901. schůzka: Pán z Dalekých moří

A tak jsme nazvali i dnešní setkání, jímž zahajujeme desátou stovku našich schůzek s Toulkami českou minulostí. Jindřich Vávra, jen o rok mladší než nový císař František Josef I., byl dítětem nové doby. Neuspokojovala jej představa, že se stane mlynářem jako jeho předkové, nestačilo mu, že by měl svůj život strávit za branami Brna. Lákal jej svět a studium, objevování dosud nepoznaného a cestování. A doba, v níž žil, mu to umožnila.

My jsme na Jindřicha Vávru již narazili, když jsme se – imaginárně arciť – toulali s rakouským arcivévodou a pozdějším mexickým císařem Maxmiliánem kdesi po Brazílii. Ale vraťme se do doby jeho dospívání. „Když přijel z Vídně do Brna na prázdniny můj bratr Josef, tehdy student práv,“ svěřuje se svému deníku Jindřich Vávra. „Jmenoval mně tolik názvů rostlin a věděl toho tolik o organizaci rostlin, že to vzbudilo u mě ohromný zájem, protože já jsem o tom do té doby neměl ani ponětí a Linného jsem znal sotva podle jména. Teď jsem však pochopil, jak bohatý základ pro podnětná studia může poskytnout třeba i nejbližší okolí. Tak jsem začal se sbíráním rostlin, žádný vrch nebyl pro mne dost vysoký, žádná propast dost hluboká – jen do Macochy jsem se přes zoufalé pokusy dolů nedostal – určitě tenkrát nebyl horlivější sběratel v celé Evropě než já. Doma se divili mému novému vrtochu, ale dovolili to, poněvadž jsem školní studium nezanedbával, ba dokonce v rétorice jsem byl zařazen mezi sedm oblíbených moudrých žáků.“

V bouřlivém roce čtyřicátém osmém ukončil Jindřich v Brně středoškolská studia, a vydal se do Vídně studovat medicínu. Botanika však jeho vášní zůstala už napořád. Když složil rigorózní zkoušky a stal se doktorem, rozmýšlel co dál. On ten ambiciózní, cílevědomý, čerstvě vystudovaný lékař ani netušil, jaké měl štěstí, že se narodil v místě a v čase, které mu osud vymezil.

Jako pětadvacetiletý vstoupil do řad rakouského námořnictva coby lodní lékař. To mu otevřelo svět dokořán. „Svou věc jsem dobře uvážil. Stará chuť k cestování znovu procitla. Touha vidět cizí země a tam živé rostliny, které jsem buď vůbec neznal nebo znal jen ze zaprášených otravných herbářů, dala mně zvolit povolání, které oprávněně hovělo mým duševním přáním.“

Poprvé se Maxmilián (mladší bratr císaře Františka Josefa I.) vydal na moře v září roku 1850. Vyplul na korvetě Vulkan z Terstu do Řecka a odtud do Turecka. Pak následovala plavba do Španělska, a nakonec to vzal jako okružní plavbu po celém Středomoří. Díky své srdečné a vstřícné povaze se rychle sblížil s ostatními rakouskými námořními důstojníky, především s těmi mladšími. Svěřovali se mu se svými výhradami a kritickými připomínkami k situaci v rakouském loďstvu. Max to všechno neváhal tlumočit svému bratrovi. Ten sice neměl pro Maxe pochopení, ale (snad aby ho na nějakou dobu vzdálil a tím pádem nemusel poslouchat jeho vývody), souhlasil s návrhem, aby některá z rakouských lodí vykonala plavbu kolem světa nebo alespoň do Ameriky.

Počátkem jara 1851 vyrazila od terstského mola na moře fregata Novara. Jejím cílem byla Amerika a Karibské moře. Společně s posádkou sdíleli palubu početní vědci – zoologové, botanici a geologové. Byla to nejdelší a nejctižádostivější plavba, jakou rakouské loďstvo do té doby uskutečnilo. Maxmilián se jí (jak už jsme si v tomto seriálu konstatovali) nezúčastnil. Onemocněl totiž těžkou formou tyfu. Mohl být rád, že vůbec vyvázl životem. Plavby Novary však vzbudila všeobecnou pozornost, psal o ní podrobně všechen tisk. A právě ona přispěla k rozhodnutí Jindřicha Vávry: „Stanu se námořníkem!“

Stanu se námořníkem!

Když svůj úmysl uskutečnil, stál už arcivévoda Maxmilián v čele rakouské flotily. Jako dvaadvacetiletý byl jmenován do hodnosti kontraadmirála a vrchního velitele císařského námořnictva. A Novara mohla vyrazit (už s Maxmiliánem na palubě) na svou druhou plavbu kolem světa (která pak trvala dva roky). Jindřich Vávra na Novaře nebyl, ale na moře vyrazil společně s ní – sloužil jako lodní lékař na korvetě Carolině, která Novaru doprovázela až na ostrov Madeiru – dál Novara pokračovala sama a Carolina absolvovala samostatnou plavbu do Brazílie a kolem Afriky. Ani na Novaře bychom však už Maxmiliána nenašli. Byl povolán do Lombardska a Benátska jako generální guvernér. Poté, co byli Rakušané ve dvou bitvách poraženi, skončil se svou italskou misí i Maxmilián. Zapomenutí hledal v nové cestě za oceán – do Brazílie. Tentokrát si už vybral Jindřicha Vávru, který na sebe dokázal upozornit několika vědeckými spisy z oboru botaniky, za člena svého doprovodu. Parník Elisabeth, který výpravu vezl za oceán, vyrazil z Terstu na podzim roku 1859 a do Brazílie dorazil po dvoutýdenní plavbě. Vávra se osvědčil jako skvělý vědec a zapálený botanik – to jej s arcivévodou Maxmiliánem, který se také jak amatér botanice s nadšením věnoval, velice sblížilo.

„Byl jsem na palubě jako lodní lékař a mimoto jsem měl na starosti botanické sbírky. Jako pomocník mně byl přidělen František Malý, zahradník ze Schönbrunnu. Po letmé návštěvě Messiny, Málagy, Gibraltaru, Tangeru a po několikadenním pobytu na Madeiře jsme jeli na Kanárské ostrovy a jeden z Kapverdských ostrovů, potom jsme nabrali směr přímo na brazilskou Bahíi a z Bahíe pak na jižněji položený Itheos, kde sahaly pralesy až k moři. V těchto pralesích prodlela Jeho císařská Výsost plných osm dní – pak šla cesta dál na Rio de Janeiro. Jeho císařská Výsost rozhodla, že o této expedici vydá cestopis. Botanická část byla svěřena mně, popisnou část obstarala Jeho Výsost sama. Ve dvou svazcích tohoto živě podaného cestopisu čtenář sleduje líčení tropických scenérií, ostrou kritiku poměrů v cizích zemích, věru nedá knihu z ruky, dokud nedospěje k přeťaté větě nedokončeného třetího svazku, zde je nit přetržena a čtenář vidí v duchu náhle katastrofu v Queretaru.“ (Kde byl pozdější mexický císař Maxmilián nakonec zastřelen.)

Poté, co Rakousko prohrálo u Hradce Králové s Pruskem, mělo v pokračujícím konfliktu s Itálií víc štěstí. Rakouské válečné námořnictvo totiž porazilo italskou flotilu v bitvě u ostrova Vis v Jaderském moři. Dnes patří Chorvatsku, ale tehdy sloužil jako rakouský válečný přístav a měl velký význam pro plavbu na Jadranu. Obklíčilo ho devětadvacet italských lodí, aby se ho zmocnilo, ale na straně Rakušanů stálo víc válečného štěstí. Na rakouském úspěchu se podílel i Jindřich Vávra, který bitvu prodělal jako lodní lékař na pancéřové fregatě Schwarzenberg, kde pomáhal mírnit utrpení zraněných námořníků. Kromě toho byl jedním z prvních Čechů, kteří fotografovali. Patří mu také (pravděpodobně) prvenství, že jako první Čech obeplul zeměkouli. Když sečetl všechny své cesty, dobral se číslovky devět, změřeno na námořní míle: 200 000 mil.

Většina z jeho výprav proběhla na válečných plavidlech rakouského vojenského námořnictva. Vystoupil na horu Itatiaia, nejvyšší bod brazilského císařství. Zdolával nejnepřístupnější místa, aby získal nádherné bromélie – za šest týdnů jich dokázal nasbírat 45 druhů. Deset rostlinných druhů bylo na jeho počest pojmenováno jeho jménem. 173 botanické druhy objevil a jako první popsal právě dr. Vávra – už navždycky se k jejich názvům bude přidávat i zkratka jeho jméno „Wwr.“

Cyperus Wavraeanus (šáchor Vávrův), Cympylopus Wavraeanus (křivonožka Vávrova), Acrostichum Wawrae (kapradina Vávrova), Pertusaria Wawreana (lišejník Vávrův). Sbíral také mince, zbraně, cizí kroje, ba dokonce i šlechtické tituly. Tedy jeden titul… Dostal jej od císaře spolu s briliantovým prstenem. Od té doby se podepisoval „Jindřich Vávra von Fernsee. Pán z Dalekých moří.“