Esence ženství, múza a zapomenutá futuristka. Osudové ženy: Růžena Zátková

„Zemřela relativně mladá, stihla toho ale co jiní za tři nebo čtyři životy. Potkala se s řadou významných lidí doby, stihla se stát symbolem, esencí ženství, múzou a osudovou ženou,“ myslí si literární historik Radim Kopáč. K jejím obdivovatelům patřil třeba hudební skladatel Vítězslav Novák, srbský sochař Ivan Meštrovič nebo hudební skladatel Igor Stravinskij.

Rodina K. H. Borovského

„Byla velmi půvabná, autonomní a suverénní. Svou autonomii si mohla dovolit hlavně kvůli zázemí v rodině.“ Růžena Zátková (1885–1923) žila převážně v zahraničí, narodila se ale v jižních Čechách, v Březí u Českých Budějovic do rodiny majitele mlýna a spoluzakladatele vyhlášené továrny na těstoviny Vlastimila Rostislava Zátky.

Klíčovou roli hrála v jejím životě matka. Byla to pianistka Karla Zdenka Františka Havlíčková, neteř Karla Havlíčka Borovského. Růžena i její sourozenci tak odmala žili v kulturně aktivní rodině. Když se pak přestěhovali do Prahy, začala u tehdy velmi prestižních učitelů studovat malířství i hudbu.

Vztah s ruským diplomatem

Její život provázelo zvláštní pnutí: těsný vztah k domovu v českých zemích a zároveň touha překročit maloměstské poměry a prosadit se v cizině. Asi i proto odjela na studia do zahraničí. V Římě se pak potkala se svou velkou láskou, diplomatem carského Ruska a budoucím manželem Vasilijem Chvoščinským.

Itálie ji ale také „dala“ futurismus. A díky manželově ruskému původu mohla rovněž navázat důležité kontakty s významnými ruskými umělci. Byla ještě mladá, když vážně onemocněla tuberkulózou. Ve švýcarském sanatoriu pak střídavě prožila tři roky. Nemoc ji izolovala od přátel. Stihla se rozvést a znovu provdat za italského levicového novináře Artura Cappu.

Příběh z hlubin neznáma

Druhou lásku prožívala na italském venkově. Mohla malovat a vytvářet sochy. Uspořádala i několik výstav, nikdy ale ne v rodné zemi. Podle kunsthistoričky Aleny Pomajzlové, která Růženu Zátkovou „objevila“ i pro české a moravské země, se „její příběh jen složitě vynořuje z hlubin neznáma“.

Literární historik Kopáč ale vysvětlení má: „V roce 1910 odešla do Itálie a v zahraničí žila až do smrti v roce 1923. V Čechách ale futurismus nikdy nebyl na pořadu dne. Asi proto tak rychle upadla do zapomnění. Více se o ní začalo mluvit až koncem 80. let. Většina materiálů o Zátkové je ale ztracena nebo zbyla jen torza.“