Dora o jejich nouzi otci napsala: „Nám se vede pořád špatně, někdy máme velkou bídu. Já jsem pořád doma, učit se nic nemůžu, už je mně tolik let, a ještě skoro nic neumím.“ Honoráře za literární příspěvky k uživení nestačily. A tak si Božena Němcová půjčovala peníze od známých a přátel. S žádostmi o ně posílala Doru, což bylo jistě pro dospívající dívku velmi ponižující.

Na straně otce i matky

Finanční situace nijak nepřispívala k tomu, že si manželé Němcovi přestávali rozumět. Zejména ve druhé polovině 50. let 19. století, kdy se Josef Němec vrátil do Prahy, byla Dora i její sourozenci svědky jejich téměř denních vyostřených hádek.

Čtěte také

Božena Němcová se k dceři Doře chovala jako ke služce, říká Milena Štráfeldová

Pro osmnáctiletou dívku to bylo složité období. „Dora se snažila nepřekážet. Snažila se být neutrálním prvkem v domácnosti a zároveň pomáhala oběma rodičům. Božena Němcová ale sama nabádala děti, že i když je jejich manželství složité, pořád je to jejich otec a měly by ho ctít,“ říká spisovatelka.

V té době byla Božena Němcová už vážně nemocná. Trpěla tuberkulózou a rakovinou ženských orgánů. Byla to právě Dora, kdo se o matku do posledních chvil obětavě staral, navzdoru tomu, že jejich vztah byl vždy velmi komplikovaný.

Podle Marie Bittnerové viděla Božena Němcová ve své dceři svoji mladší konkurenci. Zároveň jí ale vyčítala spoustu nedokonalostí. A dokonce jí předhazovala dcery svých přátel a dávala jí je za vzor.

Jičín jako neměnný úděl

Božena Němcová zemřela v lednu roku 1862. Doře bylo necelých 21 let. Díky finanční podpoře přátel své matky mohla vystudovat. Složila zkoušku z francouzštiny. Prošla kurzem krejčovských střihů a stala se učitelkou ručních prací. Pracovní místo získala v Jičíně na dívčí škole.

Ale ani v Jičíně zřejmě šťastná nebyla. Chybělo jí zázemí, na které byla zvyklá. Navíc měla problémy s penězi. Jakoukoli pomoc ale odmítala. „Svůj jičínský pobyt brala zřejmě jako osudový a neměnný úděl.“

Ženy učitelky měly v Dořině době povinný celibát. Přesto měla Dora ctitele. Skutečnou lásku ale prožila, až když jí bylo 40 let.

Mužem jejího srdce se stal Václav Fejfar, tesařský mistr a jičínský starosta, který byl ale ženatý a měl děti. Dora s ním ve svých 41 letech otěhotněla. Choulostivou situaci vyřešila utajením. Pod záminkou ušní choroby se odešla léčit do Prahy, kde v utajení porodila syna. Rozhodla se ho ale vzdát.

Ráj pro bolavou duši

S vilou a zahradou pomáhal Doře její bratr Karel, který byl zahradnický odborník a ředitel Pomologického ústavu v Praze.|foto:Jiří Matějíček,Wikimedia Commons,CC BY-SA 4.0,©

Dora věděla, že už žádné další děti mít nebude. Stala se z ní velmi uzavřená žena. Stranila se společnosti. Její poslední žačky na ni prý vzpomínaly, že byla učitelkou zlou, až krutou. Přesto by se v jejím životě dalo najít pár věcí, které jí dělaly radost.

„Ráda zpívala ve sboru. Obrovskou vášní se pro ni ale stala její zahrada.“ Doře se totiž v roce 1894 s pomocí jejího přítele Alfreda Beneše (který je v matrice zapsán jako otec jejího dítěte) a bratra Karla podařilo v Jičíně koupit pozemek. Z prodeje jeho velké části získala dostatečný obnos na stavbu vily. Její realizaci zadala architektovi Dušanu Jurkovičovi.

Do vily se Dora nastěhovala v roce 1911. Společnost jí dělala služebná do domácnosti Anna Vitnarová, svobodná matka, která ve vile porodila holčičku. Dora si kupodivu její dcerku velmi oblíbila.

Hořký konec

Dora sice učila do pozdního věku, ale ke konci života čelila finančním problémům. Rozhodla se tedy nabídnout část matčiny pozůstalosti Národnímu muzeu. To ale zájem neprojevilo. A tak v roce 1919 psací stůl Boženy Němcové, komoda a korespondence putovaly z vily do České Skalice, kde tamní Klub českých turistů spravoval vlastivědné muzeum.

V roce 1920 se napříč republikou pořádaly oslavy ke stému narození Boženy Němcové. Do Prahy byla pozvána i Dora. Možná pod tíhou dojmů ji však postihla srdeční mrtvice. Zemřela 6. února 1920.

Její poslední vůle, sepsaná na nemocničním lůžku a týkající se dalšího osudu její milované vily, byla prohlášena pro nedostatek svědků za neplatnou. Vilu nezdědil podle jejího posledního přání její synovec Miroslav Němec, ale všechny její neteře a synovci dohromady. Ti se však rozhodli ráj své tety prodat.