Idealistická komunistka a odhodlaná disidentka. Osudové ženy: Gertruda Sekaninová-Čakrtová

Narodila se v Budapešti roku 1908 do bohaté židovské továrnické rodiny jako Gertruda Stiassna. Nejprve studovala německé gymnázium v Jihlavě, ale po otcově smrti v roce 1920 odjela za matkou do Havlíčkova Brodu, kde vychodila tamní reálné gymnázium. Po maturitě v roce 1927 nastoupila na práva v Praze.

O dva roky později se stala členkou Kostufry – Komunistické studentské frakce. Bohatých továrnických dětí, které se daly na stranu komunistů, bylo mezi válkami hodně. Vadila jim sociální nespravedlnost a upřímně věřily, že by ji komunismus mohl vymýtit.

Šťastná 30. léta

Ve 26 letech se Gertruda stala koncipientkou v advokátní kanceláři Ivana Sekaniny, za kterého se o dva roky později provdala. Byla angažovanou komunistkou, působila v řadě levicově zaměřených organizací.

Byla statečná, opravdová a umíněná. To se snoubilo s její přirozenou inteligencí a jazykovým nadáním.
historik Jiří Pernes

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl Ivan Sekanina jedním z prvních, koho gestapo zatklo a poslalo do koncentračního tábora. Hájil totiž v takzvaném bulharském procesu Ernsta Torglera a Georgi Dimitrova, obžalované ze zapálení německého Říšského sněmu. Zatčen byl hned 16. března 1939, zemřel v Sachsenhausenu v roce 1940.

Peklo holokaustu

„Gertruda to měla po okupaci o to horší, že byla nejen komunistka, ale také Židovka,“ konstatuje historik Jiří Pernes. Po manželově zatčení se snažila začít svoji vlastní praxi, ale musela ji záhy zavřít a živit se jako chůva. V roce 1942 byla i s matkou převezena do sběrného tábora v Terezíně.

Po transportu do Osvětimi prošla selekcí na rozdíl od své matky, která byla kvůli věku poslána rovnou na smrt. Gertruda putovala z Osvětimi do pracovního tábora Gross-Rosen. V lednu 1945 byla zařazena do pochodu smrti. Podařilo se jí ale spolu s několika dalšími ženami schovat do stohu slámy, a tak před násilnou evakuací koncentračního tábora uprchnout.

Nový začátek

Po osvobození se vrátila do Československa, válku ovšem téměř nikdo z jejích příbuzných nepřežil. „Měla velké štěstí, že celá řada soudruhů, se kterými se dříve stýkala v intelektuálních levicových kruzích, žila – Dolanský, Slánský, Kopecký a jiní. A ti se o ni postarali. Strana jí dala byt i zaměstnání,“ říká Jiří Pernes.

V roce 1946 se Gertruda Sekaninová stala poslankyní a působila na ministerstvu zahraničí jako referentka a diplomatka, což jí umožnilo naplno využít svých profesních schopností i znalosti jazyků. Ve druhé polovině 40. let se také seznámila se svým druhým manželem Kazimírem Čakrtem. Gertrudě bylo 40 let, když se jí na podzim 1948 narodil syn Michal.

Nezlomná

Přestože se osobně i pracovně stýkala s řadou komunistů obviněných v procesech 50. let, jí samotné se stíhání vyhnulo. V roce 1957 ale Kazimír Čakrt nečekaně zemřel a Gertruda byla přeřazena na ministerstvo školství. Z pozice první náměstkyně ministra se stala vedoucí odboru pro věci legislativní a právní, což znamenalo značný kariérní pád.

Nedala se ale zlomit a začala znovu. Angažovala se v ženském hnutí a v roce 1964 se opět stala poslankyní Národního shromáždění. 60. léta prožila jako zastánkyně reformního proudu v komunistické straně.

Disent

Po okupaci v roce 1968 Gertruda Sekaninová-Čakrtová otevřeně odmítla souhlasit s přítomností vojsk na československém území a byla za to vyloučena ze strany|foto:Fotobanka Profimedia

Okupace v srpnu 1968 byla pro ni nepřijatelná. Odmítla podepsat souhlas s pobytem vojsk varšavské smlouvy na našem území, a podala naopak návrh, aby vojska ze země odešla. Na podzim 1968 byla proto ze strany vyloučena.

Brzy poté se připojila k aktivitám československého disentu. V 70. letech se zasazovala o to, aby vláda naplňovala v praxi dohodu z helsinské konference, ke které Československo přistoupilo v roce 1975, a stala se signatářkou Charty 77. Zapojila se i do činnosti Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných.

V roce 1983 se z Prahy přestěhovala do Polné, kde zdědila byt. Zpočátku každý týden dojížděla za svými přáteli z disentu, s postupujícím věkem ale její aktivity slábly. Zemřela v Praze roku 1986.

Byla neohroženou bojovnicí za lidskou svobodu a lidská práva, ať už ta sociální, nebo občanská. To, že v mládí a v počátcích svého veřejného života hledala možnost tohoto boje v řadách Komunistické strany Československa spíše vypovídá o určité naivitě nebo nedostatku životních zkušeností. Ale život ji nakonec přivedl k tomu, že se rozešla s totalitními praktikami, které byly komunistické politice vlastní.
historik Jiří Pernes