900. schůzka: Náš národ požaduje právě tuto hlavu
„Jsem tu vysmívaným prorokem, který musí na každém kroku poslouchat, co sám bezpočtukrát opakoval hluchým, a na něhož se nyní valí výčitky. Jako bych to byl jen a jen já, kdo falešnou mírností a dobrotou způsobil zdejší problémy.“
Tato slova napsal v dopise své matce Žofii benátský a lombardský guvernér Maxmilián. Bývalý guvernér. Jeho bratr císař František Josef ho po dvou letech odvolal. Tím pádem se Max jakoby ocitl ve vzduchoprázdnu. Přesídlil na svůj krásný zámek Miramare nedaleko Terstu, aby odpočíval, hojil si rány z prožitých stresů a pozoroval západ slunce nad Jadranem. Tíseň z nečinnosti se však tady u něj stupňovala, s odchodem svého muže do ústraní se však ještě hůř vyrovnávala ambiciózní Charlotta. Zprvu ovšem předstírala spokojenost: „Vedeme nyní velmi klidný život. Miramare je naše hlavní město a Lacroma naše venkovské sídlo. (Lacroma, dnes chorvatský Lokrum, je ostrov u Dubrovniku. Maxmilián na něm vybudoval letovisko.) Je lepší žít stranou světa, neboť kdo méně má, může méně ztratit.“ Po nějakém čase se však Charlottě poklid v privátu začal zajídat: „Přijde den, v němž bude arcivévoda opět hrát vedoucí roli v osudech světa, neboť je stvořen k vládnutí.“
Maxovo manželství s Charlottou trvalo už čtyři roky, leč děti nepřicházely. Pocit prázdnoty je pomalu, ale jistě začal odcizovat. To nenápadné uvadání vztahu mladých manželů, které měla tak ráda, pozorovala s rostoucí nevolí nejvyšší dáma malého dvora v Miramare, hraběnka Josefa Lützowová, vrchní hofmistryně. Jedno dne usedla k dopisnímu papíru a napsala svému zeti o tom, jak osud „uvadajícího génia“ byl trpce poznamenán nevděkem rakouského císaře. Tím zetěm byl mexický emigrant, José María Gurierrez de Estrada. Bývalý vyslanec své země ve Vídni a ministr zahraničí v kterési z padlých vlád Mexika. Byl zapřisáhlým monarchistou, přesvědčeným, že seriál občanských válek, pučů a vládních převratů v Mexiku neskončí, dokud se tam neujme moci silný osvícený panovník. Tchynin dopis zaujal de Estradu navýsost. Přišel jako na zavolanou, vždyť se mohl tím pádem stát ústředním kamínkem v mozaice plánů mexické emigrace. Ideje pan de Estrada měl, pretendenta mexického trůnu však nikoli. Tedy doposud. Ale teď, když mu mamá napsala o Maxmiliánovi...
Co o něm vlastně psala? Že arcivévoda Max zahálí, že je to mimořádná osobnost, disponovaná k naplnění nejvyššího poslání. A k tomu všem Habsburk. Nesporně schopný Habsburk. Na sklonku roku 1861 se dal do pohybu diplomatický kolotoč. Začal důvěrnými dopisy pana de Estrady rakouskému vyslanci v Paříži a rakouskému ministru zahraničí. Mexičan v nich sondoval, jak by Vídeň reagovala, kdyby byla Habsburkům učiněna nabídka mexické koruny. Do těch námluv byly vzápětí zapojeny další osoby, jakož i francouzská císařovna Evženie, která vzbudila zájem svého muže Ludvíka Napoleona III. Ten si podržel vzpomínku na Maxmiliána v dobré paměti, a kromě Francie měla v Mexiku svoje zájmy. Vedle císařovy poněkud fanfaronské vize prokopání průplavu mezi Atlantikem a Pacifikem císař pomýšlel (poté, co získal Alžír, Maroko, Indočínu a jiná území) i na další případné koloniální zisky. Jeho aktuální zájem ovšem tkvěl v něčem jiném: bylo třeba vymoci na Mexiku nedobytné pohledávky. A třeba silou! V tom smyslu měl Max posloužit vlastně jako vymahač dluhů. Aniž Maxmilián vůbec něco tušil, ocitl se najednou uprostřed víru světové politiky.
Mexiko bylo po léta živou sopkou. Tamní situace se spíše horšila, než lepšila. Poté, co se pučem chopili moci generálové, ovládl Mexiko Benito Juárez. „Pravý Azték“, tak si říkal. Jeho předchůdci si v Evropě vzali mnohamilionové půjčky – nyní rezolutní Indián prohlásil, že státní pokladna je prázdná (a měl svatou pravdu), Mexiko tudíž žádné dluhy splácet nebude. Zatím. Věřitelé byli pobouřeni a na přelomu let 1861 a 1862 obsadili mexické přístavy anglické, španělské a francouzské válečné lodi s úmyslem nuceně kasírovat příjmy zdejších celnic. Juárez hrozbu přímé intervence odvrátil chytře tím, že nepřátelské spojenectví rozbil – Angličanům jeho vyjednávači slíbili splnit všechny požadavky, uspokojili i Španěly, nikoli však Francouze. Zatímco anglické a španělské lodi odpluly, Francouzi zůstali. Povolali dokonce posily k rozsáhlému tažení. Operovali posléze armádou o síle třicet šesti tisíc mužů (plus osmi tisíc Mexičanů). V červnu 1863 vtáhly francouzské legie vítězně do hlavní města. Juárez ustoupil na sever, do hor při hranicích se Spojenými státy, a odtud vedl dál svůj boj.
A teď se dostáváme obloukem k „našemu“ Maxmiliánovi, i tážeme se: nebylo troufalé hledat perspektivu v zemi, kde panoval věčný neklid… kde se střídali vládci… kde se nepřetržitě vedly války? Když se ta mexická nabídka Maxovi donesla, tak váhal... Dlouho váhal, ale nakonec… nakonec podlehl vábení a na nastraženou vábničku usedl.
Na rozmyšlenou měl přitom Maxmilián dlouhou dobu. Mezi daty, kdy byl poprvé osloven a kdy přijal mexickou korunu, uplynuly celé tři roky. Většiny rizik si přitom musel být vědom. Například toho, že mexický republikánský režim diplomaticky uznaly a podporovaly (mimo jiné zbraněmi) Spojené státy. Přály si jeho stabilizaci, ne cizí vměšování, natož zřízení císařství. Už tehdy existovala Monroeova doktrína: „Amerika Američanům!“ Když se Maxmilián nakonec ujal vlády v Mexiku, vztahy Spojených států s Rakouskem se vážně zhoršily a jen občanská válka Severu proti Jihu a pak Maxmiliánův pád způsobily, že se napětí nevyhrotilo do krajnosti.
A dále: Francouzi sice přijali nad panováním Maxe záštitu, leč nebyli to spolehliví spojenci. O Napoleonovi, který Habsburky nedávno připravil o Lombardii, měl František Josef nejhorší mínění, nevěřil „tomu arcilotrovi“ ani slovo, ale přesto Maxovo rozhodnutí – ač nerad – schválil. Lesk mexické koruny přece jenom oslnil i jeho. (Když, tak se nemilovaného bratra a konkurenta aspoň zbaví…) Maxmilián musel vědět i to, že obyvatelstvo Mexika o zřízení monarchie nestojí. Dlouho před přijetím koruny tam vyslal svého emisara, generála Almonta, aby pro manévr připravil půdu. Ten získal pár domácích osobností, nikoli mexickou veřejnost. Jenže když dvě loutkové instituce, totiž prozatímní vládní kabinet, a parlament (rovněž uměle zkonstruovaný z notáblů většinou pouze z hlavního města), tedy když tyto dva ouřady formálně povolaly Maxe „jménem mexického lidu“ na trůn, tak Habsburk, ač musel mít vážné důvody k obavám, jejich volání vyslyšel.
Mexická deputace (přesněji řečeno klika přívrženců) navštívila Maxmiliána v jeho Miramare. Poté co si vyžádal další garance, že je vskutku v Mexiku vřele očekáván, přišla ho ujistit Maxe ujistit ještě druhá deputace, načež arcivévoda složil císařskou přísahu, přijal mexickou korunu a vzápětí se vydal na fregatě Novarra vstříc svému osudu. 14. dubna 1864 zdvihla jeho loď v Terstu kotvy.
Maxmiliána a Charlottu varovali, snažili se je zastavit. Například matka, arcivévodkyně Žofie. „Zavraždí vás!“ To zase vzkázala Charlottě její babička, matka belgického krále. Dlouho byl proti František Josef. Nakonec si nechal aspoň od bratra podepsat, že se doma vzdává nástupnických práv, tedy v rakousko–uherské monarchii, jakož i ostatních výhod habsburského arcidomu. Rakouský ministr zahraničí Rechberg tehdy prohlásil: „Výprava do Mexika je nešťastné, nedozírné, nevypočitatelné dobrodružství!“ A americký konzul ve Vídni konstatoval: „Kdokoli usiluje o mexický trůn, byť ho byl dosáhl, bude muset být nekonečně rád, že vyvázl s holým životem.“ A dokonce i (s prominutím) ňouma mezi Habsburky, exmocnář Ferdinand Dobrotivý, poslal ze svého pražského vejminku telegram s prosbou: „Od mexické koruny, proboha, upusť!“
Max i Charlotta všechny výstrahy obratem pouštěli. Tedy z hlavy. Angličané zkusili arcivévodu zviklat doporučením, ať upře zájem na volnou korunu v Řecku. Ozvaly se rovněž úvahy v souvislosti s korunou neapolskou. „Nenechají mě v klidu,“ povzdechl si poněkud pyšně Max. „Připadá mi to až směšné. Každý den nějaká koruna!“ Všechny eventuality odmítal. Největší zásluhu na tom měla zřejmě Charlotta… Vidinou povznesení se přímo opájela. Kladla svému manželovi přijetí císařství za mravní povinnost.
Během několikatýdenní plavby do Mexika se císařští manželé věnovali dotvoření mexické ústavy, systému řádů, dvornímu protokolu podle vídeňského vzoru, studovali španělštinu a po večerech snili o tom, jak z Mexika vybudují ukázkově spořádaný stát. Postaví zemi hospodářsky na nohy. Splatí dluhy. Smíří se s Juárezem. Pohřbí nenávist rozvaděných stran.
A pak tedy přistáli. 28. května roku 1864 v přístavu Veracruz. Přivítání je zklamalo. Slavobránu porazil vítr. Muzikanti hrající hymny se zdáli přiopilí. Císař promluvil k hrstce úředníků a zevlujícím otrhancům. Jeho řečem o míru, svobodě a rovnosti nevěnoval nikdo pozornost. O deset dnů později byli císařští manželé přivítáni (poněkud slavnostněji) v Ciudad de México. Když ale vjeli do Národního paláce, aby se ubytovali, v šoku zjistili, že z tisíce zplundrovaných komnat není ani jediná obyvatelná. Kvůli invazi štěnic spal Max na kulečníku. Musel mít zlé sny. Ve zlý sen se proměnily i příští týdny a měsíce. Leč Max se snažil seč mohl životním stylem splynout s prostředím, získat sympatie lidí (kterým ve skutečnosti rozuměl jen povrchně). Vystupoval neokázale, žil skromně, chtěl být lidovým císařem. Měl jen nepočetný personál: jediného kuchaře, dva komorníky, dva kočí. K audiencím k němu mohl neohlášeně přijít kdokoli a kdykoli, císař si na každého našel čas a počastoval ho svou vlídností. Dokonce se začal i oblékat jako Mexičan – odložil drahá roucha, vojenské uniformy, navlékl kožené kalhoty, na hlavu nasadil bílé sombrero s širokou krempou. Zdá se však, že zvolil vystupování i zjev, kterým spíš pohoršoval: „Mexičané milují nádheru a pompu,“ napsal očitý svědek. „Maxmilián by byl lépe udělal, kdyby si dal zhotovit kočár ze zlata.“ Teď se lidé s úsměškem ptali: „Tohle má být císař?“ Stoupenci i protivníci si zkrátka jeho občanský vzhled (stejně jako jeho vstřícné, smířlivé, nekonfrontační, lidové postoje vykládali jako slabost. A ta se v pyšném Mexiku neodpouštěla.
Podpora císařství mezi obyvatelstvem věru nebyla valná. Většina lidí si o cizincově moci přivezené na bodácích myslela svoje. Vůbec všechno bylo jinak, v rozporu s tím, co mu doma namluvili a naslibovali: emigrantské kruhy neměly o skutečné situaci ve vlasti zřejmě ani tušení. Den za dnem čekala císaře nemilá překvapení. Ať učinil cokoli, nalezlo to rozporuplnou odezvu. Aby se zavděčil, udělil ke dni svých dvaatřicátých narozenin rozsáhlou amnestii. Okolí nemohlo pochopit, jak může pustit na svobodu raubíře, kteří okamžitě se zbraní v ruce vyrukují proti němu. Zanedlouho Max své nepočetné stoupence – konzervativce, velkostatkáře a hlavně duchovní hodnostáře – zklamal znovu. Oproti jejich očekávání odmítl navracet majetky, zejména církevní, které zkonfiskoval Juárez a presidenti před ním. Proboha, co to znamená? Vždyť katolické duchovenstvo souhlasilo s jeho nástupem proto, že Habsburky považovalo pravověrné katolíky, a on zatím je snad rovnou liberál a neznaboh!… Původní nadšení konzervativců a monarchistů vyprchávalo, aniž se mu dařilo získat liberály a republikány.
A to ještě netušil, jak chatrné jsou mexické zákony… Když to zjistil, obklopil se skupinou právníků a začal vydávat zákony jeden za druhým. Legislativní smršť. Měla drobný nedostatek: nové zákony málokoho zajímaly a takřka nikdo je nedodržoval. Četné Maxovy pokusy o reformy byly překotné a nesystémové, romanticky velikášské. Neodpovídaly reálným možnostem země. Ztroskotávaly na naivitě císaře, který si představoval, že stačí vyjevit dobrý úmysl a věcí poběží samy jak po másle. Čtvrt roku po příjezdu přišel s velkorysou, ale nikterak nezabezpečenou reformou školství – vlastně s programem bezplatné a povinné školní docházky. Nebyly však ani peníze, ani pedagogové, ani školní budovy a vlastně ani žáci. Jiný příklad: císař chtěl přilepšit rolníkům zavedením pevně stanovených minimálních mezd. Latifundisté, kterým byla chudina vydána na pospas, protestující námezdní dělníky vyhodili a přijali za ně povolné. Do třetice: Max zkusil vylepšit si image a současně zvýšit sebevědomí Mexičanů velkorysou péčí o umění a staré aztécké památky. Financoval proto vykopávky v Teotihuacánu. Začal stavět Národní divadlo, mexické Národní muzeum, v němž chtěl soustředit zejména poklady předkolumbovského umění. Plánoval že Ciudad de México promění v kulturní metropoli evropského typu, s muzei, divadly, knihovnami, širokými bulváry, vodovody, kanalizací. Jenže státní i císařská pokladna byla na dně, a tak nakonec jen sklidil bouři: všichni ho kritizovali za plýtvání.
Teprve s tragickým zpožděním začal důvěřivý Maxmilián lépe rozeznávat, kdo je kdo. Ukázalo se, že jeho rádci jsou falešní, soudci zkorumpovaní, klerici proti němu intrikují ve strachu o svá obročí a výběrčí daní se sice z lidí drsně ždímají, větší část peněz však končí v jejich vlastních kapsách. A jeho vojáci? Dobrovolnický sbor dorazil po částech, na etapy. První oddíly více než půl roku po Maxově příchodu, poslední po roce. Do expedičního vojska mohli být zařazeni bezúhonní svobodní muži do čtyřiceti let. Rekruti se zavazovali k šestileté službě za žold od 20 až 30 procent vyšší, než jaký se bral v rakouské armádě. Pokud se hlásili vojáci, byli automaticky o jednu hodnost povýšeni. Lákavou nabídkou byl příslib, že po splnění závazku lze v Mexiku zůstat a zdarma získat pozemky. Z Čech a z Moravy se přihlásilo téměř tisíc mužů. Jak předvídavě psaly české noviny, dobrovolníci si užili v Mexiku pravé peklo – žlutou zimnicí počínaje a krutou guerillovou válkou konče. Za bojů v Mexiku padlo asi 680 mužů. Zhruba stovka se jich v zemi usadila. Když Maxmilián vojáky rozmístil v malých oddílech do nejohroženějších míst, staly se z nich vlastně strážní jednotky, sotva mu mohly sloužit jako úderná pěst. Francouzi raději vyklízeli pozice. Přitom ať opustili jakýkoli post, hned padl do rukou protivníkovi. Juárezovi partyzáni za nimi tiše táhli v patách. Jako stíny se vynořovali ze skrytu hor. Dobře znali terén, spolupracovalo s nimi civilní obyvatelstvo. Tahleta válka se nedala vyhrát.
Začátkem října 1865 se Maxmilián dopustil osudové chyby. Velitelem francouzských expedičních sil maršálem Bazainem se nechal zmanipulovat k vydání ostrého provolání, v němž oznámil změnu dosavadního kursu: shovívavost končí, vůči banditům a jejich pomahačům bude vláda od nynějška vstupovat bez slitování. Nadále se monarchisté a republikáni už jenom navzájem nemilosrdně stříleli nebo popravovali – žádná strana nebrala zajatce.
Ačkoli byl Max v Mexiku už pomalu půldruhého roku, stále nebyl schopen vidět situaci realisticky. Potácel se v kruhu omylů. Dál naivně věřil, že byl na trůn povolán mexickým národem. Juáreze považoval v rozporu se skutečností za samozvance, o němž mu dokonce hlásili, že uprchl ze země. V regulérní republikánské armádě viděl skupinku vzbouřenců, kteří nemají ani uniformu. Opakoval staré, už vyzkoušené chyby: s vybraným vkusem si vybíral ty informace, kterým chtěl věřit bez ohledu na jejich pravdivost. (Nebyl první ani poslední v historii, že. Ba i v přítomnosti lze nalézt takové.) A pak přišla další rána. Z Paříže. Od císaře Ludvíka Napoleona. „Protože parlament odmítá na mexickou akci uvolnit další finance, jsem nucen ji s definitivní platností ukončit. Jistě si, pane bratře, s energií a vynalézavostí Vám vlastní pomůžete sám,“ naznačoval (arci poněkud mnohomluvněji) francouzský císař svému mexickému kolegovi. Vláda se ocitla v platební neschopnosti. Císař neměl na výplatu žoldu. Rozhodl se resignovat; v tom mu ale rázně zabránila Charlotta. Každá forma abdikace byla podle ní osudovou chybou zbabělce. Odjela do Evropy mobilizovat pomoc. Rychlým spádem událostí otřesený Max netušil, že jí při loučení mává naposledy.
Fatální konec dostal definitivní obrysy v březnu 1867, kdy Mexiko opustila poslední skupina francouzských legionářů. O vzájemných vztazích s císařem výmluvně hovoří krok maršála Bazaina, který zbylé zbraně, munici i zásoby dal naházet do moře. Mexičtí generálové navrhli Maxovi, ať si za místo rozhodující zteče zvolí výhodně položené Querétaro, město v kotlině mezi horami na sever od metropole. Poslechl. Se sedmi tisícovkami zbylých vojáků, Evropanů i Mexičanů, zamířil do hor. Sám sebe jmenoval vrchním velitelem. Když do Querétaru vstoupil, měl pocit zrady: bojiště v kotlině mezi srázy mělo ideální polohu pro útočníky, zato nehajitelnou past pro obránce. I on, nevoják, to hned viděl. Querétaro se ocitlo v obklíčení. Maxovi lidé neměli dost munice, ani potravin. Většina posádky onemocněla úplavicí. Přesto obránci dvaasedmdesát dní vzdorovali přesile. Maxmilián se několikrát vyznamenal v přímých bitkách. Poslední baštu však ubránit nemohl. Gentlemanskou nabídku k útěku odmítl stejně jako kapitulaci, jejíž podmínky by mu umožnily volný odchod ze země.
Maxmilián byl zajat v budově starého kláštera na Zvonkovém vrchu nad městem. S presidentem Juárezem mu nebylo umožněno se setkat, namísto toho jej čekal zvláštní vojenský tribunál, který ho obvinil z celkem padesáti zločinů. Aniž se mohl hájit, byl odsouzen k smrti. Indiánský president na žádosti hlav evropských států, papeže a dalších významných osobností, například Giuseppe Garibaldiho nebo Victora Huga, aby byl Maxmilián omilostněn nebo mu byl aspoň ušetřen život, odpověděl větou: „Náš národ požaduje právě tuto hlavu.“
19. června 1867 byl Ferdinand Maxmilián Rakouský, pětatřicetiletý muž, který jako císař mexický naivně doufal, že do těžce zkoušené země přinese mír, na Zvonkovém vrchu nad Querétarem zastřelen. Do posledního okamžiku si zachoval nejvyšší důstojnost. Každému z vojáků popravčí čety věnoval zlatou minci. V krátké řeči své katy ujistil, že vždy konal jen co bylo jeho povinností.
Poté poprosil, ať míří pečlivě a pokud možno šetří jeho tvář, aby matce neztížili setkání s mrtvým synem, ani jeho identifikaci. Jen co dozněla popravčí salva v Querétaru, dorazila do Miramare z Mexika opožděná objednávka. Císař Maxmilián v ní žádal, aby mu nejbližší lodí poslali přes oceán aspoň dva tisíce slavíků pro jeho tamní zahrady. Těšil se na jejich trylky.
Související
-
899. schůzka: Císař mexický
Představíme vám pozoruhodnou osobnost, která sice neměla s dějinami naší země mnoho společného, ale jelikož patřila do rodiny nám vládnoucí, nemůžeme ji vynechat.
-
901. schůzka: Pán z Dalekých moří
Zveme vás na setkání s mužem, který se narodil jako Jindřich Blažej Vávra; ke svému jménu si však mohl přidávat urozený přídomek Herr von Fernsee.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.