902. schůzka: Básník český, ale hlavně zakladatel archeologie naší

Jan Vilímek: Jan Erazim Vocel
Jan Vilímek: Jan Erazim Vocel

Jan Křtitel Erazim Vocel se narodil v Kutné Hoře, a už tím způsobil svým životopisům řadu nesnází.

Podařilo se sice zjistit správné datum narození, 23. srpen roku 1802; problémy však jsou s rodným domem. Ani původ jeho rodiny není jasný: na Kutnohorsko přišla patrně ze severních Čech, ze zákupského panství. Vocelův otec Jan Václav, pekařský mistr, později kancelista kutnohorského magistrátu a posléze kontrolor městského důchodu, člověk poměrně vzdělaný, ale nezámožný, se podepisoval ještě po německu Wotzel – teprve syn, když studoval, si dal jméno počeštit.

Ředitel kutnohorské školy přesvědčil nakonec rodiče, aby kluka nedávali do pekařské dílny, ale na studie. Rodiče uposlechli – v naději, že Jan bude knězem – ale léta, která strávil na piaristickém gymnásiu v Praze, nebyla pro něj zrovna snadná. Když mládenec absolvoval, začal navštěvovat přednášky na filosofické fakultě. Živil se přitom kondicemi – dával až čtyři hodiny denně. V Praze se vlastně Vocel naučil česky – jinak od dětství četl německy, chodil do německých škol. Češtinu si zdokonalil především četbou poezie. Tu zkoušel i psát. Také prázdninové pobyty v Kutné Hoře pro něj dostaly jiný smysl. Oblíbenými cíli jeho vycházek se staly husitské památky – hrad Sion nebo malešovské bojiště, a pozornost města vzbuzovala i ochotnická divadelní představení, při kterých kutnohorští studenti z pražských škol (teď právě doma na prázdninách) hráli různé hry, sepsané – mladým Vocelem. (Autor sám prý maloval i kulisy.)

Náchod - zámek od jihovýchodu. Jan Erazim Vocel, akvarel 1836.

"Dvacátý druhý rok života znamenal pro Jana Erazima důležitý obrat," píše ve své o Janu Erazimu Vocelovi knize doktor Karel Sklenář. "Za poněkud nejasných okolností začal po prvním roce na filosofii navštěvovat přednášky o zemědělství, pak vůbec přerušil svá pražská studia a odešel pěšky do Vídně, patrně s nadějí, že tam najde lepší podmínky a možnost uplatnění. Chtěl pokračovat ve studiu, snad na právnické fakultě, ale okolnosti se utvářely jinak. Studenta, který byl ve Vídni zcela bez prostředků, se ujal kutnohorský krajan, který působil jako vychovatel v rodině Černínů z Chudenic, a doporučil jej jako učitele češtiny a latiny k mladému hraběti Otokarovi. Tak se Vocel objevil ve vídeňském Černínském paláci jako preceptor šlechtického synka za 20 zlatých měsíčně, byt a stravu. Netušil, že tento krok určil jeho budoucnost na příštích dvacet let."

Češtinu a latinu Vocel učil, sám však studoval další nové řeči – francouzštinu, italštinu, angličtinu, nizozemštinu, dánštinu. Kromě toho se zabýval matematikou a přírodními vědami, hlavně mineralogií. Poté změnil místo – nastoupil jako vychovatel tří synů markýzy Pallaviciniové. Většinu času s nimi trávil na venkovském sídle v uherském Potisí. Vysoký, donedávna nepředstavitelný plat 1000 zlatých ročně ho zbavoval pocitu méněcennosti, kterým do té doby trpěl. Zbavoval, ale úplně nezbavil. Zamiloval se. Nebyla to ale šťastná láska. Dotyčná byla totiž dcera z jisté šlechtické rodiny. Vocel narazil na přehradu, kterou nebylo lze překročit.

A tak začal opět psát. Krátké povídky a básně (samozřejmě německy), leč záhy si musel přiznat omezenost svého uměleckého talentu. "Moje síly jsou příliš slabé, aby odpovídaly nárokům mých básnických snů." Vrací se domů – nikoli však do Čech, nýbrž na Moravu, která se stala na dalších deset let jeho domovem. Nastoupil v Kvasicích jako vychovatel synů hraběte Leopolda ze Šternberka. S touto rodinou navázal přátelský poměr, který trval mnohem déle než poměr zaměstnanecký. Začal tu s chutí prohlubovat své vzdělání. Učil své svěřence přírodním vědám a moderním jazykům, které sám studoval. Přibral k nim polštinu a španělštinu, naučil se i rusky, a ještě si našel dost času, aby se učil hře na flétnu a zahájil studium krajinářské kresby. A píše. Tentokrát už česky. Ještě se tomuto jazyka dokonale nenaučil, ale… učil se. Svému nakladateli se svěřil: "Obávám se chyb a špatných rýmů. Přeškoda, že mi nikdy přáno nebylo s broušeným znatelem nějakým češtiny spis ten přehlédnouti, by mě na vady, bohužel přečetné, pozorna učinil."

Stránka z Vocelova díla Přemyslovci (2. obnovené vydání)

Co to bylo za spis? Jakási vlastenecká veršovaná učebnice slavných národních dějin, které (jazykově nejistý) Vocel nazval germanismem „Přemyslidé. Jako: Přemyslovci. Později jej přejmenoval­… stejně jako Lucemburgidy nahradil Lucemburky. To už ale zase změnil zaměstnavatele – nastoupil (opět jako vychovatel) v rodině hraběte Kálnokyho na zámku v Letovicích, tam ale dlouho nevydržel. "Bylo to velmi nepříjemné místo, nemohl jsem tam studovat ani psát," a i když chtěl vychovatelství zanechat, nakonec resignoval a přijal nabídku hraběte Harracha, tím pádem získal nejlepší místo, jaké dosud měl.

Pobyty ve Stračově na Hradecku, ale hlavně v Harrachově a Novém Světě zanechal v krajinářsky a romanticky vnímavém Vocelovi hluboké dojmy. Sám se svými svěřenci procestoval Krkonoše, dvakrát vystoupil na Sněžku, a samozřejmě kreslil a psal o svých poznatcích. Putoval s nimi i po Rakousku. U obce Schlöngenu nedaleko Aschachu navštívil vykopávky stanice z římské doby. Byl to zřejmě vůbec první archeologický výzkum, který kdy viděl.

Psal se rok 1842 a hrabě Harrach vychovateli svých dětí navrhl, aby se u něj stal bibliotékářem. Chtěl si ho u sebe udržet. Vocel však míří do Prahy. Jistě ne náhodou jako prvního navštívil Františka Palackého. Situace pro něj byla v souvislosti s případnou změnou profese příhodná. Pavel Josef Šafařík se stal kustodem universitní knihovny a jeho místo v redakci časopisu Muzejník bylo volné. Navrhl za sebe třicetiletého Jana Erazima Vocela.

Třicetiletého… To aby mužský pomalu pomýšlel na ženění. Jan věru takové myšlenky měl. Zvláště pak po slavnostním plesu, na kterém poznal Barboru, sestru svého přítele lékaře Štětky, pozdějšího kutnohorského purkmistra. Barbora byla vzdělaná a díky rodinnému prostředí vlastenka ještě větší než Vocel. Brzy se začala pokoušet o psaní. Protože se narodila v Litni u Berouna, používala pseudonymu Litněnská. Průběh jejich známosti byl obvyklý: ples, procházky, dohoda s rodiči, zasnoubení a svatba v listopadu čtyřicátého třetího roku. Tehdy si Jan odvedl nevěstu do nového bytu na Starém Městě pražském.

Jan Erazim Vocel

Narodila se jim dcera Růženka. Matčino zdraví se však po porodu zhoršuje a objevuje se plicní tuberkulóza, vyžadující léčení. Barbora odjíždí do lázní Libverda. Vocel v té době trpí několik měsíců obtížnou oční chorobou, dítě je na opatrování u prarodičů v Kutné Hoře. Léčení manželce pomohlo, ale když se Vocel vrací ze své archeologické cesty, nalézá ji opět těžce nemocnou. Je pozdě. Barbora umírá, za několik měsíců nato ji následuje i dcera.

Soukromý život se tedy Vocelovi nepovedl. Tak snad alespoň ten profesionální…V té době začíná na půdě budoucího Národního muzea vznikat archeologická sbírka. Doposud vykopané památky uchovávali jednotliví sběratelé. Ve 40. letech 19. století bylo však rozhodnuto, že sbírky budou soustředěny. To znamená, že by jim měl taky někdo šéfovat… Původní myšlenka patřila Františku Palackému, ale on sám se jejího praktického provádění účastnit nemohl. Bylo tedy třeba najít vhodnou osobu. Palacký ji měl už vytypovanou. A (jako obvykle u něj) to byla dobrá volba: Jan Erazim. I když – kromě elánu žádnou kvalifikaci neměl, ani vědeckou práci, jenomže tehdy byli všichni archeologové stejně amatéři, tomuto oboru se nikde nevyučovalo. Palacký byl toho názoru, že Vocel je tím správným člověkem. Než ovšem začal pracovat na vědecké úrovni, bylo třeba shromáždit materiál. A tak si začíná dělat seznam: „Starobylé budovy slohu byzantinského a gotického, dávnověké malby, nápisy, náhrobky, mohyly, hradby, též zbraně a odění, popelnice nádoby žertvové, tak zvané hromové klíny a tak podobně jsou předmětem pátrání a pečování našeho. Tyto vyhledati, před zkázou uchrániti, kde možno věrné jich vyobrazení zhotovovati, a kde tomu okolnosti přejí, nálezy samé Českému museu co středu a srdci národního života našeho zasílati, budiž úlohou všech vzdělanců národa českoslovanského.“

Tedy archeologie pojatá velice široce… Zahrnovala všechno, čím se dnes zabývá archeologie pravěká a historická, dějepis umění a ještě jiné příbuzné obory. Ačkoli neměl, jak víme, patřičné vzdělání, sepisuje Vocel česky i německy brožurku O starožitnostech českých. Jakási příručka archeologické osvěty. Píše v ní: „Nerosty a motýly zde sbírat kdykoli, ale popelnice roztlučená, spálený obraz, zbořený sloup zničeny jsou a zůstanou na věky věků. Odtud pochází, že lítostný, ano hněvivý cit se budí v prsou každého, kdokoli čte, kterak se na tisíce ozdobných pohanských nádob roztlouklo a co pustý rum do příkopů navezlo; kterak náhrobní kameny, starými nápisy a umělými obrazy zdobené do základů továren byly položeny, aneb za dlažební kameny chlévů a kravínů sloužiti musel. Vším právem minulým desetiletím výčitku činíme kvůli lhostejnosti a netečnosti. Zdá se, že budoucnost podobných nectností věk náš viniti bude.“

Vocelovi se dostalo za života řady ocenění

Vocel dělal archeologii tak, jak uměl. Nálezy nesepisoval – podával spíš soubornou informaci o jednotlivých druzích nalezišť a nálezů. Všechny řadí vedle sebe – pod německým vlivem nechce uznat myšlenku o následnosti doby kamenné, bronzové a železné; jeho "pohanská doba" nemá žádnou časovou hloubku; ví, že má v ruce historické prameny, ale ještě neví, jak je přinutit k řeči a na co se jich ptát. Soustředil na klíčovou otázku romantické doby: "Kterému národu ony hroby náležejí?" A Vocel přebírá a rozebírá starověké zprávy o způsobech pohřbívání. Výsledek odpovídá národnímu přesvědčení autorovu: "Téměř všechny památky patří našim slovanským předkům!"

Věru těžké začátky… Má vůbec smysl vzpomínat Jana Erazima Vocela? Je na místě titulek dnešních Toulek – "Básník český, ale hlavně zakladatel archeologie naší?" Byl to on, kdo uspořádal všechny dosavadní znalosti v tomto oboru a získal základnu pro budoucí vědecký růst. Ten pak probíhal velice rychle, a odrazil se i v tom, že Vocel byl v roce 1850 jmenován prvním profesorem archeologie na pražské universitě. Jeho činnosti si začali všímat všichni starožitníci ve Vídni i v Německu, Prahu (a Vocela) navštěvují tehdejší evropské kapacity. Zorganizoval naši archeologii, založil Památky archeologické a místopisné – časopis, který vychází dodnes. Pečoval o muzejní sbírku archeologie, která se rozrůstala a v nové muzejní budově na Kolovratské třídě (dnešní ulici Na Příkopě) zabírala už dvě místnosti. Po dvaceti letech své usilovné práce napsal dva díly Pravěku země České – první část zahrnovala předslovanský pravěk, druhá starožitnosti slovanské.

Vocel založil časopis Památky archaeologické a místopisné (zde číslo z roku 1902)

Pravěk je největší archeologické dílo 19. století. Veškerý náklad této obsáhlé práce byl brzy rozebrán.„Jedna věc je na Pravěku země České paradoxní,“ píše ve své knize Učenci a pohané vynikající český historik archeologie dr. Karel Sklenář, doktor věd: "Vocel jej napsal nechtěně… z nutnosti. Přinutil ho k tomu smysl pro systematickou práci. Byl sice velmi zaujat bádáním o pohanském pravěku, ale jeho srdce patřilo slovanským počátkům a zejména pak dějinám křesťanského umění středověkého, především architektury. Udělal pro ně mnoho, v naší zemi jej lze považovat za osobnost zakladatelskou. Vocel však věděl, že je třeba začínat od začátku a hledat základy dějin českého umění už v době pohanské, to však by byl v jeho pojetí výkon na síly jediného člověka – vždyť dosud nebylo uděláno téměř nic. A tak stačil nakonec vytvořit jenom první část svého plánu – Pravěk. A když se konečně dostal na práh období, jímž byl po celý život přitahován nejvíc, nezbývalo mu už sil ke splnění velkého úkolu."

Pravěk země České je dílem vysoké úrovně – ne náhodou se mu dostalo takového ohlasu doma i za hranicemi, několik let po Vocelově smrti byl dokonce přeložen do ruštiny. Naše historické písemnictví nemělo do té doby nic podobného. Na důstojnou náhradu muselo pak čekat půl století. Ne všechny části Pravěku země České jsou ale vyrovnané. Doba kamenná ležela stranou Vocelova badatelského zájmu. Se zájmem o to větším však přistoupil k líčení doby bronzové, kterou připisuje Keltům, tedy první historicky doložené národnosti na našem území. Vocel býval často označován za "keltomana," ale neprávem – jemu nešlo o nekritický obdiv ke starým Keltům (jeho sympatie patřily jednoznačně starým Slovanům); byly tu však bronzové nálezy, které ho tolik upoutaly, a Keltové (kterým Vocel ve svém schématu českého pravěku připsal dobu bronzovou) se k tomuto mimořádnému zájmu dostali vlastně tak trochu nepřímo.

Vocelův Pravěk země české (1868)

Celou čtvrtinu knihy věnuje Vocel době bronzové, chemickým rozborům a historickým údajům o starověkých Keltech, hradištím s kamennými valy (které připisoval době bronzové), a keltským mincím – takzvaným "duhovkám." Partie mezi keltským a slovanským osídlením byla pro něj „oddechová.“ Protože patřila Germánům. O jejich přítomnost na našem území se nijak zvlášť nezajímá, a neví ani dost dobře, jaký druh starožitností Germánům připsat. Vypomáhá si líčením germánských mravů podle Caesara, za germánské památky označuje jednu ze svých skupin bronzových předmětů (ve skutečnosti keltských), uvažuje o možnosti přítomnosti římských vojsk v Čechách (naposledy se tu v naší odborné literatuře objevuje romantický nápad o římském původu Hlízové věže na středověkém hradě Zvíkově).

Víc než polovina Pravěku je věnována Slovanům. Je to partie napsaná s největším zájmem, pojatá skutečně všestranně. Naneštěstí však (aspoň pokud jde o archeologii českých Slovanů) je jeho líčení natolik závislé na falzifikátech, tedy na Rukopisu královédvorském a Zelenohorském, že je od skutečnosti většinou dost vzdáleno. Jeden příklad: Navzdory archeologickým nálezům je Vocel ochoten připsat starým Čechům alespoň část nálezů kamenných nástrojů (ve skutečnosti mnohem starších) jen proto, že v Rukopisech jsou zmínky o kamenných mlatech. Historická kostra jeho pojetí pravěku má ale už mnoho společného s tím, co víme dnes. Jako první u nás dal totiž Vocel pravěku časový rozměr, hloubku, a jednoznačně přitom vyjádřil své přesvědčení, "kterak nejen v přírodě, nýbrž i v životě člověčenstva jeden a týž svrchovaný zákon panuje, zákon povolného pokračování od méně vyvinutých tvarů k dokonalejším plodům." Ještě významnější však je, že se snažil včlenit do této historické kostry archeologický materiál, a přes různé chyby v tom dosáhl nemalého pokroku. Nevěděl ještě, že archeologie budoucnosti dokáže vyčíst u němých svědků mnohem více informací, než si kdy dovedl představit, a že bude třeba ještě hodně usilovné práce, než se podaří sestavit obraz pravěkých dějin a pravěkého života tak, jak on sám si to přál udělat ve svém Pravěku země České.

Hrob Jana Erazima Vocela na Olšanských hřbitovech

Byl mnohem víc nadšeným romantikem než střízlivým vědcem, neztratil ale nikdy to, co dávalo jeho dílu přitažlivost a společenský význam: totiž schopnost historického pohledu na pravěk, schopnost vidět za nádobami a nástroji živé lidi, kmeny, národy. Sám o tom kdysi napsal několik moudrých vět: „Proč vykopáváme hroby dávných pokolení? Nehledáme v nich poklady hmotné, nýbrž poklady myšlenek, ideje. Nezáleží nám na kovových ozdobách, zbraních a nádobách, nýbrž na tom, abychom vyhledali v rumech dávných věků písmo, svědčící o dávných pokoleních, o způsobu jejich života, vzdělanosti, řemeslnické a umělecké zběhlosti, o jejich pohřebních obřadech a náboženských názorech.“

Vocel podnikl za svého života několik archeologických cest. Z té poslední (zavedla ho do Itálie) se vrátil jako devětašedesátiletý. Zdraví se mu zhoršilo. Už předtím míval návaly krve do hlavy a závratě – proto také musel v květnu 1868 předčasně odejít z tribuny čestných hostí při kladení základního kamene Národního divadla. Teď se k nim přidružilo astma. Odjel do Lán na letní byt, ale změna ovzduší mu neprospěla. Ve špatném stavu se vrací do Prahy a poslední zápisy v deníku prozrazují budoucí osud: "Tuším, že se činnost má ku konci chýlí."
16. září 1871 umírá Jan Erazim Vocel ve svém bytě na ochrnutí plic. Sedmdesátky se nedožil.