863. schůzka: Venca z Pokratic

Matka, původem z německé rodiny Herrmannů; otec Čech, schwarzenberský poddaný, pracovitý a snaživý muž, který se později přestěhoval do nedalekých Pokratic, kde si koupil vlastní domek. Nikdy nezahálel, byl vždy uctivý a mírný. Takto vypadaly rodinné poměry, ve kterých vyrůstal malý Václav. Totiž Václav Babinský.

Před sedmdesáti skoro lety
narodil se možným sedlákům
outlý synáček, a ten když zrostl,
brzy opustil otcovský dům.

Na text kramářských písní nelze mít stejně náročné požadavky, jako kupříkladu na Máchův Máj. Tahle se onen kousek zpíval ještě za Babinského života, a už v té první sloce najdeme nejenom pár poetických kiksů, ale i věcných nesmyslů. Václav Babinský starší nebyl žádný možný (rozumějme „zámožný“) sedlák. Pracoval jako nádeník v zahradě i v domácnosti Antonína Bienera, rytíře z Bienenbergu, což byl krajský komisař v Litoměřicích. A to byl zřejmě i důvod, pročpak rytíř (a ještě jedna osoba rovněž urozeného původu) mu byli při křtu za kmotry. Václav vyrůstal v Pokraticích – proto se mu říkalo později Pokratický Venca.

Do Litoměřic šel na študie,
kde se učil s velkou pilností,
brzy ale povolán byl domů,
aby obstarával polnosti.

Jak to měl se školami a vzděláváním vůbec, v tom na rozdíl od autora onoho kramářského songu jaksi nemáme jasno. Zatímco jedni historikové tvrdí, že absolvoval povinnou školní docházku, říkají jiní, že otec syna do školy spíše neposílal. Což bude pravdě asi vzdáleno, jelikož už Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Václav se sice mohl sem tam ze školy „ulejt,“ neboť musel pomáhat doma nebo v hospodářství, což v případě Václavově znamenalo chodit s tatíkem do zelinářských a ovocnářských zahrad v okolí Litoměřic, kde pracovali jako nádeníci; bez vzdělání však nezůstal. Bylo o něm je známo, že uměl dobře číst, a rukopis měl vypsaný. Je tedy možné, že budoucí loupežník navštěvoval dokonce litoměřické gymnázium, což uvádí historik profesor Dušan Uhlíř ve své knize Moravský pitaval. Nikdy však nedostudoval, a v roce 1815 (či v roce následujícím) vstoupil do armády. A tady se text písničky alespoň zhruba potkává se skutečností (až na ten statek; ten Babinští nikdy neměli):

Na to když mu rodiče zemřeli,
starší bratr statek sobě vzal,
hošík ale dosáh vyšší léta,
na vojnu se k dělostřelcům dal.

Jak uvádí historik Adam Votruba, autor knihy Život loupežníka a loupežnická legenda, Babinský se vskutku stal vojínem nejprve dělostřeleckého pražského, a poté terezínského Wellingtonova pluku v Praze.

Na vojně si udělal pak známost
s hezounkou a hodnou dívčinkou,
chudé matičky jedinou dcerou,
s dobrou milovanou Lidunkou.

S tou Lidunkou to pravda být může. Ale taky nemusí. Co je však zcela jistě výmysl, to je příběh s plukovní pokladnou. Pokud víme, v uniformách naší armády a různých jiných armád, operujících na našem území, se vyskytlo nemálo loupežníků, Václav Babinský mezi ně nepatřil. Není věru pravda, že kvůli tomu, aby Lidunku vysvobodil ze spárů starého lichváře, ukradl pro ni plukovní pokladnu a stal se vůdcem loupežníků, přičemž současně v převleku za šedého myslivce chudým dával a bohatým bral.

Ukradl jest svému setníkovi
pokladnici s mnoha penězi,
dal jí dívce. Aby trestu ušel,
uprch z vojny, běžel za lesy.

Je fakt, že vojenský dril mu evidentně nesvědčil, a tak se snažil najít způsob, jak se mu vyhnout. Nakonec se rozhodl předstírat šílenství. Když začal (v simulovaných záchvatech) ohrožovat své spoluvojíny, byl dán na psychiatrické oddělení v garnizonní nemocnici. Zde pobyl delší dobu a z léčebny ho propustili až roku 1824 jako vojenského invalidu. Celkem osm let života tedy strávil na vojně a ve vojenské léčebně pro duševně choré.

Loupežnická legenda

Když odtud vyšel, bylo mu dvacet osm let. Jaká se před ním rýsovala budoucnost? Jako vojenský vysloužilec byl umístěn v Invalidovně v Karlíně. Tady však dlouho nevydržel, brzy uprchl. Zamířil ke svému domovu, k Pokraticům. Jenomže po tolika letech, strávených mimo domov, se už nedokázal usadit a vrátit se k dřívější obživě zemědělského nádeníka (i když na to měl pomalu už léta). Chtěl si užívat konečně nabyté volnosti. A tak se začal přátelit s tuláky a potloukat se po krajině kolem Litoměřic. Už v roce 1825 (a potom i o čtyři léta později) byl vyšetřován pro krádeže – žádnou z nich se mu ale prokázat nepodařila. Byl tehdy zproštěn viny, a zdali vůbec byla nějaká, to už se nikdy nedozvíme, protože spisy byly později při stěhování archivu krajského soudu skartovány. (O skartacích nejrůznějšího druhu by mohla naše historie povídat, jéje...)

Tu pak jméno Babinský si hned dal,
bandu zločinců si zverboval,
s kterýmiž pak loupežnické skutky
ve vůkolí páchat započal.

Začalo to v Mikulášovicích nedaleko Rumburka, ve výběžku Šluknovském. Tam žil na stará kolena ve výměnku mlynář Antonín Heine. Měl sedmdesát tři léta, trpěl na vodnatelnost. Jeho hospodyni vzbudilo jedné březnové noci bouchání na okno. „Snad se někde něco stalo,“ pomyslela si a šla otevřít. Ve dveřích spatřila pět neznámých mužů, jeden z nich držel svítilnu. Vrhli se na ni, pěstmi ji tloukli do nohou a tak ji porazili na zem. Svázali ji provazy a hodili na ni peřinu. Hluk vzbudil i starého mlynáře. Lupiči k němu hned přiskočili, a prý kde má peníze. Stařec nekladl odpor, dal jim klíče, ukázal jim skříňku, ve které měl své úspory. Tím však přepadení v Mikulášovicích neskončilo. Mělo ještě svoji dohru. Hospodyně se z pout vyprostila, začala volat o pomoc, ale jeden z loupežníků ji zmlátil obuškem, takže upadla do bezvědomí. Naštěstí přežila, zato starý mlynář během čtvrt hodiny dodýchal. Při vyšetřování, které se vzápětí rozeběhlo, se zjistilo, že zemřel na mrtvici. Prvních několik pachatelů měla policie brzy poté pod zámkem, jenomže ne všechny. Po dvou jakoby se slehla zem. Podle popisu měl první z nich velkou postavu a na hlavě ruskou čepici, byl ozbrojen pistolí. Druhý měl zmrzačený ukazováček na pravé ruce. Tomu říkali jeho kumpáni Josef, zatímco většímu říkali Venca. Venca Pokratický. Neboli Václav Babinský. To bylo vše, co se podařilo zjistit. Raubíři se sešli krátce před loupeží, jinak se neznali.

Boháčům a lichvářům bral jmění,
chudého prý vždycky ušetřil,
ani peníze, co odňal možným,
často s potřebnými rozdělil.

Kdepak, aby se rozdělil… Leč náš příběh ještě nedospěl k momentu, kdy Babinský radikálně změnil svou profesi. On se totiž musel nejprve pořádně vyučit loupežnickému řemeslu. Zřejmě se připojil k bandě, která už tehdy řádila v severních Čechách. Vedl ji jistý Fichtelschenker. U něj se naučil kupříkladu, jak se dostat ke vhodným lidem, což byli vetešníci, kramáři a hospodští, u kterých se mohl najít nocleh a u nichž bylo možné schovat kradené věci. Hlavní ale bylo, že se mohl kdykoli přesunout do jiného kraje a zůstat tam tak dlouho, nakolik to považoval na nutné. Babinský se vyučil i v "technické stránce" přepadení. Uměl vymáčknout okno, aby nezpůsobil hluk, věděl, jak se neslyšně pohybovat po domě, jak nehlučně otevřít zámek. Věděl taky, že musí být připraven na střet s obyvateli domu, pokud se při vloupání probudili a chtěli způsobit poplach. Kvůli tomu bylo zapotřebí mít v ruce pistoli – nikoli proto, aby se střílelo, ale aby se pohrozilo zastřelením, to většinou stačilo. Také obušek byl součástí loupežnické výbavy. Přepadený být jím ztlučen a tak mu bylo zabráněno v odporu. Naučil se rovněž jedné zásadě: poté, co byla akce smluvena, se účastníci museli rozejít, a potkat se pak až těsně před ní jakoby náhodou. A po rozdělení kořisti je třeba se zase rychle rozejít a ihned, co nejrychleji zmizet.

Aby skrejš a doupě loupežnické
lidu nepřístupné učinil,
často za ducha neb za strašidlo
přestrojen se v lesích objevil.

Babinský používal sice nejrůznější pseudonymy, ale ducha ani strašidlo ze sebe dělat nemusel. K maskování mu bohatě stačily noc a tma.

V městečku Lysá nad Labem bydlel Jan Paul. V místní hospodě dostala parta loupežníků (mezi nimi i Venca, kterému už nikdo neříkal Babinský, ale Venca Pokratický) informaci, že Paul má doma kufr s penězi. Psal se květen 1830 a složení "loupežného týmu" bylo opět jiné, mimo jiné se k němu přidal vojín Bartoloměj Klopschütz. Výtečníci, který bylo sedm nebo osm, se vydali k Lysé od obce Tuřice. Mezi nimi byly i dvě osoby pohlaví ženského, jedna z nich, zvaná Lény (jinak Apolena Hoffmannová) byla milenkou Václava Babinského. Šlo se pěšky, nespěchalo se, loupež se neměla uskutečnit před půlnocí. Cestou si loupežníci usekli silné bukové větve. V naprosté tichosti vymáčkli sklo v okně a vlezli dovnitř. Pana důchodního Paula a jeho manželku překvapili spící v posteli. Tentokrát se však akce moc nevyvedla. Paulovi se podařilo vysmeknout, a tak jak byl, v noční košili, utíkal k zámku a křičel Hoří, hoří! Lupičům bylo jasné, že není čas na hledání kufru s penězi. Popadli, co viděli cenného, prádlo, umývací potřeby, svazek klíčů, a rychle mizeli ve tmě. Nejhůř to odnesla paní Paulová. Z úst i z hlavy jí tekla krev. Podařilo se ji přivést k životu – vypadala však hrozně. Měla opuchlou tvář a na těle samé podlitiny.

Vyslýcháni byli různí svědci: co kdo viděl, zaslechl, a podobně. Den nato zahlédl lesnický pomocník jakéhosi vojáka, zahaleného v plášti. Nesl různé kusy oděvu a prádla. Od pohledu podezřelé individuum. Lesnický pomocník byl natolik duchapřítomný (a taky statečný), že evidentního lupiče zadržel a na vrchnostenský úřad do Brandýsa odvedl. O předmětech nalezených u Klopschüzte (neboť to byl skutečně on) se potvrdilo, že pocházejí z loupeže v Lysé. Osud vojína a poté i loupežníka Klopschütze byl kormutlivý. Snažil se sice přesvědčit soudce, že byl k účasti na loupeži donucen, že mu hrozili zastřelením a že měl jen donést prádlo do smluveného hostince, ale nakonec byl odsouzen na dvacet let těžkého žaláře. Jméno Václava Babinského u výslechu ani při procesu nepadlo. Klopschütz totiž nedokázal uvést jediné jméno správně. A tak kupříkladu pátrání po Františku Malém skončilo neúspěšně. Nikdo netušil, že se za tímto jménem (a v budoucnosti ještě za dalšími) se skrývá Václav Babinský.

„Bylo září roku 1830. Osmnáctého dne toho měsíce šli v ranních hodinách nedaleko obce Skramouše, nacházející se kousek od Mšena, dva muži. na jednom místě si povšimli podivné kupy listí, zpod níž prosvítalo šatstvo. Když přišli blíž a listí odhrnuli, zjistili, že tam leží mrtvola neznámého muže. Tak začalo vyšetřování podivné vraždy, která neměla být nikdy plně objasněna,“ říká ve své knize Václav Babinský – život loupežníka a loupežnická legenda její autor, historik Adam Votruba. Ukázalo se, že mrtvý muž utrpěl několik ran tupým nástrojem, z nichž dvě byly smrtelné. Mrtvola byla identifikována jako Václav Domin z Kokořínského Dolu.

Václav Domin… Jméno, které padlo v souvislosti s nedávnou loupeží v Lysé nad Labem – několik lidí ho bezpečně poznalo. Široko daleko byl znám jako šejdíř. Vědělo se, že se stýká s různými zlosyny a sám stál už několikrát před soudy ve středních a severních Čechách. Krátce před svým koncem byl viděn v hospodě ve společnosti několika mužů. S jedním z nich se dostal do hádky – začali se navzájem ohrožovat holemi, hospodský musel zakročit. Pak Domin odešel a od té doby ho nikdo nespatřil. Kromě jeho vraha. Nebo – vrahů. Vyšetřování ukázalo, že v té době bylo spatřeno v okolí Skramouše osm mužů. Když byla zjišťována jejich totožnost, padlo i jméno Václav Babinský. Jeho parta provedla pár dní před tím loupež v Úštěku. Nepohodli se však o lup. Jeden z kumpánů, přezdívkou Schneidersepp, udeřil v lese cestou z hospody Domina prudce holí do hlady. Když klesl k zemi, vrazil Schneidersepp jistému Köcherovi pistoli do rukou, aby Domina zastřelil. Köcher se to zdráhal udělat, a tak mu Babinský vytrhl pistoli z rukou a pohrozil, že ho zastřelí, když neuposlechne. Köcher pak do Domina střelil a Babinský ho druhou ranou dorazil. Jak se ukázalo, neodpovídala však tato výpověď pravdě. Domin byl ubit, nikoli zastřelen. A tak se vyšetřování zastavilo. Schneidersepp a Köcher a postupně i další účastníci toho zločinu skončili ve vězení, ale poslední očitý svědek Václav Babinský zůstal na svobodě a v této věci nemohl být vyslechnut. A ani později nikdy neprozradil, co o této záležitosti věděl.

Blížil se konec roku 1830. Pro lidi bez stálého přístřeší – a mezi ně Babinský patřil – přicházela těžká doba. Po vraždě Václava Domina se rychle vzdálil z kokořínské krajiny. Potuloval se se svou milou Lény Hoffmannovou a jejím bratrem po Litoměřicku. Tehdy se jejich kroky zkřížily s cestou syna převozníka Krejzy v Brozanech. Dozvěděli se od něj, že jeho otec má našetřeno spoustu peněz, chtěl si totiž koupit hostinec. Mladý Krejza se se starým nepohodl, protože od něj údajně dostal menší díl než jeho bratři. Navrhl Babinskému a jeho společníkům, aby otcovy peníze uloupili, čímž by se „zahojil“. Prý ví, kde ty peníze jsou a pokud dostane svůj podíl, prozradí jím to.

Sehnali na tu „práci“ ještě další dva výtečníky a za noci přepluli na loďce přes řeku Ohři. Krejzův domek stál nedaleko u přívozu. Ve vší tichosti se vlámali do komory a našli v ní truhlu, o které se zmiňoval mladý Krejza. Sňali ze stěny nebozez a provrtali a odšroubovali zámek. V tuhle bylo pět úhledných váčků s penězi. Vedle nich takzvané slosovací listy (tedy jakési dluhopisy). Loupež proběhla naprosto hladce. Jejich kořist činila 2500 zlatých, což byla na tu dobu nemalá suma. Pokratický Venca (neboli Václav Babinský) a jeho kumpáni volili osvědčený postup – rychlým pochodem se dostat co nejdřív z místa činu. Přesto však byli spatřeni jakýmsi místním, kterému bylo nápadné, že každému z tuláků se houpá u pasu váček (s penězi, pochopitelně). Druhého dne starý Krejza zjistil, že se mu kdosi vloupal do komory. Policii se podařilo zajistit dva lupiče. U soudu dostali pět let těžkého žaláře zostřeného veřejnou prací. Proti mladému Krejzovi žádné přímé svědectví neexistovalo a tak byl pro nedostatek důkazů osvobozen. A Václav Babinský? Jako obvykle. Slehla se po něm zem.

Dařilo se mu unikat, ale nebezpečí cítil. Věděl, že je na něj už přes rok vyhlášen zatykač. Proto usiloval o získání pasu na nějaké falešné jméno, kterým by se v případě potřeby mohl prokázat. „Takhle kdybych jim mohl ukázat pas na nějaké jméno,“ svěřoval se svému známému. „Třeba Schmidt. To zní dobře. Tady máte, pane četník, doklady. – Děkuji, pane Schmidt, na shledanou, pane Schmidt, těšilo mě.“ Padělek vyrobil bývalý šikovatel Antonín Profeld z Mnichova Hradiště. Nějakou dobu dělal u vrchnostenského úřadu jako pomocný písař, a tak se v těchhle věcech vyznal. S novou identitou a s novými čtyřmi kumpány (ze starého týmu mu zbyla pouze Lény Hoffmannová) se Babinský (vlastně Josef Schmidt) vydal se do Maníkovic. Ty se nacházejí nedaleko Kláštera Hradiště nad Jizerou. Tady se rozhodl přepadnout dům rychtáře Jiřího Stránského. Akce proběhla v noci z 8. na 9. září 1831. Cestou si lupiči „vypůjčili“ žebřík. Přistavili jej ke střeše a vlezli do domu oknem. O tom, co se dělo dál, nic nevíme. Pouze, že druhého dne stál žebřík stále u domu. Uvnitř pak byli nalezeni Jiří Stránský a jeho manželka Veronika. Zardoušeni. Vyšetřováním se zjistilo, že v myslivně u hajného Vítka přespal den předtím „nějaký muž s ženštinou.“ Onen muž se jmenoval Josef Schmidt. To bylo také vše, co se podařilo k tomuto zločinu zjistit. Vražda nebyla nikdy objasněna.

Tak to po dlouhá prováděl léta,
právům vyhýbal se s chytrostí,
konečně se míra završila
a on propad spravedlnosti.