Idealistická komunistka a odhodlaná disidentka. Osudové ženy: Gertruda Sekaninová-Čakrtová

Narodila se v Budapešti roku 1908 do bohaté židovské továrnické rodiny jako Gertruda Stiassna. Nejprve studovala německé gymnázium v Jihlavě, ale po otcově smrti v roce 1920 odjela za matkou do Havlíčkova Brodu a vychodila tamní reálné gymnázium. Po maturitě v roce 1927 nastoupila na práva v Praze.

O dva roky později se stala členkou Kostufry – Komunistické studentské frakce. Bohatých továrnických dětí, které se daly na stranu komunistů, bylo mezi válkami hodně. Vadily jim sociální nespravedlnosti a upřímně věřily, že by je komunismus mohl vymýtit

Šťastná 30. léta

Ve 26 letech se Gertruda stala koncipientkou v advokátní kanceláři Ivana Sekaniny a o dva roky později se za něj provdala. Byla angažovanou komunistkou, která působila v řadě levicově zaměřených organizací.

Byla statečná, opravdová a umíněná. To se snoubilo s její přirozenou inteligencí a jazykovým nadáním.
historik Jiří Pernes

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl Ivan Sekanina jedním z prvních, koho gestapo zatklo a poslalo do koncentračního tábora. Protože v tzv. bulharském procesu hájil Ernsta Torglera a Georgi Dimitrova obžalované ze zapálení německého Říšského sněmu. Zatčen byl hned 16. března 1939, zemřel v Sachsenhausenu v roce 1940.

Peklo holocaustu

„Gertruda to měla po okupaci o to horší, že byla nejen komunistka, ale také Židovka,“ konstatuje historik Jiří Pernes. Po manželově zatčení se snažila začít svoji vlastní praxi, ale musela ji záhy zavřít a živila se jako chůva. V roce 1942 byla i s matkou převezena do sběrného tábora v Terezíně.

Gertruda Sekaninová-Čakrtová na snímku v roce 1963|foto: Bundesarchiv, Bild 183-B0711-0005-042 / Brüggmann, EVA,CC BY-SA 3.0

Po transportu do Osvětimi prošla selekcí na rozdíl od své matky, která byla kvůli věku poslána rovnou na smrt. Gertruda z Osvětimi putovala do pracovního tábora Gross-Rosen, kde se dočkala konce roku 1944 a v lednu 1945 byla zařazena do pochodu smrti. Podařilo se jí ale spolu s několika dalšími ženami schovat do stohu slámy, a tak před násilnou evakuací koncentračního tábora uprchnout.

Nový začátek

Po osvobození se vrátila do Československa, válku ovšem téměř nikdo z jejích příbuzných nepřežil. „Měla velké štěstí, že celá řada soudruhů, se kterými se dříve stýkala v intelektuálních levicových kruzích, žila – Dolanský, Slánský, Kopecký a jiní. A ti se o ni postarali. Strana jí dala byt i zaměstnání,“ říká Jiří Pernes.

V roce 1946 se Gertruda Sekaninová stala poslankyní a působila na ministerstvu zahraničí jako referentka a diplomatka, což jí umožnilo naplno využít její profesní schopnosti i znalost jazyků. V druhé polovině 40. let se také seznámila se svým druhým manželem Kazimírem Čakrtem. Gertrudě bylo 40 let, když se jí na podzim 1948 narodil syn Michal.

Nezlomná

Přestože se osobně i pracovně stýkala s řadou komunistů obviněných v procesech 50. let, jí samotné se stíhání vyhnulo. V roce 1957 ale Kazimír Čakrt nečekaně zemřel a Gertruda byla přeřazena na ministerstvo školství. Z pozice první náměstkyně ministra se stala vedoucí odboru pro věci legislativní a právní, což znamenalo značný kariérní pád.

Nedala se ale zlomit a začala znovu. Angažovala se v ženském hnutí a v roce 1964 se opět stala poslankyní Národního shromáždění. 60. léta prožila jako zastánkyně reformního proudu v komunistické straně.

Disent

Po okupaci v roce 1968 Gertruda Sekaninová-Čakrtová otevřeně odmítla souhlasit s přítomností vojsk na československém území a byla za to vyloučena ze strany|foto: Fotobanka Profimedia

Okupace v srpnu 1968 byla pro ni nepřijatelná. Gertruda odmítla podepsat souhlas s pobytem vojsk varšavské smlouvy na našem území a podala naopak návrh, aby vojska ze země odešla. Na podzim 1968 byla proto ze strany vyloučena.

Brzy poté se připojila k aktivitám československého disentu. V 70. letech se zasazovala o to, aby vláda naplňovala v praxi dohodu z helsinské konference, ke které Československo přistoupilo v roce 1975, a stala se signatářkou Charty 77. Zapojila se i do činnosti Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných.

V roce 1983 se z Prahy přestěhovala do Polné, kde zdědila byt. Zpočátku každý týden dojížděla za svými přáteli z disentu, s postupujícím věkem ale její aktivity slábly. Zemřela v Praze roku 1986.

Byla neohroženou bojovnicí za lidskou svobodu a lidská práva, ať už ta sociální, nebo občanská. To, že v mládí a počátcích svého veřejného života hledala možnost tohoto boje v řadách Komunistické strany Československa spíš vypovídá o určité naivitě nebo nedostatku životních zkušeností. Ale život ji nakonec přivedl k tomu, že se rozešla s totalitními praktikami, které byly komunistické politice vlastní.
historik Jiří Pernes