Toužila pomáhat. Historicky druhá česká lékařka ale na domácí půdě léčit nesměla. Osudové ženy: Anna Bayerová

Sen stát se českou lékařkou byl v době, ve které Anna Bayerová žila, více než odvážný. Až do roku 1896 byly totiž šance studovat medicínu na území Rakouska-Uherska pro ženy nulové. Jako řádné studentky byly ženy přijímány na lékařskou fakultu až v roce 1900.

To však nebyla pro Annu Bayerovou, narozenou roku 1853 ve Vojtěchově u Mělníka, žádná překážka. Za svým snem se ale musela vypravit do Švýcarska.

Vlastenecká Praha

Ještě předtím se jí však svět studií otevřel, když jako mladá dívka odešla do Prahy studovat Vyšší dívčí školu – uznávaný vzdělávací institut pro mladé ženy.

Čtěte také

886. schůzka: V domě U Halánků

„Najednou se ocitla v centru českého vlasteneckého dění. Dostala se do prostředí Náprstkova salonu, chodila na přednášky Amerického klubu dam, měla přístup do salonu rodiny Podlipských. Setkala se i s Eliškou Krásnohorskou a s osobami, které tenkrát utvářely rodící se českou kulturu,“ říká historička Marie Bahenská.

V tomto prostředí Anna Bayerová začala mluvit o tom, že by se ráda stala lékařkou. A nacházela velkou odezvu. „Pro ženskou společnost té doby to byl ideální důkaz o tom, že v české společnosti existují dívky ochotné se vzdělávat.“

A tak po absolvování dívčí školy nastoupila na gymnázium, kde však měla velmi ztížené podmínky. „V té době totiž gymnázium pro dívky neexistovalo. Mohla studovat pouze jako privatistka, což znamenalo, že nesměla být přítomná v hodinách a zkoušky, na které se soukromě připravovala, skládala po předložení žádosti. Tímto způsobem vystudovala nižší stupeň gymnázia,“ přibližuje historička.

Vzděláním k neplodnosti

Od snu stát se lékařkou Annu Bayerovou neodradila ani řada mýtů a pověr, které do světa o vzdělaných ženách vypouštěli nejenom laici, ale i uznávané lékařské kapacity. Vedle pseudopověr typu, že přemýšlení vede u žen k neplodnosti, panovaly ve společnosti reálné obavy, že lékařky nebudou mít u svých kolegů respekt a u pacientů dostatečnou autoritu.

Přesto Anna Bayerová v roce 1875 odešla studovat medicínu do švýcarského Curychu, s podmínkou, že si dodatečně dodělá maturitu.

Daleko od domova

Z četných dopisů, které Anna Bayerová zasílala rodině i pražským přítelkyním je ale možné vyčíst, že jednoduchou cestu nezvolila. „Stýskalo se jí, jen těžko se začleňovala mezi své kolegyně. Patrné jsou i finanční těžkosti, které se snažila překonávat dáváním kondic a usilovným šetřením. Podporovala ji také rodina,“ vypráví Marie Bahenská.

Finanční sbírku na podporu studia, za které cizinci platili dvojnásobně, zorganizovala dokonce i Eliška Krásnohorská. Přesto Anna Bayerová po třech semestrech Curych opustila a svoje studia dokončila v Bernu, kde byl život levnější.

Lékařkou v Bosně

„Byla jsem hotova, a nikdo nehlesl,“ tak zhodnotila sama Anna Bayerová dobu po získání lékařského diplomu, kdy zhasly její naděje na návrat domů a provozování lékařské praxe doma.

Čtěte také

1130. schůzka: První české lékařky, všem navzdory

„Diplom, který získala v zahraničí, nebylo totiž možné v Rakousku-Uhersku nostrifikovat až do roku 1896. A i poté navíc bránilo ve vykonávání lékařské praxe doma to, že neměla složenou maturitu na území Rakouska-Uherska. Přesto nakonec jako lékařka na území Rakouska-Uherska působila,“ osvětluje historička.

Anna Bayerová se totiž stala státní lékařkou v Bosně, na území, kde byla ženská lékařka potřeba pro péči o muslimské ženy. Svoji praxi vykonávala v Dolní Tuzle. „Brzy si získala důvěru tamních žen. Učila je, jak pečovat o sebe i novorozence, jak vařit dietní jídla, léky jim často platila ze svého, protože se často jednalo o chudé pacientky.“

V horkém a vlhkém podnebí ale často sama trpěla bronchitidami, a tak se nechala přeložit do vysokohorského Sarajeva. Tamní prostředí jí sice prospělo, ale setkala se tam s lidskou nepřízní. Vrátila se tedy do Švýcarska k soukromé lékařské praxi.

Pozdě, ale přece

Věnovala se i osvětové činnosti. Pořádala přednášky, kurzy první pomoci, spolupracovala s ženskými spolky a udržovala kontakt se spolky českými. Krátce působila i v Anglii.

Touha vrátit se domů ji ale nikdy neopustila. Splnilo se jí to až v roce 1910, kdy odjela pomoct své přítelkyni Libuši Bráfové, které zemřel jediný syn. „Anně Bayerové to usnadnilo situaci. Měla se kam vrátit, konečně našla útočiště, jediné, co jí chybělo, byl výkon lékařské praxe.“

Živila se tedy jako učitelka zdravovědy a němčiny a působila jako školní lékařka průmyslových dívčích škol. Teprve v roce 1914 byl konečně uznán její diplom a konečně získala i oprávnění provozovat lékařskou praxi. Vzhledem ale k jejímu věku a k finančním nárokům rezignovala a zůstala u povolání učitelky. Zemřela 24. ledna 1924 v Praze v 71 letech.